Příběh Oracle pochopitelně není jen příběhem Larryho Ellisona. To jen Elissonovo ego, image a výřečnost (a přiznejme mu to, i jistá výlučnost) způsobují, že vše většinou vnímáme jeho perspektivou. Než v příběhu viděném Larryho očima budeme pokračovat, je na místě představit si dvojici spoluzakladatelů, kolegů ze společnost Ampex, kteří s Elissonem dali v roce 1977 dohromady dva tisíce dolarů z úspor a založili společnost SDL – Software Development Laboratories.
Bob a Ed
Robert Nimrod Miner se narodil v předměstské čtvrti Chicaga Cicero na sklonku roku 1941. Jeho rodiče pocházeli ze severoíránské provincie Západní Ázerbájdžán – patřili mezi perské Asyřany, východní křesťany, jichž původně žilo na území dnešního Iránu na čtvrt milionu, ale po islámské revoluci roku 1979 jejich počet klesl na méně než čtvrtinu. Bob Miner vystudoval matematiku na Illinoiské univerzitě a pro svět IT se stává důležitým vlastně až v roce 1977, kdy působí jako nadřízený Ellissona v Ampexu. Jestliže Larry byl mozkem softwarového startupu, Bob se stal jeho srdcem – a tělem, protože v prvních letech byl vedoucím vývoje i hlavním programátorem v jedné osobě. Zároveň zcela nesdílel Elissonův pohled nadřazenost skupiny (firmy) zájmům jednotlivce. Odmítal někdy až absurdní požadavky na přesčasy a hájil právo podřízených na čas pro rodinu.
Bob Miner v roce 1992 (Zdroj: Wikipedie)
Edward A. Oates přišel do Ampexu z jihozápadního cípů Spojených států – narodil se a vyrostl v San Jose, kde také na státní univerzitě vystudoval matematiku. Byl nejmladším z trojice a po bezmála dvacet let působení v Oracle byl spíše mužem v pozadí.
Ed Oates v roce 2011 (zdroj: Vimeo/Oracle)
Tři blázni
Nemohli jsme sehnat investory. Žádné softwarové firmy tehdy nemohly sehnat investory. A tak jsme dali dohromady dva tisíce dolarů z našich úspor a založili jsme s nimi firmu. Výhodou pochopitelně bylo, že vývoj software není kapitálově náročné podnikání. Můžete to dělat za pár drobných. Vlastně většina opravdu velkých softwarových firem začínala podobně. Určitě ne všechny, ale například Microsoft ano. My jsme ale měli ještě méně – neměli jsme vlastně nic. Žádný externí kapitál. A tak jsme se museli živit sami a trvalo to dva roky, než jsme dokončili první verzi Oracle – tu jsme instalovali v listopadu 1979. Osobně jsem pět týdnů v terénu instaloval a zaučoval první uživatele.
Ellison pro archiv Smithsonian Institution, 1995
Prvním zákazníkem SDL se stala Wright-Pattersonova základna vojenského letectva. Trojice programátorů pro ni vyvíjela první komerční relační databázi, když zrovna nedělala konzultace, které byly první dva roky jediným příjmem SDL. A kupodivu se nejednalo příjem zrovna malý. SDL pracovalo pro Amdahl, Tandem a Memorex a další zákazníky v Silicon Valley.
„Byli jsme v zisku od prvního dne, kdy jsme otevřeli kancelář. Nikdy, skutečně nikdy jsme nebyli ve ztrátě. Vlastně až na jedno čtvrtletí, to byl myslím fiskální rok 1990, kdy jsme prodělali. Ale ode dne, kdy společnost začala fungovat až dodnes, celých těch 17 let, jsme měli ztrátu jen jedno čtvrtletí. I to jedno se však nakonec ukázalo jako příliš.“
Trojici se podařilo po roce nastřádat na firemním účtě přes dvě stě tisíc dolarů. A tak se, radám vedoucího banky, kde měla SDL účet, navzdory, rozhodli s výnosným konzultačním byznysem skončit a zaměřit se na dokončení databáze. Byli za blázny a peníze jim vyšly jen tak-tak, ale vyšly. Ostatně konzultace, přejmenované nálepkou „podpora“, se ostatně časem stejně měly stát jedním z hlavních zdrojů příjmů softwarového giganta.
Všichni ostatní musí prohrát
Filozofii, jak řídit své byznysové impérium, Ellison čerpal, jak jsme vysvětlili v minulém díle, během svého pracovního nasazení v Japonsku na počátku sedmdesátých let. Jedním ze základních pilířů japonského pojetí byznysu je usilovat nikoliv (nejenom) o zisk, ale zejména o tržní podíl.
„Byl to náš naprosto primární cíl. Vždy jsem obdivoval japonské byznysmeny. A když jsem byl v Japonsku, řekl mi jeden z nich, že problém Ameriky je, že nemáme žaludek na opravdový konkurenční boj. A já nás začal hájit – svou zemi a kulturu. Řekl jsem: „Co tím myslíte? Amerika byla na přelomu století na naprosté špici, byli jsme laboratoří svobodné tržní ekonomiky. Průmyslová revoluce dosáhla svého maxima ve východních státech Severní Ameriky. Tak co tím myslíte?“ A on odvětil: „Nevyprávějte mi o tom, co se stalo před skoro sto lety. Mluvne o dnešku. Poslechněte si někdy vaše byznysmeny, jak říkají věci jako, víte, konkurence je důležitá, ale trh je velký a je na něm místo pro nás všechny, abychom si konkurovali. V Japonsku by něco takového byla svatokrádež. Věříme, že konkurenti kradou rýži od úst našim dětem. V Japonsku jsme přesvědčeni, že cokoliv méně než stoprocentní tržní podíl není dost. V Japonsku věříme, že nestačí, abych já uspěl, všichni ostatní musí selhat. Musíme rozdrtit naše konkurenty.““
Ellison pro archiv Smithsonian Institution, 1995
Ellison tu historku opakovaně vyprávěl kolegům v SDL / Oracle a jednoho dne ji řekl i reportérovi New York Times. A tak vyšel článek s obrovským titulkem (vytrženým podle Ellisonových slov z kontextu): „Nestačí, abych zvítězil, všichni ostatní musí prohrát.“ Ať už to bylo mimo kontext nebo ne, Oracle od počátku usiloval především o to získat co nejsilnější pozici na trhu. Ostatně bylo to, jak Ellison sám připomínal, v duchu toho, co říkali jiní slavní američtí byznysmeni, například Jack Welch z General Electric „Pokud nejste na trhu jedničkou nebo dvojkou, tak nevyděláváte. Na trhu vydělávají jen ti nejsilnější.“ Koneckonců i Ellisonův celoživotní protivník Bill Gates usiloval se svým Microsoftem o největší koláč trhu – a dlouhodobě se mu to dařilo, byť možná ne s tak vysokými maržemi jako v případě Ellisonovy „dvojky“. To bychom ale předbíhali.
Neslavné začátky
Oracle možná až do roku 1990 nezažil ani jedno „ztracené“ čtvrtletí, začátky společnosti ale rozhodně nebyly snadné. Představa, že zpočátku tříčlenný a později větší vývojový tým dokáže „na první dobrou“ porazit gigantické vývojové kapacity IBM, byla, řečeno velmi korektně, značně ambiciózní. První komerční relační databáze Oracle V2 (určená pro PDP-11 se 128K RAM) sice uměla řadu věcí, které jiné databázové produkty nezvládaly, a byla výrazně jednodušší z hlediska správy a sestavování dotazů, řada funkcí ale byla neodladěná anebo chyběla zcela (zejména databázová transakce, splňující vlastnosti ACID – atomicitu, konzistenci, izolovanost a trvalost – pro udržení integrity databáze, například v podobě návratu do stavu před nechtěnou, chybně provedenou nebo nedokončenou operací – Commit a Rollback).
To vše mělo být opraveno v Oracle V3, kterou firma, nesoucí od konce sedmdesátých let nový název Relational Software, představila v roce 1982 (a jejímž hlavním „konstruktérem“ byl zmíněný Bob Miner) – ani ta se ale zpočátku příliš neprodávala. Přesněji řečeno sám Larry Ellison, coby šéf obchodu, neprodal za první půlrok od jejího uvedení ani jednu instalaci. Nepomohlo ani další přejmenování společnosti – tentokrát již na Oracle.
Průlomem se stala až chytře navržená dema, například když výrobci letadel McDonnel Douglas bylo předvedeno, jak lze pomocí databáze „simulovat“, jak ovlivní komponenty celého letounu selhání jediného dílu. Prodeje V3 se rozjely a již v následujícím roce utržila „Vědma“ 24 milionů dolarů a její zisky začaly meziročně růst i na dvojnásobek.
Z trojice zakladatelů se stali nejprve milionáři a posléze multimilionáři. Když na konci desetiletí obrat překročil miliardu dolarů a hodnota společnosti začala blížit čtyřem, přišel náhlý kolaps. Společnost stavěná a do značné míry řízená jako „startup“ nedokázala unést svůj vlastní růst. To, stejně jako příběh propuštění prakticky celého vedení společnosti a následného odchodu Boba Minera i Eda Oatese či bojů se Sybase, Informixem a arcinepřítelem Microsoftem, bude tématem pokračování.
ČLÁNKY DO MAILU