Základem pro zrod Echelonu byla, jak jsme zmínili již v minulém díle seriálu, Bezpečnostní smlouva UKUSA (nazývaná také někdy Pět očí, nebo AUSCANNZUKUS) podepsaná 5. března 1946 nejprve mezi Spojenými státy a Velkou Británií s cílem sdílet špionážní data. Jejími počátečními signatáři byla britská GCHQ (Govenrment Communications Headquarters) a americká NSA, respektive její předchůdkyně ASA (Army Security Agency). Ke smlouvě se posléze (1955) přidaly Kanada, Nový Zéland a Austrálie – tak vzniklo i označení „Pět očí“ coby zkratka označení utajované úrovně:
AUS/CAN/NZ/UK/US EYES ONLY
Některé z nich spolupracovaly už dříve coby takzvané „třetí strany“, status třetích stran si podrželo Norsko, Dánsko a SRN.
Záhy po začátku studené války se Pět očí zaměřilo (v souladu s původní smlouvou) na sdílení informací o Sovětském svazu, Čínské lidové republice a několika středo a východoevropských zemích (označovaných v rámci smlouvy jako „Exotické“).
Odposlechy mezinárodních komunikačních „cest“ – na počátku podmořských telegrafních kabelů – byly rutinně prováděny již před první světovou válkou. S příchodem rádiové komunikace přišla nová výzva: bylo třeba vytvořit mnohem větší počet odposlechových míst pro zachytávání zpráv druhé strany (či nepřítele) a vyškolit armádu kryptoanalytiků, kteří se věnovali jejich dešifrování. Právě Velká Británie měla, díky své koloniální říši a pozdějšímu commonwealthu, v tomto směru značnou výhodu. Odposlechové stanice byly vybudovány doslova po celém světě – na Bermudách, Kypru, Gibraltaru, v Iráku, Singapuru, Hong Kongu a na dalších místech. Spojené státy přidaly po druhé světové válce další lokality – v Německu, Turecku, Itálii a Španělsku a dokonce v eritrejské Asmaře. V kombinaci se stanicemi dalších členů úmluvy Pěti očí, tedy Kanady, Austrálie a Nového Zélandu byl pokryt celý svět.
Rozsah aktivit, které prováděla NSA, byl poprvé poodhalen v roce 1960, když dva „zběhové“ z agentury, Bernon Mitchell a William Martin, na tiskové konferenci konané 6. září v Moskvě prohlásili:
Z naší práce v NSA víme, že Spojené Státy sledují tajnou komunikaci nejméně čtyr desítek zemí, včetně svých spojenců. NSA provozuje víc než 2 tisíce sledovacích a odposlechových stanic, na nichž je zaznamenávána jak šifrovaná, tak nešifrovaná komunikace víceméně z celého světa, včetně zemí, na nichž jsou odposlechové stanice umístěny.
Mitchell a Martin tehdy zveřejnili, že NSA má týmy specializované na sledování Sovětského svazu a jeho satelitů i oddělenou divizi ALLO (All other countries, později ROW – rest of the world), která sleduje ostatní země, a to nejen komunikaci diplomatickou a vojenskou, ale i soukromou na tzv. pronajatých linkách (ILC – International Leased Carrier).
Přestože se řada informací o aktivitách NSA dostávala v průběhu 60. a 70. let na veřejnost, existenci i detaily smlouvy UKUSA, rozšířené později na „Pět očí“ se podařilo velmi dlouho udržet v tajnosti. Nevěděli o ní dokonce ani představitelé některých signatářských zemí (Australský premiér se o smlouvě údajně poprvé dozvěděl až v roce 1973) a její oficiální zveřejnění proběhlo až v roce 2005.
I tak se ale NSA dostala v polovině 70. let do nepříjemné situace. Na veřejnost se postupně dostávaly nejen informace o pochybných aktivitách americké rozvědky špehující civilní obyvatelstvo, nebo operaci CIA „rodinné šperky“, ale také o snaze NSA sbírat informace o politických aktivitách a angažovanosti amerických občanů. Vznikly tak vyšetřovací výbory demokratického senátora Franka Churche (Church committee) a demokratického poslance Otise G. Pika (Pike committee), které se zabývaly nelegálními aktivitami tajných služeb – jak plány na vraždu či odstavení zahraničních politiků v zemích třetího světa (CIA), tak sledováním vlastních občanů (NSA). NSA proto začala hledat alternativní cesty, jak ve svých aktivitách pokračovat.
Příležitost dělá velkého bratra
Vznik a rozvoj prvních družic na přelomu 50. a 60. let vedl ke vzniku mezinárodní mezivládní telekomunikační organizace Intelsat, kterou se 20. srpna 1964 (na základě rezoluce OSN 1721 z roku 1961 a návrhu Spojených Států o rok později) společně založilo 11 „západních“ zemí (o několik let později pak vznikla podobná organizace v socialistickém bloku). Část globálních telekomunikačních spojení se tak měla přesunout z podmořských kabelů na síť satelitů (první „Early bird“ byl vypuštěn na geostacionární dráhu již v dubnu 1965 a umožnil tak telekomunikační spojení a televizní přenosy mezi Severní Amerikou a Evropou).
Early Bird, první ze satelitů sítě Intelsat
Bylo tedy jen logické, že se zrodem satelitní komunikace začaly tajné služby zapojené do smlouvy Pěti očí zabývat. Chtějí nejlépe zajistit spolehlivé sledování a odposlech tohoto nového „média“. Geostacionární telekomunikační satelity situaci na jednu stranu zjednodušily – díky velké ploše, kterou pokrývaly, nebylo třeba budovat tolik stanic. Na druhou stranu bylo třeba nasadit výrazně modernější vybavení jak pro odposlech, tak pro zpracování zachycované komunikace.
Jako optimální řešení se ukázaly být stanice odposlouchávající veškerou satelitní komunikaci nad Atlantickým a Indickým oceánem. Jako první tak vznikla odposlechová stanice Morwenstow v britském Cornwallu a posléze následovala druhá Yakima poblíž Seattlu pro odposlech pacifických spojení. Skutečně globální se ale Echelon stal až na počátku 80. let, kdy se NSA rozhodla vybudovat globální WAN síť propojující původní i nové stanice systému postavené například na Novém Zélandu a v Austrálii. Díky ní bylo možné odposlechnutou komunikaci také přenášet na zpracování na jiné lokality, než kde byla zachycena. První skutečně globální informační (počítačovou) sítí se více než desetiletí před celosvětovým nástupem internetu v polovině 90. let stala právě síť propojující špionážní stanice a centra pro zpracování zachytávané komunikace. Ta byla propojena podmořskými kabely i satelitními pojítky, včetně vojenských satelitů Milstar a Skynet.
Anténa systému Echelon
Echelon se tak stal (přinejmenším symbolicky) globální digitální špionážní sítí anglicky mluvícího světa. Rozmístění stanic v Británii, USA, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu umožňovalo efektivně pokrýt satelitní komunikaci prakticky po celém světě – pět očí vidělo doslova všude. Echelon byl budován coby špionážní systém studené války – jeho primárním cílem tedy bylo odposlouchávání satelitních komunikací, především snaha o získání informací z východního bloku, byl ale zároveň navržen tak, aby umožňoval odposlouchávat všechny informace – tedy špehovat nejen nepřítele, ale i vlastní občany. Jeho mezinárodní povaha, tedy to že například NSA mohla využívat zařízení a zdroje ve Velké Británii (a naopak) měl ještě jednu zásadní výhodu: umožňoval elegantně se vyhnout potenciálnímu konfliktu tajných služeb se zákonem: Američané mohli špehovat britské občany a Britové zas ty americké a posléze stačilo jen na obou stranách sdílet výsledky.
Přestože Echelon teoreticky umožňoval sledovat veškerou satelitní komunikaci, v době studené války bylo hlavní úsilí věnováno špehování nepřítele. S jejím koncem na počátku 90. let se ale zaměření systému začalo měnit. Oficiálně byl novou prioritou mezinárodní terorismus (a případně mezinárodní organizovaný zločin), ve skutečnosti to ale znamenalo mnohem intenzivnější sledování a analýzu civilní a obchodní komunikace. Stále větší automatizace systémů navíc umožňovala zpracovávat rostoucí objemy dat. Především se ale blížil rok 1996 a s ním i kniha novozélandského novináře Nickyho Hagera, která Echelon poprvé detailněji odhalila veřejnosti. O tom ale až příště.
