Odpověď na názor

Ale když to někdo argumentuje tím, že krádež znamená, že o něco přijdu, „ukradnout nápad“ nemá tenhle význam – je to stejné, jako s autorským dílem. Když někomu ukradnu nápad, dotyčný ten nápad pořád má. Stejně jako má to autorské dílo. Akorát ten nápad možná už nezpeněží – stejně jako když někdo ukradne autorské dílo. Samozřejmě že jsou tam jisté drobné rozdíly, ukradený nápad už asi nezpeněžím vůbec, ukradené autorské dílo možná ještě nějakými kanály zpeněžím.

Podstatné je ale to, že vlastnictví v jakékoli formě (i vlastnictví nehmotných věcí) chápeme především jako nárok na užitek, který z vlastnictví plyne. Už tu byl mnohokrát zmíněn příklad s vlastnictvím auta. Kdyby mi někdo vzal auto, někam s ním odjel, vrátil ho, já bych nepoznal žádné opotřebení ani nic takového, nesnížila by se nijak objektivní hodnota toho auta (nebo by dotyčný opotřebení apod. zaplatil). Přesto budu vnímat, že jsem došel nějaké újmy – protože dotyčný měl užitek z mého auta, které jsem si ale koupil a zaplatil já. Stalo by se to někdy, kdy bych tím autem v žádném případě nejel, nebylo by nijak opotřebené, nic takového. Objektivně bych o nic nepřišel. Jediné, co by mi na tom vadilo, by bylo to, že já jsem na to auto musel vydělávat, já jsem ho musel zaplatit – a teď z něj má užitek někdo, kdo to nezaplatil.

Když budeme význam slova „krádež“ chápat jako „neoprávněné získání užitku“, je úplně jedno, jestli jde o krádež hmotné věci, myšlenky, nápadu nebo autorského díla. A přesně takhle ale slovo „krádež“ v češtině chápeme.

Napadl mne ještě jeden příklad, snad bude lepší než příklad s autem. V samoobsluze se může stát, že si někdo strčí čokoládu do batohu, nezaplatí ji a projde s ní ven. Nebo se taky může tát, že někdo bude neopatrný, bude mít batoh na zádech, někomu bude uhýbat, otočí se – a shodí čokoládu na zem, ta tam praskne, roztrhne se obal a bude na vyhození. Obchod to nejspíš zahrne do provozních ztrát a nebude to po nikom vymáhat – úplně stejně se mohlo stát, že to shodil zaměstnance, že to spadne samo, nebo že to shodí někdo a obchod nebude vědět kdo.

Z pohledu výsledku pro obchod jsou obě situace úplně stejné – obchod má o jednu čokoládu méně, kterou neprodá. Přišel o její hodnotu. Ale každou tu situaci vnímáme všichni jinak – „pachatel“, obchod i společnost. První případ budeme považovat za krádež (a ochránci správného používání slova „krádež“ by měli okamžitě vystartovat, že hodnota čokolády je příliš malá na to, aby to byl trestný čin), druhý na nehodu. „Pachatele“ bude určitě víc trápit svědomí v prvním případě než ve druhém. Majitel obchodu bude určitě mnohem víc naštvaný v prvním případě než ve druhém. Ostatní lidé budou pachatele v prvním případě považovat za zlého člověka a vyvrhele společnosti, v druhém případě ho možná ještě budou litovat. Stát bude v prvním případě chtít pachatele potrestat za přestupek, v druhém případě nad tím mávne rukou, že došlo k drobné nehodě.

Podstatou krádeže opravdu není to, že někdo o něco přišel. Podstatou krádeže je to, že někdo neoprávněně něco získal. (Jiné kultury to mohou mít jinak. Naše euro-americká kultura vnímá vlastnictví tímhle způsobem.)