Cykly a lákadla
Věci se obvykle dějí v cyklech, a tak zatímco Svatopluk přechází od zrcadlovky Pentax k bezzrcadlovce, já ve stejné době uhýbám od bezzrcadlovky k zrcadlovce. K zrcadlovce Pentax. První, kdos bez viny, hoď po mě kamenem.
Tento krok jsem si drze dovolil loni a mohlo se tak stát z prosté kombinace důvodů: nefotím takovou akci v tak horších světelných podmínkách a nezajímá mě snaha o technickou kvalitu snímků. Za tou jsem se honil v dobách, kdy jsem také třeba pobíral mrzké dukáty za benchmarkování různých CPU a GPU.
Nyní, o řekněme 15 let později je mi tohle veškeré honění šum a fuk a ve fotografii hledám něco jiného, vyžívám se naopak v cestách, které na první pohled vypadají jako nejnesmyslnější. Hledám totiž nejen obligátní atmosféru a emoce jako vždy, ale také jistý charakter, který se strašně blbě testuje, ještě hůř měří a v mém případě velmi neochotně vysvětluje a popisuje. On se totiž musí se prostě vidět a zažít.
Nemyslím tím to, co zde na jedné či dvou fotkách naznačuji. Tím myslím vidět naživo, na papíře, vytištěné ve slušné kvalitě. Právě charakter je to jediné, co mi vždy chybělo na jinak skvělém Olympusu, tedy u Micro Four Thirds bezzrcadlovky, když pominu snímky, kterým velmi sluší jeho profil pro převod do černobílé fotografie (s patřičně vytuněným kontrastem a ostrostí).
Někdy předloni a loni jsem toho poměrně dost načetl / naposlouchal / nakoukal o starých digitálních zrcadlovkách. Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem vybíral první D-SLR a současně řešil, jestli vypadá pushovaný Fomapan 100 lépe ve vývojce Ilford ID-11 nebo Fomadon Excel. Jednak k tomu přispěly algoritmy YouTube, které mi zase začaly staré zrcadlovky předhazovat, za druhé ta obecná retro vlna, co momentálně pluje internetovými vodami. A pak tu byla ona motivace z předchozího odstavce, kdy mám stále v živé paměti, jak jinak fotí staré přístroje. A je jedno, jde-li o 10Mpix CCD zrcadlovku z doby Krále klacka, nebo low-endový 12Mpix kompakt Nikon Coolpix s pidi čipem. Staré přístroje, zejména ty hodně staré, často spojuje jiné podání barev / kontrastu / jasu scény. K tomu přidejme u zrcadlovek vhodně specifický objektiv a je to.
Takže mě lákal Martin Castein, občas se mi do toho připletl Skyler King se svým tak trochu arogantním filosofováním, oba ale motající se stále kolem Canonů 5D „Classic“ a 5D Mark II a též kolem legendárního Nikonu D700. Tu a tam Chuck Jines, který po určité době s D800 zase začal preferovat Nikon D700 (ale koukám, že asi opět zrušil YouTube účet, takže odkazuji na jeho web). Méně častěji, ale s o to větším dopadem na choutky si jej obstarat se mi do streamů vetřel obsah o Olympusu E-1 s jeho unikátním Kodak CCD.
Lákat jsem se nechal i unikátní středoformátovou zrcadlovkou Pentax 645D, se 40Mpix CCD snímačem velikosti 44×33 mm (zhruba 1,7× vyšší plochou než fullframe). Zkrátka červíček zahlodal, ale jsa správná socka jsem si jako obvykle položil drakonické omezení: rozhodně nehodlám pořizovat za XY tisíc tělo typu 5D Mark II či D700. Stejně tak u objektivů. To eliminovalo prakticky vše a mně se hlavou nadále honil Pentax K200D, který jsem před lety měl (koupen jako nový). Jenže jak praví klasické přísloví, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, z čehož mi z toho jako logické vyústění vyšel přístroj, který jsem na jaře roku 2009 zvažoval spolu s Pentaxem K200D, tedy Pentax K20D.
Skoro dospělý Pentax…
Moje důvody pro volbu tohoto dnes už 17 let starého modelu (plnoletosti dosáhne v únoru 2026) jsou následující: za prvé je to osobní zkušenost se značkou, tedy představa o kvalitě, výhodách a nevýhodách, kterou K20D naplňuje. Za druhé touha okusit tu nejblbější možnou kombinaci, tedy hodně starou zrcadlovku (stará, prostě stará) + Pentax (blbě ostří, barvy nic moc, říkají Canikonisté) + použitý snímač (14,6Mpix CMOS Samsung, věc, která se už poté po modelu Pentax K-7 u zrcadlovek nezopakovala).
Věděl jsem, že K20D ve srovnání s Nikonem nespolehlivě ostří už před 15 lety. Věděl jsem, že fotí málo snímků za sekundu (zejména v dnešním kontextu) a buffer je poměrně malý, dynamický rozsah Samsung CMOSu je mizérie (tisíckrát více v kontextu dnešní výpočetní fotografie na Androidech), rychle se objevuje šum, kdy už ISO 800 je poměrně tristní, a navíc jde o systém, který už prakticky nikdo nepoužívá.
Tělo je těžké a nemotorné, objektivy pro něj nikdo ze značek třetí strany nevyrábí a samotný Pentax vypadá, že mele z posledního. Právě pro všechny tyto vlastnosti jsem si K20D loni v červenci vybral. Chtěl jsem trpět po všech stránkách, včetně toho, že za to zaplatím nějaké peníze. Ani tělo, ani objektiv jsem nedostal od někoho zadarmo se slovy „vezmi si ten krám k ničemu“.
…a jeho levný plastový objektiv
Když už jsem u objektivu, tak i zde bylo možností mnoho. Sázka na jistotu by bylo něco jako Tamron 17–50/2,8, v oné době vysoko hodnocený základní světelný zoom, zejména, když měl člověk štěstí na dobrý kus. Dal by se zvolit i pentaxí 16–50/2,8 přepnutím z poruchového SDM ostření na interní motorek těla. Dalo by se sáhnout po Sigmě 30/1,4, na portréty po samotném Pentaxu 55/1,4, a to vůbec nemluvím o legendárních „Limited“ sklech jako 15/4, 21/3,2, 40/2,8 či 70/2,4, která mají svůj specifický charakter – nicméně jejich charakter je až moc dobrý.
Já hledal něco jiného, řekněme rustikálnějšího. Zariskoval jsem a jen na základě určitého předpokladu zakoupil SMC Pentax-DA 35mm F2,4 AL, plastový objektiv s jednoduchou konstrukcí skla s pevnou ohniskovou vzdáleností (zoomovat se dá přece nohama) z druhé ruky. K tomu novou 32GB SanDisk SDHC Extreme PRO, ekvivalentní tehdejšímu hi-endu.
Kolik že to nakonec stálo? Upřímně, už ani nevím. Nízké jednotky tisíc. Soudě dle letmého průzkumu se dá tato kombinace sehnat někde mezi 3 a 6 tisíci Kč, podle toho, na jaký stav narazíte, případně jestli je neznalost hodnoty na straně vaší, nebo na straně prodávajícího. Orientačně tedy řekněme, že jde o cenu na úrovni jedné lahve Blue Labelu (anebo nějakých 1 500 rohlíků).
Jak to funguje, co drhne, z čeho padá čelist
Někdejší Pentax K200D s řadou objektivů (včetně 55mm f/1,2) jsem prodal před 11 lety. Zbavil jsem se za posledních 10 let řady objektivů, které byly až příliš dobré. Vedle této f/1,2 padesátky jsem se také před řadou let rozhodoval mezi Minolta Rokkorem 50/1,4 a 50/1,7. Ponechal jsem si 1,7 a jedna-čtyřka v excelentním stavu mazala o dům dál. Právě to mi na Pentaxu 35/2,4 vyhovuje, že není dokonalý a je to na něm vidět. Má v sobě trochu toho kouzla Rokkoru 50/1,7, o němž legendy říkají, že jej Minolta vytvořila v době, kdy měla spolupráci s německou Leicou. Tak jako zrcadlovky Leica R jsou prý upravené Minolty, tenhle levný Rokkor je prý upravený Summicron.
Je to jedno, tohle obyčejné sklíčko za pár stovek je skvělé na černobílém filmu, stejně jako s CCD či CMOS nějaké zrcadlovky či bezzrcadlovky. Nevěřili byste, jak lepší barevné podání dává Pentax K20D oproti mému někdejšímu Pentaxu K200D, který byl na svou dobu výborným strojem. Tato kombinace K20D+35/2,4 má ten charakter, ve který jsem doufal.
Pentax K20D + SMC Pentax-DA 35mm F2.4 AL v zimě, 50% velikost
Proto se nyní držím 17 let starého Pentaxu: vyzdvihuji jeho podání barev, zejména pleťovek – mohl bych odstavce proložit fotkami našich dětí, abyste viděli, jak skvěle to Pentax uměl a umí, nicméně to neudělám. Vyzdvihuji též snadnost a rychlost editace v Rawtherapee 5, s Olympusem se člověk nadře daleko víc a potřebné úpravy RAWu pro export trvají daleko déle. Též těší bytelnost těla a oproti bezzrcadlovkám vynikající výdrž stařičkého akumulátoru, který i po desítkách fotek pořízených v 800metrové nadmořské výšce při teplotách –5 až –15 °C ukazuje prakticky plnou kapacitu.
Jasně, mrzí ten backfocus a jeho neseštelovatelnost (věčná bolístka řady zrcadlovek, zejména Pentaxu), pomalost elektroniky, plus to, jak jsem si odvykl tahat s sebou věc vážící kilo a půl. Ale s tím vším se dá žít či znovu si přivyknout, protože pohled na výsledek stojí za to a je mi jedno, pokud si teď ťukáte na čelo.
Samozřejmě že už byly i situace, kdy jsem naopak byl rád za možnost vytáhnout zase z brašny low-endovou bezzrcadlovku Olympus s obyčejným seťákem 14–42. Protože na rovinu, o sobotním večeru v potemnělém kostele při divadelní hře osvětlené žárovkami o čtyřech různých barevných teplotách je absolutně nemožné dostat použitelné fotky z nové low-endové androidí Motoroly, stejně jako stařičkého Pentaxu. Tady bylo potřeba sáhnout po Olympusu, a i tak jsem se pohyboval za hranou jeho možností, s nutností podexponování zhruba o 1 EV s následnou korekcí v Rawtherapee 5.
Se Svatoplukovým novým strojem by ta práce šla jistě snadněji. Zkrátka občas narazím na akci, kde po mně někdo chce fotit a kde moje výbava v podstatě nedostačuje a výsledkem je mnou viditelná kompromisní technická kvalita snímků, kterou ale k mému štěstí dobře kompenzuje atmosféra stovky let starého kostela. Platí to jak pro nějakou současnou bezzrcadlovku, tak 17 let starý Pentax. Protože to není ten přístroj, který dělá fotky. Jsem to já. Amatér a blb, který záměrně jde nejblbější možnou cestou.
Komentář závěrem k několika bodům z diskuse
Závěrem mi dovolte připojit osobní komentář k několika příspěvkům, které se sešly ve výživné diskusi pod prvním Svatoplukovým textem.
1. Snad všichni výrobci přechází na bezzrcadla a klasické zrcadlovky zmizí. Minimálně Nikon a Canon při tom mění i bajonet. Nevím zda k tomu dospěje i Pentax, nebo bude vůle vstoupit na tento trh.
Spíš nedospěje. Pentax to zkusil před lety s APS-C bezzrcadlovkou K-01, která nesla klasický bajonet Pentax K s jeho delší registrovou vzdáleností. Neuspěl, byť dnes jsou ta těla hodnocena cenově na eBay apod. stále vysoko. Design mimochodem dělal Marc Newson, později přetažený do Applu, kde byl šéfem designu Jony Ive.
Také Pentax zkusil vlastní bezzrcadlovkový systém s modelem Q s 1 / 2,3” 12Mpix snímačem. Krásný stroj s výtečným obrazem na tak malý snímač, ale opět… nechytlo se to (byť v rámci této řady Pentax uvedl více těl včetně posledních s větším 1/1,7” snímačem). Opět jde o stroje, které se dobře cení na eBay apod.
Do MFT nemá smysl naskakovat (OMDS a Panasonic to mají jasně obsazené), APS-C je nezajímavý mrtvý segment a ve full-frame je ultratěžká konkurence. Pro Pentax neřešitelné.
No a pak před pár lety Pentax řekl jasně, že jde all-in s D-SLR, jako poslední mohykán. Nicméně od uvedení posledního modelu K-3 Mark III uběhly už téměř čtyři roky a kromě Monochrome verze nikam dál zatím Pentax nešel. Ve full-frame segmentu na K-1 Mark II, uvedenou před 7 lety, už také nenavázal. Ve středoformátu to po modelech 645D a 645Z také vyhnilo. Bojím se bojím o Pentax.
2. Ve skutečnosti skutečnosti podstatné výhody bezzrcadlovek souvisí spíš s ostřením:
- Ostřící senzor na čipu a tedy velmi redukované problémy s front / back focusem
- Je možné mít detekci očí, [mnohem lepší] sledování objektů, atp.
- Je možné mít focus peaking
Zobrazení vyfocených fotek v hledáčku (hodí se na ostrém slunci)
- Případně zobrazení reálné expozice – viz výše.
K tomu za mě jen dodatek, že v principu všechny tyto věci může mít i D-SLR, stačí zvednout zrcátko a máte bezzrcadlovku jako vyšitou. Ostatně Live View měl u Pentax K20D z roku 2008 (jasně, bylo to hodně hodně mizerné). A že Pentax K-3 III nemá schopnosti OMDS OM-1 II? Inu, to je dáno tím, že OM-1 II je bezzrcadlovka a je jí vrozené rozvíjet schopnosti tohoto typu přístroje, zatímco Pentax je klasická zrcadlovka, stvořená pro jiného fotografa s jinou filosofií vetkanou v DNA.
3. No někdo, kdo má PENTAX, by asi neměl mluvit o technice, to především ;-)
Přiznávám, že tento komentář mě snad i nadzvedl ze židle a vyžaduje delší reakci poukazující na to, že jeho premisa nestojí na pevných základech. Protože to byl právě Pentax, který k rozvoji fotografické techniky přispěl měrou značnou. Ze vzpomínek lovím následující postřehy, jistě nejsou všechny (s detaily si dovypomáhám Wikipedií):
- Pentax byl první, kdo nabídl pořádnou japonskou zrcadlovku (Asahiflex v roce 1952, ostatně i pak tu byla legenda jménem Spotmatic) – komfort ve srovnání s Exaktami z 30. a 40. let byl o něčem jiném.
- Pentax jako první na Spotmaticu ukázal už začátkem 60. let TTL měření (nicméně na trh to šlo v upravené podobě až 1964, ale to nic nemění na významu Spotmaticu).
- Pentax zavedl páčku pro posuv filmu a vysouvací kolečko pro zpětné navíjení, plus také mikrohranolky na matnici pro lepší manuální ostření (to bylo ještě v 50. letech).
- Pentax byl první, kdo měl, byť prazvláštní autofocus (tělo bez AF, k tomu objektiv 35–70 s integrovaným ostřícím systémem – upravený model ME F.
- Pentax měl různé legendární přelomové objektivy. Vzpomeňme jeho SMC vrstvy (začátek 70. let), vzpomeňme unikátní 43/1,9 Limited s ghost coatingem. Vzpomeňme Takumar 50/1,4. Nebo Takumar 15mm f/3,5, první rektilineární asférický širokáč (ale objektivy jsou doména spíš Němců – viz Zeiss Hollywood Distagon 28mm f/2, který byl nabízen i Pentaxem v jeho bajonetu, takže se zde nebudu rozepisovat).
- Pentax jako první uvedl 6×7 střeforomátovou zrcadlovku, Pentax 6×7 v roce 1969. A taky třeba skvělý thoriový objektiv 105mm f/2,4.
- Pentax byl první s elektronickým měřením v režimu priority clony a elektronicky řízenou závěrkou (vylepšená varianta Spotmaticu začátkem 70. let).
- Na přelomu 70. a 80. let byl model ME Super první s primárně elektronickým řízením parametrů. O rok-dva později jiný model od Pentaxu zavedl LCD displej pro zobrazování údajů.
- Ještě když u nás byli komouši, tak Pentax uvedl model se zabudovaným bleskem včetně TTL expozice.
- Pentax byl první, kdo ukázal full-frame D-SLR (proč ji pak 20 let nebyli schopni uvést na trh, je jiná kapitola) – MZ-D Prototype na přelomu 2000/2001.
- Pentax byl dlouho jediný se slušným digi středoformátem za čtvrt mega (ne za mego jako Hass / Mamiya / Leaf apod). Ale blbě se to vidělo, když DXO záměrně pozdržela test 645Z a publikovala jej až poté, co obdobný přístroj nabídl Hasselblad (aby se nááááhodou nestalo, že Pentax 645Z ukáže se býti nejlepším na trhu a výhodnějším než jemu odpovídající full-frame Nikon s nižší technickou kvalitou snímače).
Diskuse je plna hodně přetechnizované mluvy, často zbytečně kritické či útočné. Jasně, my amatérští fotografové jsme asi nejzářnější příklad skupiny, která je schopna se pohádat o ptákovinách. Svatopluk v podstatě nastínil, proč se mu značně zvýšil komfort a úspěšnost focení specifického typu akcí a je nad slunce jasné, že tohle není přenositelná zkušenost pro krajináře, svatebního fotografa či podobné jedince. Tak jako neexistuje jeden optimální způsob focení, neexistuje jeden ideální typ fotoaparátu. Proto je naprosto legitimní, aby Svatopluk byl spokojen se Sony A7 III, zatímco někdo jiný potřebuje ke spokojenosti 100Mpix Fujifilm, či naopak stařičký Pentax s jedním pevným ohniskem.
O pomíjivosti a zbytečnosti focení
Jedna věc je, jak technicky špičkové snímky lze fotit všemi těmi Nikony či Leicami. Věc druhá je, kde a na jak dlouho budou vystaveny. Ono s každou další fotografií, s jejich rostoucími množstvím, devalvuje hodnota každé jednotlivé z nich. Jsme zaplaveni miliardami po technické stránce tak kvalitních fotografií, až typický náctiletý človíček neumí ocenit ani ty nejlepší klíčové snímky z 20. století. Neocení ani ty Bresony, ani Sudky a Koudelky či Steicheny.
Dovolím si tvrdit, ostatně tak činím už mnoho let, že stejně jako pro mé a vaše, tak i pro Svatoplukovy fotografie lze říci, že 99 % fotografií jsou výcvaky bez myšlenky. To není urážka, jen konstatování, kdy i vycházím z předpokladu primárně dokumentární úlohy jeho focení. V takovou chvíli je méně důležité, jsou-li pořízeny Pentaxem či Lumixem, podstata je v atmosféře a ta je méně závislá na technice a více na rukou fotografa a té mušce jenom zlaté, které říkáme štěstí. Já ho mám doslova párkrát do roka a přesto vím, že i tyto fotografie mají omezenou životnost. Význam budou mít maximálně pár let či desetiletí, ale za 100 let budou k ničemu.
Samozřejmě, že dokud si budeme vsugerovávat negativní emoce, když z akce nebyly pořízeny myriády fotografií, bude nás to nutit fotit a fotit a fotit. Ale je to optimální přístup? Dle mého názoru ne. A v mém názoru mě utvrzuje už spousta let a spousta dílčích zkušeností, kdy třeba ze svatby máme jednu fotoknihu plnou z drtivé většiny technicky špatných fotografií. Záměrně jsme nenajali profesionálního fotografa, vše jsou výcvaky lidí, které jsme pozvali, sesypané do jedné hromady a poskládané do fotoknihy.
Do té, kterou občas někdo otevře, asi tak jednou za pár let. Je mu jedno, že ta či ona „naprosto klíčová fotka“ nebyla pořízena überfotoaparátem za cenu nového automobilu, ale nejspíš nějakým low-end telefonem či kompaktem. A co v té hromadě technicky nekvalitních snímků odlišuje ty ryze dokumentační od těch, které nesou něco víc? To jsou emoce lidí na nich. Zachycené momenty. Konkrétní momenty, které vypovídají o atmosféře události, jakkoli v málo megapixelech s hromadou šumu a neostrosti.
Tuhle hromadu šumu a určitou maličkou míru neostrosti mi po letech honění se za technickou dokonalostí zase přinesl Pentax. 17 let starý Pentax, který má prakticky už jen chyby, ale jim navzdory jde o ten správný přístroj, který mi, když trefím ten rozhodující moment, umožňuje vše zachytit tak dokonale nedokonale, jak si přeji.
Můj dík tak za diskusi primárně míří na lidi jako Dushino42, který poukázáním na Miroslava Tichého zkusil do diskuse vložit i podstatu: nejde o přístroj. Jde o fotku, o její atmosféru, o emoce, které v divákovi vyvolá. To je zkušenost neměřitelná a nepřenositelná a navíc lišící se od generace ke generaci (myšleno ne skrze generace potomků, ale skrze charakteristické populační éry, od boomerů, přes X, mileniály, Z, alfa až k nově nastupující generaci beta, rodící se už do běžící éry AI). To je to, co je podstatné, jakkoli dočasné a pomíjivé. Ne megapixely. Ne fps. Ne bity a bajty, ale schopnost předání nějakého sdělení skrze fotografii, ať už byla pořízena kdekoli, jakkoli, kýmkoli, čímkoli.
