Projekt C64 II: potřetí do stejné řeky čistění a opravy elektroniky

Jak to tak občas bývá, náhoda se občas sejde, a mne se ozval další majitel Commodore C64 II, jestli nechci jeho stroj převzít. Jelikož druhá varianta byla jeho cesta do sběrného dvora, což by mi přišlo jako hrozná škoda, a tedy i když již vlastním dva pěkné kusy této generace (a snad se někdy dostanu i k tomu breadboxu), objednal a zaplatil jsem přepravu tohoto kusu ke mne.

Chtěl bych poděkovat panu Krutinovi za zaslání počítače a že na mne myslel, než jej poslal někam na poslední cestu. Jelikož jak jsem již uvedl, mám již dva kusy a v pěkném stavu a po retrobrightingu, tenhle kus plánuji uložit spíš do krabice a případně kdybych jej chtěl někam tahat s sebou, jelikož už od pohledu má tento na krytu několik vizuálních poškození a tedy už z něj nebude takový krasavec, jako z těch co již mám. Ze stejného důvodu neprovedu ani retrobrighting, nechám jej v takovém vizuálním stavu, jaký po těch letech má.

Nicméně co si rozhodně zaslouží je důkladná koupel a vyčištění, aby i přes svůj unavenější vzhled byl stále příjemným společníkem k použití. Dorazil opravdu silně zaprášen již poctivě usazeným prachem a nějakými lehce lepivými světlými kapkami, což ale by mělo jít odstranit.

Druhá věc je také ale jeho funkčnost, po rozebrání na mne vykoukla také poctivě zaprášená deska, na konektorech vykoukla měděnka, ale co na mne také na první pohled zarazilo byl jeden z kondenzátorů, na kterém sice seděla také špína jako na zbytku desky, nicméně měla podezřelý nádech. Po setření vrchní vrstvy se zjevila jasná pravda, kovová „čepička“ s prolisy odhalila zřetelnou díru, tedy tento kondenzátor to měl s jistotou za sebou.

Tedy první kroky byly jasné, plasty potřebují důkladnou koupel. Deska potřebuje také důkladně vyčistit, ale hlavně než budu něco zkoušet, tak musím vyměnit vadný kondenzátor. Nemá ale moc cenu měnit jen ten, tedy jsem objednal rovnou celou sadu (je to pouhých devět kondenzátorů). Jsou to běžné kapacity na nízké voltáže, takže i když objednávám kvalitní Nippony na 105°C, jedná se řádově o koruny za kondenzátor pro obecné použití.

Pokud jde o plasty, tak stačí rozloupat a důkladně vyčistit. Co mne moc potěšilo, tak náš nyní čtyřletý syn si počítač prohlédl a chtěl se se zájmem účastnit jeho čistění a opravy. Takže jsem ho v tomto případě chtěl angažovat u vybraných procedur, protože jsem rád, že ho to zaujalo.

První co šlo na čištění byla deska klávesnice. Odstranil jsem klávesy samotné a pružiny. Ofuk vzduchem tady neměl příliš velký úspěch, špína byla usazena opravdu poctivě, takže s pomocí čistící pěny, zubního kartáčku a mikroutěrky se teprve podařilo nános odstranit, po nějaké té chvíli drhnutí.

U vrchních plastů při čištění asistoval synek, i když ten tedy stihl v rámci zásahu vydrhnout i půl koupelny. Opět pomohl kartáček a jar, který pomáhal rozpustit usazený mastný prach a nepořádek. Bylo třeba kryt vydrhnout důkladně z obou stran a pečlivě opláchnout vlažnou vodou a nechat usušit.

Asi není možné zprostředkovat skrz fotografie ten pocit, kdy všechna špína a mastnota zmizí, a pod prsty lze pak cítit jen samotný hladký plast. Člověk má hned radost z provedené práce. Počítač také vypadá nyní docela k světu. Ještě finální ošetření čistící pěnou jako poslední tečka.

Stejný proces čeká i klávesy, tam je potřeba ručně vydrbat každou ze všech stran, takže to bývá nejdelší a nejotravnější proces celého čištění.

Uvnitř ještě zbývá očistit stínění. Na rozdíl od Atari a Amigy u C64, tedy minimálně u tohoto redesignovaného provedení, to není poctivý kus plechu, ale papír potažený kovovou vrstvou. Je poměrně náchylný na poškození a nelze jej prostě vymáchat ve vodě v případě potřeby, tedy s pomocí čistící pěny a utěrky jsem z něj očistil co šlo.

Tedy tímto byly jednotlivé práce na okolí hotové, ale zbývalo to nejzásadnější, samotná elektronika počítače.

Celou desku jsem očistil vzduchem s kartáčkem, a některá místa ještě ručně dočistil druhým kartáčkem. Všechny kontakty a konektory jsem ošetřil sprejem na kontakty.

Ploché konektory tvořené přímo plošným spojem zasažené měděnkou jsem musel očistit smirkovým papírem. Vrstva koroze byla poměrně masivní, ale naštěstí zbylo dost kontaktní plochy. Po dočištění na čisté železo jsem opět důkladně ošetřil sprejem na kontakty, který vytvoří ochrannou vrstvu.

Poslední částí byla výměna kondenzátorů. Tady mě kromě kondenzátorů samotných čekala i výměna páječky. Měl jsem už dlouhá léta prakticky tu nejlevnější pájecí stanici. Sice měla nějakou regulaci výkonu, ale o regulovanou teplotu se nejednalo, a především už teď nebyla schopna ani na plný výkon rozehřát spoje na desce. Už ani samotný cín, který jsem testoval vedle, nechtěla skoro roztavit. Pořídil jsem si tedy stanici novou, tentokrát s opravdovou regulací teploty, abych i snížil riziko poškození plošných spojů nebo součástek příliš vysokou neřízenou teplotou.

Jakmile nová stanice dorazila, již byla práce na výměně mnohem snazší, nebo spíše konečně možná, protože s původní páječkou jsem opravdu nebyl schopen cín roztavit a kondenzátory odstranit.

Pak už to byla jen práce jeden za druhým postupně vyndat a nahradit novým. Všechny kondenzátory rozměrově sedly, byť některé byly větší než původní (některé jsem bral na vyšší napětí), ale na desce je dost místa, tak to nečinilo problém. Jediné co vypadá trochu hůř je ten největší kondenzátor C63, který byl původně v ležatém provedení s vývody na boku. Já koupil nový kondenzátor klasický se spodními vývody, takže na desce je celý poněkud v letu.

Jinak žádný další kondenzátor nebyl vyteklý, kolem vývodů u nich jsem nenašel žádný únik elektrolytu.

Po vizuální kontrole, zda kladné póly jsou opravdu správně, a rychlé kontrole zkoušečkou, zda jsou korektně zapájené a nic jsem nikde nevyzkratoval, uzavřel jsem výměnu jako hotovou.

Ještě musím zmínit, jeden elektrolytický kondenzátor na desce zůstal a ten jsem neměnil. Jeden je totiž schovaný pod krytem v modulu modulátoru. To je samostatná deska, tedy pro jeho výměnu by bylo třeba odstranit celý modulátor, vyndat desku z krytu, vyměnit ten jeden kondenzátor a zase to celé dát dohromady. Jelikož tam je takto horší přístup, kondenzátor vypadá vizuálně OK, a navíc na mne působí kvalitnějším dojmem, než co bylo použito ve zbytku počítače, nechám jej tam. On celý ten modulátor není produktem Commodore, ale zakoupený jako komplet u Mitsumi.

Ještě tu mám jeden drobný detail, na fotce vidíte konektor LED kontrolky POWER, a ne, nemáte křivé oči, takhle to opravdu někdo ve výrobě osadil.

No a v tuto chvíli je vše hotovo a připraveno, tedy nezbývá než sešroubovat a sesadit vše dohromady s finální otázkou, bude vůbec fungovat?

Na kvalitu skládání dohlížel synek, aby vše splňovalo vysoké standardy výstupní kontroly.

Ještě jeden záběr zde, očištěný počítač bez vrchního krytu:

Pak již plně zkompletovaný:

Teď již nezbývalo než zapojit kabeláž a držet si palce.

První pokus jen s obrazovkou a napájením, cvaknutí spínačem a během vteřiny mne přivítal nápis READY. Číslo tři žije!

Rychlý test klávesnice a napsat triviální BASIC program, klávesnice je plně funkční.

Počítač jsem následně obložil standardní sestavou, alternativní spínaný napájecí zdroj, FastLoad cartridge, mechanikou Commodore 1541-II a replikou Atari 2600 joysticku + můj malý 10“ monitor s kompozitním vstupem a reproduktory.

Jelikož i když systém naběhne a klávesnice funguje, může být ještě problém s I/O porty, můžou se projevit problémy s grafikou při spuštění grafické aplikace, SID může být vadný/mrtvý (tedy žádný zvuk), nebo se může projevit nestabilita při zátěži a chvíli provozu.

Po zapnutí celé sestavy se kromě nápisu READY objevil další, a to FASTLOAD, což znamenalo, že port pro cartridge funguje a komunikuje. Po zapsání příkazu /* , což je zkrácený FASTLOAD příkaz pro načtení prvního souboru z jednotky (bez něj by příkaz vypadal LOAD “*“,8,1) disketovka zahrabala na vložené disketě, což znamená, že i sériový komunikační port je OK. Chvilka načítání, příkaz RUN a máme tu přátelé Lotus Esprit Turbo Challenge.

Kromě obrazu začala hrát také ikonická melodie, tedy i slavný SID nastoupil v plné síle.

Počítač jsem testoval několik hodin, pouštěl jsem různé hry z SD2IEC, také 3,5“ diskety z Commodore 1581. Kromě Lotusu jsem zahrál pecky jako Bubble Booble, Henry´s House (zkoušel se mnou i syn), a hlavně jeden z novějších homebrew titulů – Fix-It-Felix Jr., což je hra na motivy smyšlené hry z filmu Wreck It Ralph, a extrémně povedená, od grafiky po ozvučení, až příjemnou hratelnost. Vřele doporučuji.

Počítač byl po celou dobu zcela stabilní, žádné záseky, výpadky grafiky ani nic podobného mě nepotkalo. Z portu pro dataset mám napájené SD2IEC, a zrovna plochy zasažené měděnkou jsou napájecí, a i tady musím konstatovat, že s kontaktem nebyl žádný problém, vše zcela funkční.

Tedy tímto mohu uzavřít další, byť opakovaný a kratší projekt s úspěchem. Byť počítač není v tak krásném stavu jako mé druhé dva, i přesto vypadá dobře a aspoň mne jednou zde pochválí odpůrci retrobrightingu, že jsem tento kus nechal v původním stavu i s originální patinou.