Svatopluk tu před časem rozjel seriál Fotograf amatér o tom, kterak přešel z APS-C zrcadlovky Pentax na full-frame bezzrcadlovku Sony a je spokojen. Já tehdy kontroval jedním článkem o naopak přechodu ke stařičké zrcadlovce Pentax K20D, nicméně jsem nějak opomněl na to vše navázat. Neb se mi to celé trošičku zvrhlo.
Kromě Pentaxu K20D se mi totiž dostal do ruky také Pentax K10D, předchozí model s 10Mpix CCD APS-C čipem, která teď v listopadu oslaví 19 let od uvedení na trh. To byl záměr, žádná náhoda, ostatně K10D je hi-endovější předchůdce svého konstrukčně levnějšího následníka, modelu K200D, který jsem používal někdy kolem let 2009 až 2014.
V tuto chvíli tak každopádně mám v rukou dvě staré digitální zrcadlovky Pentax, tak staré, že nad nimi už zlomili hůl i lidé v Pentax komunitách. Už nejsou jen staré, je to retro, na které se vzpomíná jako v 90. letech na Oldřicha Nového.
Pár slov k MPB
Dovolte mi krátkou odbočku k obchodu s použitou foto technikou MPB. Svatopluk na ně tehdy pěl celkem chválu, takže vezměte zavděk i mou zkušeností s nákupem Pentaxu K10D. MPB jej prodávali jako v kondici „Good“ (tedy ani Excelent, ale ani Used či Heavily Used). Přišlo tělo, které navenek vypadalo dobře a fungovalo, ale mělo několik much: první je ohnutí zrcátka – když zrcátko zvednete, vidíte že na jedné straně dosedá k tlumení u matnice, ale na straně druhé je mírná mezírka.
Pro mé účely je to nepodstatný detail, protože to nerozhazuje systém AF či indikace MF zaostření – stačilo tělo otevřít a chvilkou laborování se dvěma malými imbusy vykompenzovat poměrně výrazná back-focus a od té doby přesně zaostřím i s f/1.4 sklem a žádný průnik světla z hledáčku ke snímači jsem zatím nepozoroval.
Druhou věcí ale je, že dodaný popruh a i tělo samotné (zejména poté, co jej člověk otevře), smrdělo zatuchlinou. Kus byl nejspíš roky skladován někde ve sklepě a MPB toto neřeší a neuvádí v popisu předmětu. Popruh jsem třikrát vypral, tělo nechal „vysmrádnout“ a musím konstatovat, že ač je pár šroubků na spodku těla s mírně orezlými hlavičkami, uvnitř fotoaparátu v elektronice i mechanice je vše v pořádku.
No a pak do třetice tu je ta skutečnost, že s manuálním sklem s ryze manuálně ovládanou clonou tělo odmítalo vůbec přiclonit – páčkový mechanismus v bajonetu přenášející hodnotu clony z objektivů byl prostě zatuhlý – tahá ho jedna tenká pružinka a holt po letech sklepního pobytu to potřebovalo ručně rozhejbat. Krátce poté se ale nějaká maličkatá plastová část zjevně ulomila a naopak nyní clonový systém ochotně cloní na maximum, protože páčka už není přitahována pružinkou, neb jejich propojovací mechanismus se zlomil – zde pouze doplním, že s manuálními skly je mi to celkem šuma fuk a jen tak mimochodem je to řešitelné opravou.
Toto vše ale vypovídá o péči, kterou MPB věnují kontrole prodávaných věcí. Já v tom nevidím úmysl, jako spíše nezkušenost či nedostatek představivosti, co vše je potřeba kontrolovat. Svatopluk na tento problém nemohl narazit, neb kupoval tělo ani ne polovičního věku oproti mě. Ještě nevím jistě, jestli si MPB zařadím na černou listinu (kde už mám několik prodejců foto techniky z Aukra, včetně jednoho velkého, který se ve stavu neobtěžuje uvádět třeba malé škrábance na zadních čočkách objektivů), protože takto si sám připadám jako čerstvý majitel trabantu stěžující si, že to auto po 40 letech nevypadá, jakoby právě vyjelo z továrny. Ale asi na něj půjdou.
Vzpomeňme však, že fotoaparát nepotřebuje být ve 100% stavu, aby fungoval dobře, často nepotřebuje být ani v 50% stavu. Ostatně i Josef Sudek se podružnostmi jako nefunkční závěrka v objektivu netrápil a prostě fotil „po Sudkovsku“, tedy Bulbem otevřel a dobu expozice řídil ručně krytkou objektivu (a jen tak mimochodem hodně přeexponovával a pak v komoře podvolával). Ale už dost, zpět k tématu.
O (ne)vázání se mýty
Mýtů kolem těchto modelů je spousta a převážně jde o mýty, které je strašně snadné vyvrátit a říci na ně jediné: lidi co blbnete, současné bezzrcadlovky jsou daleko lepší (ale to neznamená, že tyhle stařenky nemají své kouzlo).
Ono je to podobné i v IT: proč kupovat někde v bazaru starý předražený 16jádrový Ryzen 3950X, když vyšší výkon dnes dává i 6jádrový Ryzen řady 9000? Ono totiž mezigenerační posun IPC od Zen2 k Zen3 k Zen4 k Zen5 je v součtu takový, že v kombinaci s vyššími takty výkon Ryzenu 5 9600 za Ryzenem 9 3950X (+500 MHz navíc) nijak nezaostává, ba naopak (viz AVX-512 apod.). A totéž platí i ve foto oblasti.
Připomíná mi to „nejslavnějšího fotografa, o kterém jste nikdy neslyšeli“, Rodneyho Lougha Jr. Ten ještě někdy v minulé dekádě fotil na 8×10" velkoformátové fotoaparáty. Na lokalitu hluboko v přírodě dovláčel nějakých 50 kg fotovýbavy a do kamery založil list špičkového materiálu, inverzního filmu (diapozitivu) Fujifilm Velvia. Každou fotku cvak dvakrát, takže každá fotka ho jen na materiálu a chemii vyšla odhadem tak na 10 tisíc Kč. První list vyvolal standardně a prozkoumáním zjistil, jak případně upravit nastavení procesu pro vyvolání druhého, finálního listu.
Ale už snad před více než deseti lety, vždy když se ho zeptali na digitál, jasně říkal, že „současný digitál se blíží a příští generace digitálních středoformátů bude technicky vyšší než 8×10“ materiál Velvia. A zatímco Fujifilm ukončil výrobu Velvie v tomto formátu, Phase One a j podobní uvedli nejprve 100Mpix středoformáty a posléze 150Mpix středoformáty, postavené na CMOS čipech od Sony. A Rodney Lough Jr. přešel na digitál a už se neohlédl zpět.
Nostalgie
Jedna věc je nostalgie, kdy člověk prahne po nějakém podání snímků, jaké kdysi miloval (všichni přece víme, že před 30 lety byla tráva zelenější, Kofola chutnala líp, auta byla poctivější, hry a filmy zábavnější a … tak vůbec).
Takže ano, slavné CCD čipy Kodak byly unikátní a kdo dnes má takovou provozuschopnou kameru, má štěstí. Stejné je to ale dnes fotit na film, třeba na Kodak Portra. Lze to. Ale svět je jinde a nostalgické bažení po určitém vzhledu „Kodak colours“ už současné mladé generace nemají. Ty vyrostly na filmech a seriálech točených CMOS čipy, na fotkách z iPhonů. Naopak lze říci, že kde měl nějaký objektiv či nějaká stará CCD kamera určité barevné podání, dnes ten samý výrobce má objektivy i kamery naopak věrné realitě. Někomu vyhovuje nostalgie, většině asi ta realističnost (ze které lze nostalgii vyrobit v softwarových nástrojích).
Takže moje dnešní povídání o starých Pentaxech je vlastně kontraproduktivní, ale jen chci, abyste brali na vědomí, že si plně uvědomuji, že jedu na mrtvém koni, ač jsem ještě nesesedl.
I já umím vyrobit nostalgii tím, že vezmu kinofilmovou Minoltu s Rokkorem a nafotím v ní Kodak Portra, nebo vezmu CCD Pentaxe se starým manuálním objektivem smc Pentax 50/1.4, nebo vezmu moderní Olympus se Zuikem 45/1.8, a nebo dokonce vezmu svůj Androidí telefon a s příslušně přiohnutým profilem díky přítomnosti 2× zoom kamerky to také zvládnu. Ve všech popsaných příkladech už dnes dokážu vyrobit fotku se starou atmosférou, která bude vypadat nejen dobře, ale i správně dobově, ať už promítnuta na 4k televizi, nebo vytištěna na tiskárně.
Ta shoda pro všechny čtyři procesy samozřejmě není stoprocentní, ale vše si je tak blízké, že se záměrné focení starými přístroji stává ještě více nesmyslným, než bylo loni či před 5 lety.
Končící éry
Celé se to váže s několika érami, které skončily a po kterých stále prahne nostalgická sféra. Tou první je Fujifilm. Tento japonský výrobce stále funguje, ale povětšinou teď žije buď z prodejů přístrojů Instax pro instantní analogovou fotografii („co cvak, to 20 Kč“), nebo kompaktů a bezrcadlovek (dnes už legendární řada X100, nebo středoformáty GFX). Filmové materiály s kultovním statusem jako již zmíněný Velvia 50, nebo naopak barevný negativ Superia 1600 už buď nejsou, nebo jsou superdrahé a jen pro vybrané formáty. Víceméně jsou na cestě ke konci výroby – a to u Fujifilmu vůbec nemluvím o černobílých materiálech jako Neopan 1600.
Kodak také většinu věcí poukončoval, ostatně se potácí na hranici bankrotu. Největší legenda, která provázela kompletně celou kinofilmovou éru, materiál Kodachrome, skončil před více než 10 lety. Poslední špulku nafotil Steve McCurry, vyvolal poslední lab vybavený na proces K-14, pak se vše zavřelo a zbytek už jsou jen legendy vyprávěné u táboráků zalévaných fotografickými chemikáliemi.
Česká Foma stále existuje a vyrábí, díky Bohu za to!
Skončila výroba CCD snímačů Kodak. Málokdo konkrétně o nich mluvil, ale tyto fotoaparáty tu s námi byly v podobě prvních prototypů od konce 80. let (to není vtip, fakt byly, existují i ukázkové fotografie z nich přímo od pana sběratele), v kamerách Kodak na bázi těl Nikon asi tak do poloviny nultých let, v Leicách či Hasselbladech a Mamiyích pak do minulé dekády, kdy špičkou byl myslím 80Mpix středoformátový CCD snímač, který používaly minimálně značky Phase One a Leaf. Nicméně i toto, tedy snímače dělané tak, aby odpovídaly výstupem barevnému filmovému negativu, už také zcela skončilo.
Dnešní trh fotografických snímačů pro běžné trhy a velké fotoaparáty (smartphony jsou něco jiného) je víceméně v režii nabídky Sony. Všude to samé, je to o tom, jak si výrobce fotoaparátu nastaví zpracování dat, případně některé modifikace referenčního designu snímače. Neboli nabídka trhu se zúžila.
Pentax K20D byl jednou z těch výjimek, přístroj na bázi jednoho z raných CMOS snímačů od Samsungu, včetně všech much – dokonce existoval i dobový nástroj pro odstranění fialového šumu z RAWů („Pentax K20D Raw Border Correcter“). Dnes asi už zbytečný, ale kdybyste ho někdo měli někde schovaný, tak kopii ocením, rád bych si udělal srovnání s dnešními nástroji a už ho po 15 letech nikde nenacházím ke stažení.
Pomalu ale jistě končí i digitální zrcadlovky. Tedy pardon, ony už de facto skončily. Olympus přešel dávno, s Panasonicem založili Micro Four Thirds a už se neohlédli zpět. Leica vedle klasických dálkoměrů je se Sigmou a Panasonicem v L-mount alianci, Canon si jede svoji řadu RF, Nikon svoji řadu Z a nesmíme zapomenout na Sony, které se povedl skvělý tah s bezzrcadlovkami jako řada A7, kdy mezistupněm s jepičím životem u něj byl systém zrcadlovkový, ale s pevným, polopropustným zrcátkem – například 42Mpix Sony A99 II, poslední přístroj s bajonetem Minolta AF.
Pentaxu ujel s bezzrcadlovkami vlak (průšvih jménem K-01 ani nezmiňuji), takže, patříc už řadu let pod Ricoh, zkusili jít all-in a zůstat jako poslední výrobce výhradně specializováni na zrcadlovky. Poslední modely ale byly APS-C K-3 III (2021) a full-frame K-1 II (2018), pak už přišel jen unikátní monochromatický model K-3 III Monochrome (2023), ale jinak zrcadlovky Pentax postupně mizí z webu značky za současného povídání představitelů Pentaxu o tom že „zkoumají trh“. Tedy to vypadá, že digitální zrcadlovky definitivně končí a Ricoh spíš pojede svoji úspěšnou řadu kompaktů GR (jejich počátky sahají do kinofilmové éry).
Ostatně kdo kdy držel v ruce Sony A7 nebo něco podobného, tak pokud pak vezme do ruky Canon 5D, Nikon D700 či klidně Pentax K-3, tak první, co mu blejskne hlavou, je to, že nic takhle těžkého fakt nosit nechce. Digitální zrcadlovky se definitivně přežily, podobně jako svého času všechny ty Flexarety či Rolleiflexy, jakkoli si i dnes stojím za tím, že Flexaretou vyfotíte to, co s jakýmkoli digitálem prostě nelze, je to nemožné.
Další mýtus je ten „skvělý pohled do optického hledáčku“. Do optických hledáčků různých typů jsem koukal posledních pár desetiletí. Vím, jak vypadá pohled do běžné levné APS-C D-SLR (obvykle nic moc, ale poslední Pentaxy jsou asi lepší). Vím, jak vypadá běžná i vyšší nabídka kinofilmové AF éry, kdy se hledáčky začaly šidit (měl jsem vše, od vůbec první Minoldy 7000 AF, přes Dynax 505 Si či maličký Dynax 4, až po dobový hi-end, Dynax 700 si). Mám tu různé japonské zrcadlovky s bajonetem Pentax K, mám tu manuální Minoltu SR-T 201 (a měl jsem i model X700 s jeho famózním velkým a neskutečně světlým hledáčkem). Koukal jsem na matnici Flexarety IIa, stejně jako Flexarety V a Flexarety VI, včetně současné nové matnice od Ricka Olesona). A také tu a tam koukám „do hledáčku“ v mém výběru největšího, matnici dálkoměru s velikostí políčka 9×12 cm. Takže vím, jaké ty výhody optických hledáčků jsou a na základě srovnání s postarší obyčejnou bezzrcadlovkou Olympus OM-D E-M10 III (EVF s 2360k body a 1,23× zvětšením na 2,0crop velikosti) za prvé konstatuji, že mé oči už zjevně nejsou, co bývaly, a za druhé konstatuji, že daleko více než fyzikální/optickou věrnost realitě oceňuji schopnost dobře komponovat i za horšího světla díky zesílení signálu (zesvětlení obrazu) v EVF.
Ve výsledku jsou pro mě tyto staré Pentaxy nadále cennými, aktivně používanými fotoaparáty, avšak pouze pro speciální účely. Toto se blbě dokládá, pokud člověk současně není ochoten protkat svá tvrzení řadou rodinných portrétů, což já nejsem. Budete mi tak muset věřit, že Pentax K20D má právě díky specifickému, po technické stránce zastaralému podání barev a kontrastů s jeho 14,7Mpix CMOS snímačem Samsung jisté kouzlo. A stejně tak Pentax K10D má kouzlo, jiné kouzlo, díky CCD snímači jako takovému. Pro obě tato kouzla funguje smc Pentax DA 35/2.4 zhruba stejně, u obou kouzel se malinko jinak projevuje starý smc Pentax 50/1.4, který má za prvé jiné podání než třeba Cosina 50/1.4 ze stejné doby, nebo Minolta MC Rokkor 50/1.4, který jsem také před lety vlastnil.
Pointa toho celého je jasná. Pokud vás staré kamery baví, je to koníček a jako takový má zhruba stejný smysl jako ostatní. Ale honit se za náhodou ještě fungujícími kusy čtvrt století starých fotoaparátů je dnes už spíše bezvýznamní, neb stejnou atmosféru výstupu lze typicky docílit i jinými, spolehlivějšími cestami. Ale to nás, magory, prostě nebaví.
