To co popisujete je známé jako letadlo. Všechno to krásně funguje, ale jen do doby, než vám dojdou noví lidé (bez počítačů). V ČR už toho okamžiku bylo dosaženo, počet domácností s počítačem už moc neroste. Takže jakmile se rozhodnu, že chci nový počítač, pak v ten okamžik skončí jeden starý počítač na skládce – a teď je jen otázkou zda ten můj, nebo toho, kdo si koupí ten můj starý atd.
Převedeno na vaše příklady s roky – počítače vydrží pět let. Pokud začneme repasovat a polovinu jich „znovu využijeme“, budou opět sloužit jen pět let. To proto, že o co dřív si někdo vezme ten můj, o to dřív se zbaví toho svého. Znovu opakuji, že platí pro ČR – trh počítačů je víceméně nasycen a trh s repasovanými počítači funguje. V této situaci je skutečně mé rozhodnutí irrelevantní.
A ještě jedna poznámka – příklad A předpokládá, že oba měli počítač dva roky a pak byly dva roky bez počítače. Oba. Správnější by bylo uvažovat takto:
A teď už to snad vidí i slepý – počet počítačů na skládce záleží na tom, kolik si Karel koupí nových počítačů. Životnost počítače se nijak neprodlužuje, pokud si Karel koupí nový počítač každý rok, pak každý rok skončí nějaký počítač na skládce. Pokud si ho koupí jednou za dva roky, tak tam každé dva roky skončí jeden počítač. Neplatilo by to pokud by tu byl zástup dalších Lojzů, kteří by natěšení čekali, až Karel něco vyhodí a vrhali se po tom jak pes za kostí. Karel by si každý rok koupil nový počítač a každý rok by ten starý dal novému Lojzovi. Pokud by se za deset let našlo 10 Lojzů, pak by na skládce nemusel skončit ani jeden počítač. A první Karlovo počítač by skutečně sloužil 10 let. Ale ruku na srdce, skutečně je u nás taková poptávka po repasovaných PC? Skutečně na každého Karla připadá taková fronta Lojzů dychtících po starším PC? Ne, tolik jich není. Ve skutečnosti si navíc Lojza nebude brát každý rok starý počítač od Karla, ale někdy si koupí sám nový. A na skládce jich tedy skončí víc, než by se zdálo.