Ale no tak, kolegové!
pan Svatopluk Vít nás seznámil se svou, místy trnitou, cestou sportovního fotografa. Každý máme cestu svou. Já začal s kompakty, pak první DSLR (Canon 10D) - s Canonem proto, že ho měli okolo moji kamarádi a tak jsem od nich mohl nasávat rady a půjčovat si skla, blesky apod.
Focení mi zůstalo a fotím sport, koncerty i nějakou tu svatbu. Lety se mi rozšířil počet těl (2x FF, 2x APSC a nějakej ten vintage film). Problémy, které pan Svatopluk popisuje dobře znám a postupně jsem řešil nákupem světelnějších skel a rychlejších těl. Dneska půjčuju skla a vybavení já, snažím se focení předat na další pokolení a zůstávám v klidu, když čtu podobné články.
Spíš se podělte o svá díla a dobře míněné rady. Moje rada:
Foťte, inspirujte se a nelamte si hlavy s komentářema pod článkem.
Koncerty:
https://www.ireport.cz/clanky/redaktori-ireport/jakub-urbanec
Děkuji za vaši reakci. Máte pravdu v tom, že jsem amatér, který si před lety (vlastně před deseti) koupil zrcadlovku a začal s ní fotit. Ta cesta je v textu popsána. Svým způsobem jsem si vědom toho, že jsem mohl způsobit u mnohých lidí kontroverze, protože jsem JEN amatér, protože fotím JEN na Pentax a protože kupuju JEN levné objektivy Tamron a tak už od základu prostě ty fotky nemůžou být dobré.
Takových "tatínků" se kolem různých sportů motá spousta. A musím říct, že kdykoliv (čest výjimkám) jsem měl možnost se bavit s profi fotografy, vždy jsem byl velmi rychle vypoklonkován ven, protože prostě nemám právo říkat si fotograf.
Jak jsem už psal, je to článek shrnující 7 let trvající boj s focením specifického sportu a když se bavím s jinými fotícími tatínky a maminkami, přijde jim to zajímavé, protože to ukazuje, kam v kompromisech můžete zajít a mít dobré výsledky, které vás vnitřně uspokojí.
Navíc je to jen první díl, další věci se ještě objeví...
Každý máme cestu jinou a jiné ambice. Proto je reakce zajímavá.