Měření ukazuje, že zákon schválnosti jako naschvál nefunguje, když ho potřebujeme a naopak, což jeho existenci nade vší pochybnost dokazuje. A navíc se nedá oblafnout. Jel jsem kdysi na osudově důležitou schůzku a vědom si tohoto zákona, vyjel jsem už o dvě hodiny dříve - co kdyby měl rychlík sekeru. Zcela mimořádně (jak jinak), byl o čtyři hodiny opožděn.
Z toho plyne: na dulezite schuzky zasadne vyjizdit az 3 hodiny po jejich zacatku (abyste ji 100% nestihly) - pak nas inverzni psychologie zakona schvalnosti dostane na misto schuzky v takovem casovem predstihu, ze se dokazeme presunout vcas na zmenene misto schuzky na druhy konec zacpaneho mesta i kdyz byla schuzka presunuta na dobu o hodinu driv.
BTW: Taky jste nekdo pozoroval zvlastni jev, ze kdyz se nudite, tak cas bezi hodne pomalu a kdyz se zabavite, tak cas bezi rychle? Ja toho casto vyuzival, kdyz jsem jel pozde do skoly. Kdyz jsem jel pozde a v autobuse jsem se necim zabavil, tak cas bezel rychle a autobus prijel pozde a nestihal jsem. Kdyz jsem se ale v tom autobuse nudil, tak cas bezel pomaleji a autobus prijel o trosku driv, takze jsem to jen tak tak stihal. Nebo kdyz jedete dlouhou cestu, tak se zabavite necim a utece to rychle - nejlepsi je opravdu neco hodne zabavneho, co byste chteli v tom autobuse dodelat (napr. docist knizku, nebo dohrat nejakou hru) - to pak budete cist nebo hrat jeste kdyz budete prijizdet na nadrazi. Fakt to funguje!
Bohužel, zákon schválnosti naschvál takhle inverzně nepracuje. Na důležité schůzky se dá přijít včas, jen pokud to udělá někde daleko větší průser (třeba vám dají pracovní místo, protože jste přišel včas, zatímco druhý uchazeč, který už dluží víc, než má, přijde pozdě).
