Internet je založený na myšlence propojování počítačových sítí, nejde tedy o jednu síť homogenního složení, ale o spletenec sítí. Není tak možné najít nikoho, kdo by jej vlastnil, řídil nebo o něm mohl nějak globálně rozhodovat. Vzhledem k ekonomické síle a technické vyspělosti jsou zde ale dva lídři, kteří na to, jak internet vypadá, mají zásadní vliv – USA a EU. Jejich legislativní politika sice přímo internet jako takový nemění, ale zprostředkovaně přiměje většinu, aby se jejich nařízení přizpůsobili.
A téma, které hýbe současným technologickým světem, je síťová neutralita. Tento pojem je dosti problematický. V prvním přiblížení by bylo možné říci, že by žádná síť neměla preferovat pakety, podle hlavičky odesílatele či příjemce. Jenže celá diskuse ohledně QoS a podpory multimédií na úrovni IP tímto směrem směřují a pokud se podíváme do hlavičky IPv6, tak tam prvky, které vybočují z prostého principu best effort (kdo dřív přijde, ten dříve mele) přítomné jsou.
Situace okolo FCC
Bílý dům definoval čtyři oblasti, které se podle něj síťové neutrality týkají, respektive pravidla, která by měl internet dodržovat, aby bylo možné jej považovat za neutrální:
- Žádné blokování. Pokud spotřebitel požaduje přístup na webové stránky nebo služby, a jejich obsah je legální, jeho ISP by nemělo mít možnost ji zablokovat. Tak, aby každý podnikatel měl stejnou příležitost, jako ti druzí.
- Žádné omezování. Stejně tak by ISP neměl být schopen úmyslně zpomalit nějaký obsah, nebo naopak urychlit jiný, v závislosti na druhu služby nebo jeho preferencí.
- Zvýšená transparentnost. Spojení mezi spotřebitelem a poskytovatelem internetových služeb – „last mile“ – není nijak preferovanou sítí místem, kde by se s daty mělo zacházet jinak, než ve zbytku internetu. Požádal jsem FCC, aby plně využily svých pravomocí pro podporu transparentnosti a dodržování síťové neutrality, jak pro ISP, tak pro celý internet.
- Žádné placené priority. Jednoduše řečeno, není možné, aby služba uvízla v „pomalém pruhu“, protože se neplatí poplatek. Tento druh gatekeepingu by ohrozil možnosti volné soutěže.
Obama nemá žádné exekutivní možnosti, jak pro síťovou neutralitu bojovat. Celé rozhodování spadá pod Federální komisi pro komunikace (FCC), která je ale poměrně nezávislým orgánem státní správy, který si za své rozhodování nese zodpovědnost sám. Velký problémem je, že FCC už v oblasti prosazování síťové neutrality dva soudy prohrála. Pokud na ní bude trvat i přes výroky soudů, bude poškozovat právní prostředí a vystavuje se ekonomickému postihu. Je tak pochopitelné, že se přímému apelu presidenta brání a snaží se zachovat co možná nejneutrálnější postoj.
Čtěte: Sbohem, síťová neutralito
Celá diskuse se přitom nese jak na pozadí dvou soudních výroků, které jasně řekly, že FCC nemůže vynucovat síťovou neutralitu (šlo o omezení toku dat při využívání sítě pro sdílení dat ve sporu s Comcast Corp v roce 2010 a širší rozhodnutí, které v podstatě FCC zakazuje za neutralitu bojovat), a že by se neutralita měla zajistit volnou soutěží trhu.
Druhou důležitou informací je pak mimořádně zajímavý dokument ISP Interconnection and its Impact on Consumer Internet Performance od MLab. Ten ukazuje, že něco jako síťová neutralita je mýtus. Alespoň v místech, kde probíhala patřičná měření Washington D. C. Chicago, New York či Los Angeles. Změny v tocích dat není možné vysvětlit jinak, než chováním ISP. Je škoda, že se zatím nepovedlo analyzovat konkrétní služby či oblasti služeb, které jsou takovým chováním znevýhodněné (z dat není možné vyčíst, zda naopak není někdo zvýhodněn).
Někteří kritici Baracka Obamy upozorňují na to, že jeho současný boj za síťovou neutralitu je dosti problematický. Teoreticky by do ní mohl vstoupit legislativně a pak s ní přichází ve chvíli, kdy jeho Demokraté drtivě prohráli volby do senátu i kongresu. Vměšování se do rozhodování úřadů z pozice presidenta není také vnímáno jako standardní.
Evropské prostředí
V Evropském parlamentu je skončené první čtení dokumentu 2013/0309(COD), což je opatření, které podporuje síťovou neutralitu. Původní obavy, že se v pozměňovacích návrzích objeví problematické pasáže, se zatím nepotvrdily a naopak je směrnice přísnější, než se původně čekalo. Proces schvalování ale není zdaleka u konce. Spory se vedou (a budou vést) o to, co je „specializovaná služba“, která je z neutrality vyňata.
Čtěte: Digitální agenda do roku 2020: polovina domácností na 100 Mbit
Jde v zásadě o služby, které by měly mít doplňkový charakter a infrastrukturu internetu využívat pro jiné činnosti či služby, než je běžný přenos dat. Příkladem mohou být přenosy televizního vysílání nebo telefonie, pakliže sdílejí s internetem stejnou síť. Ty mohou být odpravovány v jiném režimu, ale nesmí přitom docházet k omezování internetu jako celku. Vhodné vymezení může být ještě poměrně zapeklitý oříšek, protože ono vyjmutí z neutrality může být jak pozitivní, tak negativní.
Vzhledem k politickému složení nového EP bude mít zřejmě hlavní slovo Rada, tedy orgán, který o nařízení spolurozhoduje a je složen z ministrů příslušných národních resortů. Celá problematika spadá do oblasti Digitální agendy a měla by tak patřit mezi politické priority.
Proč (ne)potřebujeme síťovou neutralitu
Klíčovou otázkou je, zda něco jako síťovou neutralitu potřebujeme nebo ne, případně zda jde o téma, které by mělo podléhat tak přísné legislativní ochraně. Zastánci síťové neutrality argumentují především dvěma body. Předně ISP patří jen nepatrná část sítě a zbytek využívají sdílené infrastruktury. Nedodržování neutrality na malé části sítě je nelogické a jde jen o snahu získat z uživatelů (nebo poskytovatelů služeb) více peněz. A zatímco ve velkých městech je možné spoléhat na soutěž a trh, na vesnicích a menších sídlech je konkurence minimální.
Druhý argument je ještě závažnější. Omezování konkrétních služeb deformuje trh a soutěž. V zásadě není možné se prosadit s lepší službou než konkurence, pokud nedisponuji dostatečnými prostředky pro placení. Vyhrávají tak ne nejlepší služby, ale nejbonitnější provozovatelé, což není totéž. Řada ISP se bude logicky snažit podporovat své služby – video nebo telefon na úkor online aplikací, což je možné vnímat jako poškození soutěžního prostředí.
Na druhé straně ale stojí námitka vycházející zmíněného dokumentu MLabu. Jestliže neutralita již dnes neexistuje (a data mluví dosti zřetelně) a nikomu to nevadí, je velmi na zvážení, zda umělé zavádění pravidel někomu pomůže. Špatně nastavená legislativa (a ona obvykle úplně dobře nastavená není) může napáchat více škody než užitku. Za neutralitu bojují společnosti jako je Google či Microsoft, které v ní mají svůj obchodní zájem a velké excesy si jsou schopné politicky i ekonomicky pohlídat.
Je zajímavé sledovat, jak se ze síťové neutrality stal určitý politický evergreen a jak se k němu budou dva nejdůležitější hráči stavět v budoucnu. Zatím to vypadá, že se jí dostane vůbec největší podpory v historii na obou stranách Atlantiku. Bude to ale proti ISP stačit? Když ani dnes většina z nich podobnou činnost otevřeně nepřizná? Bude nějaký orgán schopen takovou legislativu vynucovat? To jsou klíčové otázky, na které dají odpověď následující měsíce především v EU, kde se legislativní proces chýlí ke zdárnému konci.
ČLÁNKY DO MAILU