Hlavní navigace

Svobodná kultura: Škodlivé účinky

Adam Hazdra

Český překlad knihy Lawrence Lessiga s názvem Free Culture zdárně pokračuje. Dnes vám nabídneme překlad devatenácté kapitoly, která se zabývá dopady války mediálních společností proti pirátství. Jako každá válka, i tato působí nemalé škody. A trpí především obyčejní lidé – tedy uživatelé.

Následující text je další kapitolou knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz/Ma­in/FreeCulture, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat).

Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly.

Za práci na kapitole díky anonymnímu překladateli a M. Douchovi!

Kapitola dvanáctá: Škodlivé účinky

(Verze z 11. května 2009, překlad neznámý uživatel, korektura M. Doucha, Adam)

Mediální průmysl zahájil válku proti „pirátství“, na ochranu „majetku.“ Lobbisté a spousta příspěvků na volební kampaně teď zatáhli do této války i vládu. Jako každá válka, i tato způsobí jak přímé, tak vedlejší škody. Tak jako v každé prohibiční válce, tyto škody utrpí především naši vlastní lidé.

Doposud bylo mým cílem popsat následky této války, obzvláště dopad na „svobodnou kulturu.“ Ale teď je mým cílem rozšířit popis následků v argument. Je tato válka opodstatněná?

Podle mě ne. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by tentokrát, vůbec poprvé, měl zákon chránit staré před novým, právě když je moc majetku zvaného „duševní vlastnictví“ na historickém vrcholu.

Přesto to „zdravý rozum“ tak nevidí. Zdravý rozum je stále na straně Causbyových a mediálního průmyslu. Extrémní požadavky na kontrolu ve jménu vlastnictví stále ještě nacházejí odezvu; nekritické odmítání „pirátství“ je stále ve hře.

Pokračování této války bude mít mnoho následků. Chci popsat alespoň tři. O všech třech se dá tvrdit, že jsou neúmyslné. Jsem přesvědčen, že ten třetí je neúmyslný. U prvních dvou si nejsem tak jistý. První dva chrání moderní společnosti jako RCA, jenže v záloze není žádný Howard Armstrong, který by bojoval s dnešními kulturními monopolisty.

Omezování tvůrců

Během příštích deseti let budeme svědky prudkého vzestupu digitálních technologií. Tyto technologie umožní téměř každému zachycovat a sdílet obsah. Zachycování a sdílení obsahu samozřejmě lidé dělali od počátku věků. Tím se učíme a komunikujeme. Ale zachycování a sdílení prostřednictvím digitálních technologií je něco jiného. Jejich moc a kvalita jsou jiné. Můžete někomu poslat email o vtipu, který jste viděli na kanále Comedy Central, nebo můžete poslat samotný klip. Můžete napsat článek, jak si váš nejneoblíbenější politik ve svých proslovech odporuje, nebo můžete v krátkém filmu jeho výroky postavit proti sobě. Můžete svou lásku vyjádřit básní, nebo můžete sestavit koláž z úryvků písniček vašich oblíbených interpretů a vystavit ji na Internetu.

Toto digitální „zachycování a sdílení“ je částečně rozšířením zachycování a sdílení, které bylo naší kultuře vždycky vlastní, a částečně je něčím novým. Navazuje na Kodak, ale daleko rozšiřuje hranice technologií Kodaku podobných. Technologie digitálního „zachycování a sdílení“ jsou příslibem světa mimořádně různorodé tvořivosti, kterou lze snadno a široce sdílet. A využití tvorby pro demokracii umožní velkému množství občanů používat technologie ke svému vyjadřování, kritice a celkově přispívat ke kultuře.

Technologie nám tedy dala možnost dělat s kulturou něco, co bylo dosud možné jen pro jedince v malých, izolovaných skupinách. Představte si starce, jak vypráví příběhy shromáždění sousedů na malém městě. A teď si představte stejné vyprávění příběhů napříč zeměkoulí.

Jenže to je možné, jen pokud je tato činnost automaticky legální. V dnešním systému regulací automaticky legální není. Teď na chvíli zapomeňte na sdílení souborů. Vzpomeňte si na své oblíbené skvělé stránky na Internetu. Webové stránky, které nabízejí shrnutí zápletek zapomenutých seriálů; stránky s katalogy kreslených filmů ze 60. let; stránky, které míchají obrázky a zvuky, aby kritizovaly politiky a firmy; stránky, které shromažďují novinové články na neobvyklá vědecká nebo kulturní témata. Na Internetu se skrývá obrovské množství tvorby. Ale při současné podobě zákona je tato tvorba automaticky nelegální.

Tato automatická nelegalita bude stále více brzdit tvorbu, jak budou přibývat příklady obrovských trestů za vágní porušení autorských práv. Není možné si udělat jasnou představu o tom, co je dovoleno a co ne, a současně jsou tresty za překročení této hranice neuvěřitelně tvrdé. Čtyři studenti, kterým RIAA vyhrožovala soudem (jedním z nich byl Jesse Jordan z kapitoly 3), měli před sebou žalobu o 98 miliard dolarů za vytvoření vyhledávačů, které usnadňovaly kopírování hudby. Pro změnu WorldCom — který spáchal podvod za 11 miliard dolarů, čímž způsobil investorům ztrátu přes 200 miliard dolarů na své tržní hodnotě — dostal pokutu pouhých 750 milionů dolarů. A podle zákona, který teď prochází Kongresem, by lékař, který z nedbalosti amputuje jinou nohu než má, bude nést odpovědnost za způsobené utrpení jen do výše 250 000 dolarů. Dokáže zdravý rozum pochopit absurditu světa, kde nejvyšší pokuta za stažení dvou písniček z Internetu je vyšší než pokuta lékaři za zmrzačení pacienta?

Důsledkem této právní nejistoty spojené s tak extrémně vysokými tresty je to, že obrovské množství tvorby buď nikdy nevznikne, nebo nevznikne veřejně. Zaháníme tento tvůrčí proces do ilegality tím, že dnešní Walty Disneye označujeme za „piráty“. Znemožňujeme firmám spoléhat na veřejné vlastnictví, protože hranice veřejného vlastnictví jsou popsány neurčitě. Nevyplácí se dělat nic jiného, než platit za právo tvořit, a tak mohou tvořit jen ti, kdo na to mají. Podobně jako v Sovětském svazu, i když ze zcela jiných důvodů, se začne objevovat svět nelegálního umění — ne protože by nutně neslo politické poselství, nebo bylo na kontroverzní téma, ale protože samotná tvůrčí činnost je právně pochybná. Po Spojených státech už dokonce cestují výstavy nelegálního umění. V čem spočívá jeho „ilegalita?“ V míchání kultury kolem nás s vyjádřením kritiky a zamyšlení.

Část důvodu pro tento strach z nelegality souvisí se změnami zákona. Tuto změnu jsem podrobně popsal v kapitole 10. Ale ještě větší část souvisí se zjednodušováním hledání porušení autorských práv. Jak zjistili uživatelé systémů pro sdílení souborů v roce 2002, pro vlastníky autorských práv není žádný problém pomocí soudního příkazu donutit poskytovatele připojení k Internetu, aby jim prozradili, kdo stahoval nějaký obsah. Je to jako kdyby váš kazeťák vysílal seznam písniček, které jste si přehrávali doma v soukromí, a kdokoliv by si to vysílání mohl z libovolného důvodu naladit.

Nikdy dřív se malíř nemusel starat, jestli jeho obraz neporušuje cizí autorská práva; ale současný malíř, používající Photoshop a sdílející obsah na webu, se musí starat pořád. Obrázky jsou všude kolem, ale k tvorbě lze bezpečně použít jen ty zakoupené od firmy Corbis nebo jiné prodejny obrázků. A při nakupování dochází k cenzuře. Trh s tužkami je svobodný; nemusíme řešit jeho vliv na tvorbu. Jenže trh s kulturními ikonami je vysoce regulovaný a monopolizovaný; právo rozvíjet je a přetvářet už tak svobodné není.

Právníci to málokdy chápou, protože právníci málokdy myslí empiricky. Jak jsem napsal v kapitole 7, v reakcích na příběh dokumentaristy Jona Elseho jsem byl pořád dokola poučován právníky, kteří trvali na tom, že Elseho použití bylo „fair use,“ a tedy mé tvrzení, že zákon takové použití reguluje, je mylné.

Jenže v Americe „fair use“ prostě znamená právo najmout si právníka na obhajobu vašeho práva tvořit. A na co právníci rádi zapomínají, náš systém je na ochranu práv jako „fair use“ neuvěřitelně špatný — prakticky v každém kontextu, ale obzvlášť zde. Je to moc drahé, trvá to moc dlouho a výsledek často neodpovídá spravedlnosti v dané věci. Právní systém může být přijatelný pro nejbohatší. Pro všechny ostatní je to ostuda tradice, která se pyšní vládou zákona.

Soudci a právníci si mohou říkat, že „fair use“ poskytuje dostatečný „životní prostor“ mezi regulací zákona a dostupností, kterou by měl zákon dovolovat. Ale že tomu někdo věří, je ukázkou, jak daleko je náš právní systém mimo realitu. Pravidla, která vydavatelé uplatňují vůči spisovatelům, pravidla, která filmoví distributoři uplatňují vůči filmařům, pravidla, která noviny uplatňují vůči novinářům — to jsou skutečné zákony, které vládnou tvorbě. A tato pravidla nemají nic společného se „zákonem,“ kterým se soudci utěšují.

Protože ve světě, kde hrozí pokuta 150 000 dolarů za jediné úmyslné porušení autorských práv a kde jsou třeba desítky tisíc dolarů i jen na obhajobu proti obvinění z porušení autorských práv a kde se nikdy neprávem obžalovanému nevrátí nic z nákladů na ochranu své svobody slova — v tomto světě neuvěřitelně rozsáhlá regulace známá jako „autorský zákon“ ničí svobodu slova a tvorby. A v takovém světě je nutná učená slepota, aby lidé věřili, že žijí ve svobodné kultuře.

Jak mi řekl Jed Horowitz, podnikatel stojící za Video Pipeline:

„Ztrácíme [tvůrčí] příležitosti napravo i nalevo. Tvořiví lidé jsou nuceni nevyjadřovat se. Myšlenky nejsou vyjadřovány. A i když je spousta věcí [vůbec] vytvořena, nebude šířena. I když je něco vytvořeno … nedostanete to do hlavních médií bez papíru od právníka s nápisem „Je to právně v pořádku.“ Bez takového dokladu to nedostanete ani do PBS (americká veřejnoprávní televize — pozn. překl.). Tady to všechno ovládají.“

Omezování inovátorů

Poslední část byla pěkně levičácká báchorka — zničená tvorba, umlčení umělci, bla bla bla. Možná to s vámi nehne. Možná si myslíte, že je všude kolem dost divného umění a dost kritických názorů snad úplně ke všemu. A jestli si to myslíte, může se vám zdát, že vás na tomto příběhu nemá co znepokojovat.

Jedno hledisko tohoto příběhu ale v žádném smyslu levicové není. Vlastně je to hledisko, o kterém by mohl psát i ten nejextrémnější tržní ideolog. A jestli jste jedním z nich (a poněkud zvláštním, když jste v takovéto knize dočetli až sem), pak si tohoto hlediska můžete všimnout, když si každý výskyt sousloví „svobodná kultura“ v duchu nahradíte za „svobodný trh“. Myšlenka je stejná, i když zájmy ovlivňující kulturu jsou mnohem důležitější.

Můj argument o regulaci kultury je stejný, jaký používají zastánci svobodného trhu o regulaci trhu. Všichni souhlasí, že určitá regulace trhu je nezbytná — přinejmenším potřebujeme pravidla o vlastnictví a smlouvách a soudy, které je budou vymáhat. Podobně v této kulturní debatě každý souhlasí, že nějaký rámec autorských práv je také nezbytný. Ale obě skupiny vehementně trvají na tom, že když je nějaká regulace přínosná, ještě to neznamená, že větší regulace bude ještě lepší. A obě skupiny stále poukazují na možnosti, které dává regulace dnešním mocným společnostem na obranu proti budoucím konkurentům.

To je nejdramatičtější dopad změny regulační strategie, který jsem popsal v kapitole 10. Důsledkem této hrozby obrovských trestů spojených s mlhavými hranicemi autorského zákona je, že inovátoři, kteří tu chtějí inovovat, mohou inovovat bez rizika, jen pokud mají požehnání dominantních společností předchozí generace. Tato lekce byla udělena v sérii žalob, které byly vymyšleny a provedeny tak, aby bylo dáno začínajícím podnikatelům za vyučenou. Z této lekce — kterou bývalý výkonný ředitel Napsteru Hank Barry nazývá „jaderným spadem“, který se snesl na [Sillicon] Valley — se všichni poučili.

Podívejme se na jeden příklad pro ilustraci, příběh, jehož začátek jsem popsal v knize The Future of Ideas a který pokračoval směrem, který bych ani já (coby mimořádný pesimista) nikdy nečekal.

V roce 1997 založil Michael Roberts společnost MP3.com. MP3.com měla v plánu předělat hudební byznys. Jejich cílem nebylo jen podporovat nové způsoby přístupu k obsahu. Také měli za cíl podporovat nové způsoby vytváření obsahu. Na rozdíl od velkých značek nabízeli tvůrcům distribuční kanál pro jejich tvorbu bez nutnosti podepsat výhradní smlouvu.

Jenže aby systém fungoval, MP3.com potřebovala spolehlivý způsob doporučování hudby uživatelům. Ústřední myšlenkou této alternativy bylo využít zjištěné hudební preference posluchačů k doporučování nových umělců. Když máte rádi Lyla Lovetta, nejspíš se vám bude líbit i Bonnie Raitt. A tak podobně.

Tato myšlenka potřebovala jednoduchý způsob shromažďování informací o preferencích uživatele. MP3.com přišla s mimořádně chytrým způsobem sbírání těchto dat. V lednu 2000 firma spustila službu nazvanou my.mp3.com. Pomocí programu od MP3.com se uživatel přihlásil ke svému účtu a pak vložil do počítače CD. Program CD identifikoval a dal uživateli přístup k jeho obsahu. Takže když jste například vložili CD od Jill Sobulové, měli jste pak po přihlášení ke svému účtu přístup k této hudbě odkudkoliv — z práce i z domova. Systém tedy fungoval jako taková hudební schránka.

Někdo by mohl tento systém samozřejmě použít nelegálnímu kopírování obsahu. Ale tato možnost existovala i bez MP3.com. Cílem služby my.mp3.com bylo dát uživatelům přístup k jejich vlastnímu obsahu a jako vedlejší efekt, díky zmapování jimi vlastněného obsahu, najít jejich oblíbený typ obsahu.

Jenže aby systém fungoval, MP3.com musela na server zkopírovat 50 000 CD. (V zásadě mohl hudbu nahrát sám uživatel, ale to by zabralo spoustu času a výsledkem by byl produkt pochybné kvality.) Zakoupili tedy 50 000 CD z obchodu a začali vytvářet jejich kopie. Opět, obsah těchto kopií by nebyl nabízen nikomu, kdo předem neprokázal, že vlastní samotné CD. Tak přestože to bylo 50 000 kopií, bylo to 50 000 kopií určených k dodávání zákazníkům něčeho, co už si předtím koupili.

Devět dnů po spuštění služby podala pětice velkých značek v čele s RIAA na MP3.com žalobu. Se čtyřmi z nich se MP3.com vyrovnala mimosoudně. O devět měsíců později federální soud shledal MP3.com vinnou z úmyslného porušení autorských práv páté společnosti. Podle doslovného výkladu zákona soudce uložil MP3.com pokutu 118 milionů dolarů. MP3.com se pak dohodla se žalující stranou, firmou Vivendi Universal, a zaplatila přes 54 milionů dolarů. Vivendi zhruba o rok později MP3.com koupil.

Tuto část příběhu jsem už vyprávěl dříve. A teď se podíváme na jeho závěr. Po odkoupení MP3.com se Videndi zaměřila na právníky, kteří jim v dobré víře tvrdili, že tato služba by byla podle autorského zákona legální, a podala na ně žalobu pro nedbalost. V žalobě se uvádělo, že mělo být očividné, že soud takovou činnost označí za nelegální; tato žaloba měla za cíl potrestat každého právníka, který by si dovolil tvrdit, že zákon byl méně přísný než by se líbilo velkým značkám.

Jasným účelem této žaloby (která byla po odeznění z tisku za nespecifikovanou částku stažena) bylo poslat jednoznačný vzkaz právníkům zabývajícím se touto oblastí: Když mediální průmysl namíří svoje zbraně proti vašim klientům, nebudou trpět sami. Vy budete s nimi. Takže ti z vás, kdo si myslí, že by zákon měl být méně restriktivní, by si měli uvědomit, že takový právní názor vás a vaši firmu přijde draho.

Tato strategie se neomezuje jen na právníky. V dubnu 2003 podali Universal a EMI žalobu na Hummer Winblad, investiční společnost, která financovala Napster v jedné fázi jeho vývoje, jejího spoluzakladatele (Johna Hummera) a společníka (Hanka Barryho). I zde měla podle žaloby investiční společnost uznat právo mediálního průmyslu řídit další vývoj svého odvětví. Měli nést osobní zodpovědnost za financování firmy, jejíž podnikání se ukázalo jako protizákonné. I zde je cíl žaloby zcela průhledný: Každá investiční společnost teď chápe, že financováním firmy, jejíž podnikání není posvěceno dinosaury, neriskuje jen na trhu, ale i v soudní síni. Vaše investice vám nekupuje jen firmu, ale i žaloby. Prostředí se stalo tak extrémním, že i výrobci aut mají strach z technologií souvisejících s obsahem.

V článku pro časopis Business 2.0 popisuje Rafe Needleman diskuzi s BMW:

„Zeptal jsem se, proč se vší tou paměťovou kapacitou a výpočetní silou v autech nejde přehrávat MP3 soubory. Bylo mi řečeno, že inženýři BMW v Německu do nového vozu zabudovali přehrávání MP3 přes vestavěnou zvukovou aparaturu, ale že marketingové a právní oddělení nemělo odvahu začít je prodávat ve Spojených státech. Dodnes se nová auta ve Spojených státech neprodávají se skutečnými MP3 přehrávači. …“

Toto je svět mafie — plný nabídek typu „peníze nebo život,“ ovládaný ne soudy, ale hrozbami, které vlastníkům autorských práv zákon umožňuje používat. Je to systém, který jasně a nutně brzdí nové inovace. Začít podnikat je těžké samo o sobě. Pod trvalou hrozbou žalob je to prakticky nemožné.

Nejde o to, že by firmy měly mít právo začít podnikat protizákonně. Jde o definici toho, co je „protizákonné.“ Zákon je velká směs nejistoty. Nemáme jak pořádně zjistit, jak by se měl vztahovat na nové technologie. Jenže převrácením naší tradice judiciální deference (judicial deference; princip anglosaského práva, podle kterého soudy ve velmi sporných případech přenechají rozhodnutí zákonodárcům — pozn. překl.) a přijetím neuvěřitelně obrovských trestů podle autorského zákona vede tato nejistota k realitě, která je mnohem konzervativnější, než by bylo zdrávo. Kdyby zákon trestal špatné parkování smrtí, bylo by nejen méně špatného parkování, ale vůbec by jezdilo mnohem méně aut. To samé platí i pro inovace. Když inovace neustále stojí před takto neurčitou a neomezenou odpovědností, budeme mít mnohem méně vzkvétajících inovací a mnohem méně tvorby.

Toto je přesná analogie „levičáckého“ argumentu o „fair use.“ Ať je „skutečný“ zákon jakýkoliv, skutečný dopad zákona je v obou případech stejný. Takto divoce trestající systém regulací bude systematicky brzdit tvorbu a inovaci. Bude chránit část průmyslu a některé tvůrce, ale bude škodit průmyslu a tvorbě jako celku. Svobodný trh a svobodná kultura závisí na vzkvétající konkurenci. Jenže dnešní zákon přesně tento druh konkurence ničí. Následkem toho vzniká přeregulovaná kultura, stejně jako následkem přílišné kontroly nad trhem vzniká přeregulovaný trh.

Vytvoření kultury povolení místo svobodné kultury je první důležitý následek mnou popisovaných změn, který postihne inovaci. Kultura povolení znamená kulturu právníků — kulturu, kde možnost tvořit znamená nejprve zavolat svému právníkovi. Opět, nejsem proti právníkům, alespoň dokud ví, kam patří. A rozhodně nejsem proti zákonu. Jenže naše profese přestala vnímat své hranice. A špičky naší profese si přestaly uvědomovat, jak velké náklady naše profese způsobuje ostatním. Neefektivita zákona je ostudou naší tradice. A přestože si myslím, že by naše profese tedy měla dělat vše pro to, aby byl zákon efektivnější, měla by alespoň dělat vše pro to, aby omezila dosah zákona tam, kde zákon nepřináší nic dobrého. Transakční náklady spojené s kulturou povolení stačí k pohřbení širokého spektra tvorby. Ospravedlnit takový výsledek dá někomu spoustu práce.

Neurčitost zákona je jedním z břemen inovace. Druhé břemeno je mnohem přímočařejší. Je to snaha mnohých z mediálního průmyslu využít zákon k přímé regulaci technologií Internetu, aby lépe chránil jejich obsah.

Motivace k takové reakci je očividná. Internet umožňuje efektivní šíření obsahu. Tato efektivita je klíčovou vlastností jeho koncepce. Ale z pohledu mediálního průmyslu je tato vlastnost „chybou.“ Efektivní šíření obsahu pro distributory představuje ztížení pozice při kontrole jeho šíření. Jednou ze zřejmých reakcí na tuto efektivitu je tedy snížit efektivitu Internetu. Když Internet posiluje „pirátství“, pak bychom podle této reakce měli Internetu zpřerážet nohy.

Příkladů tohoto druhu legislativy je mnoho. Pod nátlakem mediálního průmyslu někteří členové Kongresu hrozili legislativou, která by od počítačů vyžadovala zjišťování, jestli je obsah, ke kterému přistupují, chráněn nebo ne, a blokování šíření chráněného obsahu. Kongres už zahájil řízení za účelem posouzení povinné „vysílací značky,“ která by byla vyžadována na každém zařízení schopném přenášet digitální video (např. počítači) a která by blokovala kopírování veškerého obsahu označeného vysílací značkou. Jiní členové Kongresu navrhli zbavit dodavatele obsahu odpovědnosti za technologie, které by používali k hledání lidí porušujících autorská práva a likvidaci jejich počítačů.

V jistém smyslu tato řešení vypadají rozumně. Když je problém v programech, proč ho nevyřešit regulací programů. Jenže jakákoliv regulace technické infrastruktury bude vždy nastavena vzhledem k soudobé technologii. Bude pro technologii představovat značnou přítěž a náklady, ale bude nejspíše zatlačena do pozadí novými způsoby obcházení jejích požadavků.

V březnu 2002 se velká koalice technologických firem v čele s Intelem, pokusila ukázat Kongresu škody, které by tato legislativa způsobila. Jejich argumentem samozřejmě nebylo, že by autorská práva neměla být chráněna. Naopak argumentovali tím, že by žádná ochrana neměla nadělat více škody než užitku.

Je zde ještě jeden zřejmý způsob, kterým tato válka uškodila inovaci — a opět to bude povědomé zastáncům svobodného trhu.

Autorská práva mohou být majetkem, ale jako každý majetek je to zároveň druh regulace. Je to regulace, která někomu prospívá a jinému škodí. Když je navržena správně, prospívá tvůrcům a škodí parazitům. Když je navržena špatně, mocní ji budou používat k likvidaci konkurence.

Jak jsem popsal v kapitole 10, přes tuto vlastnost autorských práv jako regulace a s přihlédnutím k důležitým výhradám naznačeným Jessicou Litmanovou v její knize Digital Copyright, celkově historie autorských práv není úplně špatná. Jak je popsáno v kapitole 10, po příchodu nových technologií Kongres nastoloval rovnováhu, aby zajistil ochranu nového před starým. Součástí této strategie byly i povinné, neboli zákonné licence. Další součástí bylo volné užití (jako v případě videorekordérů).

Jenže se vzestupem Internetu se braní ohledů na nové technologie vytratilo. Místo nastolení rovnováhy mezi požadavky nových technologií a legitimními právy tvůrců obsahu jak soudy, tak Kongres zavedly právní omezení, která budou mít za následek potlačení nového ve prospěch starého.

Reakce soudů byla celkem jednotná. Odrazila se i v reakcích navržených a skutečně schválených Kongresem. Nebudu tu všechny tyto reakce vyjmenovávat. Ale jeden příklad je všechny dokonale vystihuje. Je to příběh zániku internetového rá­dia.

Jak jsem popsal v kapitole 4, když rádio hraje písničku, interpret nedostane za „vystoupení v rádiu“ zaplaceno, pokud není zároveň skladatelem. Takže kdyby například Marilyn Monroe nahrála „Happy Birthday“ — na památku svého skvělého vystoupení pro prezidenta Kennedyho na Madison Square Garden — pak by při každém vysílání této nahrávky současný majitel autorských práv k „Happy Birthday“ dostal zaplaceno, zatímco Marilyn Monroe ne.

Odůvodnění za touto rovnováhou vytvořenou Kongresem dává jistý smysl. Důvodem je, že rádio je určitým druhem reklamy. Interpret z toho tedy má prospěch, protože vysíláním jeho hudby rádio zvyšuje prodej jeho nahrávek. Takže interpret něco získal, i když jen nepřímo. Toto odůvodnění ale nejspíše mělo mnohem menší podíl na výsledku než moc rádií: Jejich lobbisté odvedli dobrou práci při zastavování pokusů přesvědčit Kongres, aby vyžadoval kompenzace pro interprety.

Podívejme se na internetové rádio. Podobně jako normální rádio, internetové rádio je technologie pro přenos obsahu z vysílače k posluchači. Vysílání putuje Internetem místo éterem radiového spektra. Takže si mohu „naladit“ internetové rádio z Berlína, zatímco sedím v San Franciscu, přestože tam se dají naladit obyčejná rádia jen z blízkého okolí.

Tato vlastnost architektury internetového radia znamená, že uživatel si na svém počítači může naladit potenciálně neomezený počet stanic, zatímco v současné architektuře běžného rádia je zřejmé omezení počtu vysílačů a volných vysílacích frekvencí. Internetové rádio by tedy mohlo být více konkurenční než normální rádio; mohlo by nabízet mnohem širší výběr. A protože potenciální posluchačstvo internetového rádia je celý svět, malé stanice by mohly snadno vyvíjet a dodávat obsah relativně velkému počtu uživatelů po celém světě. Podle některých odhadů si tento nový druh rádia naladilo přes 80 milionů uživatelů po celém světě.

Internetové rádio je tedy pro rádio to samé, co FM rádio bylo pro AM rádio. Je to potenciálně mnohem důležitější pokrok, než bylo FM oproti AM, protože je lepší nejen technologie, ale i konkurence. Opravdu, mezi bojem za zavedení FM rádia a bojem na ochranu internetového rádia je přímá analogie. Jak jeden autor popsal boj Howarda Armstronga za povolení FM rádia:

„Na krátkých vlnách mohlo fungovat téměř neomezené množství FM stanic, čímž by zmizela umělá omezení rádia na přecpaných dlouhých vlnách. Kdyby se FM svobodně vyvíjelo, počet stanic by byl omezen jen trhem a konkurencí místo technických omezení. … Armstrong přirovnal situaci kolem rádia k období po vynálezu knihtisku, kdy se vlády a vládnoucí zájmy snažily kontrolovat tento nový nástroj hromadné komunikace pomocí restriktivních licencí. Tato tyranie skončila, až když lidé mohli svobodně získat tiskařské lisy a svobodně je provozovat. FM technologie byla v tomto smyslu stejně velkým vynálezem jako tiskařské lisy, protože dala rádiu možnost rozbít své okovy.“

Potenciál FM rádia nebyl nikdy realizován — ne protože by se Armstrong v technologii mýlil, ale protože podcenil moc „výhradních práv, návyků, zvyklostí a legislativy“ bránit rozvoji této konkurenční technologie.

Dnes by bylo možné tvrdit to samé o internetovém rádiu. Neboť zde opět není žádný technický limit omezující počet internetových rádií. Jediná omezení internetového rádia vychází ze zákonů. Autorský zákon je jedním z nich. Takže nejprve bychom se měli ptát, jaká pravidla autorského zákona by se měla vztahovat na internetová rádia?

Jenže tentokrát je moc lobbistů opačná. Internetové rádio je nový průmysl. Naopak nahrávající umělci mají velmi mocnou lobby, organizaci RIAA. Takže když Kongres v roce 1995 posuzoval fenomén internetového rádia, lobbisté přesvědčili Kongres, aby pro internetové rádio přijal jiná pravidla než pro pozemní rádio. Zatímco pozemní rádio nemusí naší hypotetické Marilyn Monroe platit za vysílání její hypotetické nahrávky „Happy Birthday,“ internetové rádio musí. Nejen že zákon není k internetovému rádiu neutrální — zákon ve skutečnosti zatěžuje internetové rádio více než pozemní rádio.

Tato finanční zátěž není zanedbatelná. Jak odhaduje William Fisher, profesor práva na Harvardu, kdyby internetové rádio distribuovalo populární hudbu bez reklam (průměrně) deseti tisícům posluchačů 24 hodin denně, dlužilo by umělcům na poplatcích přes 1 milion dolarů ročně. Obyčejné rádio vysílající stejný obsah by žádné takové poplatky neplatilo.

Zátěž není jen finanční. Podle původně navržených pravidel by internetové rádio (ale ne pozemní rádio) muselo z každé posluchačské transakce sbírat následující data:

  1. jméno služby;
  2. kanál programu (AM/FM stanice používají ID stanice);
  3. typ programu (archivní/ve smyčce/živě);
  4. datum vysílání;
  5. čas vysílání;
  6. časová zóna původu vysílání;
  7. číselné označení pozice zvukové nahrávky v programu;
  8. délka vysílání (zaokrouhleno na sekundy);
  9. titul zvukové nahrávky;
  10. ISRC kód nahrávky;
  11. rok vydání alba podle copyright značky a v případě kompilovaných alb rok vydání alba a datum copyrightu stopy;
  12. interpret;
  13. prodejní titul alba;
  14. nahrávací společnost;
  15. UPC kód alba;
  16. katalogové číslo;
  17. informace o vlastníku autorských práv;
  18. hudební žánr kanálu nebo programu (formát stanice);
  19. jméno služby nebo entity;
  20. kanál nebo program;
  21. datum a čas přihlášení uživatele (v časové zóně uživatele);
  22. datum a čas odhlášení uživatele (v časové zóně uživatele);
  23. časová zóna, kde byl signál přijímán (uživatelská);
  24. unikátní identifikátor uživatele;
  25. země, kde uživatel přijímal vysílání.

Knihovník Kongresu nakonec zrušil nutnost sbírání informací s odkazem na potřebu zpracování další studie. A také změnil původní poplatky zvolené komisí pověřenou určením poplatků. Ale základní rozdíl mezi internetovým a pozemním rádiem zůstává: Internetová rádia musí platit druh autorských poplatků, které pozemní rádia platit nemusí.

Proč? Čím je tento rozdíl odůvodněný? Existuje snad nějaká studie ekonomických dopadů internetového rádia, která by takový rozdíl ospravedlňovala? Bylo snad cílem chránit umělce proti pirátství?

Ve vzácné chvilce otevřenosti připustil jeden z expertů RIAA něco, co v té době připadalo každému zřejmé. Jak mi řekl Alex Alben, viceprezident pro Public Policy z Real Networks:

"Zastupující nahrávací společnosti prezentovala představu toho, co si mysleli, že by kupující mající zájem koupit platil prodávajícímu majícímu zájem prodat, a bylo to mnohem více. Bylo to desetkrát více, než kolik rádiové stanice platí za stejnou skladbu za stejnou dobu. A tak se právníci zastupující provozovatele webového vysílání [webcasters] zeptali RIAA: … ‚Jak to že přicházíte s o tolik vyššími sazbami? Proč je to dražší než rádio? Vždyť tady máme stovky tisíc provozovatelů webového vysílání, kteří chtějí platit, a to by mělo nastavit tržní sazbu, a když posadíte sazbu tak vysoko, tak malé poskytovatele vyřídíte. …‘

A experti RIAA řekli: 'No, víte, my si to moc nepředstavujeme jako průmysl s tisíci poskytovateli internetového vysílání, my si myslíme, že by to měl být průmysl s, řekněme, pěti nebo sedmi velkými hráči, kteří mohou platit vysoké sazby a kteří by tvořili stabilní, předvídatelný trh." (Zvýraznění přidáno.)

Přeloženo: cílem je použít zákon k vyloučení konkurence, takže tato základna potenciálně obrovské konkurence, která by způsobila explozi různorodosti a spektra obsahu, by nebolela dinosaury starého světa. Není zde nikdo, ani napravo, ani nalevo, kdo by měl podporovat takové použití zákona. A není tady nikdo, ani napravo, ani nalevo, kdo by podnikl něco účinného, aby tomu zabránil.

Omezování občanů

Nadměrná regulace dusí tvořivost. Potlačuje inovaci. Dává dinosaurům veto nad budoucností. Mrhá mimořádnou příležitostí pro demokratickou tvořivost, již digitální technologie umožňuje.

Navíc k těmto důležitým škodám patří ještě jedna, která byla důležitá pro naše předky, ale dnes vypadá zapomenuta. Nadměrná regulace korumpuje občany a oslabuje vládu zákona.

Válka, která je dnes vedena, je válka prohibice, válka zákazu. Tak jako každá válka zákazu, je namířena proti jednání velkého množství občanů. Podle New York Times, 43 milionů Američanů si v květnu 2002 stáhlo hudbu. Podle RIAA, jednání těchto 43 milionů Američanů je těžkým zločinem. Máme tedy sadu zákonů, které mění 20 procent Ameriky na zločince. S tím, jak RIAA podává žaloby nejen na takové jako Napster a Kazaa po celém světě, ale i na studenty tvořící vyhledávací enginy a ve stále větší míře na obyčejné uživatele stahující si obsah, technologie pro sdílení budou vylepšovány tak, aby ještě více chránily a skryly nezákonné použití. Je to závod ve zbrojení nebo občanská válka, kdy extrémy na jedné straně vyvolávají extrémní odezvu na druhé straně.

Taktika průmyslu obsahu využívá selhání amerického systému zákonů. Když RIAA zahájila při proti Jesse Jordanovi, věděla, že v Jordanovi našla obětního beránka a ne odpůrce. Hrůza, že by musel zaplatit všechny peníze světa za škody (15 milionů dolarů) nebo skoro všechny peníze na světě na obhajobu proti placení všech peněz na světě za škody (250.000 dolarů za zákonné poplatky) vedly Jordana, že si vybral zaplatit všechny peníze, které na světě měl (12.000 dolarů), aby proces odvrátil. Stejná strategie žije v soudních přích vedených RIAA proti individuálním uživatelům. V září 2003 se RIAA soudila s 261 jednotlivci – včetně dvanáctiletého děvčátka žijícího v obecním bytě a sedmdesátiletého starého pána, který neměl tušení, co je to sdílení souborů. Jak tito obětní beránci zjistili, je vždy dražší bránit se proti těmto soudním přím, než stojí jednoduché vyrovnání. (Dvanáctileté děvčátko, například, tak jako Jesse Jordan, zaplatilo za vyrovnání své celoživotní úspory 2000 dolarů.) Náš zákon je strašlivým systémem pro obhajobu práv. Je urážkou naší tradice. A následek našeho stávajícího zákona je, že mocní mohou používat zákon k drcení práv svých protivníků.

Válka prohibice – válka zákazů není v Americe nic nového. Tato je jen o něco extrémnější než cokoli, co jsme doposud viděli. Experimentovali jsme s prohibicí alkoholu v době, kdy jeho spotřeba byla 1,5 galonu (asi 5,7 litru) na hlavu ročně. Válka proti pití zpočátku omezila tuto spotřebu na pouhých 30 procent úrovně před prohibicí, ale ke konci spotřeba stoupla na 70 procent. Američani pili skoro stejně, ale teď velká část z nich byla považována za zločince. Spustili jsme válku proti drogám, jejímž cílem bylo snížit spotřebu regulovaných narkotik, které nyní užívá 7 procent (nebo 16 milionů) Američanů. To je pokles z vrcholu (pokud to tak můžeme nazvat) v roce 1979, kdy to bylo 14 procent populace. Regulujeme automobily do takové míry, že drtivá většina Američanů porušuje zákon každý den. Provozujeme tak složitý daňový systém, že většina podnikání s hotovostí pravidelně podvádí. Jsme hrdí na naši „svobodnou společnost“, ale nekonečná řada obyčejného chování je v naší společnosti regulována. Výsledkem je, že obrovská část Američanů pravidelně porušuje alespoň některý zákon.

Tento stav věcí nezůstává bez následků. Je to obzvláště významná záležitost pro učitele jako jsem já, jejichž úkolem je vyučovat studenty práv o důležitosti „etiky“. Jak můj kolega Charlie Nesson řekl třídě ve Stanfordu, každý rok právnické školy přijímají tisíce studentů, kteří si nelegálně stáhli hudbu, nelegálně konzumovali alkohol a někdy drogy, nelegálně pracovali, aniž by platili daně, nelegálně řídili auta. To jsou děti, pro které se nelegální chování stále více stává normou. A pak je my, profesoři práva, máme učit, jak se chovat eticky – jak říkat ne úplatkům, jak držet peníze klientů odděleně, jak se vypořádat s požadavkem na odhalení dokumentu, následkem čehož by byl případ ztracen. Generace Američanů – v některých částech významněji než v jiných, přesto dnes v celé Americe – nemohou žít své životy normálně a současně legálně, protože „normálně“ nutně přináší jistý stupeň nezákonnosti.

Odezvou na tuto obecnou nelegálnost je buď snaha o přísnější vynucení zákona, nebo o změnu zákona. My, jako společnost, se musíme naučit, jak provádět tuto volbu racionálněji. Zda má zákon smysl, závisí na tom, jestli náklady spojené se zákonem – ty zamýšlené i ty vedlejší – převažují nad jeho prospěchem nebo ne. Jestliže náklady – zamýšlené i vedlejší – převažují nad jeho prospěchem, pak by měl být změněn zákon. Na druhou stranu, jestliže náklady existujícího systému jsou mnohem větší než náklady na jinou alternativu, pak máme dobrý důvod uvažovat o této alternativě.

Moje stanovisko není takové to hloupé: Lidé porušují zákon, a proto bychom jej měli zrušit. Je zřejmé, že bychom mohli dramaticky snížit statistiku vražd tím, že zlegalizujeme vraždy ve středu a v pátek. To by ale nemělo žádný smysl, protože vražda je špatná každý den v týdnu. Společnost jedná správně, když zavrhuje vraždu vždy a všude.

Moje stanovisko je v souladu s tím, co demokracie uznávají po generace, ale co jsme se v poslední době naučili zapomínat. Uplatňování zákona závisí na lidech dodržujících zákon. Čím častěji a čím opakovaněji my jako občané zakoušíme porušování zákona, tím méně tento zákon respektujeme. Je zřejmé, že ve většině případů je důležitý zákon, ne respekt k zákonu. Je mi jedno, jestli násilník dodržuje zákon nebo ne; chci ho chytit a dostat do vězení. Ale není mi jedno, jestli moji studenti dodržují zákon nebo ne. A není mi jedno, jestli uplatňování zákona zasévá jeho zvyšující se nedodržování díky extrémní regulaci, kterou zavádí. Dvacet milionů Američanů dosáhlo zletilosti od té chvíle, co Internet představil tuto odlišný náhled na „sdílení“. Musíme v těchto dvaceti milionech Američanů vidět „občany“ a ne „zločince.“

Jestliže si alespoň čtyřicet tři milionů občanů stahuje obsah z Internetu, a jestliže tito používají různé nástroje ke kombinování tohoto obsahu způsobem neautorizovaným držiteli copyrightu, pak první otázkou, kterou bychom si měli klást, by nemělo být, jak nejlépe zaangažovat FBI. První otázka by se měla zabývat tím, zda je taková prohibice opravdu potřebná k tomu, aby bylo dosaženo správného účinku, jemuž zákony o duševním vlastnictví slouží. Existuje nějaký jiný způsob, který by zajistil platbu umělcům, aniž by čtyřicet tři milionů Američanů bylo proměněno ve zločince? Má to smysl, existují-li jiné způsoby zajištění platby umělcům, aniž by se Amerika proměnila v národ zločinců?

Tuto abstraktní myšlenku lze lépe objasnit na příkladu. Všichni vlastníme CD. Mnoho z nás stále ještě vlastní gramofonové desky. Tyto kousky plastu mají na sobě zakódovanou hudbu, kterou jsme si v jistém smyslu koupili. Zákon chrání naše právo koupit a prodat tento kus plastu: Není proto porušením copyrightu, jestliže prodám všechny své gramofonové desky s klasickou hudbou do antikvariátu a místo nich si koupím gramofonové desky s jazzem. Tento způsob „použití“ nahrávky je svobodný a zdarma.

Jak ale ukázalo šílenství s MP3, existuje jiný způsob použití gramofonových desek, které je ve svém účinku svobodné a zdarma. Protože tyto nahrávky byly vyrobeny bez ochrany proti kopírování, mohu „svobodně a zdarma“ kopírovat nebo ripnout (zkonvertovat do počítačového formátu) hudbu z gramofonových desek na pevný disk počítače. Skutečně, Apple Corporation šel tak daleko, že navrhl tuto „svobodu“ jako právo: V sérii reklam Apple potvrdil oprávnění digitálních technologií na „Rip, Mix, Burn“ – převedení do počítačového formátu, mixování a vypálení na médium.

Toto „použití“ mých gramodesek je určitě cenné. Zahájil jsem doma rozsáhlý projekt ripnutí všech CD, mých i manželky, a uložení do jednoho archivu. Pak si pomocí iTunes od Apple nebo skvělého programu Andromeda můžeme sestavit různé seznamy (playlisty) naší hudby: Bach, barokní hudba, zamilované písničky, zamilované písničky našich milovaných – možnosti jsou nekonečné. A snížením nákladů na míchání seznamů (playlistů) tyto technologie pomáhají rozvíjet tvořivost, která je sama o sobě nezávisle hodnotná. Kompilace písniček jsou tvořivé a smysluplné ve svém vlastním právu.

Toto použití je umožněno nechráněnými médii – buď CD nebo gramodeskami. Nechráněná média však umožňují také sdílení souborů. Sdílení souborů ohrožuje (alespoň průmysl obsahu je o tom přesvědčen) schopnost tvořitelů získat ze své tvořivosti férovou odměnu. V důsledku toho mnozí začínají experimentovat s technologiemi, aby eliminovali nechráněná média. Tyto technologie by například umožnily vyrábět CD, které nelze ripnout. Nebo mohou spouštět špionážní programy, jejichž účelem je identifikovat ripnutý obsah na počítačích svých uživatelů.

Pokud by tyto technologie byly spuštěny, pak by se sestavení velkých archivů vlastní hudby stalo docela obtížným. Můžete se napojit na hackerské kruhy a získat technologii na odblokování ochrany obsahu. Používání takových technologií je nezákonné, ale vám to možná moc nevadí. V každém případě by pro naprostou většinu lidí tyto ochranné technologie účinně zlikvidovaly použití CD v archivech. Jinými slovy, taková technologie by nás natlačila zpět do světa, kde jsme buď poslouchali hudbu pomocí manipulace s kousky plastu, nebo bychom se stali součástí značně složitého systému „managementu digitálních práv“.

Jestliže by omezení možnosti svobodně přesouvat obsah bylo jediným způsobem, jak zajistit umělcům jejich poplatky, pak by tyto technologie narušující svobodu přesouvat obsah byly ospravedlnitelné. Ale co když existuje jiný způsob zajišťující platby umělcům, aniž by byl jakýkoli obsah zamčen? Jinými slovy, co kdyby jiný systém zajistil umělcům kompenzaci a přitom by zachoval svobodu snadného přesunu obsahu?

Neusiluji teď o to, abych prokázal, že takový systém existuje. Verzi takového systému navrhuji v poslední kapitole této knihy. Teď chci mluvit o něčem relativně nekontroverzním: kdyby jiný systém dosahoval stejných legitimních účinků, kterých dosahuje současný systém copyrightu, ale ponechal by spotřebitelům a tvůrcům mnohem více svobody, pak bychom měli velmi dobrý důvod zabývat se takovou alternativou.

Jsem přesvědčen o tom, že existuje způsob, jak zajistit umělcům platby, aniž by se z 43 milionů Američanů dělali zločinci. Nejlepší vlastností této alternativy je to, že by to vedlo k úplně jinému trhu pro uplatnění a šíření tvořivosti. Těch pár dominantních, kteří dnes na světě kontrolují naprostou většinu šíření obsahu, by už nemohlo takovou extrémní kontrolu vykonávat. Nejspíš by zvolili cestu koněm taženého vozíku.

Až na to, že výrobci vozíků této generace si už osedlali Kongres a cválají na koni zákona, aby se chránili před touto novou formou konkurence. Pro ně je to volba mezi 43 miliony Američanů jako zločinců a jejich vlastním přežitím.

Jejich volba je pochopitelná. Není však pochopitelné, proč jako demokratická společnost v této volbě pokračujeme. Jack Valenti je okouzlující; ale ne natolik, aby bylo ospravedlněno vzdání se tradice tak hluboké a důležité, jakou je naše tradice svobodné kultury.

Je zde ještě jeden aspekt tohoto rozkladu, který je obzvláště důležitý pro občanské svobody a vyplývá přímo z prohibiční války. Jak popisuje Fred von Lohmann z Electronic Frontier Foundation, toto jsou „kolaterální škody,“ které „nastanou, pokud se z velmi vysokého procenta obyvatelstva stanou zločinci“. To znamená škody na občanských právech obecně.

„Můžete-li s někým zacházet jako s domnělým porušitelem zákona,“ vysvětluje von Lohmann, „pak se najednou, zničehonic mnoho ochran základnách občanských práv vypaří jedna po druhé … Porušujete-li copyright, jak si můžete myslet, že budete mít nějaké právo na soukromí? Porušujete-li copyright, jak si můžete myslet, že budete v bezpečí před někým, kdo se chce dostat do vašeho počítače? Jak si můžete myslet, že vám bude i nadále poskytováno připojení k internetu? … Naše vnímání se změní, jakmile si pomyslíme: ‚No jo, ale ten člověk je zločinec, porušuje zákon.‘ Tedy, pokud něco tahle kampaň proti sdílení souborů dokázala, pak to, že se z významné části amerických uživatelů internetu stali ‚porušitelé zákona.‘ “

A důsledkem této transformace americké veřejnosti na zločince je to, že je velmi jednoduché, jak se právě děje, účinně vygumovat značnou část soukromí, jemuž se těšíme.

Uživatelé Internetu to začali zažívat v roce 2003, kdy RIAA spustila svou kampaň, jež přinutila poskytovatele služeb Internetu předávat jména zákazníků, o nichž byla RIAA přesvědčena, že porušují copyright. Verizon bojoval proti tomuto požadavku a prohrál. Jednoduchým dotazem soudce, bez jakéhokoli oznámení zákazníkovi, je odhalena identita uživatele Internetu.

RIAA pak rozšířila tuto kampaň, a to oznámením obecné strategie soudit se s jednotlivými uživateli Internetu, kteří si údajně stáhli hudbu s copyrightem ze systémů sdílení souborů. Jak jsme však viděli, potenciální škody způsobené těmito soudními přemi jsou astronomické: je-li rodinný počítač použit ke stažení hudby v ceně jednoho CD, rodina může být odpovědná za škody ve výši 2 milionů dolarů. To nezastavilo RIAA před soudními přemi s mnoha takovými rodinami, tak jako se soudila s Jesse Jordanem.

Výše uvedené však nezmiňuje v plném rozsahu slídění prováděné RIAA. Reportáž CNN koncem loňského léta popisovala strategii přijatou RIAA k vystopování uživatelů portálu Napster. Pomocí promyšleného hashovacího algoritmu RIAA sejmula něco jako otisk prstu každé písně v katalogu Napster. Každá kopie kterékoli takové MP3 bude mít stejný „otisk prstu“.

Teď si představte nikoli nepravděpodobný scénář: Představte si, že přítel vaší dcery jí věnuje CD – výběr písniček, podobné kazetám, které jste si dělali jako děti. Nevíte – a ani vaše dcera neví – odkud ty písničky jsou. Ale dcera si zkopíruje tyhle písničky na svůj počítač. Pak si vezme svůj počítač do školy, připojí ho do školní sítě, a jestliže školní síť „spolupracuje“ se slídilstvím RIAA a dcera nemá dobře zabezpečený svůj obsah před sítí (víte vy sami, jak se to dělá?), pak RIAA bude schopna identifikovat vaši dceru jako „zločince“. A v rámci pravidel, která univerzity začínají uplatňovat, může dcera ztratit právo užívat počítačovou síť univerzity. V některých případech může být vyloučena.

Jistěže bude mít právo se obhajovat. Můžete si pro ni najmout právníka (za 300 dolarů na hodinu, budete-li mít štěstí), a ona se pak může hájit tím, že nevěděla nic o zdroji písniček nebo o tom, že by pocházely z portálu Napster. A může se stát, že jí univerzita bude věřit. Ale univerzita jí věřit nemusí. Může považovat toto „podloudné zboží“ jako presumpci viny. A jak se již mnozí studenti přesvědčili, naše presumpce neviny zmizela ve víru válek prohibice. Tato válka není jiná.

Von Lohmann dodává:

„Mluvíme-li tedy o takovém množství jako čtyřicet až šedesát milionů Američanů, kteří v zásadě porušují práva copyrightu, vytváříte situaci, kdy občanské svobody těchto lidí jsou v obecném smyslu ohroženy. [Nemyslím,] že bychom [našli] analogický případ, kdy byste mohli náhodně sebrat někoho na ulici a mohli byste ho s jistotou obvinit z milionových škod způsobených nezákonným jednáním. Určitě všichni jezdíme rychle, ale rychlá jízda není ten druh aktivit, kvůli nimž bychom běžně pozbývali občanských práv. Někdo užívá drogy, a myslím, že to je nejbližší analogie, [ale] mnozí si všimli, že válka proti drogám rozložila mnoho našich občanských svobod, protože považuje tak mnoho Američanů za zločince. No, myslím, že je férové říci, že u sdílení souborů je počet Američanů o řád vyšší než u užívání drog … Jestliže se ze čtyřiceti až šedesáti milionů Američanů stali porušovatelé zákona, pak jsme opravdu na klouzačce ke ztrátě mnoha občanských svobod pro všechny z těch čtyřiceti až šedesáti milionů.“

Jestliže je čtyřicet až šedesát milionů Američanů považováno podle zákona za „zločince“ a zároveň je možné tento zákon pozměnit tak, abychom dosáhli stejných účinků (tj. zajistit práva autorů), aniž by tyto miliony byly kriminalizovány, kdo je tady pak vlastně ten špatný? Američané nebo zákony? Co je americké: Neustále válčit proti vlastním lidem, nebo společným úsilím změnit prostřednictvím demokracie naše zákony?

Našli jste v článku chybu?

21. 5. 2009 11:28

A experti RIAA řekli: 'No, víte, my si to moc nepředstavujeme jako průmysl s tisíci poskytovateli internetového vysílání, my si myslíme, že by to měl být průmysl s, řekněme, pěti nebo sedmi velkými hráči, kteří mohou platit vysoké sazby a kteří by tvořili stabilní, předvídatelný trh."

Proč mám pocit, že když si místo "RIIA" dosadím "MS", význam té hrůzy se nezmění?

21. 5. 2009 22:06

Celou knihu po kapitolách už vydáváme dva roky. Brzy bude dokončen celý překlad a pak vyjde kompletní sazba například v PDF.
Podnikatel.cz: Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Lupa.cz: Brněnský radní chce zničit kartel operátorů. Uspěje?

Brněnský radní chce zničit kartel operátorů. Uspěje?

Vitalia.cz: Paštiky plné masa ho zatím neuživí

Paštiky plné masa ho zatím neuživí

Měšec.cz: Jak vymáhat výživné zadarmo?

Jak vymáhat výživné zadarmo?

Vitalia.cz: Taky věříte na pravidlo 5 sekund?

Taky věříte na pravidlo 5 sekund?

Podnikatel.cz: K EET. Štamgast už peníze na stole nenechá

K EET. Štamgast už peníze na stole nenechá

120na80.cz: Pánové, pečujte o svoje přirození a prostatu

Pánové, pečujte o svoje přirození a prostatu

Vitalia.cz: Láska na vozíku: Přitažliví jsme pro tzv. pečovatelky

Láska na vozíku: Přitažliví jsme pro tzv. pečovatelky

120na80.cz: Na ucho teplý, nebo studený obklad?

Na ucho teplý, nebo studený obklad?

Podnikatel.cz: 1. den EET? Problémy s pokladnami

1. den EET? Problémy s pokladnami

Lupa.cz: Proč firmy málo chrání data? Chovají se logicky

Proč firmy málo chrání data? Chovají se logicky

Lupa.cz: Teletext je „internetem hipsterů“

Teletext je „internetem hipsterů“

Vitalia.cz: Znáte „černý detox“? Ani to nezkoušejte

Znáte „černý detox“? Ani to nezkoušejte

Lupa.cz: Propustili je z Avastu, už po nich sahá ESET

Propustili je z Avastu, už po nich sahá ESET

DigiZone.cz: Recenze Westworld: zavraždit a...

Recenze Westworld: zavraždit a...

Podnikatel.cz: Podnikatelům dorazí varování od BSA

Podnikatelům dorazí varování od BSA

Podnikatel.cz: Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

Vitalia.cz: „Připluly“ z Německa a možná obsahují jed

„Připluly“ z Německa a možná obsahují jed

Vitalia.cz: Jsou čajové sáčky toxické?

Jsou čajové sáčky toxické?

Podnikatel.cz: EET: Totálně nezvládli metodologii projektu

EET: Totálně nezvládli metodologii projektu