dump a restore se v BSD casto pouzival k migraci systemu na jiny disk. V dobe virtualizaci uz jsem ale takovou vec dlouho nepotreboval.
Pro incrementalni zalohy jsem si oblibil rsnapshot. Snadno se konfiguruje, pri prochazeni zaloh stale vidite vsechna data a nemusite se prokousavat jednotlivymi rozdilovymi zalohami.
Rad to pouzivam treba na emaily uzivatelu. Kazdou chvili nekdo zavola, ze si omylem smazal email. Nez lezt do velkych zaloh jako je veeam, tak tohle je rychlejsi, jen nakopiruji soubor zpet.
Díky za článek, tohle inkrementální archivování jsem opravdu viděl málokde popsané.
K tar jako takovému dodávám:
Jeho název je zkratka, plné znění je Tape ARchiver. To něco říká o původním záměru autorů :)
U popisu voleb tar bych volil o něco "návodnější" popis volby -C a "důležité tečky na závěr" (ta mě rozesmála). Ve skutečnosti ten poslední argument je cesta, která se má zálohovat. A může jich být i několik. Volba -C není povinná a znamená něco jiného. Pomůcka je "cd" a znamená to cestu, do jaké se tar přesune než začne vyhodnocovat argumenty s cestami, které má zálohovat (typicky cesty relativní jako např. právě ta tečka).
Následující příkazy zazálohují tedy totéž:
tar zcvf /tmp/backup.tar.gz -C /home user1 user2
tar zcvf /tmp/backup.tar.gz /home/user1 /home/user2
A v čem se výsledné archivy liší? V tom, jaké cesty jsou u jednotlivých souborů uvedené. V prvním případě jsou to cesty user1/soubor apod., v druhém home/user1/soubor. Což je pochopitelně důležité vědět, co nám tar vytvoří při rozbalování za strom cest.
Minimálně u GNU tar pak mohou být zajímavé ještě tyto volby:
-P: vypne odstraňování počátečního lomítka z cest, tj. jsou uložené absolutní cesty
--strip-components při rozbalování si můžeme určit počet komponent cesty (úrovní adresářů), které se mají ignorovat. Např. u toho druhého archívu z mého příkladu, když chceme na jiném stroji rozbalovat do adresáře /jiny_home/
Vzhledem ke stoupajícím cenám disků se tohle může hodit, až ze skříní vytáhneme páskové mechaniky :-)
Ja už jsem se na to chystal, ale zdá se, že moje HP DAT 72 chcípla. Naštěstí vše co mám na páskach mám stále i na disku.
DAT a páska? Pořádná páska je samozřejmě půlpalcová, na divoce se oběma směry vrtících cívkách, jak je k vidění v počítačových sálech ve filmech z šedesátých a sedmdesátých let. Ovšem mívali jsme páskovou mechaniku k PC/AT, připojenou přes vlastní kartu 8b do ISA slotu. Svého času byla jediná rozumná možnost, jak přetahovat větší objemy dat mezi PC a EC1045.
Pořádná páska je samozřejmě celopalcová a odolná vůči magnetickému rušení. A když už musíme ubírat na šíři, tak na 11/16 palce: čtečka.
Kdo si chce trochu oživit tuto dovednost, tak alespoň pro "nastříhané pásky" jsem udělal historicky věrnou úložku kdysi do soutěže Po drátě.
Zajímavý článek. Ale myslím, že než to někdo začne fakt používat, neškodí si zase vystupňovat slovo "odvážný":
odvážný - zálohuju náhodně pořízený snapshot a věřím, že databázový soubory z běžící služby a data programů používajících víc provázaných souborů jsou aktuální.
odvážnější - zálohuju z běžícího souborovýho systému a věřím, že začátek dlouhýho otevřenýho souboru je stejná verze, jako jeho konec.
nejodvážnější - kašlu na zálohy