Přestože na sebe Ada Kingová, hraběnka z Lovelace, a Grace Hopperová upoutávají většinu pozornosti coby slavné ženy počítačové historie, byla by chyba věnovat pozornost jen těmto celebritám. Význam Evy Kieslerové je jistě menší, o to zajímavější je ale její příběh. Potvrzuje známé přísloví o knize, kterou není radno soudit jen podle přebalu.
Nejkrásnější geek všech dob
Většina z nás zná Hedwigu Evu Marii Kieslerovou (*1914 ve Vídni) především díky tomu, že její kariéra začala v legendárním Československém filmu Gustava Machatého Extase. Byl to vůbec první nepornografický snímek zobrazující nejen nahotu, ale především velmi intimní milostné scény, byť pouze záběrem na obličeje herců. Film ve své době způsobil nemalé pozdvižení a potíže. V USA bylo jeho promítání, a to s vystříhanými nahými scénami, povoleno až v roce 1940, dlouho poté co Eva Marie, již pod uměleckým jménem Hedy Lamarr, vstoupila do hollywoodských filmů. Už o sedm let dříve, krátce po uvedení filmu v Československu, Rakousku a Německu, se první manžel tehdy devatenáctileté Evy, rakouský zbrojař Friedrich Mandl, pokusil skoupit co nejvíce jeho kopií, aby zabránil, nebo alespoň omezil, jeho promítání.
Eva Marie Kieslerová – Hedy Lamarr ve svém prvním hollywodském filmu Algiers z roku 1938.
Pro náš příběh ovšem není filmová kariéra Hedy příliš důležitá (byť byla ve 40. letech často označována za nejkrásnější ženu v hollywoodském filmu – a při pohledu na dobové fotografie se věru nelze divit). Vedle herecké dráhy v Hollywoodu, kam utekla i před svým manželem, se totiž Eva Marie věnovala také inovacím – počínaje nepříliš úspěšnými drobnostmi, jako byl vylepšený dopravní semafor, nebo šumivé tablety, až po zásadní inovaci v oblasti bezdrátových přenosů, kterou navrhla společně s Georgem Antheilem v prvních letech druhé světové války.
Skladba pro 18 klavírů a tři letecké vrtule
Kdybychom tento díl seriálu nevěnovali Evě Marii, chtělo by se nám psát o Georgi Johannovi Carlovi Antheilovi, avantgardním skladateli, pianistovi, spisovateli a vynálezci. Jediné vzdělání, kterým prošel, bylo to hudební a výhradně hudbě se věnoval též v prvních letech své kariéry, kdy cestoval po Evropě coby mladý (a úspěšný) interpret a skladatel „netradičních“ kompozicí, jejichž nejradikálnějším (a bohužel nikdy nerealizovaným) vrcholem byla skladba pro 16 synchronizovaných pianin, dvě koncertní křídla, elektronické zvonky, xylofony, bubny, sirénu a tři letecké vrtule (opravdu si z vás neutahujeme).
George Antheil, datování fotografie není známo.
Antheil si během 30. let výrazně rozšířil svůj záběr – psal detektivní příběhy, působil jako hudební publicista a kritik, angažoval se v protinacistické lize a vydal dokonce knihu předvídající povahu začínající války pod názvem The Shape of War to Come. S Hedy Lamarr se seznámil částečně díky těmto aktivitám, především ale díky své další „specializaci“ – pro bulvární společenské časopisy typu Esquire psal například články o tom, jak na ženě poznat, zda je „přístupná“ (Antheil sám sebe poněkud nekriticky považoval za experta na ženskou endokrinologii).
Hedy se také živě zajímala o válečné dění i techniku. Pomohlo tomu nepochybně i její první manželství se zbrojařem Mandlem (ve své době čtvrtým nejbohatším Rakušanem), s nímž jeho „práci“ důkladně probírala a absolvovala řadu pracovních večeří se „zákazníky“ (převážně v Německu). Po příjezdu do Hollywoodu se z ní záhy stala americká patronka a přemýšlela, čím by sama mohla přispět v oblasti válečného úsilí. Jednou z oblastí, v nichž se dobře orientovala, byla problematika řízených námořních torpéd. Hedy uvažovala zejména o tom, jak zajistit, aby rádiově ovládané torpédo nemohlo být rušeno a zneškodněno nepřítelem. K prvnímu setkání s Georgem Antheilem přesto nedošlo díky společnému zájmu o vojenskou techniku nebo hudbu. Hedy prostě hledala radu, jak by mohla ještě více „vylepšit“ své vnady pomocí extraktů ze žláz, o nichž Antheil psal ve svých článcích (a dokonce i dvou knihách).
Je to taková hra
George a Hedy se záhy spřátelili, začali se spolu bavit o řadě věcí a mimo jiné také společně hrát na klavír. A právě při jedené z improvizovaných čtyřručních her, kdy se Hedy pokoušela držet krok s neustálými změnami melodie a rytmu, ji to napadlo: způsob, jak zabránit rušení řídícího signálu pro torpédo, by mohl pracovat na podobném principu – stačilo by vysílač i přijímač „naprogramovat“ tak, aby přepínaly vysílací frekvence ve stejném sledu a problém s možným nepřátelským rušením by byl vyřešen.
Hedy Lamarr v roce 1942.
Nastínila svůj nápad Antheilovi a společně jej dále rozpracovali. Pro řízení přepínání frekvence zvolili techniku, která se osvědčila již Charlesi Babbageovi – děrnou pásku. Vzhledem k „technickému pozadí“, v němž se George orientoval, se jednalo o řídící pás pro automatický klavír, který umožňoval přepínat v 88 různých frekvencích (klavír má totiž celkem 88 kláves). Svůj nápad přihlásili na patentový úřad a 11. srpna 1942 byl udělen pod číslem 2 292 387 Georgi Antheilovi a Hedy Kiesler Makreyové (to bylo tehdejší civilní jméno Hedy Lamarr) patent označený jako „Tajný komunikační systém“.
Oba dali svůj patent (dnes je tato metoda pro řízení přenosu v rozprostřeném spektru označována jako FHSS – frequency hopping spread spectrum) k dispozici armádě, která ale jeho potenciál nepochopila – problém byl jistě i v tom, že v patentu byl pro řízení frekvencí uváděn mechanismus pro automatický klavír, což vojenské konstruktéry poněkud odrazovalo (přestože Antheil upozorňoval, že vše lze zmenšit tak, aby se řídící mechanismus vešel do kapesních hodinek). Armáda Hedy doporučila, aby válečnému úsilí pomohla tím, že osobní kampaní podpoří prodej válečných dluhopisů.
Od torpéd k mobilním sítím a Bluetooth
Patent byl znovu „objeven“ až v 50. letech, s tím, jak se rozvíjela oblast elektrotechnického a radiového inženýrství a firmy vyvíjející první CDMA (Code Division Multiple Access) systémy zkoumaly existující patentové přihlášky. Americká armáda nakonec metodu uvedla do praxe v elektronické podobě (s využitím tranzistorů) až po vypršení patentu v roce 1962, kdy byla využita při radiové komunikaci během vojenské blokády Kuby.
Skutečné slávy se Hedy Lamarr dočkala ale až v roce 1997, poté co organizace EFF (Electronic Frontier Foundation) upozornila, že v té době stále častěji využívané techniky FHSS vycházejí právě z patentu „Tajný komunikační systém“, jehož je spoluautorkou. Dnes je tento patent, společně s podobnými staršími patenty (například 1 598 673 Blackwella, Martina a Vernama), dílčím základem pro technologie jako Bluetooth, GPS, CODFM ve WiFi sítích nebo CDMA v mobilních a bezdrátových sítích.
Hedy Lamarr se znovuobjevené slávy svého vynálezu dočkala. Žádné z ocenění, která na sklonku svého života dostala, si ale nepřevzala. Zemřela v ústraní, v lednu roku 2000 ve věku 86 let, půl století poté, co její filmová kariéra dosáhla vrcholu. George Antheil se slávy svého patentu nedočkal, zemřel v roce 1959, ve věku pouhých 58 let.
Krátký portrét Hedy Lamarr a jejího vynálezu (CBS):
Na YouTube naleznete řadu kompletních filmů Hedy Lamarr z let 1938–1950, včetně její hollywoodské prvotiny Algiers.
