Názory k článku Podpora HDCP v Linuxu vyvolala bouři nevole, Collabora mírní vášně

Například v kině to s dynamickým rozsahem nemá společného nic, filmy jsou promítány jako sekvence TIFFŮ s bezztrátovou LZW kompresí.

Ne, to opravdu není humor. Filmy do kin přicházejí na pevných discích a opravdu je to sekvence TIFFŮ.
Zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Digital_Cinema_Package

Nechme stranou, že na rozdíl od Vás o tom něco vím. Minimálně byste mohl aspoň zadat do Googlu "DCP TIFF LZW", texty už najdete.

Poslal jsem Vám odkazy i návod, jak si o tom něco načtete.
Dál Vás můžu odkázat na promítače v kinech, bývají to docela fajn chlapíci, a jestli se o film zajímáte, rádi Vám to všechno ukáží. Aspoň taková je moje zkušenost z pražských kin.

Jak to vypadá fyzicky, nevím, jestli si Vy můžete pamatovat osmdesátá léta, to bylo běžné, že na nádražích měst se distribuovaly kotouče filmů v přepravních kazetách - byly takové šestiúhelníkové, zelené. Dnes se filmy distribuují podobně, disky jsou s průmyslovou odolností a v distribučním kufříku. Google "DCP distribution" a překlikněte na "obrázky", tam to uvidíte.

Víc nemám důvod se s Vámi přít, jestli chcete, ověřte si informace, jestli nechcete, nemusíte mi věřit.

Například v kině to s dynamickým rozsahem nemá společného nic, filmy jsou promítány jako sekvence TIFFŮ s bezztrátovou LZW kompresí.
Že jsou filmy promítány ze sekvence TIFFů s bezztrátovou LZW kompresí bych vám věřil, ale to pro změnu nemá nic společného s dynamickým rozsahem. Dynamický rozsah je daný tím, kolik odstínů jednoho pixelu mám zaznamenaných a dokážu zobrazit (a také jak moc se od sebe jednotlivé odstíny liší). Omezený dynamický rozsah je principiální vlastností digitálních formátů, a formát ani komprese na to primárně nemají vliv (samozřejmě existují formáty, které třeba víc než 8 bitů na pixel neuloží, ale to je vlastnost toho konkrétního formátu). Když se něco nasnímá v 24bitové barevné hloubce, můžete to uložit třeba jako BMP (bez komprese), ale pořád to bude mít jenom 24 bitů.

Já o dynamickém rozsahu nehovořil, plně souhlasím s tím, co píšete. Navíc DYNAMICKÝ rozsah hovoří absolutním posuvu rozsahu a jeho umělém zhuštění či zřídnutí podle situace, to se obrazu a v tiffu opravdu netýká. Hovořil bych o tomto pojmu v souvislosti s audiem.

Pane kolego, plný souhlas. Obrovské, veleobrovské utrpení je IMAX od té doby, co přešel z filmového dvoupásu na digitál. Tam si můžete aretefakty užít v nadživotní velikosti. Za mě není nad klasický film, s jeho přirozenou měkkostí, bez zásahů přihlouplého koloristy.

Artefakty vznikají už při produkci a v postprodukci.
Distribuce se už snaží neprohlubovat je ještě víc. Co nevidíte na televizoru, v kině už nepřehlédnete.
Druhým důvodem byla jednodušší synchronizace zvuku a obrazu, čím je formát jednodušší, tím snadněji se obrazová a zvuková stopa srovnávají k sobě. Na filmovém pásu to bylo jednoduché, políčka se nevykreslovala, ta prostě v danou chvíli byla na své pozici. Zvuk byl uložený opticky hned vedle políčka - nulový problém se synchronizací v době analogového zvuku, poměrně malý problém v době digitálního optimalizovaného na rychlé dekódování.

Musím ale přiznat, že znám hodně lidí, kterým nevadí ani rastrování v kině, ani artefakty, ani o desítky milisekund posunuté synchrony.

A ten torrent se vezme kde? Někdo právě ta nekódovaná data musí někde získat – buď je vynese nějaký zaměstnanec nebo se to právě zachytí výše uvedeným způsobem (pokud nebude jednodušší cesta jako např. uniklé klíče nebo prolomený algoritmus).

Co se týče té kamery – to bude vždy ztrátové. I když za určitých okolností by to mohlo být téměř 1:1 – pokud bude mít kamera výrazně vyšší rozlišení a FPS než film, tak bys na záznamu z kamery viděl jednotlivé obrazové body televize a mohl bys je narovnat a namapovat na mřížku bodů v původním rozlišení. Tzn. bod na pozici 10,10 bude mít skutečně barvu původního bodu 10,10 a nebude to jen nějaká aproximace ovlivněná slitím světelného signálu z okolních bodů. A pak je potřeba poladit mapování jednotlivých snímků, aby to bylo 1:1, a taky barev, aby tam nebyly nějaké posuny. Výsledkem je téměř dokonalá kopie. Ale přijde mi to zbytečně složitější a dražší než to FPGA a odposlech digitálního signálu těsně před displejem.

Televize se rozebere a těsně před její displej se připojí nějaké FPGA, které data zachytí a rovnou provede jejich kompresi a odešle přes USB nebo ethernet do počítače. Zní to možná složitě nebo nákladně, ale vtip je v tom, že to stačí udělat jen jednou – i kdyby byl jen jeden takový tým na planetě, tak z toho surová nezakódovaná data dostane a dál už se budou šířit volně a jakákoli ochrana je rázem zbytečná.

Takovým postupem ale nikdy nedosáhnete původní kvality. Za prvé, barevná informace je v ten moment už upravená barevným profilem a vlastnostmi zobrazovače. Za druhé, dekomprimovaná data v sobě mají artrefakty, které další rekompresí zesílíte. Asi to bude sledovatelné, ale bude znatelná degradace kvality obrazu proti původnímu zdroji.

Nemo, Vy to prezentujete, jako kdybych to vymyslel. Já jen vypsal, jak je to v zákoně. Kdybyste četl zbytek diskuse, psal jsem, že bych poplatky také zrušil, stejně jako řadu dalších nesmyslných zásahů státu, které dělají víc škody, než užitku.

Ten systém nikdy nebude dokonalý, např. počet posluchačů rozhlasu není změřitelný. Vždy se bude aspoň trochu přerozdělovat. Je ale pravda, že je ostudné de facto dopředu každého kriminalizovat. Jakkoliv je autorská odměna u medií vysvětlena jinak, nelze si to spojit s tím, že stát automaticky předpokládá, že každý krade. Ne nadarmo se mi pořád kradou (příhodné slovo) na mysl scény z Hoří, má panenko.

"Všetci kradnú."

U Uberu není problém, že víc sedí době. Problém je v tom, že do regulovaného prostředí taxislužeb, kde současní poskytovatelé museli splnit spoustu povinností, svévolně vlezl někdo, kdo se těmto nákladům vyhnul.

Regulace je už značně přežitá, taxikář nemusí už znát tak přesně místopis, stačí mu navigace. Taxametr už zákazníka nechrání, online aplikace chrání už stejně a lépe. Taxametr vždy šlo cinknout, mapy v telefonu pasažéra nikoliv.

Osobně bych byl za to, aby se oznámila postupná deregulace taxislužeb (aby se nikdo necítil poškozen), a nechal se pracovat volný trh. Na druhé straně, ani bez Uberu se nebudu cítit nijak moc poškozený.

Je správné, že Uber vytváří tlak a společenskou poptávku po změně zákonů - já je také považuji za překonané. Do té doby je ale nutné se těmi zákony řídit.

Úplně stejně nestoudné mi ale přijde i to, že města (zejména Praha) neumějí zatočit s taxikáři, kteří zákony nedodržují.

Uber je založený na tom, že porušuje zákony (nejen ty o taxislužbě), takže pro něj bude případná změna zákonů nevýhodná, protože přijde o svou „konkurenční“ výhodu. A je otázka, zda chování Uberu spíš přispívá ke změně zákonů, nebo naopak změnu zákonů oddaluje a komplikuje – protože někteří lidé budou proti změně zákona ve prospěch někoho, kdo zákon porušuje, a bude snaha se v zákoně pojistit proti kličkám, které Uber zkouší. Každopádně Uber dost komplikuje situaci těm, kteří zavádějí moderní technologie, ale dodržují při tom platné zákony.

Vždyť Uber se původně prezentoval tak, že jde o spolujízdu, žádné taxi. Pokud vím, řidiče, kteří se prořekli, že jsou taxikáři, dříve ze systému vyřazoval. Ty alibistické věty, že řidič musí splňovat zákonné podmínky, už sice do podmínek přidali, ale jednak se nijak nepřetrhnou, aby si ověřili, že to řidič skutečně splňuje, jednak je to klasický postup Uberu – zisk berou oni, riziko podstupuje někdo jiný.

Navíc Uber nemá problémy jen se zákony o silniční dopravě, měl problémy i se sexuálním obtěžováním na pracovišti; sledoval úředníky, kteří by ho mohli kontrolovat, a rušil jejich objednávky; špehoval konkurenci; sledoval uživatele i po skončení jízdy… To není přešlap některých řidičů, ta firma je na porušování zákonů postavená, je tím prolezlá od shora až dolů.

Povinností provozovatele je zajistit, aby jeho podřízení / podřazení spolupracovníci splňovali předpisy. Představte si, že si koupíte v Tescu závadné zboží, a Tesco Vám řekne, že to není jeho problém, že ho podvedl jeho dodavatel. To je stejné, a v zákonech nepřípustné. Uber to samozřejmě ví, ale také ví, že touto taktikou osloví masy méně vzdělaných lidí, kteří ho budou považovat za mučedníka.

V režimu, který se chová svévolně, je samozřejmě rebelie nebo revoluce na místě. V demokratických zřízeních právo bezprávím nevykřešete.

Podnikání Uberu lze provozovat v souladu se současnými zákony.

Zbytek ani není potřeba komentovat.

Takže podle Vás existují případy, kdy se nemá trestat porušování zákonů? Kdy tedy?

V takových případech však platí pravidlo přiměřenosti konání, a zejména toto nepotrestatelné chování musí trvat nejkratší možnou dobu.

Ale jak Uber tak autorské právo se dají provozovat pod současnými zákony. Nijak se nevymykaji zákonům. Řidiči Uberu nic nebrání mít licenci.

Kentane, píšete nesmysly, patrně z neznalosti.

Autorský zákon je ochrana práv autora - práva na to, aby autor svobodně určil, za jakých podmínek smí být jeho dílo užíváno. Dále autorský zákon definuje oblast konkludentních vztahů, na které neexistují (není možnost) mít licenční smlouvu nebo jinak sdělit přání autora. Celý článek o tzv. "volném užití" definuje výjimku z tohoto pravidla. Tato výjimka vznikla v době, kdy bylo možné ji zavést - např. nebylo možné dostatečně kvalitně tvořit rozmnoženiny díla, tudíž šlo umožnit rozmnoženiny pro soukromé užití. V době, kdy tato výjimka z práva - znovu zdůrazňuji: "výjimka z práva" páchá víc bezpráví - tedy, obírá autory, je na místě ji spíše neuplatňovat. Autor má stále možnost ale umožnit kopie pro soukromé užití.

Tedy logika zákona je:
1. o všem rozhoduje autor,
2. tam, kde nemůže autor sdělit podmínky, řeší situace zákon,
3. pokud autor zavede DRM, dává na srozuměnou, že si kopie (ani pro soukromé užití) nepřeje,
4. pokud nezavede, nastupuje článek o volném užití, který definuje VÝJIMKY z pravidla č. 1.

Tento postup je zcela logický a kompletní. Je možné, že se Vám NELÍBÍ, ale není nekonzistentní. Jediná nekonzistence mě napadá, jak by se zákon aplikoval v případě, že z DRM-chráněného díla uděláte např. kamera-rip, nebo analogovou nahrávku. Možná v tomto ohledu by šlo zákon zpřesnit.

Pokud jde tedy o rozmnoženiny, nebo vypůjčování knížek, nejedná se o právo, ale o VÝJIMKU z práva. To je v právní praxi podstatný rozdíl - protože právo se aplikuje extenzivním způsobem, zatímco výjimky úzkým způsobem. (V tomto Vás odkazuji na literaturu, co to je extenzivní výklad vs. úzký výklad výjimek).

Co se týče taxislužeb, je situace také zřejmá. Nevidím, v čem Uber překonal zákony. Ano, je pravda, že v době vzniku zákona taková služba neexistovala, dokonce ani nebylo možné předpokládat, že vznikne. Ale analogická situace už tu byla a účel zákona je také srozumitelný: přeprava osob je taxi. Tzv. "smluvní přeprava osob" už byla v minilosti upřesněna, že musí spadat pod taxi. Provozovatelé přepravy osob se snažili mít už před roky (nevzpomenu si kolik, podle mě tak 10 let nazpět) své dispečinky - protože zjistili, že na dispečinku zákazník nerozliší taxi od ne-taxi. Tenkrát bylo jednoznačně soudy určeno, a později zákonem upřesněno, že takto nelze předpisy regulující taxislužby obcházet. Tedy, i když v jiném prostředí, bylo to již řešeno.

Účel zákona je opět jednoznačný. Přeprava osob vyžaduje řidiče a provozovatele, kteří mají určitou kvalifikaci, kteří mají cejchovaný taxametr a jsou řádně označeni. Nevidím nejmenší problém, kromě peněz, které Uber nechce vynaložit, proč by se těmto předpisům nemohl podřídit. V ČR existuje už více online služeb, které sdružují volné taxikáře. Nejlepším příkladem je Liftago, kde řidiči jezdí pro svůj domovský dispečink, ale volné kapacity dávají k dispozici Liftagu. Nebo jezdí jen pro Liftago. Ale vždy jsou to taxikáři.

Takže ani v případě Uberu není pravdou, že Uber šel nějak významně dál, než zákon mohl přepokládat.

Jinak obecně, zákony samozřejmě počítají s tím, že budoucí situace může být jiná, než v době vzniku zákona. Přesto lze tyto zákony vykládat i na nové situace; stejný zákon se v každé době může vykládat mírně odlišně, právě díky tomu, jak se společnost vyvíjí. Ale nikdy se nezačne vykládat naprosto opačně. Soudy pak judikují rozhodovací praxi - judikatura je už jen soubor příkladů, jak v praxi aplikovat výklad. Zákon tedy žije ve třech rovinách: litera zákona / výklad zákona / rozhodovací praxe.

např. elektroinickou knihu nikomu nesmíš půjčit, ale tištěnou, což je stejné dílo, ano? A že něco, co si koupíš, nesmíš nikomu půjčit? To je podle mě debilní až za roh ...
"

je debilita, resp. debilní důsledek zastaralosti zákona.
Vy si elektronickou knihu nekupujete, kupujete si licenci k jejímu užívání. Kdybyste si tu knihu koupil (tj. odkoupil veškerá majetková práva), můžete si s ní dělat, co chcete. Se zastaralostí zákona to nemá vůbec nic společného, takový přístup je běžný i v jiných oblastech – můžete si pronajmout byt, místo abyste ho kupoval; můžete si půjčit auto nebo zavolat taxíka, místo abyste si auto kupoval atd.

Jenom našel skulinu, resp. dostal se na pole, které zákon nekryje dopravními službami a to tím, že lidi nepřepravuje, pouze je organizuje mezi ostatní ochotné - za úplatu? Ok, ale nedostal se tím mezi dopravce.
To není žádné „našel skulinu“, prostě se pokusil obejít zákon. Uber je dopravce, už o tom rozhodl i Soudní dvůr EU.

není s tím velice co dělat, než i pro takový způsob zavést pravidla
Ta pravidla už dávno existují, v ČR se jmenují „zákon o silniční dopravě“. Jediné, co je potřeba, je donutit Uber, aby ten zákon začal respektovat.

No to je právě jedna z těch jeho výhod. Pokud mu to sebereš, tak zrovna může akorát taxikárům udělat Mobilní Appku jsi na tom samém .... Ale když teda nejsi schopen vidět takové zjevné souvislosti, proč se do takových debat pouštíš?
Vždyť vám to tu Miroslav Šilhavý i já tvrdíme od začátku, že jedinou „konkurenční“ výhodu Uberu je to, že nedodržuje zákony. Ty souvislosti spíš nechápete vy.

Aha, takže se dostáváme k jádru pudla. Vy chcete autorská díla zadarmo / levněji, a proto tvrdíte, že je zákon zastaralý a potřebuje změnu. Proč tuto otázku nenecháte na autorech? Ti mají k tématu určitě víc co říct, ne?

Uber našel houby, a ne skulinu. Bordelmamá začaly provozovat masážní salony, přesto jsou dál souzeny pro kuplířství. Majitel Darling cabaretu provozoval jen show, a pak pronajímal pokoje na hodinu - poskytovatelem služby ale byla sama děva. Ten taky našel skulinu - a už je odsouzený.

Podobně by obchodní řetězce mohly jen "zprostředkovávat" prodej dodavatelům. Ostatně se o to reálně snaží. Nesmí.

Proto soudy došly k tomu - a Uber nemá špatné právníky -, že Uber je přepravce, nikoliv jen zprostředkovatel. Pokud by byl zprostředkovatel, musel by zprostředkovávat službu mezi oprávněnými. Tedy mezi zákazníkem a taxikářem. Uber se snažil zprostředkovat službu s ne-taxikářem. To byla chyba první. Chyba druhá pak byla v celém nastavení fungování služby. Uber se nechoval jako zprostředkovatel, sám svým jménem službu nabízel, nabízel výhody, slevy, ..., což by nikdy při zprostředkování nemohl.

Je to podobná skulina-neskulina, jakou kdysi našel p. Švarc, když ze zaměstnanců udělal fakturanty.

To, co udělal Uber na internetu, před XX lety v ČR zkoušeli smluvní přepravci - dispečinky, které je zastřešovaly. Takže ani v tomto ohledu není Uber nijak výjimečný, ani první.

Pokud byste přišel přede mě, jako před voliče, aby se deregulovaly taxislužby, byl bych pro. Pokud byste mi tvrdil, že cestou k tomu je obcházet zákon, nevolil bych Vás. A jak psal pan Jirsák, po deregulaci taxislužeb, neměl by Uber jedinou konkurenční výhodu, v ničem jiném jejich služba není výjimečná.

>> že pokud přřijde něco nového a evidentně lepšího, tak se mají normy přizpůsobit, místa rvaní do starých

Vy se asi neumíte smířit s tím, že ne každý si myslí, že Uber je něco nového a lepšího, co? Výhodou zastupitelské demokracie je to, že o věcech rozhodují sice pitomci, ale volení, a aspoň o stupínek víc informovaní, než kdejaký člověk z ulice. Holt někdo vidí kromě sluníčkových výhod Uberu i také nějaká negativa.

Miluju, když jednotlivec ví nejlépe, co má být pro nás všechny nejlepší.

U Uberu je jediný problém: že jeho ekonomika - tedy cenová výhodnost proti taxislužbám - je daná tím, že porušuje pravidla. Kdyby Uber respektoval pravidla a fungoval jako Liftago, Modrý anděl atd., atd., atd., a zároveň začal bojovat o deregulaci, pak bych smekal. Jenže Uberu se deregulace nehodí, proto za ni nebojuje, protože by pak neměl žádnou výhodu na trhu oproti ostatním.

A že jsem osobně pro deregulaci, jsem se také už vyslovil.

Ale takto právo nefunguje. Právo se snaží každou situaci řešit v rámci současných zákonů, a to jednoznačně u Uberu lze. To by byla kardinální anarchie, kdyby každý vymyslel "novou službu, na kterou právo nepamatuje" a musely se předělávat zákony. Např. ne-taxikáři by si na střechu dali transparent "BRAMBORA" namísto "TAXI", zřídili by si zprostředkovatele a fungovali by také "po novu".

Nedívejte se tolik na seriály, nevím, jak jste starý, ale toto jsou názory asi tak náctiletého/dva­cetiletého kluka.

Z pohledu zákazníka Uber funguje stejně (dobře) jako např. zmiňované Liftago. Na jejich přístupu není nic zásadně inovativního. Veškerá inovace spočívá ve snaze tvářit se jako zprostředkovatel. To by ovšem Uber nesměl určovat podmínky a tvořit marketingové akce. A pokud už by měl být zprostředkovatelem, pak jediné, čemu by se musel přizpůsobit je, že by zakázky zprostředkovával licencovaným taxikářům.

Z hlediska skutkového, je to úplně stejná situace, jako když vznikly dispečinky se smluvní autodopravou - jak jsem již popisoval. Jediným rozdílem je, že jako médium pro objednávku neslouží telefonát, ale internetové odeslání polohy - což se ve skutkovém hodnocení nijak neprojeví. (Skutkový stav je popis děje v právní formulaci, odprostěný od nevýznamných detailů, jako je např. forma objednávky)

>> ... z podstaty inovace kterou přináší nenapňuje definici taxislužby

Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,
§ 2 Základní pojmy
odst. 9: Taxislužba je osobní doprava pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou.

nabízí se z této definice ještě "příležitostná osobní silniční doprava", ale ta je definována:
odst. 10: Příležitostná osobní silniční doprava je neveřejná osobní doprava pro cizí potřeby, která není linkovou osobní dopravou nebo mezinárodní kyvadlovou dopravou a kterou se na základě předchozí objednávky zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě...

Ale Uber není "neveřejná" osobní doprava.

Uber do puntíku naopak SPLŇUJE definici taxislužby.

Pak se zde ještě nabízí tedy zamyšlení nad zprostředkova­telskou smlouvou, Občanský zákoník, § 2445 a další:

Zprostředkování
§ 2445 Základní ustanovení
(1) Smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi.

V tomto případě je zájemcem onen taxikář, který chce zprostředkovat zákazníka (příležitost k dopravě). Ale v takovém případě to opravdu musí být taxikář. To by si totiž mohl kdokoliv obstarat zprostředkovatele, a tím se vyhnout povinnosti mít licenci. (Zjednodušeně řečeno, ne-taxikář by si najal volavku, která by mu naháněla kunčafty, a byl by z obliga).

Velmi podstatným rysem je způsob úhrady jízdného. Zprostředkovatelská smlouva předpokládá buďto, že k platbě od zákazníka a vyrovnání provize může dojít ve stejný okamžik, nebo že inkasuje samotný poskytovatel služby (taxikář), a ten platí provizi. Uber vnucuje, aby platby šly přes něj, čímž reálně celou situaci otáčí. To je také argument pro to, aby se Uber nedal považovat za zprostředkovatele.

Uber se to celé snaží nazývat zprostředkováním a vymaňovat se z odpovědnosti. Ale ve skutečnosti se chová přesně jako poskytovatel služby, s tím, že si na druhé straně ad hoc najímá řidiče a jejich auta.

Mimochodem, je to velmi podstatné i z hlediska odpovědnosti. Pokud by se stala nehoda a měla vážné následky, je odpovědný Uber. Ten se sice může dál soudit o náhradu s řidičem, ale primárně musí škodu zaplatit Uber. A logicky, je to tak správné. Zákazník je přesvědčován silou značky Uber a neočekává, že veškerou odpovědnost nese nějaký nikým neprověřený řidič bez licence.

Ad absurdum, pokud byste měl přistoupit na to, že Uber je jen zprostředkovatel, musel by (měl by) zákazník nejdřív řidiče legitimovat a ověřit si, že má řidičský průkaz. Opět, z logiky věci, zákazník - spotřebitel - má být chráněný, a tyto starosti nemá mít k řešení. Není v praxi myslitelné, že by toto zákazník dělal.

Dále, zákazník ani vůbec neví, kdo ho veze. Když se stane jakýkoliv problém, obrátí se na Uber, a Uber od toho dá ruce pryč, s tím, že jen zprostředkoval kontakt, ale že vzájemný smluvní vztah si měl ošetřit pasažér vs. řidič. Opět, pitomina.

Důvodů, proč je Uber poskytovatel a ne zprostředkovatel se najde dost.

Kentan z Montargi, 11:36 – Stále bez odpovědi, ale z vaší strany. Na otázku, jak může na trh proniknout jinak fungující novinka, je možné odpovědět až po té, co budeme vědět, v čem ta novinka funguje jinak a proč na ni současné zákony není možné vztáhnout. Ptal jsem se vás opakovaně na to, co je na Uberu tak jedinečné, v čem se liší od jiných dispečinků s aplikacemi. Vy jste na to neodpověděl ani jednou, jenom stále opakujete, jak je Uber výjimečný. Stále bez odpovědi, stále bez odpovědi…

Kentane, Uber nepřináší nic nového. Odprostěte se od masírky Uberu o tom, jak to dělají jinak, a zamyslete se. Je to jen jedna z mnoha služeb, kde požádáte o odvoz (poptáte), někdo nabídne podmínky, a Vy akceptujete. Jestli se to papírově (formálně) snaží nahrát na zprostředkování, přeprodej, poskytování, zastoupení, ..., to už není vůbec podstatné.

Představte si analogickou situaci, kdy by se Tesco rozhodlo, že nebude prodávat svým jménem, ale zprostředkuje Vám nákup přímo od dodavatele. Stejně jako u Uberu, zaplatíte to do kasičky Tesca, které to dál "vypapíruje". To není žádný převratný model, to je pouze obejití zákonů, které regulují trh a chrání spotřebitele. Představte si pak, jak vesele by se Vám reklamovalo, kdyby Vám v Tescu řekli, ať se obrátíte na jejich dodavatele. Tesco by se pak mohlo ještě rozhodnout, že každému dodavateli pronajme pár metrů čtverečních, a tím pádem bude moci mít otevřeno i o svátcích, protože každý z těch dodavatelů se vejde pod 200 m2.

Zde, co řešíme, nechybí právní rámec, na tyto situace jsou zákony naopak připravené a zakazují je. Je hezké, že jste na mě jízlivý, že se mě mohli rovnou zeptat. Inu, oni se ptali soudů - a soudy v různých zemích, a posléze i evropský, jednoznačně určili, že nejde o nic nového či převratného, ale o běžné obcházení.

Pak jste se mě ptal, co má dělat nová, převratná služba, když na ni zákon nepamatuje. Zjevně nerozumíte zákonům, protože zákony dávají obecné normy, pod které se prakticky vše vejde a ze kterých zjistíte, jak se máte zachovat. Ale dobře, vynechme Uber, který nic nového nepřinesl. Pokud byste např. vynalezl osobní létací stroje na principu elektrické kvadrokoptéry (malý osobní dron - inspiruji se ze včerejšího Autosalonu), pak nejprve budete muset projít dlouhým procesem vývoje, zajišťováním povolení a výjimek (zmírňovat veřejné zákony smí např. ministři). Budete se muset maximálně přizpůsobit zákonům o letovém provozu, dodržovat hygienické (hlukové) normy, otestovat bezpečnost ve spolupráci s nějakým státním ústavem, ..., a teprve poté začít pracovat na změně zákonů. Podobným procesem prochází testování autonomně řízených aut, na které také neexistují přesné zákony, přesto výrobci vědí, co si smí dovolit. Podobným procesem prochází Muskova doprava kapslí ve vakuovém tunelu.

Zpět k Uberu. Když si zavolám taxi (telefonicky, Liftago, ...), přijede mi označené taxi, se zveřejněnými cenami a cejchovaným taxametrem. Taxikář má vystavený průkaz s fotografií. Kdykoliv - i zcela namátkově - ho mohou kontrolovat správní orgány, čímž mám zajištěno, že má taxikář vše v pořádku (nemusíte mi argumentovat, jak se to obchází, vím, přesto je to víc než nic). U Uberu mi přijede někdo, o kom nic nevím, není nikým kontrolovatelný. U taxíku, když řidič udělá chybu, nebo se mě snaží podvést, mohu volat jak Policii, tak úředníky magistrátu, kterým bude muset vysvětlovat taxikář. U Uberu mám smůlu, nemůžu volat nikoho (do smluvních vztahů Policii nic není); pokud mě podvede, musím si opatřit důkazy a jedinou možností je soudní cesta.

Právě pro tyto důvody zákon vyžaduje, aby ten, kdo vozí cestující, byl buďto dopravce veřejné dopravy, nebo taxikář. (Příležitostná doprava je výjimka, právě pro svoji příležitostnost).

Teď mi prosím vysvětlete, jaký je zájem zákazníka, nebo vlastně celé společnosti na tom, aby fungoval Uber? Co to přináší navíc, kromě rizik spotřebiteli a ziskům Uberu a nelicencovaným dopravcům? To je věc, kterou v tom celém Vašem příběhu vůbec nechápu.

Ještě mě napadá jako příklad výjimky, když Dopravní podnik hl. m. Prahy testoval (nebo možná ještě testuje) dlouhé, dvoukloubové autobusy z centra na letiště. Ty autobusy se také vymykaly zákonu - zákon omezuje délku autobusu. Dopravní podnik si musel vyjednat příslužné výjimky, ty odůvodnit, a pak mohl testovat i s cestujícími. Prostě to jde.

Uber se o nic takového ani nesnažil. Udělal kampaň troubům, kteří na to skáčou, udělal ze sebe digitálního Robina Hooda, ale ve skutečnosti zůstal jen zbojníkem.

Pokud Uber měl něco udělat, měl na to jít jako Liftago, a zahrnout nejprve taxikáře. Posléze mohl začít pracovat na uznání (certifikaci) jejich digitálního taxametru a řešit otázky odpovědností tak, aby mohli v budoucnu angažovat i nelicencované řidiče.

No nepotřebuji zkoumat zákony do hloubky, abych věděl, že nesmím začít provozovat osobní kvadrokoptérovou dopravu, aniž si vyjednám výjimky. To jsou totiž základy práva: rozdělení na veřejné, soukromé a trestní. V trestním platí hlavně zásada presumpce neviny. V soukromém právu pravidlo, že co není zakázáno, je povoleno. Ve veřejném právu naopak platí, že co není povoleno, je zakázáno. Takže se omlouvám, ale opět Vás o základech práva poučit musím.

Naopak v soukromém právu - v rovném vztahu dvou subjektů, mohu ujednat prakticky cokoliv. Kogentních ustanovení zákonů je minimum, většinou jen v oblasti, kde není úplná rovnost smluvních stran (dodavatel vs. spotřebitel, pronajímatel vs. nájemce apod.), nebo kde je návaznost na ustanovení veřejného práva (regulace, normy upravující podnikání, kontrolní orgány, ...).

Stále zde nemáme odpověď, v čem je Uber jiný od ostatních, když základem je poptávka - oferta - akceptace a poskytnutí služby.

Kentan z Montargi , 18:54 – Nikoli, Uber poskytuje přepravní služby. Rozhodl o tom Evropský soudní dvůr. Tvrdí to i tisková mluvčí Uber v ČR a SR: „Uber již dnes ve většině zemí EU působí jako regulovaná dopravní společnost.“

Ale hlavně že ostatní poučujete, aby si o tom něco zjistili…

Kvadrokoptéry: psal jste o situaci, na které nejsou připravené zákony, podobně jako na Uber. Když jsem našel příklad, tak zase tvrdíte, že Uber má vše v pořádku, a že předpisy splňuje. Zajímavé.

Ale postupně:
1. Zprostředkování není nic, co by zákon neznal. Smlouvy příkazního typu (pod které patří i zprostředkování), jsou popsány v §§ 2430-2520 OZ.
2. Zákon o silniční dopravě rozpoznává různé typy doprav(ců). Není pravdou, že by na Uber nebo jeho řidiče nebyla škatulka. Ta škatulka je o taxislužbě, kdokoliv, kdo chce v podobném režimu fungovat, je označován za taxislužbu a musí se řídit předpisy.
3. Pokud chcete zprostředkovávat uzavření smlouvy, jednou z podmínek je, že zprostředkováváte pro legálně konajícího účastníka. Nemůžete zprostředkovávat práci nájemnému vrahovi. Nemůžete zprostředkovávat dopravu někomu, kdo vozí méně než 9 osob a není taxikář.
4. Uber se za zprostředkovatele nazýval, ale ve skutečnosti konal tak, jako by ta služba byla jeho. Dělal kompletní marketing, lidé "vozil Uber", peníze od zákazníků inkasoval Uber, dopravcům podmínky diktoval Uber, dopravce pouze vyplácel a dopravce nesměl razit vlastní značku. Proto jsem se Vám neobratně snažil vysvětlit, že z konání se určuje skutkový děj a ten se posuzuje; soudy nezajímá ani tolik, jakými slovy jsou smlouvy popsané, a jak se kdo nazývá, ale jak se nazývá to, jak smluvní strany konají. Špatné označení smluv či jejich částí pak nezakládá na absolutní neplatnost takové smlouvy, ale jen na relativní.
5. V historii ČR byla analogická situace už řešena, jen jako objednací médium nebyl tenkrát internet, ale Zlaté stránky a telefon.
6. Jako analogický příklad jsem dával Tesco, že se také nemůže začít vydávat za zprostředkovatele prodeje.
7. Není podstatné, že pro Uber jezdí z části profesionálové, z části jen nadšenci "čas od času". To, jestli je Uber přepravcem se posuzuje z pohledu zákazníka, a služby Uberu se navenek nijak neliší od Liftaga.

Jak vidno, Uberu na konec nečiní problém se zákonům podřídit. Ano, zúžila se jim marže, proto prskají.

Kentane, kolik Vám je roků? Já jsem to tipoval kolem dvacítky, protože v té době jsem plácal blbosti a ještě se za ně bil. Tipnul jsem to správně?

Mimochodem, v roce 2017 jsem s taxíky projezdil asi 18 tis. Kč, poměrně se orientuji, jak vypadají přepravní služby v Praze a okolí.

"Že Praha nemá podle čeho Uber zakázat?"

Ono jen ty spory ještě nejsou pravomocné. U evropského soudu už ano, a jeho stanovisko je stejně nadřazené.

Uber jezdí "bez technické," protože nerespektuje zákony, které jsem komentoval výše.

Ale díky za milou diskusi, na jakýkoliv argument máte jedině jeho snižování "že je to blbost", nejlepším zdrojem, který jste použil, byla tisková prohlášení Uberu a televizní zpravodajství.

Uber se způsobem přepravy vymkl klasické přepravě
To opakujete pořád dokola, ale nikdy jste nenapsal, čím se vymkl. Sám píšete „způsobem přepravy“, takže i podle vás Uber zajišťuje přepravu, ale v čem se ta jeho přeprava liší od jiných přeprav nenapíšete. Podotýkám, že „není to přeprava“ není argument, když sám tvrdíte, že to přeprava je.

to dokazuje že ho musel zaškatulkovat až Evropský soud
S tímhle výkladem je inovativní každý zloděj, protože toho jako zloděje také zaškatulkuje až soud. To, že o něčem rozhodoval až Evropský soudní dvůr, dokazuje akorát to, že to Uber až k tomuto soudu hnal.

Nechápu Vaše invektivy. Snažil jsem se Vám říct, že jsem aktivní uživatel taxislužeb, takže vím, jaká je to někdy džungle, i to, že Uber, Modrého anděla či Liftago znám poměrně hodně, ne jen z tiskových zpráv. To nemá nic společného s odborností na danou oblast.

Kentane, vykašleme se tedy na právo, ale:
1. Uber zprostředkování není. Zprostředkovatel přebírá podmínky toho, kdo službu nabízí (taxikář) a hledá k ní zákazníka. To je definice zprostředkování. Pokud Uber naopak podmínky určuje a dokonce i zpracovává platby, není zprostředkovatel, ale ten, kdo tu službu provozuje.
2. Před soud se dostávají ti, kteří svoji situaci podle současných zákonů nesprávně vyhodnotí a zařadí.
3. Podle prosté logiky (= rozpor se základní morálkou), nemůžete nabízet dopravu lidí bez regulace, když ostatní hráči na trhu se regulaci musejí podřídit. To musíte vědět i podle běžného lidského citu, že je nespravedlivé a tudíž to nemůže být správná aplikace zákona.

Zpět k příkladům, zůstává otázka: proč tedy Tesco není jen zprostředkovatel prodeje? Nebo třeba rohlik.cz? Proč jsou tak hloupí, a považují se za prodejce?

Zpět k právu: v Evropském právu neexistuje, že by něco, na co zákon výslovně nepamatuje, nepodléhalo zákonům vůbec. V takovém případě se hledá cesta, jak situaci hodnotit v rámci zákonů. V tomto případě se řešilo to, jestli je Uber zprostředkovatel, či provozovatel. Pro obě varianty existují argumenty, ale silnější argumenty jsou pro tu druhou variantu.

Dále k Vaší otázce, co by měl tedy dělat: měl by se nejprve přizpůsobit (jak vidíte, jde to, šlo to), poté může prosazovat změny (taxametr v mobilním telefonu, menší regulace, ...).

Názor soudu se Vám nemusí líbit, ale obecně je považovaný za správný - jelikož v dané chvíli není jiná autorita, která by s ním mohla polemizovat. Správnost soudních rozhodnutí je pak dána obrovskou (někdy až přespříliš) volností soudců, dvoustupňovostí soudního řízení (ve správním je to trochu jinak, nechytejte mě za slovo) a systémem mimořádných opravných prostředků.

Samozřejmě, soud nalézá tzv. formální pravdu, nikoliv materiální pravdu (materiální pravdu hledá v tzv. nesporných řízeních); je na sporných stranách, aby soudu předložily svá tvrzení a označily k nim důkazy.

Srovnávat naše soudnictví s totalitním zřízením a justičními vraždami je naprosto nestoudné. Stejně jako je nestoudné tvrdit, že komunisté převzali v únoru 1948 vedení parlamentní cestou. Formálně ano, ale ve skutečnosti změnili ústavu tak podstatně a nevratně, kdy si zajistili vlastní neztratitelnost moci, že taková ústava neměla vůbec být platná a její důsledky legální. Ta křivda byla dokonce tak silná, že i komunisté museli Dr. Horákovou a ostatní oběti soudně rehabilitovat (v roce 1968).

Prosím, opravdu si o tématech něco přečtěte, protože co post, to opravdu dvě třetiny hloupostí.

Jediné v čem s Vámi souhlasím je, že taxislužby jsou zbytečně moc regulované, že by už bylo na místě regulaci uvolnit. Ne zrušit. Například cejchované taxametry a označení vozů je důležité pro ad hoc kontroly. A ty jsou zase důležité, protože taxíky často vozí opilé osoby a není výjimkou jejich snaha udělat desetikilometrovou zajížďku.

Jestli se z dříve jmenovaných služeb něco vymyká, pak je to odvoz vozu Modrým andělem. Tam Vám přijede řidič a odveze Vám auto, Za ním jede druhý kolega jejich autem. Ale jelikož nejsou taxislužba, striktně do jejich auta nepřibírají další pasažery (to už by byli taxislužba). A u nich nejčastěji zjistíte, že se Vás snaží natáhnout. Nemají taxametr a předpokládají, že jste tak nalitý, že neumíte vynásobit kilometry. Aplikace ještě nedávno ani neodhadovala konečnou cenu.

Cejchovaný taxametr (nemusí být fyzický) je důležitý i pro ad-hoc jízdy, kterých je také spousta. Když pojedete v nějaké cizí zemi taxíkem z letiště, asi z hlavy nevíte, jaká by to měla být vzdálenost. Z tohohle důvodu jsou aplikace v mobilech lepší, než fyzický taxametr (aplikace může zkontrolovat nejen to, že účtovaná vzdálenost souhlasí s ujetou vzdáleností, ale také to, že účtovaná vzdálenost plus mínus odpovídá předpokládané vzdálenosti). Jenže i ta aplikace v mobilu musí být nějakým způsobem verifikovaná, protože jinak se v Praze do týdne objeví taxikářská aplikace, která bude ukazovat, že z letiště do centra je to 200 km.

Ano, to jsem tak nějak myslel cejchovaným taxametrem. Třeba i softwarový, ale takový, který bude zaručovat správnou cestu a nějaké odchylky. Ty odchylky musejí být, např. často využívám, že rozvážím víc lidí taxíkem na víc míst. Nebo že chci, aby jel jinou, průjezdnější cestou. Jde spíš o spory, než o to, aby taxikář jezdil nejkratší cestou.

Certifikovanou aplikaci si dovedu přestavit, ale musela by využívat gps z telefonu zákazníka. U taxikáře si dovedu představit cinknutí dat z GPS na rootlém zařízení.

Proč vlastně nejde srovnávat s Uberem to, kdyby si někdo otevřel kamenný (nebo i internetový) obchod, kde by jen zprostředkovával prodej? V čem je to jiné? Vlezu na houska.cz, naklikám si zboží, a jednotliví dodavatelé mi ho dovezou. V čem by to bylo jiné, než Uber?

Zákony žádné obecné normy nedávájí, naopak velmi přesně
Právě naopak, zákony stanovují obecné normy. Zákon, ve kterém je něco definováno velmi přesně, je špatný zákon, protože za pár měsíců nebo let bude nepoužitelný. Zákon má říkat jenom čeho. chceme dosáhnout, nemá říkat jak.

Zásadní otázka - ty ten rozdíl mezi Liftago a Uber nechceš vidět, nebo ho skutečně nevidíš?
Miroslav Šilhavý celou dobu tvrdí, že ten rozdíl nevidí, to mi připadá v pořádku. Horší je to s vámi – pořád tvrdíte, že ten rozdíl existuje, ale ani jednou jste ho nedokázal popsat. Takže otázka je spíš na vás – opravdu víte, v čem je ten rozdíl, nebo jenom něco papouškujete?

Zajdi na vládu a oni tě zahrnou zlatem, protože jako jediný máš hned podle souč. zákonů jasné řešení.
Ale řešení podle současných zákonů existuje, jmenuje se zákon o silniční dopravě, už zde byl mnohokrát odkazován i citován. Plyne z toho další zásadní otázka na vás – vy ten zákon opravdu neznáte a neumíte si ho najít, nebo ho jenom nechcete znát?

"Zákon má říkat jenom čeho. chceme dosáhnout, nemá říkat jak."

K tomu bych ještě doplnil, že "jak" definují prováděcí vyhlášky (zákony na ně odkazují, vyhlášky se dají tvořit rychleji než měnit zákony), a pak také judikatura. Judikatura se (záměrně) vyvíjí, protože reflektuje změny ve společnosti. Tytéž soudy, podle stejného zákona, vydávají jiná rozhodnutí dnes, a jiná před roky.

Příkladem, o kterém se hodně psalo je výlučná vs. střídavá péče o děti rozvedenými rodiči. Dříve soudy považovaly za nejlepší zájem dítěte, aby mělo jeden domov, jednu rodinu. Dnes, kdy jsou úplně jiné možnosti komunikace, dopravy, neexistují spádoví lékaři a povinně spádové školy, usoudily soudy, že vyšším zájmem dítěte je neztratit kontakt ani s jedním rodičem. Zákon zůstal stejný, ale jeho aplikace se změnila podle poptávky doby.

To je také rozdíl mezi judikaturou a výkladem zákona. Za socialismu mělo výkladovou pravomoc předsednictvo Národního shromáždění. Jejich výklad byl závazný i pro soudy. Dnes u nás nemá nikdo výkladovou pravomoc, vyložit zákon by mohl opět jedině zákonodárce sám - tedy parlament - vydáním dalšího zákona. V praxi parlament zákony nevykládá, spíš je novelizuje.

Takže, zatímco závazný výklad zákona by musely soudy respektovat a nemohly se od něj odchýlit v žádném případě, judikaturu také soudy respektovat musí, ale jen potud, pokud nepředloží k novému výkladu dostatek relevantních argumentů. Díky tomu může stejná právní norma žít v různých dobách a být stále aktuální.

Uber není nelegální, jenom na něho není norma ...
A jsme zase na začátku – norma na něj je, v ČR se ta norma jmenuje zákon o silniční dopravě. Vy zase budete argumentovat tím, že existence toho zákona je jenom můj názor, a váš názor je, že žádný takový zákon neexistuje, já vím…

Nemůžeš napasovat Uber na Liftago nebo Modrého Anděla, Uber funguje jinak
V čem podle vás funguje jinak? Teda kromě toho, že se pokouší veškerá negativa a rizika svého podnikání hodit na někoho jiného. Já na Uberu nevidím nic, co by mu současné zákony znemožňovaly – jediná věc je, že musí mít v autě certifikovaný taxametr, Uber by to nahradil certifikovanou aplikací – jenže je problém, jak tu aplikaci certifikovat. Ale Uber stejně certifikovanou aplikaci nemá, takže opět není co řešit.

Já ti tvrdím, že pro pro novinky má být nová norma, ne novinky zaprasit do normy staré a ty mi tvrdíš, že novinka má bojovat proti starým normám až po tom, co ji zarveš do staré normy.
Zajímalo by mne, zda byste to stejně viděl i tehdy, kdyby někdo začal tvrdit, že zákaz zabíjení lidí je zastaralá norma, a že on se jí řídit nebude, protože je moderní, a nebude čekat, až někdo tu nemoderní normu zruší.

A možná právě proto si uvědomuji, jak je nynější systém zvrácený.
Proč tedy nenapíšete nějaký příklad toho, co je na autorském právu zvrácené? Místo toho se tady pohoršujete nad tím, že autor vám může nabídnout, jakou licenci uzná za vhodné, a je na vás, zda takovou licenci akceptujete nebo ne.

Místo aby se to přizpůsobilo poprávce
To, že je někde poptávka, ještě neznamená, že je to správné.

Ale problém Uberu přece není v tom, že by dělal něco nezákoného, ale v tom, že na to co dělá není zákon
Právě naopak, zákon na to existuje – v ČR je to zákon o silniční dopravě, a problém Uberu je v tom, že ten zákon porušuje.

Ale ta samá situace je třeba u autorského práva. Zákon se porušuje, to je pravda, něčím dokonce ani ne, např. v ČR pouhé stahnutí a shlédnutí filmu, ale evidentně staré zákony nestačí, nejsou vymahatelné a v pobhledu k době nelogické (např. daň z úložného prostoru).
Ano, situace u autorského práva je stejná – někdo chce získat prospěch pro sebe na úkor jiných, porušuje platný zákon a vymlouvá se přitom na to, že ten zákon nevyhovuje dnešní době – podle něj. I v ČR je pouhé stažení nelegálně zveřejněného filmu protizákonné. Žádná daň z úložného prostoru v ČR neexistuje. A to, že „se“ zákon porušuje, neznamená, že by se měl změnit. Mluví se třeba o tom, jak je v ČR velká korupce – znamená to podle vás, že se má korupce legalizovat?

tak by první auta musely mít kozlík pro kočího, jinak kriminál
Zákony jsou naštěstí psány obecně, takže v nich není a nebylo nic o tom, že musí mít auta kozlík pro kočího. Stejně tak může Uber fungovat podle zákona o silniční dopravě (taxidispečinky s mobilní aplikací fungují) a všichni mohou fungovat podle autorského zákona. Zákony se aktualizují, ale podstatnou změnou zákona není to, že se jenom upřesní definice, aby bylo každému úplně jasné, že pod zákon spadá nějaká služba, která pod něj spadala vždycky.