Po dvou týdnech jsem se zas vydal na procházku počítačovou historií na půdu našeho domu. V regálech tu leží naše počítačové mládí. Na polici společně odpočívají Commodore Plus4 a desktop Atari Mega ST, o kus dál ve skříni jsou uloženy Commodore 64 a Atari 130 XE. A v rohu je stařičký přenosný psací stroj Consul, na kterém jsem písmeno po písmenu vyťukával svou práci na biologickou olympiádu '87. Všechny ty věci spojuje jedno jediné jméno: Jack Tramiel.
Špatná doba, špatné místo
Jack se narodil ve špatné době a na špatném místě – jako jedenáctiletý chlapec byl Jacek Trzmiel společně se svými rodiči transportován do židovského ghetta v polské Lodži, kde nastoupil na konci roku 1939 jako dělník v oděvním závodě. Po likvidaci ghetta byla rodina Trzmielových poslána do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
Právě zde nabral jeho život nový směr. Nepravděpodobným andělem spásy se pro Jacka stal Dr. Mengele, když jej společně s jeho otcem zařadil mezi dělníky přidělené do pracovního tábora Ahlem poblíž Hannoveru. Tady šestnáctiletého Trzmiela osvobodila v dubnu 1945 americká armáda. Jeho otec bohužel takové štěstí neměl – byl pravděpodobně o něco dříve zavražděn smrtící injekcí benzínu.
Ani Admiral, ani General
Armády se mladý Jack Tramiel (tak se po své emigraci do USA v roce 1947 přejmenoval) v prvních letech svého pobytu v USA držel. Naučil se tu opravovat kancelářské vybavení včetně psacích strojů. Po odchodu do civilu se chvíli živil jako taxikář, ale už v roce 1953 si díky armádní půjčce pořídil v Bronxu malou dílnu na opravy kancelářských strojů. Nazval ji Commodore Portable Typewriter. O dva roky později podepsal smlouvu s československou firmou Consul, jejíž psací stroje chtěl dovážet a montovat v USA. Československo bylo ale za železnou oponou, a tak bylo třeba dovoz realizovat přes Kanadu – Tramiel proto v Torontu založil Commodore Business Machines. Původ názvu Commodore je prostý – Jack chtěl pro svou společnost ostře znějící vojenské jméno, ale Admiral i General již byly registrovány.
Logo, které společnost Commodore Business Machines používala v letech 1962–1984
Commodoru se v prvních letech vcelku dařilo (dovážel ostatně psací stroje nejen do USA, ale například také do Austrálie) a tak společnost v roce 1962 vstoupila na burzu. Bohužel to bylo v době, kdy se na americkém trhu objevily levné psací stroje z Japonska, kterým bylo obtížné konkurovat i s poměrně levným importem značky Consul. Tramiela zachránil investor Irving Gould, který firmě poskytl injekci 400 tisíc dolarů. S těmito penězi se Commodore začal věnovat nové oblasti – pokladnám. I v tomto segmentu se ale po několika letech objevila japonská konkurence, a tak bylo třeba najít jiný perspektivní trh.
Tím na počátku sedmdesátých let byly, jak jsme v našem seriálu již několikrát zmínili, stolní a kapesní kalkulačky. Tramiel nechal své konstruktéry navrhnout kalkulačky využívající LED displeje Bowmar a integrované obvody Texas Instruments. Chvíli to vypadalo, že Commodore čeká skvělá budoucnost, jenže po krátkém čase si obrovský potenciál kalkulaček uvědomili v Texas Instruments a vstoupili na trh s vlastními modely, které stály méně, než za kolik Commodore nakupoval nezbytné čipy od TI.
Programovatelná kalkulačka Commodore (pozdější model z roku 1978)
Už podruhé firmu zachránil Irving Gould, tentokrát investicí tří milionů dolarů, za které si Commodore mohl koupit svou vlastní továrnu na mikroprocesory a čipy: MOS Technology, i s její tehdejší konstruktérskou hvězdou Chuckem Peddlem.
Jack Tramiel na oslavách čtvrt století C64
Mikroprocesorový hacker
Charles Ingerham Peddle se narodil o několik let později na mnohem příhodnějším místě. Bangor ve státě Maine sice nebyl v roce 1937 technologickým pupkem Ameriky, nicméně mladý Charles tu první technické znalosti pochytil, když jako student pracoval v místním rádiu. V roce 1955 se dal k Marine Corps a následně vystudoval elektroinženýrství na Univesity of Maine. S informační teorií se seznámil až v posledním roce studia a okamžitě se do ní zamiloval. V šedesátých letech pracoval v General Electric na mainframe systémech a vývoji ECR (elektronické pokladní systémy), kolos GE se ale v roce 1970 rozhodl, že počítače nejsou perspektivním oborem a tak Chucka společně se třemi dalšími kolegy propustili.
Všichni čtyři se rozhodli věnovat vývoji elektronických pokladen a samoobslužných benzínových pump, kde by se platilo kreditní kartou, neměli ale dost peněz, aby mohli vytvořit a nabídnout hotové produkty. Nakonec tedy své podnikání vzdali. Důvodem bylo i to, že si Chuck vzal bývalou manželku jednoho z kolegů.
Když si měl v roce 1973 vybrat, zda nastoupí do Texas Instruments, aby se podílel na vývoji systémů pro řízení letového provozu, nebo přijme nabídku Motoroly a nastoupí do týmu vyvíjejícího nový mikroprocesor, zvolil si méně prestižní variantu – práci na mikroprocesoru. Vývoj procesoru 6800 vedl Tom Bennett a práce, kterou se svými kolegy odvedl, byla skvělá. Nenavrhli jen samotný procesor s osmibitovou datovou sběrnicí a šestnáctibitovým adresováním, ale také čipy pro připojení RAM, ROM, sériového a paralelního rozhraní a dalších doplňků. Procesor i „čipset“ si navíc vystačily jediným napájením 5 V, což výrazně zjednodušovalo jeho nasazení.
MC6800 stál v době svého uvedení v roce 1974 300 dolarů. To bylo směšně málo pro výrobce velkých počítačových systémů, kteří ale pro malý procesor neměli využití, a absurdně mnoho pro ty, kdo by chtěli procesor použít do malého počítače nebo spotřebního zboží. Když se Chuck Peddle ptal zákazníků, jaká by podle nich byla přijatelná cena, shodli se, že ideální by byla zhruba desetina – 25 až 30 dolarů. Když ale s myšlenkou navrhnout jednodušší verzi procesoru 6800, kterou by bylo možné prodávat za zlomek ceny, přišel za vedením Motoroly, nesetkal se s pochopením. Proč konkurovat svému vlastnímu produktu, který se poměrně slušně prodává? Chuck tak měl jedinou možnost: svůj levný procesor musel navrhnout a vyrobit jinde.
MOS Technologies
Místem kde dostal příležitost byla poměrně mladá společnost MOS Technologies (MOS byla zkratka „Metal Oxide Semiconductor“). Firmu založil v roce 1969 bývalý zaměstnanec Texas Instruments Alan Bradley právě proto, aby dodávala čipy pro stolní kalkulačky výrobcům, které jeho dřívější zaměstnavatel „odřízl“, když se rozhodl sám vstoupit na trh. MOS se kromě toho věnoval také výrobě některých zakázkových obvodů, jako byl například speciální jednočipový systém Pongu pro Atari. Příchod několika špičkových konstruktérů z Motoroly v roce 1975 byl pro malou společnost doslova revolucí. Chuck Peddle začal společně s kolegy pracovat na procesoru MOS 6502, který byl jednodušší, menší a levnější než 6800. Nižší ceny se jim podařilo dosáhnout ale i proto, že vyvinuli postup, jak opravovat chyby při osvitu obvodů na křemíkovém waferu. Díky tomu obrátili poměr zmetků při výrobě mikroprocesorů – zatímco standardem v roce 1975 bylo zhruba 70 procent vadných čipů, v MOS Technologies měli naopak 70 procent čipů funkčních.
Procesor MOS 6502
V září 1975 tak mohla společnost uvést na trh MOS 6502 za 25 dolarů. Nový procesor byl nejen levnější, ale i rychlejší než Motorola 6800 a Intel 8080. Soudní spor s Motorolou na sebe pochopitelně nedal dlouho čekat. Podstatné ale bylo, že nový procesor se prakticky okamžitě stal hitem výrobců prvních počítačů: sáhli po něm Apple, Atari, BBC/Acorn a pochopitelně Commodore, který po krátké době MOS Technologies koupil.
Commodore PET
Když Jack Tramiel kupoval kvůli výrobě kalkulaček MOS Technologies, měl jednu konkrétní podmínku: Chuck Peddle se stane hlavním konstruktérem Commodoru. Peddle ale záhy Tramielovi vysvětlil, že kalkulačky už nemají budoucnost; ta podle něho patřila osobním počítačům. Tramiel na to odvětil, že nejlepší tedy bude, když nějaký postaví, aby to mohl dokázat. To bylo v září 1976. V lednu 1977 Commodore na veletrhu CES neveřejně představil svůj první počítač: PET 2001 (Personal Electronic Transactor). Hned po skončení veletrhu volalo denně několik desítek prodejců s dotazy, kdy bude možné nový počítač objednat.
Commodore PET, podle některých první „osobní počítač“ (má to na sobě ostatně napsáno).
Jack Tramiel se rozhodl, že PET nebude prodávat přes distributory, ale nabídne jej zejména větším zákazníkům přímo. Jednalo se ostatně především o pracovní počítače (ostatně stále nesly název „Commodore Business Machines“) s monochromatickou grafikou, která vyžadovala relativně drahý monitor. Přes relativní úspěch nejen v USA, ale i v Evropě přišel Commodore rychle s novinkou, která byla lépe navržena pro domácí uživatele. Commodore VIC-20 představený v roce 1980 byl předzvěstí toho, co mělo přijít. Paměť sice byla pouhých 20 kB, počítač měl ale čtyři generátory zvukových efektů, rozhraní pro joystick a paměťové cartridge, kvalitní klávesnici, a samozřejmě jej bylo možné připojit k televizoru. S doporučenou cenou necelých 300 dolarů a příslušenstvím, jako byl modem za 99 dolarů (prodávaný v balíčku s on-line službami jako bylo CompuServe za 200 dolarů) se rychle stal hitem. V roce 1982 se prodalo 800 000 kusů, jistě i proto, že Commodore jako první začal své počítače prodávat v supermarketech K-Mart. Commodore se pustil také do výroby her na zásuvných modulech – jen na prvních pěti hrách byl obrat úctyhodných 1,5 milionu dolarů. Bylo to další spojení geniálního obchodníka (Tramiel) a hardwarového „hackera“ (Peddle), jehož vyvrcholení ale teprve mělo přijít – i když Chuck Peddle mezitím z Commodore odešel.
VIC-20 – první domácí počítač Commodore
Commodore 64
Co udělá správný obchodník, když má na trhu špičkový produkt? Nahradí ho v ten pravý okamžik něčím ještě lepším. Tím okamžikem byl srpen 1982, kdy se v obchodech objevil Commodore 64. Se 64 kB RAM, vylepšeným zvukem a grafikou a lepším rozhraním byl i při poměrně vysoké počáteční ceně 595 dolarů nesrovnatelně lepším „dealem“ než Apple II+ který v té době stál zhruba dvojnásobek a uměl toho (z hlediska domácího uživatele) podstatně méně. Commodore 64 byl zázrakem „vertikální integrace“. Díky tomu, že Commodore vlastnil výrobce procesoru i většiny čipů uvnitř C64, dokázal výrobní náklady na nový počítač stlačit na neuvěřitelných 135 dolarů. Byla to výzva k obchodní válce, jíž Jack Tramiel, který se celý život potýkal s konkurencí, která jej cenově podtrhávala, prostě nedokázal odolat.
Původní verze C64
V roce 1982 byl C64 s přehledem nejlevnější mezi „lepšími“ domácími počítači. Atari 800 stálo 899 dolarů, Apple II+ pak zmíněných 1200. Už počátkem následujícího roku ale Commodore nabízel slevu 100 dolarů všem, kdo při koupi C64 dají „protiúčtem“ herní konzoli či počítač. Celá situace dostala absurdní rozměry, kdy někteří obchodníci ve snaze prodat nabízeli k C64 Timex Sinclair 1000 (americká verze ZX 81) za 10 dolarů. Zákazník pak poslal Sinclair Commodoru a získal slevu 100 dolarů. Není divu, že Timex do roka z amerického trhu s počítači odešel.
Agresivní cenová politika přinesla své ovoce: mezi lety 1983–86 měl C64 stabilní podíl 30–40 %, tedy okolo 2 milionů kusů,mezi nově prodávanými počítači. IBM, Apple ani Atari v této době nedokázaly překonat jediný model Commodoru. Výroba C64 pokračovala do roku 1994 – neuvěřitelných 12 let!
Z Commodore do Atari
Nevýhodou veřejně obchodované společnosti je, že i zakladatel a duchovní otec je vydán na milost dozorčí radě a akcionářům. Jack Tramiel to poznal v lednu 1984 – když byl v okamžiku cesty Commodore ke slávě nucen rezignovat kvůli „neshodě na základním způsobu, jak řídit společnost“. Neodešel ale s práznýma rukama. Z malého Jacka se stal bohatý muž, který se rozhodl pomstít. Po půl roce proto od Warner Communications koupil spotřební divizi Atari, která díky kolapsu videoherního trhu o rok dříve byla k mání poměrně levně.
Atari 1040ST – legendární protivník Amigy a Apple.
Nová Atari Corporation začala s vývojem a výrobou legendárních Atari ST a vcelku úspěšně konkurovala ve druhé polovině osmdesátých a na počátku devadesátých let jak produkci Commodore, tak Apple. Mezi jeho legendární výrobky patří vedle řady ST a TT především kapesní PC Atari Portfolio a první barevná přenosná konzole Lynx, která ale nakonec prohrála boj s mnohem primitivnějším a možná o něco praktičtějším Nintendo GameBoy. Posledním významným výrobkem Atari byla nepříliš úspěšná konzole Jaguar z roku 1993. Dnes patří značka Atari společnosti Hasbro Interactive.
Fantastická Amiga 500 byla počítačem, který se Jack Tramiel snažil se svým Atari ST porazit.
Jack Tramiel zemřel 8. dubna 2013. Bylo mu 83 let.
Chuck Peddle si užívá zasloužený důchod. Je mu 76 let.
Fotografie: Wikipedie / Wikimedia
