Článek je zkráceným překladem zápisku RIP Network Neutrality, který napsal v dubnu 2014 Geoff Huston. Překlad vychází se souhlasem původního autora.
Verizon versus FCC
V lednu 2014 v USA odvolací soud vrátil zpět tamnímu regulátorovi FCC návrh regulačního rámce síťové neutrality s tím, že FCC překročilo svou pravomoc zakazováním poskytovatelům připojení zpomalovat či blokovat vybraný obsah. Jinými slovy, soud prohlásil, že regulační rámec, který by zaručoval, že poskytovatelé připojení budou přistupovat k obsahu na rovné a nediskriminační bázi, leží mimo pravomoci regulátora. Vychází se přitom ze skoro 20 let starého rozhodnutí FCC z roku 1996, že poskytovatelé širokopásmového připojení nebudou klasifikováni jako veřejní telekomunikační operátoři (Common Carrier), ale jako poskytovatelé informačních služeb. Nejspíše šlo tehdy o administrativní zjednodušení, jehož důsledky se v současné době projevují. Odvolací soud došel k závěru, že jelikož poskytovatelé připojení nejsou veřejní telekomunikační operátoři, zakazuje tamní telekomunikační zákon regulátorovi takové poskytovatele regulovat podle pravidel pro veřejné telekomunikační operátory. Koncept síťové neutrality tedy může být v USA navždy ztracen.
Teoreticky by výsledek mohl být změněn odvoláním FCC proti soudnímu rozhodnutí, to se však nestalo. Další možností by bylo překlasifikování poskytovatelů připojení do kategorie veřejných telekomunikačních operátorů. To není tak jednoduché, spousta větších poskytovatelů připojení je k takovému kroku neochotna, protože by znamenal spoustu dalších omezení pro takové operátory. Proč operátoři nevidí výhodu v ochranách poskytovaných veřejným operátorům? Část odpovědi možná leží v příliš velkém vlivu regulátorů na takové společnosti, včetně ovlivňování koncové ceny služby regulátorem. Může také jít o to, že regulační omezení brání operátorům v získávání soukromých investic do přenosových služeb. Možná jde o další případ úsloví, že ať jde o jakoukoli otázku, odpověď vždy zní: peníze.
Tato situace připomíná potíže v USA na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století, vyplývající z faktického monopolu firmy AT&T na telefonní služby. V té době se zdálo, že veškeré části národní telekomunikační politiky bude rozhodovat soud namísto promyšleného procesu formulace telekomunikačních pravidel vstříc společenským a ekonomickým cílům. Můžeme očekávat podobné soudní intervence i v budoucnu, pokud napětí mezi poskytovateli obsahu a připojení brzy nepoleví?
Služba „sponzorovaných dat“ od AT&T
Zkušenost AT&T s provozováním mobilní datové sítě bychom mohli charakterizovat jako postupné učení. Příchod rychlých mobilních dat bez datového limitu způsobil nepoměrný nárůst datového provozu v síti, zejména pak služeb video a audio streamingu. AT&T se brzy dostalo do pozice, kdy nárůstu investic potřebnému ke zvýšení kapacity sítě v souvislosti se zvýšenou poptávkou nutně neodpovídalo zvýšení výnosů. Výsledek byl nevyhnutelný: byly zavedeny měsíční datové limity a poplatky pro ty, kteří je překročí.
Nicméně AT&T zašlo ještě kousek dál službou „sponzorovaných dat“, oznámenou počátkem roku 2014. Tato služba umožňuje poskytovateli obsahu převzít náklady na dopravu svého obsahu k zákazníkovi, takže se data takových služeb nepočítají do zákazníkova datového limitu. Předpokládá se, že nejde o paušální platbu, ale čím je počet uživatelů služby větší, tím víc musí sponzor platit.
Umístění této služby do kontextu veřejného telekomunikačního operátora je nejednoznačné. Koncoví uživatelé datové služby nejspíše mají smluvně ošetřeno, že jim operátor doručí obsah dle jejich uvážení, namísto toho aby obsah určoval operátor. Dá se však předpokládat, že v případě přetížení sítě jsou sponzorovaná data v síti přenášena přednostně, na úkor dat jiných služeb a jiných uživatelů. To evokuje otázku, zdali je služba skutečně veřejnou telekomunikační službou shodně dostupnou a přístupnou všem. Opět je možné, že odpověď na tuto otázku bude svěřena soudnímu systému.
Comcast a Netflix
V únoru 2014 oznámil kabelový operátor Comcast uzavření dohody s poskytovatelem video streamingu, Netflixem, že Netflix bude platit Comcastu za „přímější cestu k jeho zákazníkům“. Je to zásadní zlom, kdy poskytovatel obsahu přistoupil na podmínky provozovatele sítě a nastavil tak precedent pro další provozovatele sítí, kteří začali také požadovat platby jak po Netflixu, tak i po dalších streamingových službách. Zdá se však, že Netflix si to později rozmyslel a je jasné, že nechce být nadále nucen k uzavírání podobných dohod. Dokonce později prohlásil, že „síťová neutralita musí být bráněna a posilována“, obviňuje přitom giganty jako Comcast a Verizon ze špatného chování.
„Podstata síťové neutrality je v tom, že ISP jako AT&T nebo Comcast neomezují, neovlivňují a ani jinak neupravují volby svých zákazníků,“ uvedl ředitel Netflixu, Reed Hastings. „Tradiční forma síťové neutrality, která byla nedávno žalobou Verizonu podkopána je důležitá, ale nedostatečná. Tato slabá forma nestačí k ochraně otevřeného, soutěžního charakteru internetu; je potřeba silnější formy.“
Zdá se, že dohoda Comcastu s Netflixem neměla být interpretována jako precedent, to už se ale nepodaří zvrátit. Ostatní už použili dohodu jako šablonu. Apple se nechal slyšet, že pracuje na dohodě s Comcastem, aby jeho stremingové služby nebyly narušovány z důvodu zahlcení sítě. Nejspíše věří, že taková dohoda zatraktivní koncept streamingu a Apple TV vůči mediálním společnostem a majitelům obsahu, čímž se zlepší nabídka pro koncové zákazníky.
Samsung a Korea Telecom
V současné době se napětí mezi poskytovateli obsahu a připojení snadno přenese do veřejného prostoru. Počátkem roku 2012 se rozhořel podobný spor mezi společnostmi Samsung a Korea Telecom (KT). KT tehdy veřejně oznámil, že přistoupil k blokování video streamingu do chytrých televizorů Samsung prostřednictvím své přístupové sítě. Takové blokování okamžitě proměnilo chytré přijímače na hloupé a není třeba dodávat, že ani Samsung, ani jeho zákazníci takovou změnu nepřijímali s vděkem.
Jižní Korea je země hrdě oznamující nasycení vysokorychlostními domácími přípojkami. Megabitové rychlosti jsou běžné, v částech země se experimentálně se nasazují i přípojky s gigabitovými rychlostmi. Je proto překvapivé, když zástupce KT prohlašuje, že Samsung prodejem zařízení, které vlastně jen využívá potenciál domácích přípojek, jedná nějakým způsobem neférově a důsledky takového jednání ohrožují síť, takže je nutné je odpojit. Samsung okamžitě reagoval získáním soudního příkazu k odstranění blokování a žalobou společnosti KT. Časem se však spor uklidnil, KT odstranil blokování a Samsung stáhl žalobu.
Zájem KT byl celkem jednoduchý: trvali na tom, že Samsung a ostatní výrobci chytrých TV přijímačů na korejském trhu musí platit poplatek za to, že jejich zařízení využívají infrastrukturu KT. Takové poplatky však Samsung odmítl.
Samsung je přesvědčen, že korejský regulátor jeho pozici podpoří, strašák však obchází celé odvětví internetového obsahu. Nebezpečí že majoritní operátor vyplní svou hrozbu a zablokuje podobná zařízení dokud výrobce nezaplatí, představuje nebezpečný precedent pro celý internet. Do podobné hry mohou být snadno zapleteny také další současní provozovatelé video streamingu jako LG a Panasonic, Microsoft s Xboxem, Sony s Playstation a Apple se svou TV.
Obchodní modely přístupu k internetu
Dalo by se předpokládat, že vztah mezi operátory a poskytovateli obsahu bude založen na vzájemné závislosti. Konec konců obsah vždy potřebuje operátora, který jej dopraví k zákazníkovi a operátor je jaksi nadbytečným, nemůže-li nabídnout doručení obsahu k uživateli.
Kde se stala chyba?
Jednu možnou odpověď najdeme u předchůdce internetu, v tarifním modelu telefonních služeb. A zejména pak v modelu, který pro místní hovory používaly Spojené státy americké. Počátkem osmdesátých let byl tamní systém relativně unikátní tím, že za paušální měsíční platbu mohl zákazník uskutečnit neomezené množství místních hovorů. Většina ostatních států používala tarifní systém založený na pevné ceně za hovor, nebo dokonce i pevné ceně za časovou jednotku hovoru. Ačkoli tyto „neomezené“ tarify vypadaly na první pohled neekonomicky, jejich použití bylo přesvědčivě zdůvodněné. Náklady na zavedení účtovacího systému, fakturaci a řešení reklamací by zvýšily cenu služby. Pevná cena s modelem „snězte kolik můžete“ byla nepochybně méně nákladná na provoz a, za předpokladu dostatečně nízké ceny běžného tarifu, učinila službu více dostupnou. Další poznatek je, že telefonní sítě tehdy byly dimenzovány na špičkový provoz, ke kterému docházelo jen několik dní v roce a v každém dni jen několik hodin. Ve všech ostatních dobách byly marginální náklady na obsluhu jednoho hovoru v jinak nevyužité kapacitě nulové. Dokud suma příjmů z paušálních plateb pokryla náklady na provozování služby místních hovorů, neměl operátor důvod sledovat případná nadužívání služby. Ostatně, den má jen 24 hodin, a hovorová služba představuje konstantní míru zátěže sítě. Nadužívání služby bylo minimální.
Když se začala rozšiřovat první komutovaná připojení k internetu prostřednictvím telefonních linek, zejména v USA byl následován stejný model. Za nějakých 19,95 dolarů měsíčně jste mohli prosurfovat libovolnou dobu. Zdůvodnění bylo v zásadě stejné, kapacity sítí byly dostatečné a paušální model umožňoval ušetřit na účtování využití služby jednotlivými uživateli.
Příchod kabelových, DSL a prvních optických přístupových sítí, stejně jako příchod mobilního broadbandu, byl doprovázen použitím stejného paušálního modelu, zejména ve Spojených státech. Operátoři se vystříhali použití jiných druhů účtování, jako například limitování přenesených dat, protože ty byly považovány za diskriminační, zvyšující náklady při snížení konkurenceschopnosti a uživatelské spokojenosti. Ale jak se kapacity přístupových přípojek postupně zvyšovaly, došlo rychle ke stavu, kdy suma těchto kapacit převýšila kapacity páteřních spojů. Dokud uživatelé konzumovali služby v krátkých dávkách, což je obecně případ procházení webových stránek, dařilo se tento problém potenciálního přetížení infrastruktury skrývat. Riziko, že všichni uživatelé začnou využívat své přípojky naplno a infrastruktura se přetíží, bylo považováno za teoretické, zvláště u maloobchodních poskytovatelů.
Nástup služeb streamingu, zejména pak video streamingu, situaci zásadním způsobem změnil. Nejde už o teoretické riziko, ale o skutečný problém, když každý uživatel spustí přenos videa ve vysokém rozlišení nebo i dva takové přenosy. V tu chvíli je infrastruktura zahlcena a všichni uživatelé pocítí zhoršení kvality služby.
Čí je to vina?
Zákazníkovi byla nabídnuta za paušální cenu služba o rychlosti, kterou je možné používat k video streamingu. Těžko tedy můžeme vinit zákazníka, že využívá službu k účelu, pro který je služba evidentně dimenzována.
Poskytovatel obsahu se snaží nabídnout zákazníkům službu, využívající paušální nabídky poskytovatelů připojení. Poskytovatel obsahu neporušuje žádné smlouvy ani ujednání, stejně tak, jako když si nyní čtete digitální kopii mého článku, nemusím já, coby poskytovatel obsahu, uzavírat s vaším poskytovatelem připojení žádnou smlouvu o doručení tohoto obsahu. Poskytovatelé video streamingu mají stejnou pozici: pokud se uživatel uvolí stáhnout nebo streamovat kopii jejich obsahu, není poskytovatel obsahu povinen uzavírat nějakou smlouvu (pravděpodobně zahrnující placení) s poskytovatelem připojení.
Poskytovatelé připojení tvrdí, že služba není navržena pro vysoké zatížení streamováním. Tvrdí, že takové použití poškozuje schopnosti sítí sloužit ostatním uživatelům a za takovýto vysoce objemový obsah by měl platit nějaký další poplatek, zřejmě za účelem rozšíření sítě tak, aby byla schopna vyhovět požadavkům streamingu.
Stanoviska všech tří stran znějí rozumně. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že internetové podnikání je velmi podivné odvětví.
V letecké dopravě, až na několik výjimek (například původní AAirpass, který nabízel neomezené lety první třídou za 250 tisíc dolarů), platí že čím víc cestující létá, tím více dopravci platí. Zdá se, že letečtí dopravci nasadili obchodní model, ve kterém vyšší míra používání služby zvyšuje tržby, čímž snad roste i zisk, který teoreticky motivuje dopravce ke zvýšení nabídky. Vyšší míra užívání tedy vede ke zlepšení nabídky. Proti tomu odvětví poskytovatelů připojení k internetu nasadilo obchodní model, ve kterém největší zisk přinášejí zákazníci, kteří službu vůbec nepoužívají. Při vyšším stupni používání služby dojde pouze ke zvýšení nákladů bez jakéhokoli navýšení výnosů. Aby poskytovatel odradil zákazníky od zvýšeného užívání, je nucen – poněkud zvráceně – snížit kvalitu svých služeb. Velmi zvláštní.
Co má dělat regulátor?
Jeden z přístupů je zavést opatření k zajištění síťové neutrality a donutit tak operátory upravit zákaznické tarify, aby došlo k navýšení tržeb, ze kterých bude možné zaplatit potřebné rozšíření síťových kapacit. Problém je, že jakákoli intervence regulátora často způsobuje nečekané pokřivení tržního prostředí, které může způsobit nižší efektivitu a náklady, které jsou logicky také přeneseny na zákazníka zvýšením ceny. Například relativně intenzivní regulace v telefonním odvětví ne vždy způsobila snížení cen pro zákazníky. Dají se dokonce najít případy, kdy tomu bylo naopak.
Další přístup spočívá v odstranění regulačních opatření a svěření problému čistě tržnímu prostředí. Tohle se zdá být pozicí, kterou zaujme FCC v USA. Na konci letošního dubna bylo oznámeno, že FCC navrhne nový regulační rámec, který povolí poskytovatelům připojení vybírat poplatky od poskytovatelů obsahu za prioritní přenos takového obsahu. Někteří komentátoři to vidí jako konec režimu síťové neutrality a spekulují, že takové rozhodnutí motivuje operátory v jiných zemích k požadování obdobných plateb.
Kam dál?
Tohle zajisté není poslední kapitola příběhu. Internet je výsledkem postupných deregulací strašáků dvacátého století, telekomunikačních společností. Byli jsme svědky zásadního posunu od přenosových služeb směrem k obsahu a jako vedlejší efekt také postupné rozvazování vertikálních balíčků služeb zahrnujících jak obsah, tak přenos. Masivní růst světa obsahu zdá se vyhladověl operátory poskytující přenosovou infrastrukturu. Velká část internetu stále běží na nějaké formě měděných kabelů a investiční modely, jak zafinancovat výměnu této zastarávající infrastruktury za optická vlákna, dosud čekají na nastartování. Historické modely veřejných investic do telekomunikační infrastruktury zdá se nemají v dnešní době šanci a soukromí operátoři současných sítí se do masovému nahrazování infrastruktury za novou příliš nehrnou.
Ačkoli jsou ekonomické přínosy velkokapacitní a všudypřítomné síťové infrastruktury evidentní, odvětví se zastavilo v režimu lepšího využití stávající infrastruktury a nedostatku motivace tuto infrastrukturu vylepšovat a přizpůsobovat objevujícím se požadavkům. Problémy kolem síťové neutrality a spory o to, co kdo komu dluží jsou možná jen vnějšími projevy fundamentálního problému o rolích veřejného a soukromého sektoru v budování a údržbě společné infrastruktury. Z tohoto pohledu se internet zdá být trochu odlišný od stejné debaty od veřejných a soukromých silnicích, veřejném a soukromém školství, zdravotnictví a podobně.
Možná jde o to, že internet se konečně stal zletilým. Už není ničím zvláštním a vidíme v něm stejné problémy, které se objevují jinde. A není pochyb o tom, že opatření, která zavedeme v reakci na tyto problémy, budou také podobná jako v jiných oblastech služeb společné infrastruktury. A to je možná nejlepší výsledek, který můžeme realisticky očekávat.
