Takových kousků kódu je myslím v kernelu jak šafránu a varianty optimalizovné pro různá "SIMD akcelerující" rozšíření instrukčních sad bývají dobře opouzdřené do modulů / podmíněně kompilovaných bloků. Dá se to vymést poměrně čistě a snadno bez zákeřných závislostí napříč kernelem. Přijde mi to jednodušší, než třeba když byla ze scheduleru odstraněna podpora pro mezivláknovou synchronizaci "postaru" tuším na úrovni i386 a i486.
Možná by mě zajímal případný vliv podpory různých levelů MMX/SSE/AVX na chování pusha/popa napříč kernelem... = jaká množina registrů se "zálohuje" při interruptu.
4. 11. 2026, 07:50 editováno autorem komentáře
Ano také. V kbuildu je nějak zařízeno, aby gcc dostal správné options pro CPU zvolený v .config. Toto se týká obecných fičur a fíglů, které smí kompilátor využívat při generování executable kódu dle svého uvážení. Nevím nakolik sám kompilátor využívá MMX třeba pro floating-point matematiku (třeba namísto x87 koprocesoru :-) a jakých dalších vychytávek se toto může týkat. Pokročilejší SIMD sady akcelerují třeba i některé složitější pointerové operace...
Kromě možnosti, nechat únavné podrobnosti na kompilátoru, zůstává nadále cesta, napsat výkonově kritické části kódu v assembleru - ať už inline v C, nebo přilinkovat pár rutin jako samostatný "objektový soubor" přeložený z čistého assembleru (existují různé ASM překladače s mírně různou syntaxí atd.) Ruční tvorba v ASM dává příležitost k maximálnímu vytěžení všech exotických vlastností instrukční sady a architektury, do kterých se třeba kompilátor nepouští dostatečně odvážně / nedokáže C-level kód dostatečně inteligentně a těsně optimalizovat.
Instrukční sadu MMX mám spojenou se dvěma milníky.
Tím prvním je přehrávání MP3 souborů a hlavně jejich tvorba. Živě si vzpomínám, že před příchodem MMX jsme ripovali CD stylem: nakopírovat do WAvu, rozdělit skladby mezi počítače, a převést do MP3 tempem jedna skladba za hodinku až dvě - a najednou to trvalo jen desítky minut. (Což ovšem souvisí i s tím, že jsme obvykle na Pentium MMX
přecházeli ze 486-ek. Jenže, marná sláva, to MMX
bylo makentingově dost výrazné.)
Tím druhým je příchod soft-modemů
. Do té doby byl nákup modemu trochu magie a loterie. Dobrý externí modem si do domácnosti pořizoval jen fajnšmekr, drahý interní modem byl jen pro fanatiky (dneska by se řeklo nerdy
). Ale najednou se objevila spousta levných soft-modemových karet
, příhodně ve chvíli, kdy se Internet začal stávat nikoliv ještě běžným, ale dostupným. A nesmím zapomenout: v roce 1997 přišlo nejen MMX, ale také nastala v Česku možnost občanské registrace doménových jmen!
Chápu, že to je už hodně zastaralé rozšíření, nahrazené modernějšími. Ale přiznávám, že mi to MMX
v seznamu podporovaných bude chybět - zvykl jsem si kontrolovat, že tam stále je
.
Teď si budu připadat tak starej, že pamatuje MMX
. ;-D
Tím druhým je příchod soft-modemů. Do té doby byl nákup modemu trochu magie a loterie.
Nemas to nejake popletene? HW modemy proste fungovaly. Loterie byly ty softmodemy, ktere byly kazdy pes jina ves a musel jsi mit presny ovladac a trochu stesti, aby ti to nejak rozumne fungovalo. No a v Linuxu to pak byl totalni porod. Nekolikrat jsem softmodem v Linuxu rozchazel a jsou to jedny z mych nejhorsich vzpominek spojenych s pocitaci - prochazet stovky diskuznich vlaken, kompilovat ruzne verze ovladacu, identifikovat cipy, debuggovat a nakonec to po nekolika dnech vzdat a vysolit prachy za HW modem.
Zprovoznit softmodem byla opravdu zábava na několik dlouhých zimních večerů.
Nicméně ty externí byly opravdu tak trochu sázkou do loterie - pokud člověk nevěděl, jaký konkrétní typ si zrovna bude rozumět s místní analogovou ústřednou. Docela nedávno jsem narazil na tahák s ATDP
příkazy, kterými jsme se snažili přesvědčit telefonní ústřednu, aby nám dovolila použitelně se připojit...
Pochopitelně v místech, kde byly novější ústředny, pozitivně reagující na tónovou volbu, to bylo jednodušší.
Výhodou bylo, že ze strany počítače byly externí modemy jednoduché - ten tahák s příkazy stačil. (A plnohodnotné interní modemy fungovaly - když fungovaly - obdobně, jen si přidaly další sériový port.)
Každopádně si pamatuji, jak jsme zkoušeli, který výrobce a který typ modemu funguje; softmodem fungoval pokaždé stejně. Což ovšem (zpětně hodnoceno) může být i tím, že přišly v době, kdy modernizace telefonních ústředen pokročila...
Aha, tak co se delo za nim jsem asi nikdy resit nemusel. Ja bojoval s tim, aby si to povidalo s operacnim systemem.
Tak Roboticsy se chytaly docela dobře, teda až na tu cenu, no. A co si pamatuju, tak upgrade z P51 nebyla vždycky výhra, když tam člověk neměl smůlu na zkorodovaný relátka tak spíš naopak, digitalizace dost schodila vyšší rychlosti a účtování po minutě taky moc nepomohlo.
Veselé bylo ze i po přepojení na digital ustredna nemusela akceptovat toknovou volbu. U nas na západě byl strasny bordel :-) Viva'la ascom na PKcku a přechod na EWDS.
4. 11. 2026, 23:57 editováno autorem komentáře
Tak možná jsem měl problém jen já. ale obecně v BBS, když já měl Microcom a na druhé straně byl Zyxell, tak nakonec se domluvily jen na 9600 i když každý uměl 28800
Jo, tohle přesně odpovídá mému taháku: připojení na BBS s Microcomem. Mně prošlo rukama několik modemů, a každý potřeboval svou vlastní sadu příkazů, aby se na (stále stejnou) BBS připojili alespoň trochu použitelnou rychlostí.
Vytáčené připojení k Internetu byla další lahúdka, protože tam člověk nikdy nevěděl, co je na druhé straně - a stejně to první tarifikační impuls shodil.
Teoreticky ano. Prakticky ten proces trval tak dlouho, že mezitím tu ústřednu zdigitalizovali - a naše domácnost přešla na ISDN, což znamenalo dvě linky, čtyři čísla, a definitivní konec boje s analogovým modemem.
Jako památku mám stále (na polici nad monitorem - zrovna naň hledím) přesýpací hodiny s pískem na 3 minuty: když se písek dosypal, věděl jsem, že další data už nepotečou a musím to vytočit znova; pokud stále tekla, obrátil jsem hodiny a čekal na další impuls. (Ale výhodnější bylo těsně před dosypáním prostě zavěsit a zkusit to zase...)
Hm... problémy byly cca před érou 28.8/33.6. Jak vývoj postupně pokračoval, vzájemná kompatibilita různých V.everything stacků se zlepšovala (a patrně se trh koncentroval). Konkrétně Zyxel i Microcom měly své speciality a taky své nedostatky. V mnoha případech velmi dobrý U.S.Robotics v některých situacích taky uměl žalostně selhat. Zbohatlíci nebo technici ISP si mohli dovolit vlajkové lodě typu Motorola Codex nebo Telebit FastBlazer s LCD a menu :-) Nakonec nejpredikovatelnější výsledky a nejlepší ovladatelnost (konfigurovatelnost) v detailech typu modulační rychlost, komprese a oprava chyb, dávalo "cokoli s čipsetem Rockwell" a jeho standardní sadou příkazů: všelijaké Suprafaxy, GVC a kýho čerta, plnohodnotné modemy s podporou V.34+/V.90 za lidovou cenu. V téže době masového rozšíření dial-upu byly na straně providerů nasazeny veliké access routery zn. Cisco a dalších, připojené do digitální JTS rozhraními E1/PRI, kde "modem" byl realizován multi-user softwarem a samotný modulační kodek byl akcelerovaný speciálním hardwarem (už nevím, jestli to byla univerzální DSP, nějaký ASIC nebo FPGA). Tahle pozdní generace "analogových/asynchronních" access routerů byla z hlediska kompatibility a chování na JTS velmi podobná koncovým modemům s čipy Rockwell.
Rockwellským čipsetům reálně zasadilo ránu do vazu RoHS (2005) - dial-up v té době už téměř vyklidil trh modernějším technologiím a např. ani průmyslové nasazení asynchronních modemů nestálo Rockwellu za námahu, posunout proces a pouzdření do bezolovnaté éry. Poslední vlaštovky co jsem viděl, měly poměrně kvalitní implementaci V.34+/V.90 na bázi soft-kodeku zn. Telindus na obecném DSP od Analog Devices... Matně si vybavuji, že uměly i V.32bis, ale jeho implementace stála za starou belu - nemělo smysl na horší lince podřadit na V.32bis, ale bylo třeba srazit rychlost v rámci V.34. (Pro starý dobrý Rockwell ze zlaté éry platilo toto doporučení přesně opačně :-)
Jestli si pamatuju, Roboticsy jely na DSP řady tms320C25, k jinýmu mě nikdo se šroubovákem nepustil ;-)
Hlavne byl rozdil mezi HCF a HSP modemy. Ty HCF byly castecne HW ale chybel jim obsluzny mikrokontroler s firmwarem. HSP byly prakticky jen full duplex zvukovka s obvody na ovladani linky a par obvody na prizpusobeni lince na vstupu.
Co se tyce rozchazeni softmodemu pod linuxem... sdilim vase vzpominky. A jsem si jist ze to byl modem na bazi Rockwell/Conexant chipsetu kdy jejich driver byl pro nejake stare jadro a muselo se to prepisovat ci tam bezel nejaky predkompilacni maglajs na symboly v sed/awku.
Tak dnes už MMX nedává smysl - tuším, že dokonce Intel už MMX penalizuje, takže vykonat MMX instrukci trvá 2x dýl, než vykonat tu samou SSE instrukci s dvojnásobným registrem.
Je to prostě už historie.
Protože ta instrukce v procesoru dávno neexistuje. Spustí se mikrokód, který ji emuluje. Ale tehdy to smysl mělo, velký. Např. softwarově kreslené 3D zrychlilo x2 hru ve 256 barvách a několikanásobně v 16bit barvách.
Vzpomínám si na dobu, kdy se MMX objevilo, jako by to bylo včera. Dělal jsem tehdy ve firmě, která stavěla počítače. Vedení vnutilo jednomu bohatšímu zákazníkovi stroj s Pentiem MMX, samozřejmě to znamenalo, že byl o poznání dražší. Já to stavěl a pak jsem to měl tomu klientovi odprezentovat. Jako mladej cucák jsem řekl pravdu - samo o sobě to rychlejší nebude, pokud tam nebude mít aplikace MMX využívající. Zákazník pak ten komp odmítl s tím, že nechce připlácet za něco, co je mu k ničemu. Já dostal sprďáka jaxviň. No, a tahle upřímnost mi bohužel vydržela dodnes :).