Následující text je další kapitolou knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz/Main/FreeCulture, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.
Kapitola šestá: Zakladatelé
(Verze z 21. června 2008; překlad Seeker, úpravy O. Novák a Adam)
William Shakespeare napsal Romea a Julii v roce 1595. Poprvé byla tato hra publikována v roce 1597. Byla to jedenáctá významná hra, kterou napsal. Pokračoval až do roku 1613 (pak se uchýlil do Stratfordu, kde roku 1616 zemřel – pozn. překl.) a hry, které napsal, od té doby určovaly angloamerickou kulturu. Tak hluboce tato díla autora ze šestnáctého století prosákla do naší kultury, že často ani nepoznáme jejich zdroj. Jednou jsem slyšel, jak někdo komentuje Kenneth Branaghovu adaptaci Henry V. slovy: Líbilo se mi to, ale Shakespeare je plný klišé.
V roce 1774, téměř 180 let po napsání Romea a Julie, si většina lidí myslela, že „autorská práva“ ke hře patří jednomu londýnskému vydavateli – Jacobu Tonsonovi. Tonson byl nejvýznačnější z malé skupiny vydavatelů nazývané Conger, která ovládala prodej knih v Anglii v osmnáctém století. Vydavatelé sdružení v Congeru si nárokovali trvalé právo kontrolovat „kopie“ knih, které získali od autorů. Toto právo znamenalo, že nikdo jiný nemohl publikovat kopie knih, k nimž vlastnili autorská práva. Cena klasiků tak byla držena vysoko a konkurence produkující lepší a levnější edice byla potlačena.
Dnes je pro každého, kdo ví něco málo o autorských právech, něco záhadného na roce 1774. Známější rok v historii autorských práv je rok 1710. V tomto roce britský parlament schválil první zákon o „autorských právech“. Zákon známý jako Statute of Anne stanovil pro všechny publikované práce výlučné autorské právo v trvání čtrnácti let, které bylo obnovitelné pouze jednou za autorova života. Ty práce, které byly publikované do roku 1710, dostaly jednorázový termín na jednadvacet let. (3) Podle tohoto zákona by v roce 1731 mělo být dílo Romeo a Julie uvolněno. Tak proč tedy vznikl problém s tím, že bylo v roce 1774 stále pod kontrolou Tonsona?
Důvodem bylo to, že se Angličané (a ani jiný národ) pořádně nedohodli, co vlastně „autorská práva“ znamenají. V době, kdy Anglie uvedla Statue of Anne, nebyly žádné další zákonné regulace autorských práv. Poslední zákon, regulující vydavatele (Licencing Act z roku 1662), vypršel v roce 1695. Tento zákon dával vydavatelům monopol na publikování, čímž se zjednodušila kontrola vlády nad tím, co bylo vydáváno. Ale po tom, co vypršel, neexistoval jiný platný zákon, který by říkal, že vydavatelé nebo „tiskaři“ mají exkluzívní právo tisknout knihy.
Neexistoval platný zákon, ale to neznamenalo, že by neexistoval žádný zákon. Angloamerická právní tradice nahlíží na problém jak ze strany zákonodárců, tak z pozic zvykového práva. Snaží se poznat pravidla, která by určila, jak se mají lidé zachovat. Výsledkem práce zákonodárců je „positivní právo“ (positive law). Názory (a rozsudky) dle uvážení soudců jsou „zvykovým právem“ (common law). Zvykové právo vytváří prostředí, jakési společenské povědomí, proti němuž se staví legislativa. Legislativa obvykle může přetrumfnout toto povědomí, tyto zvyky, pouze tehdy, když prosadí zákon, který je nahradí. A tak skutečná otázka, co dělat po vypršení licence, byla, zda zvykové právo vůbec chrání autorská práva nezávisle na jakémkoliv positivním právu.
Tato otázka byla důležitá hlavně pro nakladatele a „prodejce knih“, jak byli nazýváni, protože rostla konkurence ze strany zahraničních nakladatelů. Zejména Skotové zvyšovali množství publikací a vyváželi je do Anglie. Tato konkurence snižovala zisky sdružení Conger, které reagovalo požadavkem, aby parlament schválil zákon, který by jim navrátil výhradní kontrolu nad publikováním. Tento požadavek nakonec vedl k Statute of Anne.
Statute of Anne autorům nebo „vlastníkům“ knihy zaručoval exkluzívní právo tuto knihu tisknout. Důležité však bylo, že toto právo bylo časově omezené (což samozřejmě přivádělo vydavatele k nepříčetnosti). Po „vypršení“ autorského práva by tak dílo mělo být osvobozené od dalších nároků a mohlo by být publikované kýmkoliv. Alespoň tak to legislativa zamýšlela.
Zastavme se na moment nad otázkou, proč parlament omezil autorská práva. Neptám se, proč stanovil právě takový a takový limit. Ptám se: Proč vůbec omezoval tato práva?
Vydavatelé a autoři, které vydavatelé reprezentovali, měli velmi silné tvrzení. Vezměme si za příklad Romea a Julii. Tato hra byla napsána Shakespearem. Byl to jeho génius, který ji přinesl světu. Neužil vlastnictví nikoho dalšího, když tuto hru psal (to je sice kontroverzní tvrzení, ale ponechme ho stranou), a vytvořením této hry nebránil jiným ve stejné činnosti. Tak proč zákon povolí někomu, kdo by šel právě kolem, aby si vzal Shakespearovu hru bez jeho svolení nebo svolení jeho pozůstalých? Jaký je důvod k tomu, aby bylo někomu jinému umožněno „ukrást“ Shakespearovu práci?
Odpověď se rozděluje na dvě části. Zaprvé, potřebujeme vědět něco o znění „autorského zákona“, které existovalo v době zákona Statue of Anne. Zadruhé, musíme vědět něco důležitého o „prodejcích knih“.
Za prvé, k autorským právům. V posledních třech stoletích, jsme používali koncept „autorských práv“ v širším významu. Ale v roce 1710 to nebyl koncept, ale velmi specifický zákon. Autorské právo (copyright) bylo zrozeno jako přesný seznam omezení – zakazovalo jiným přetiskovat knihy. V roce 1710 bylo „autorské právo“ právem používat konkrétní stroj k množení konkrétního díla. Nepřikazovalo, jak může být dílo použito. Dnes obsahuje zákon rozsáhlý soupis omezení svobody jiných – zaručuje autorovi výlučné právo kopírovat, výlučné právo distribuovat, výlučné právo zveřejňovat atd.
Tak například, i když bylo „autorské právo“ na Shakespearova díla časově neomezené, mělo to podle původního významu být tak, že nikdo nemůže přetisknout Shakespearovu práci bez svolení jeho pozůstalých. Neomezovalo způsob, jak může být dílo zveřejňováno, zda smí být překládáno nebo jestli bude povoleno Kennethu Branaghovi natočit podle toho film. „Autorské právo“ bylo pouze exkluzivní právo na tisk – nic víc, nic míň.
Ale i na takto omezené právo se Britové dívali skepticky. Měli dlouhou a nepříjemnou zkušenost s „exkluzivními právy“, zvláště s „exkluzivními právy“ propůjčenými vládnoucím rodem. Angličané bojovali v občanské válce z části i proti praktikám Koruny při přidělování monopolů – zvláště pro práce, které již existovaly. Král Henry VIII. udělil privilegium tisknout Bibli a hrací karty. Anglický parlament se začal bránit proti této libovůli. V roce 1656 vyšel zákon o monopolech, omezující výsadní postavení při patentování nových vynálezů. A později – v roce 1710 – se chtěl vypořádat s vznikajícím tiskařským monopolem.
Výlučné „právo kopírovat“ bylo tím pádem přirozeně viděno jako právo, které by mělo být omezeno. (Výrok „je to můj majetek a měl bych ho mít navždy“ zní sice přesvědčivě, ale zkuste si ho upravit na „je to můj monopol a měl bych ho mít navždy.“) Stát měl chránit výhradní právo, ale jen tak dlouho, dokud to bylo výhodné pro společnost. Britové se báli možné újmy z vyslyšení zájmových skupin, a tak prosadili zákon, který je měl zastavit.
Za druhé, k prodejcům knih. Autorská práva byla monopolem, a to monopolem vlastněným prodejci knih. Prodejce knih: to zní tak nějak všedně a neškodně. V Anglii sedmnáctého století ale tak neškodní nebyli. Členové sdružení Conger byli stále zřetelněji vnímáni jako monopolisté toho nejhoršího druhu – nástroj represí Koruny, která prodávala anglické svobody výměnou za zajištění monopolního zisku. Výpady proti těmto monopolistům byly tvrdé. Milton je popsal jako staré patentáře a monopolisty v obchodě s knihami
; byli „lidmi, kteří se nenamáhali s řádnou profesí, ke které je třeba vzdělání.“
Mnozí věřili, že mocí, kterou prodejci knih oplývali, bránili šíření vzdělanosti. Právě v době osvícenství, které si vysoko cenilo znalostí a erudice, to představovalo palčivý problém. Myšlenka, že vzdělání by mělo být všeobecně přístupné, byla heslem doby a tyto silné komerční zájmy se jí stavěly do cesty.
Pro vyvážení této síly parlament rozhodl o zvýšení konkurence mezi prodejci knih a nejjednodušší cestou, jak to udělat, bylo rozšířit množství cenných knih. Parlament proto omezil dobu trvání autorských práv, čímž se hodnotné knihy staly dostupnými pro kteréhokoliv nakladatele po uplynutí daného časového úseku. Nastavení tohoto období pro existující díla na pouhých jednadvacet let bylo kompromisem, jak se vypořádat s mocí prodejců knih. Omezení doby bylo nepřímým způsobem, jak zajistit konkurenci mezi nakladateli, a tak i rozvoj a šíření kultury.
Když ochrana v roce 1731 (1710+21) vypršela, byli prodejci knih velmi znepokojeni. Viděli následky větší konkurence a samozřejmě se jim nelíbily. Nejprve jednoduše Statute of Anne ignorovali a trvali dál na neomezeném právu kontrolovat publikace. V roce 1735 a 1737 se pokusili přesvědčit parlament, aby prodloužil ochrannou lhůtu. Dvacet jedna let není dost, říkali, potřebujeme víc času. Parlament jejich žádosti zamítl. Jak jeden pamfletář prohlásil slovy, která zní i dnes:
„Nevidím žádný důvod pro posouvání termínu, který se znovu a znovu nebude dodržovat ve chvíli, kdy ten starý vyprší. Proto projde-li tento zákon, bude založen neomezený monopol, věc, která se zaslouženě hnusí pohledu zákona. Výsledkem bude ochromení obchodu, odklon od studia, žádné výhody pro autory, a bude tratit zejména veřejnost. A tohle všechno pouze pro zvýšení soukromého zisku prodejců knih.“
Když neuspěli v parlamentu, obrátili se nakladatelé na soudy. Jejich argument byl jednoduchý a přímý: zákon Statute of Anne poskytuje autorům ochranu skrze pozitivní zákon, ale tato ochrana nebyla určena jako náhrada zvykového práva – byla zamýšlena jako doplněk k němu. Podle zvykového práva bylo špatné vzít tvůrčí „vlastnictví“ jiného člověka a použít ho bez jeho svolení. Zákon Statute of Anne, jak argumentovali prodejci knih, toto nezměnil. I když ochrana zákona Statute of Anne vypršela, neznamenalo to, že ochrana zvykového práva vypršela také. Podle něj měli právo zakázat publikaci knihy, přestože platnost zákona Statute of Anne o autorských právech už vypršela. Toto, argumentovali, byla jediná cesta jak ochránit autory.
Toto byl chytrý argument a získal podporu i některých předních soudců. Byl zároveň odrazem nestydatosti. Jak profesor práva Raymond Patterson poznamenal: Nakladatelé … se starali o autory asi tak jako statkář o svůj dobytek.
Prodejce knih se nestarali za mák o práva autorů. Jeho starost byl zisk z monopolu, který práce autorů zaručovala.
Argument prodejců knih nebyl přijat bez boje. Hrdinou tohoto boje byl skotský prodejce knih jménem Alexandr Donaldson.
Donaldson neměl s londýnským Congerem co do činění. Začal svou kariéru v Edinburghu roku 1750. Zaměřoval se na levné přetisky „běžných prací, jejichž autorská práva vypršela“, alespoň tedy podle zákona Statute of Anne. Donaldsonovo nakladatelství prosperovalo a stalo se „jakýmsi útočištěm pro vzdělané Skoty.“ Jak profesor Mark Rose napsal: Mezi nimi byl mladý James Boswell, který společně se svým přítelem Andrew Erskinem u Donaldsona publikoval sbírku moderních skotských básní.
Když se londýnští prodejci knih pokusili uzavřít Donaldsonův obchod ve Skotsku, odpověděl přesunem svého obchodu do Londýna, kde prodával levné edice „nejpopulárnějších anglických knih, navzdory údajnému obecnému zákonu o knižním majetku.“ Jeho knihy srazily ceny knih od prodejců Congeru o 30 až 50 procent. Využíval svého práva konkurovat na základě zákona Statue of Anne, protože pracím, které prodával, vypršelo období ochrany.
Londýnští prodejci knih rychle přednesli žádost o zamezení „pirátství“ jako bylo Donaldsonovo. Množství sporů proti „pirátům“ bylo úspěšných a nejvýznamnějším z nich bylo vítězství Millara nad Taylorem.
Millar byl prodejce knih, který si v roce 1729 pořídil práva na báseň The Seasons od Jamese Thomsona. Millar splnil podmínky zákona Statue of Anne, a proto získal plnou zákonnou ochranu. Po tom, co autorská práva vypršela, Robert Taylor začal tisknout konkurenční vydání. Millar podal žalobu, v níž si nárokoval trvalé právo dle zvykového práva.
Jeden z největších soudců v anglické historii, Lord Mansfield, dal zapravdu prodejcům knih, nad čímž dnešní právníci kroutí hlavou. Ať už dával zákon Statue of Anne prodejcům jakoukoliv ochranu, nebyl, podle jeho názoru, mocnější než zvykové právo. Otázka byla, zda zvykové právo ochrání autory proti následným „pirátům“. Mansfieldova odpověď byla ano: zvykové právo může zabránit Taylorovi v přetisku Thomsonovy poezie bez Millarova svolení. Toto pravidlo dávalo prodejcům knih neomezenou kontrolu nad publikací jakékoliv knihy, která by jim byla postoupena.
Z hlediska abstraktní spravedlnosti – uvažujeme-li spravedlnost jako deduktivní rozvedení prvotních principů – by Mansfieldův závěr mohl dávat smysl. Ale to, co ignoroval, byl větší problém, se kterým parlament potýkal už v roce 1710, sice jak nejlépe omezit sílu monopolu prodejců knih. Strategií parlamentu bylo nabídnout dostatečně dlouhou ochranu dílům existujícím v roce 1710, tak, aby byl zajištěn smír s vydavateli, ale zároveň musela být ochrana dostatečně krátká, aby umožnila konkurenci v oblasti kultury v mezích rozumného časového období. Parlament věřil, že jednadvacet let je postačující období, v jehož průběhu Británie dospěje z omezované kultury, po které bažila Koruna, do svobodné kultury, kterou nám zanechali naši předci.
Boj o nastavení omezení zákona Statute of Anne ještě nebyl u konce, když se do něj zapojil Donaldson.
Miller zemřel brzy po svém vítězství, takže v jeho případu nedošlo k odvolání. Jeho pozůstalí prodali Thomsonovu poezii syndikátu tiskáren, ve kterém se nacházel i Thomas Beckett. Donaldson pak vydal Thomsonovy práce, aniž by se komu dovolil. Beckett na základě rozhodnutí v Millerově případu, získal proti Donaldsonovi soudní zákaz. Donaldson se v případu odvolal do Sněmovny lordů, která fungovala asi jako náš nejvyšší soud. V únoru roku 1774 měl tento orgán možnost vyložit smysl omezení vydaných parlamentem před šedesáti lety.
Případ Donaldson versus Beckett přitáhl tak velkou pozornost jako málokterý jiný soudní spor v Británii. Donaldsonovi právníci argumentovali, že zákon Statute of Anne ruší jakákoliv práva, která by mohla pocházet z common law. Statute of Anne představoval jedinou zákonnou ochranu pro exklusivní kontrolu vydávání. Čili po tom, co období specifikované v zákoně Statute of Anne vypršelo, argumentovali právníci, byla díla chráněná tímto zákonem bez další ochrany.
Sněmovna byla podivnou institucí. Otázky práva byly prezentovány a hlasování proběhlo nejprve mezi „lordy soudci“ (law lords), členy zvláštní skupinky, která fungovala velmi podobně jako naši soudci Nejvyššího soudu. Po jejich hlasování proběhlo všeobecné hlasování sněmovny.
Zprávy o hlasování „lordy soudci“ jsou smíšené. Některé tvrdí, že to vypadá jako by vyhrál neomezený copyright. Ale je jasné, jak volila sněmovna jako celek: s převahou dva ku jednomu (22 k 11) tuto myšlenku odmítla. Ať už si zvykové právo každý vykládal jakkoliv, teď byla autorská práva blokována jen po omezenou dobu, po které dílo přešlo do veřejného vlastnictví (public domain).
„Veřejné vlastnictví“. V době případu Donaldson versus Beckett nebyl v Anglii zcela jasný tohoto spojení. Před rokem 1774 se objevil silný argument o tom, že vlastnická práva byla neomezená. Po roce 1774 se zrodilo veřejné vlastnictví. Poprvé v angloamerické historii vypršela zákonná ochrana tvůrčí práce a největší díla v anglické historii – včetně těch od Shakespeara, Bacona, Miltona, Johnsona a Bunyana – byla zbavena právních omezení.
Je pro nás těžké si to představit, ale toto rozhodnutí Sněmovny lordů způsobilo mimořádnou veřejnou a politickou odezvu. Ve Skotsku, kde pracovala většina „pirátských nakladatelů“, lidé toto rozhodnutí slavili na ulicích. Jak napsal list Edinburgh Advertiser: Žádná jiná kauza neupoutala tak velkou pozornost veřejnosti a ani se ve Sněmovně lordů nerozhodovalo o jiné kauze, která by byla v zájmu tolika lidí.
Velká oslava v Edinburghu při příležitosti vítězství nad knižním majetkem: vatry a záře.
V Londýně, alespoň ze strany nakladatelů, byla reakce stejně tak silná, ale v opačném duchu. List Morning Chronicle napsal:
„Podle tohoto rozhodnutí… téměř 200 000 liber stálo to, co bylo poctivě koupeno při veřejném prodeji a co ještě včera bylo majetkem – dnes to nemá hodnotu. Londýnští a westminsterští prodejci knih (mnozí z nich prodali svá dědictví a domy, aby nakoupili autorská práva) jsou na mizině; ti, kteří po mnoho letech práce, kterou živili své rodiny, získali dostatečné prostředky, jsou dnes bez jediného šilinku, který by odkázali svým nástupcům.“
„Na mizině“ je trochu přehnané. Ale už není přehnané tvrdit, že tato změna byla pronikavá. Rozhodnutí Sněmovny lordů znamenalo, že prodejci knih už dále nemohli kontrolovat, jak bude kultura v Anglii dále růst a rozvíjet se. Kultura v Anglii byla tímto osvobozena. Ne v tom smyslu, že autorská práva nebudou vůbec respektována, protože prodejci knih měli stále zákonem stanovené období ochrany. Ani v tom smyslu ne, že knihy mohou být odcizeny, protože i po uplynutí ochranné lhůty si člověk knihu musel tak jako tak od někoho koupit. Ale svobodná ve smyslu, že kultura a její růst už nebyl kontrolován malou skupinou nakladatelů. Jako každý svobodný obchod, i tento obchod svobodné kultury by měl růst tak, jak si zákazníci a prodejci zvolí. Anglická kultura bude produkovat tolik, kolik si angličtí čtenáři zvolí – výběrem knih, které koupí a napíší, a výběrem myšlenek, které budou opakovány a s kterými se lidé ztotožní. Výběrem v prostředí konkurence a nikoli v prostředí, v němž podobu kultury a přístup k ní určuje několik privilegovaných navzdory přání většiny.
Přinejmenším to bylo pravidlo ve světě, kde parlament je protimonopolní, odolný vůči žádostem o ochranu ze strany nakladatelů. Ve světě, kde je parlament více poddajný, bude svobodná kultura dozajista méně chráněná.
