Hlavní navigace

Zápisník Linuxačky: tentokrát na téma "Proč nemám ráda Empathy"

10. 9. 2010
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Od vánočních svátků, kdy jsem sem napsala naposledy, už uběhla poměrně dlouhá doba, a tak, téměř po devíti měsících, opět přicházím „na scénu“, abych svým laickým linuxáckým okem zhodnotila, co se mi na mém oblíbeném operačním systému líbí či nikoliv. O čem bude řeč tentokrát? O komunikátorech! O jakých konkrétně? Čtěte dál a dozvíte se víc.

Ubuntu 10.04 už je nějakou dobu na světě a já opět nemám problém se přizpůsobit všem novinkám, které s sebou tato verze přinesla. Dokonce ani přesun tlačítek na levou stranu mě nijak zvlášť neirituje. Naopak. Spatřuji v tom vcelku originalitu a když se náhodou dostanu do laptopu svých sourozenců, kteří stále Ubuntu nepřišli na chuť, a tak, stejně jako většina uživatelů noteboooků a počítačů, využívají služeb „Woken“, připadám si jako Alenka v říši divů. Ano, Windows jsem svého času také používala, ale momentálně už druhým rokem využívám Linux a zvyk je zkrátka zvyk. S tím nic nenaděláte…

Když tedy ponechám stranou menší peripetie, které mne (opět) provázely při instalaci (problémy se špatným grafickým rozlišením; ty se ale vcelku snadno vyřešily po instalaci NVIDIA), musím říct, že pro mě osobně byla „desítka“ velkým překvapením. Nebojím se dokonce tvrdit, že se Linux s každou další verzí stále víc a víc posouvá kupředu. I uživatelsky je den ode dne lépe využitelný. Jistě, každý běžný uživatel (jako například já) si vystačí s naprostým základem – k radosti mi tedy stačí Přehrávač filmů, Audacious, balík Open Office, e-mailový klient, příkazový řádek a nějaký ten komunikátor. Avšak právě onen komunikátor může být někdy kamenem úrazu. Ačkoli jsem vcelku skromná a nenáročná, v některých oblastech se projevuji spíše naopak. Potřebuji mít svůj „standard“. Co si pod tento pojem dosadíte vy, záleží čistě na Vás, ale co si pod „standard“ u komunikátorů dosazuji já, se dočtete v následujících řádcích…

Zřejmě tuto situaci všichni důvěrně známe. Poté, co po noční pauze zapneme svůj laptop (a někdo ani to ne – ajťáci jsou totiž, jak známo, noční sovy), začneme intenzivně klikat na ikonky různých komunikátorů. Někdo si vystačí s nativními klienty pro Jabber, někdo má však nepřizpůsobivé kamarády, a tak musí i proti svému přesvědčení kliknout na nějakého toho multiklienta. Ano, již několikrát jsem se vytahovala, že ICQ jednoho krásného dne jednoduše smažu a bude pouze na uživatelích ICQ, jak si mě pak seženou. Existuje přece řada možností. Avšak když jsem začala před dvěma lety rozesílat hromadnou zprávu, v které jsem oznamovala zrušení mého ICQ účtu, odezva byla tak minimální, že jsem si říkala, že buď nemám žádné skutečné přátele (naštěstí se nepotvrdilo) a nebo jsou tak líní a zhýčkaní výdobytky Windows, že nejsou ochotni zkusit nic nového, leč prokazatelně lepšího (bohužel se potvrdilo). A tak jsem smazání svého ICQ účtu oddalovala. Nejdříve poté, co odmaturuju, pak zase, než mi začne semestr na výšce. Pořád jsem si stanovovala nové termíny a dodnes jsem ani jeden nedodržela. Možná by se mohlo zdát, že nemám dost pevnou vůli a nebo jsem jednoduše srab. Možná, že na obojím je trocha pravdy. Bohužel mám ale už takovou povahu – i když se mi něco nelíbí, zkouším se přizpůsobovat většině tak dlouho, dokud mi to mé přesvědčení a svědomí dovolí. Otázkou však je – může to takto jít donekonečna?

Nyní si odpovězte každý sám. Pokud vás však zajímá moje stanovisko, zní jednoznačně takto – NE. Člověk se nemůže přizpůsobovat donekonečna. Tak, jako je většina mých přátel přesvědčená o tom, že Windows je jediné „dobro“ a vše ostatní je „zlo“, tak já jsem přesvědčená o tom, že se současnými podmínkami není v mých silách setrvat a být online nejen na Jabberu, skypu a Facebooku, ale také, překvapivě, na ICQ.

Ačkoli by se to mohlo zdát poněkud nereálné, Linux se už pěkně dlouhou dobu potýká s jedním velmi nepříjemným problémem. Nemá dobré multiklienty. Alespoň z mého úhlu pohledu. Zřejmě tímto tvrzením většinu z vás nyní trochu nazlobím, ale opravdu si v současné době myslím, že Linux nemá v souvislosti s multiklienty moc co nabídnout. A to i přesto, že se snaží s každou další verzí přijít s něčím novým. Pořád ale ještě nevyhrál. Bohužel. A nebo bohudík?

Scénář se nicméně stále opakuje. Od dob, co používám Linux (to je od prosince 2008) jsem se setkala se dvěma multiklienty. Nejprve jsem válčila s Pidginem a poté (až dosud) s Empathy. Pokud jsem už nucena používat multiklienta, nerada do něj něco doinstalovávám. A to ze dvou důvodů – pokud má být (jakýkoliv) klient skutečně kvalitní, měl by být dobře nastaven už sám o sobě. Zastávám také názor, a je dost možné, že se mnoho z vás nyní se mnou neshodne, že používání multiklienta je ošemetné už samo o sobě. Jeho stabilita totiž většinou není stoprocentní, a tak by se mělo více dbát na to, aby byla jeho spolehlivost maximální a nutnost neustále něco „vylaďovat“ minimální.

A proč vlastně chovám takovou averzi vůči Empathy (Pidgin již pominu, neboť to není zcela aktuální)?. Je to snadné – už proto, že mě někteří lidé stále nutí jej používat. Navíc, několikrát se mi podařilo dostat se do styku s Mirandou, která je, ačkoli se jedná o vyloženě „windowsácký“ produkt, opravdu vcelku dobrá. Jistě – občas padá. Ale má několik funkcí, které u Empathy postrádám. V první řadě prožívám neskutečná muka, když se snažím přidat si do rosteru nový kontakt. A to proto, že provázanost Empathy s možností posílat autorizace je téměř nulová. Autorizaci nemůžu poslat ani přijmout. Musím zkrátka počkat, jak se můj klient s novým kontaktem srovná. Často se mi stává, že tento problém musím vyřešit přepnutím do meebo, kde autorizace poměrně snadno a rychle vyřeším. Dalším mínusem, který jsem u Empathy objevila, je chybějící vCard. Jistě, někomu se tato chybějící „vizitka“ se základními údaji o uživateli může zdát pouze jako malá vada na kráse, ale musím říct, že díky tomu, že v tomto multiklientu není dostupná, mnoho kontaktů nemohu autorizovat, neboť nevím, o koho se jedná. Myslím, že vCard je nezbytnou součástí každého moderního multiklientu, tudíž si nedovedu racionálně vysvětlit, proč v Empathy chybí…? Varianta, že ji eventuálně lze doinstalovat, pro mě není odpovědí. Ani s přenosy souborů to tady není valné. Totéž platí i v případě, když chceme blokovat nějaký kontakt…

CSpr

Ano, všechno jsou to maličkosti, které by se daly vypilovat instalací příslušných pluginů. Ale, neměly by být podobné funkce samozřejmostí – co si myslíte vy? A můžu stále ještě doufat, že vývojáři někdy vezmou rozum do hrsti a připraví pro mě multiklienta, který budu používat s menší nechutí nežli teď? Vždyť je škoda, že nepovedený multiklient zkazí renomé jinak výborného operačního systému, ne? A nebo musíme být trpěliví a počkat si? Dost možná. Empathy má totiž vcelku dobrý potenciál. Coby základní aplikace, jež je totiž určena ke komunikaci prostřednictvím různých sítí – neschází tedy Jabber, Yahoo, MSN, SIP a dokonce ani Facebook chat (především milovníci této „profláklé“ sociální sítě tuto novinku ocení) – je poměrně vyspělá. Avšak pouze v některých ohledech. Empathy vcelku tradičně nabízí možnost užívat více účtů najednou, nastavení upozornění, seřazení a další editace kontaktlistu, kontrolu pravopisu i možnost audiovizuálních konverzací. Výbavu má tedy poměrně slušnou. Avšak vzápětí je „zabita“ chybějícími detaily, které by celý multiklient dovedly k dokonalosti. Škoda. Budeme tedy naposledy empatičtí a dáme Empathy šanci? Za mě říkám ano, ale má trpělivost se chýlí ke konci.

Několik otázek, milí čtenáři (především pak pánové), na závěr: používáte multiklienta? Pokud ano, jakého? Myslíte, že vývojáři časem nabídnou větší stabilitu a lepší uživatelské rozhraní Empathy? A nebo jej nahradí, stejně jako kdysi Pidgin? Budu se těšit na vaše názory!

Autor článku

Magda Hanková je studentkou Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde studuje sociální pedagogiku. Vede regionální časopis UnArt.