Ano, na Linux se teď dostávají poměrně zajímavé herní skvosty, které mají poněkud problém se stářím. Podobně je na tom i Red Orchestra: Ostfront 41–45. Ta vyšla v roce 2006, což už je značná doba a mezitím multiplayerové válečné hry značně pokročily, a to téměř ve všem. Ideální by možná bylo tento archaický kousek přeskočit a zaměřit se rovnou na druhý díl běžící na Unreal Enginu 3 a ne modifikované dvojce, jako tento. Přesto na té Red Orchestře něco je a vyplatí se minimálně tuhle, dnes už možná legendu, připomenout.
Red Orchestra povstala jako mód pro Unreal Tournament 2004. Ten má mimochodem i vlastní linuxový port. Je tedy možné, že se právě s tímto módem někteří linuxoví hráči již dříve setkali. Red Orchestra: Ostfront 41–45 je jeho vylepšená podoba vhodná i pro samostatný prodej a možností hraní bez nutnosti vlastnit kopii Unreal Tournamentu.
Východní frontou tam a zase zpátky
Red Orchestra: Ostfront 41–45 se zabývá pouze východní frontou, kde proti sobě bojovalo Německo a Rusko. Vylodění v Normandii, nádherné francouzské vesničky, ženy a sluníčko si opravdu neužijete. Místo toho na vás čeká nepříjemný zápach vodky, kosa, že by složila i medvěda v péřové bundě a města evokující spíše postapokalyptické RPG Fallout. Hra vám ukáže nezkrášlené hrůzy války v čele s důrazem na realističnost.
Nedávno jsme recenzovali Day of Defeat: Source, kde na rozdíl od takového Call of Duty nebo Counter Strike vsázeli vývojáři na realistické chování zbraní a nekonalo se žádné komické skákání mezi pěti nepřáteli a jejich následné zničení. Proti Red Orchestře je i Day of Defeat silně mainstreamová hra pro absolutní nemehla. To teprve až na východní frontě poznáte, jak to skutečně chodí.
Prim hraje důraz na realitu
Ani ta kulka neletí rovně, ale postupně klesá k zemi. Střílení od boku je možná stylové v nějakém westernu, ale určitě ne ve válce, zvláště – když máte jen hrstku nábojů. Vůbec, zasáhnout nepřítele v Red Orchestře chce značný um, trpělivost a týmovou práci. Zbraně často dlouho nabíjí. Než zamíříte, trvá to několik drahocenných sekund a zpětný ráz zbraně vám po pár výstřelech vyhodí hlaveň do vzduchu.
Důležité je si uvědomit, že nejde o vaše nejlepší skóre, ale vyhrát bitvu. To, že zabijete 90% nepřátel v jednom kole je vedlejší. Když budete hrát s matlákama, co osvobozená místa nedokáží uhájit nebo naopak ty nepřátelské obsadit. Mapy jsou pro jednoho člověka příliš velké a pohybuje se na nich v ideálním případě i pár desítek vojáků o motorizovaných jednotkách ani nemluvě. Hájit frontu jednoduše sami nikdy nezvládnete. Maximálně do ní při velké šikovnosti dokážete udělat zub, táhnoucí se uzoučce od vaší základny až k nepřátelskému opevnění. Bitvu to ale asi nerozhodne.
Tank budí opravdový respekt
Celou hru během chvilky dokáže rozhodnout takový tank. Zapomeňte na Battlefield. Tady je k obsluze takového kolosu potřeba několik lidí. Pokud jsou sehraní, kosí chudáky pěšáky jak na běžícím páse. Jestli existuje nějaká hra, kde tank budí na bojišti opravdu respekt, je to tahle. Pěchota mu může vzdorovat protitankovými zbraněmi, ale najít vhodné místo a vůbec ho zasáhnout není jen tak. Navíc protitankových raket máte často jen pár kusů.
To, co nejvíce Red Orchestře ubližuje, je stáří. Grafická stránka není extrémně ošklivá, ale léta jsou na ní vidět na první pohled. Když se podíváte na konkurenční hry, jsou opravdu někde jinde. I takové oslnění sluncem či efektivní výbuchy by zážitek ze hry značně zlepšily, ale za stáří nikdo nemůže. Problém je spíš s fyzikou. U zbraní se chová velmi realisticky, prostředí je ale jako zalité do betonu. Ani s drobným keříkem granát nepohne. Pak snadno dochází k podivným situacím srážejícím realistický zážitek z bojiště.
Závěr a konečné hodnocení
Také velmi chybí nějaké RPG prvky. Kdyby jste stoupali ve vojenských hodnostech a měli alespoň základní přehled o vašich statistikách, byla by motivace hrát další a další kola vyšší. Takhle máte pocit, že po vítězné šňůře bitev vlastně nic nezískáte. Váš úspěch nebude nikde vytesán a zapomene se na vás jako na neznámého vojína.
To, co dnes u online her vnímáme jako standard, u Red Orchestra: Ostfront 41–45 znatelně chybí. Sedm let se na hře prostě podepsalo. Nezbývá než doufat v brzký port druhého dílu. Šeptá se, že by mohl dorazit velmi brzy. Do té doby si ale můžete užívat poměrně realisticky zpracovaných bojišť druhé světové války. I přes stáří hraje Red Orchestru mnoho lidí a komunita kolem je poměrně činná.
Výhody
-
Realistické chování zbraní
-
Design map
-
Komunita
-
Vozidla
Nevýhody
-
Grafika
-
Chybí detailní statistiky
-
Není pro každého
