Objekt 1 – Commodore „Tank Mouse“
Originální myš pro Amigu. Kus co mám není vizuálně bezchybný, má dva hluboké vrypy a kus chybějícího plastu na spodní části. I s tím se pokusím něco provést, i když tato myš nebude vizuálně dokonalá.
„Tank Mouse“ v doručeném stavu.
Spodní část myše.
Detail povrchu. Na fotce opět není míra zažloutnutí tolik znát, neboť fotoaparát ji kompenzuje.
Nejdřív bylo nutno myš vyčistit, neboť na sobě měla polepky z aukce, a tak na ní zůstaly zbytky lepidla. Vrypy na vrchní části jsem zhlehka zahladil jemným broušením pomocí „Magic Eraseru“. Jsou sice stále vidět, ale již méně, a také jsou zahlazené jejich hrany, tak nejsou téměř cítit dotykem.
Povrch po vyčištění a drobném zabroušení.
Také jsem pečlivě očistil kabel, který nyní vypadá skoro jako nový. A takto jsou nachystané jednotlivé díly, vrchní plasty čekající na retrobrighting, zbytek zatím odložit.
Myš rozdělená na jednotlivé komponenty.
Takto již uloženo v CBOXu připraveno na zalití směsí peroxidu:
Připravena v C-BOXu na přelití peroxidovou směsí.
Tady je samotný proces:
A již pod vlivem slunečního záření.
Nakonec plasty po dokončení retrobrightingu:
Finální vzhled po retrobrightingu.
Barva se výrazně zlepšila a vrátila na původní vzhled. Na fotkách to není tolik patrné, neboť vyvážení bílé dělá každou fotku trochu jinak. Poslední věcí, co jsem chtěl provést, bylo aspoň trochu zlepšit vzhled vylomené části.
Detail vylomené části.
Tady je mi jasné, že ideálně by bylo si vytvořit formu, namíchat plastickou hmotu, nabarvit ji správným odstínem a odlít zmíněný kus. To naráží na dvě věci, nemám na to výbavu, a hlavně to vůbec neumím (a jsem na to zcela levý). Zkusil jsem ale jinou věc, koupil jsem tvarovatelnou plastickou hmotu s názvem Sugru. Ta se dá vytvarovat do požadovaného tvaru a pak po zaschnutí si jej drží. Použil jsem tedy tuto hmotu a vytvaroval ručně chybějící část plastu.
Tvarování části z hmoty Sugru. Žlutá barva plastu na fotce je způsobena osvětlením.
Výsledek není samozřejmě dokonalý, ale vypadá to lépe, než s kusem chybějící části. Sugru zůstává i po vytvrdnutí pružné, což mi v tomto případě nevadí, a i když drží pevně, není problém jej případně odstranit a zkusit něco jiného. Jediná věc, kterou bych rád doladil, je barva. Sugru má několik odstínů, ale barvu blízkou myši ne (všechno jsou to spíše zářivé odstíny). Použil jsem tedy jeho bílou variantu s tím, že bych jej mohl nabarvit vhodnou barvou a odstínem, aby byl zásah více vizuálně zamaskovaný. Tady jsem bohužel zatím na vhodný produkt nepřišel.
Každopádně myš vypadá mnohem lépe, než když se mi dostala do ruky. A funguje bezvadně.
Finální vzhled plastového krytu (foceno zde bez elektroniky).
Objekt 2 – Noname myš „Artec“
Tuto myš jsem obdržel k Amize, v dobrém stavu a plně funkční. Jen byla zažloutlá, a tak se stala vhodným adeptem. V realitě byla na pohled mnohem zažloutlejší, než na fotce (opět zaúřadovalo vyvážení bílé, takže tady jsem na oplátku zaúřadoval já, a pomocí Gimpu jsem fotku upravil tak, aby odpovídala tomu, jak působila v realitě).
Myš Artec.
Na tuto myš jsem použil metodu potření peroxidovým krémem a zabalení do fólie. Jak jsem již zmínil dříve, této metodě se raději vyhýbám, protože často způsobuje flekacení (myš jsem dělal touto metodou naráz spolu s pár klávesami, kde je to postihlo).
Proces bělení.
Nicméně v tomto případě metoda zabalení zafungovala bezvadně, myš se zcela rovnoměrně vybělila. Nejdříve jsem použil krém s obsahem 1% peroxidu, ale tam byl účinek téměř neznatelný. S 3% krémem byla myš během dvou výletů na parapet perfektní. Ještě stačilo očistit kabel a je zcela jako nová. A i tak funguje.
Finální výsledek.
Objekt 3 – Atari XC12
No, o této části se mi nepíše ideálně, protože tohle je naprostý neúspěch. Ale chci to sem dát ze dvou důvodů – i neúspěch je bohužel součástí podobného snažení, a hlavně varovat případné zájemce o podobnou proceduru, že zde se raději retrobrigthingu vyhnout.
Předem musím podotknout, že jsem hledal na internetu zmínku o retrobrightingu datasetu XC12, a nenašel jsem ani jedinou. Tedy buď lidé tento kus HW ignorují, neboť není zas tolik zajímavý. Nebo dopadli stejně jako já a raději si to nechali pro sebe.
Každopádně na tomto kusu HW je vidět, že ne každý materiál je pro retrobrighting vhodný. Přeci jen je to nějaký chemický proces, a reakce mohou být různé dle typu materiálu.
Ale popořadě, na těchto obrázcích vidíte samotný magnetofon, nejdřív v celku, a pak samotné plasty. Srovnáním se spodní částí je vidět, jak moc je barva mimo původní odstín.
XC12 v původním stavu.
Jednotlivé plastové části.
Spodní část nepotápím úplně celou, protože na dně je štítek, který bych bez poškození těžko sundával. Abych jej chránil proti cákancům a vysrážené vlhkosti, dělám štítkům „obálku“ ze savého ubrousku a elektrikářské pásky.
„Kapsa“ chránící etiketu.
No a teď k jádru, i přes použití vodní metody a nijak silného roztoku peroxidu se na plastu XC12 objevilo extrémně silné flekacení. Navíc zákeřně až druhý den po proceduře, po důkladném vyschnutí. Vzhledem k neúspěchu vodní metody na vrchní části jsem už spíše jen pro zvědavost vyzkoušel na spodní potření peroxidem a zabalení. Bohužel náchylnost k flekacení je tady u obou procedur vysoká, paradoxně možná o trochu menší u druhé metody. Každopádně výsledek je u obou velmi neuspokojivý, tedy bych rád tady varoval, že materiál, ze kterého je XC12 vyroben, pravděpodobně nesnese bělení peroxidem. Tedy retrobrighting zde raději vynechat.
Smutný výsledek.
Celkově velmi zvláštní chování, neboť bez ohledu na sílu roztoku se materiál místy vybělil až příliš, místy zůstal dokonce stále zažloutlý, a to i přesto, že peroxid byl rovnoměrně promíchán ve vodě. Ale bohužel, tento kus si musím dát do kolonky neúspěch.
Objekt 4 – Amiga 500+
Zde se dostávám k hlavnímu eventu letošního retrobrightingu, Amize 500+, kterou znáte z mých předchozích článků. Amiga má plasty ve velmi dobrém stavu (žádné praskliny, minimální vrypy a škrábance), pouze velmi výrazně zažloutlé, což kazí původní vzhled počítače. Tedy následovalo opětovné rozebrání – dva díly krytu a klávesy. Jak jsem již zmínil v úvodu, dostal jsem tip, že klávesy zde jdou velmi dobře pomocí metody potření peroxidovým krémem a zabalením do fólie. Znovu zopakuji, že já osobně tuto metodu nedoporučuji, a sám jsem si to potvrdil, kdy jsem pár kláves touto doporučenou metodou vyzkoušel (neboť je výrazně rychlejší, než vodní na slunci). Z prvu to vypadalo vše v pořádku, což ukazuje tato fotka:
Zde jsou klávesy F6-F10 a klávesy DEL a HELP zpracované metodou potření. Klávesy (, ), +, -, *, / a Enter na numerické části jsou zpracovány vodním roztokem (dostání do tohoto stavu stálo několik výletů na parapet). Rozdíl oproti zbytku kláves je vidět na první pohled. Jak vidíte, nedělám také všechny klávesy najednou, beru je po blocích.
Nicméně předchozí fotka je z téhož večera po dokončení jak vodní, tak „krémové“ procedury. Následující fotka je ze dnů potom, kdy jsem dokončil i zbytek numerické klávesnice a kurzorové šipky (vše ve vodní lázni). Jak vidíte, klávesy z vodní lázně jsou stále stejně čisté, nicméně klávesy, které byly zabalené ve fólii mají na sobě patrné flekacení (na fotce je více patrnější než v realitě). Toto se objevilo až následující den, tedy zákeřné je to v tom ohledu, že i při kontrole procesu, častého vrstvení krému, ukončení a omytí, kdy se všechno tváří dokonale, se po několika dlouhých hodinách projeví slabá stránka.
Postupně jsem zpracovával zbytek kláves, a mezitím byl čas na vrchní kryt. U něj mám šikovnou pomůcku, a tou je místo, kde dříve byla samolepka s nápovědou klávesových zkratek. Pod touto samolepkou zůstalo místo s původní barvou, tedy jsem získal referenční bod, který když se ztratí, znamená navrácení původního odstínu.
Tady máme kryt nachystaný v nádobě:
Připravena na lázeň.
Po zalití směsí:
A v lázni.
Další pohled na počítač v lázni.
Po dvoudenní sluneční koupeli je toto výsledek:
Finální výsledek.
Detail na místo, kde dřív byla samolepka:
Detail místa, kde byla původně stopa po samolepce.
Ještě pro kontrast, tady je vrchní kryt po proceduře ve srovnání se spodním. Rozdíl je jasný na první pohled, a to boky spodní části nebyly zažloutlé tolik, jako většina vrchního krytu.
Kontrast mezi částmi krytu.
Dál byl postup již celkem fádní, stejná procedura u spodního krytu (která se velmi táhla, protože počasí se opět dalo letním nazvat jen stěží), kde jsem schválně vynechal kryt rozšiřujícího slotu a udělal jej zvlášť, abych mohl nafotit tento další kontrast:
Další kontrast, tentokrát spodní část krytu po retrobrightingu oproti původní krytce rozšiřujícího slotu.
Dále postupně doladit a vrátit klávesy a ještě dříve vynechaný kryt slotu, abych nakonec mohl složit celou Amigu zpět do kompletního stavu. Zde pro srovnání, takto vypadala původně:
Jak počítač vypadal před…
Takto vypadá dnes:
…a tady po.
Řekl bych že jí to opět velmi sluší a až na drobné detaily vypadá, jako když na začátku devadesátých let opouštěla výrobní linku. Na fotce jsou drobné nedostatky k nepostřehnutí, ve správném světle na vlastní oči lze zpozorovat, že na spodní části vrchního krytu zůstal velmi slabý žlutý nádech, stejně tak klávesnice není na 100% dokonale rovnoměrně vybělená. Zflekatělé klávesy by šly ještě poladit koupelí, neboť místy jsou nevybělené úplně, takže dobělením by se vzhled srovnal. Nicméně tyto nedostatky jsou znát až při důkladnější prohlídce ve správném světle, tedy jsem se rozhodl, že již nebudu aktuálně trápit plasty dalším peroxidem. Celkový výsledek je výborný a počítač vypadá skvěle.
Tím tedy projekt o Amize 500+ mohu uzavřít, jelikož je nyní zcela kompletní, téměř jako nová a plně funkční (i když se mi ještě vznáší otazník nad kondenzátory, které vypadají zatím OK, ale přemýšlím o jejich preventivní výměně).
Výsledek je velmi dobrý
Jaký je závěr? Celkově jsem s výsledky spokojen, hlavní cíl – Amiga 500+ se podařila a vypadá výborně. Ostatní drobnosti se podařily, až na fiasko s XC12. Tam bohužel asi zaúřadoval použitý materiál, jinak to neumím vysvětlit.
Ohledně metod se mám stále co zlepšovat, osobně jsem možná až příliš při zdi, kdy dávám opravdu jen nízké dávky peroxidu, a procedury pak poměrně zaberou dost času. Nicméně se spíš snažím sázet na jistotu, o to spíš, že pokusy o změnu metody nedopadly úplně dle představ, a nechci plasty poškozovat příliš agresivní směsí. Letos také nehrálo do karet počasí, které bylo velmi chudé na slunečné teplé dny, a často se takové dny netrefily do těch, kdy jsem se mohl retrobrightingu věnovat. Tady v tom má David Murray výhodu, neboť v Texasu, kde žije, je počasí podobným aktivitám příhodnější.
