Časem opálení vybledne stejně jako vzpomínky v našich hlavách, ale videozáznam, pokud se o něj náležitě postaráme, zde zůstane. Vezmeme-li v úvahu fakt, že s dnešními technologiemi není žádný problém, aby ve výborné kvalitě vydržel třeba sto let, nabízí se otázka, jak jej zpracovat/vylepšit/zkrášlit, aby si o nás (nejen) naši vnukové nepomysleli, že jsme byli břídilové. :-) A právě o tom bude dnešní a několik dalších článků…
Krátce o videokamerách
Začněme ale od počátku. Abychom mohli zpracovávat domácí video, musíme ho nejprve něčím pořídit. Na trhu je k dostání spousta videokamer s cenami od několika tisíc po desetitisícové částky.
Pro zpracování videozáznamu na počítači jsou samozřejmě nejvhodnější videokamery digitální, protože přenos dat mezi kamerou a počítačem je zajištěn digitálně a tedy bez ztráty kvality jak na obraze, tak na zvuku.
Při koupi kamery bychom se měli kromě rozlišení a parametrů objektivu zajímat také o to, jakým způsobem se dá propojit s počítačem:
- IEEE 1394 – neboli FireWire či i.Link je označení pro vysokorychlostní přípojku k PC. Je-li jím vaše kamera vybavena, budete potřebovat kromě propojovacího kabelu také speciální komponentu počítače – FireWire řadič. Některé novější základní desky jím jsou vybavovány standardně. Ostatním nezbývá, než si FireWire řadič koupit jako přídavnou kartu.
- USB streaming – přenos informací mezi kamerou a počítačem se děje přes univerzální sériovou sběrnici USB. S touto metodou nemám bohužel žádné zkušenosti; kdysi jsem kdesi viděl, že to nějaká kamera uměla, ale jinak nemohu sloužit. Možná se v diskusním fóru k článku najde někdo zkušenější. :-)
- Propojení přes televizní kartu – takto se dá propojit s počítačem jakákoliv (tedy i analogová) kamera. Stačí mít v počítači kartu pro zachytávání videa (video capturing) s kompozitním (cinch) nebo S-VHS vstupem a ten propojit s příslušným výstupem na kameře. Takový přenos už ale není bezeztrátový. Výhodou je možnost digitalizovat starší záznamy. (Doneslo se mi, že by na Rootu měl, pokud se tak již nestalo, v brzké době vyjít speciální seriál věnovaný právě tomuto tématu.)
- Ještě jednou USB – takřka každý digitální foťák umí kromě fotografií zaznamenat i krátký videozáznam. Fotoaparáty (nebo čtečky paměťových karet) se pak připojují k PC přes USB, mountnou se podobně jako disketa a hurá kopírovat.
Jak se rozhodovat při koupi kamery? Samozřejmě, záleží na každém jedinci. Důležitou úlohu hraje samozřejmě cena, zmiňovaný způsob propojení s počítačem, velikost optického zoomu a rozlišení snímacího prvku (digitální zoom bývá u kamer vyhnán až do nepoužitelna a je omezen právě parametry objektivu a rozlišením snímacího členu), ale také stabilizátor obrazu (pokud je optický, tím lépe, ale připravte se na rabování vaší peněženky :-)), možnost manuálního ostření a korekce expozice (+/- AE), vyvažování bílé, ruční nastavení času závěrky, noční snímání apod.
Za naprosto nedůležité považuji různé digitální efekty – v počítači jich je víc a jsou lepší :-). Pokud budete rozhodnuti záznam sestříhat na počítači, doporučuji celý film nasnímat bez použití jakýchkoliv efektů a ty do filmu případně dosadit až při střihu. Pokud jednou natočíte nějakou scénu s použitím efektu, efekt se už nedá z pásku odstranit, a když zjistíte, že je nevhodný, máte zkrátka smůlu. Naopak přidat jakékoliv „kouzlo“ filmařské kuchyně lze v digitální střižně kdykoliv…
Několik zkušeností z natáčení
Na úvod bych si dovolil vložit malou odbočku inspirovanou mými skromnými zkušenostmi z pořizování videozáznamů. Laskavý čtenář jistě promine, že kvůli ní se dnes vlastně ani nedostaneme k počítači, natož k Linuxu. Začátečníkům doufám pomůže v kvalitnějším filmování; zkušenější čtenáři text jen prolétnou, aby se zastavili v diskusi, kde se jistě nezapomenou podělit o své bohaté zkušenosti. Tak tedy: kamera, klapka, jedem!
Příliš rozhýbané pozadí – spolehlivé znechucení diváka
Za největší zlo domácích videí považuji „přepohybování“ záznamu. Není asi nic horšího, než bloudění („zametání“) kamerou po scéně tam a zpět, nahoru a dolů atd. Když se k tomu navíc přidá neustálé používání zoomu, je to dokonalá hrůza.
Při natáčení si toho mnozí ani nevšimnou – zaznamenávají nějakou zajímavou scénu a zkrátka tam chtějí mít všechno, a tak bloudí s obrazem po jednotlivých předmětech, občas je napadne, že by si mohli něco přiblížit, pak si vzpomenou, že by neškodil celkový pohled, a znovu zoomují do širokého úhlu. Divák takového videozáznamu, kde je celý obraz neustále v pohybu, si po chvíli začne připadat jako na horské dráze a je mu zle.
Neškodí si všimnout, jak točí profesionální filmaři, a podívat se na nějaký dokument v televizi. Obvykle platí, že pohyb kamery je používán zřídka, a když, tak většinou jen jeden druh pohybu: Chcete-li zabrat „dlouhé širé lány“, použijte panorámování, tj. zvolna se otáčejte s kamerou zleva doprava nebo zprava doleva – v žádném případě se s kamerou nevracejte a většinou ani neměníte zoomem úhel záběru. Podobně to platí i pro ostatní „pohyby“: záběr na vysokou kostelní věž provedeme jedním tahem shora dolů nebo zdola nahoru. Chceme-li upozornit na nějaký detail v krajině, použijeme zoom a pomalu objekt našeho zájmu „zvětšíme“ přes celý formát. V žádném případě už se nevracíme zpět k širokoúhlému záběru! Je to zbytečné: divák viděl celkový pohled i detail objektu, všechno ostatní zdržuje příběh a působí rušivě.
Velice pěkně vypadá, když se filmování průběhu zoomování vyhneme úplně. Naučte se filmovat tak, že změnu úhlu záběru provedete při vypnutém nahrávání. (Tj. například: záběr na hlouček lidí, střih, záběr na detail důležité osoby.) Celý snímek se stane dynamičtější a zajímavější. Zoomování při filmování si nechte pouze na výjimečné příležitosti.
Přílišné hýbání s pozadím může být zapříčiněno i nestabilním držením kamery. Přístroj se drží oběma rukama. Za nešvar se dá považovat i používání výklopného LCD displeje místo hledáčku. Při sledování filmované scény v hledáčku máte možnost opřít přístroj o oční klenbu, a rázem tak získáte třetí bod, kterým kameru přidržujete v žádoucí poloze (prvními dvěma opěrnými body jsou vaše ruce) a významnou měrou přispějete k omezení roztřesení obrazu.
Disponuje-li vaše kamera stabilizátorem obrazu, určitě jej zapněte. Zkuste také někdy použít stativ – klidný obraz, který pomocí něj získáte, bude skutečným balzámem pro oči.
Rozmyslet si předem podobu filmu
Film by měl mít nějaký příběh. Z tohoto důvodu nestačí, aby se v něm jenom jakkoliv střídaly jednotlivé záběry. Je vhodné, když si předem rozmyslíte, jak by měl výsledek vypadat, a už s tímto vědomím budete natáčet.
Snímek by se měl skládat z určitého začátku, hlavního děje a konce. Pro úvod se výborně hodí různé celkové pohledy – záběr na rodný dům nevěsty při snímání svatby nebo panorama horských masivů při dokumentaci výpravy do hor jsou dobrými příklady. Podobně závěr. Určitě je mnohem lepší, když film skončí nějakou pointou nebo alespoň západem slunce, než aby byl ustřižen uprostřed děje.
Logické části děje je vhodné nějak oddělit. Ke všemu tomu mohou pomoci různé prolínačky, o kterých bude řeč v některém z příštích pokračování, až se budeme bavit o stříhacím softwaru. I pro ně však platí pravidlo: čím méně, tím lépe.
Kompozice obrazu
Kompozice obrazu je věcí umělecké intuice a je významným prostředkem pro vyjadřování. Přesto ale existuje řada obecných pravidel, jejichž dodržením nemůžete nic zkazit. Nemá smysl se zde zabývat všemi možnosti, jaké kompozice přináší. Zkusím ale zmínit alespoň největší nešvary amatérů.
Úplně nejhorší jsou useknuté záběry, kde lidem chybí hlavy, nohy od kotníku dolů a podobně. Kompozice by měla být připravována pečlivě, aby ve výsledném snímku bylo vše, co jsme tam chtěli mít, a nebylo to, co je rušivé. Často stačí malý krůček stranou, abychom z obrazu „vyhodili“ nevzhledné popelnice jinak romantického záběru atd.
Pro oživení výsledného filmu je nutné být nápadit(ý/á). Než stát na místě jako pecka, je lepší snímat objekt našeho zájmu z mnoha úhlů, zkoušet neobvyklosti, třeba využít zrcadlení na kapotě auta, zkusit udělat záběr přes zeleň v popředí a tak film zpestřit. (Samozřejmě je třeba brát ohled na okolí: nemá smysl pokoušet se vlézt do postele novomanželům, jenom abychom získali neotřelé záběry svatebního materiálu. :-))
Velmi lahodnou kompozicí obrazu je tzv. zlatý řez. Jeho princip je následující: obrazové pole rozdělíme svisle i vodorovně na třetiny a pokud položíme objekt našeho zájmu do některého z průsečíků vzniklých přímek, bude to lahodit oku diváka. Body zlatého řezu představují značky „O“ na následujícím schématu:
-------------------- | | | | | | | | |------O------O------| | | | | | | | | |------O------O------| | | | | | | | | --------------------
Neptejte se mně proč, zkrátka je to tak. Zlatý řez je hojně využíván už od pradávna v malířství i fotografii. Není tedy důvod, abychom ho nemohli použít i u filmu.
Dalším pravidlem je, že pokud snímáme např. osoby nebo pohybující se předměty, měli bychom ve směru jejich pohledu nebo pohybu nechat na obrazu trochu víc místa. Je to proto, že divák má tendenci sledovat směr pohledu nebo pohybu a při takovém rozmístění předmětů není jeho pozornost vyváděna ven z obrazu, ale doprostřed snímku.
Lidi v chůzi: filmovat raději zepředu nebo zboku, než zezadu. Chce to běžet napřed, ale takový už je úděl filmaře-amatéra/reportéra.
Kvalita záznamu je ve vašich rukou
Na závěr bych rád v krátkosti poreferoval o výhodách manuálního nastavování parametrů videokamery.
Všechny amatérské videokamery disponují plně automatickým režimem, ve kterém stačí pouze spustit nahrávání a vše ostatní už zařídí hardware. Kamery ale obvykle disponují mnoha dalšími ovládacími prvky, jejichž použití je na místě alespoň v nestandardních případech.
Manuální zaostřování: vhodné tam, kde má automatika kamery zjevné problémy, tj. při snímání přes rušivé elementy v popředí atd. Jednou jsem snímal ze stativu asi hodinový záznam východu slunce s tím, že jej v počítači zrychlím. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem doma zjistil, že asi v polovině začala kamera z nějakého důvodu přeostřovat na něco jiného! Pokus byl v pytli a já od té doby v takovéto situaci raději vždy přepínám na manuální zaostřování…
Dalším manuálním ovládacím prvkem, který se na současných videokamerách často objevuje, je ruční korekce expozice (+/- AE). Smysl jejího použití je následující: elektronické prvky v kameře měří množství světla procházejícího objektivem a podle různých kritérií automatiky se snaží upravit clonu tak, aby byl výsledný obraz pokud možno optimální v tom smyslu, aby žádná část nebyla „přesvětlena“ nebo naopak moc tmavá. Při filmování obvyklých scén je vše v pořádku, ale při nestandardních záběrech může být výsledný efekt nežádoucí. Kamera „neví“, že například filmujete západ slunce a že na snímku chcete mít ponuré mraky. Elektronika jednoduše vyhodnotí dopadající světlo a snímání upraví tak, aby byl výsledek co do světel a stínů průměrný. A tak večerní záběry udělá moc světlé, čímž přijdete o krásu rudé oblohy; exotickou pláž s bělostným pískem naopak „přitmaví“, protože se jí zdá moc světlá, takže to pak na filmu vypadá jako koupání v listopadu kdesi u rybníka atd. Řešení je v ruční korekci expozice – zkuste si, jak to funguje, a když se vám někdy v praxi bude zdát, že v hledáčku kamery záběr nevypadá tak, jak by měl, vzpomeňte si na tuto funkci a použijte ji.
Pokračování příště…
O filmování by se daly popsat ještě stohy kilobajtů. Není ale smyslem tohoto článku referovat o všech úskalích filmování, v takto úzce zaměřeném časopisu si to nelze dovolit. Chtěl jsem však alespoň zhruba upozornit na nejběžnější problémy. Doufám, že se mi to podařilo a že mě nebudete kamenovat za to, že tenhle díl byl tolik odkloněn od Linuxu a open-source. Od příště už se zase bude psát jen a jen o „tučňácích“.
