Spousta QLC disků, jedno zda SATA/nvme či od jakého výrobce, má v reálném použití výkon kolikrát horší než běžný SATA HDD (PMR, ale i 2,5" SMR disky byli např. v sekvenčním zápisu vyšších desítek GB dat rychlejší než QLC SSD).
IMHO tam jedinná přidaná hodnota oproti HDD je ve fyzické velikosti zařízení.
Na trhu si to asi místo najde ale ...
Ono jsou i dalsi prinosy - treba mensi hluk a obvykle take nizsi spotreba. V neposledni rade vetsi odolnost proti vibracim.
Jde spis o to, ze do jednoho slotu na HDD aktualne nacpes neco kolem 25TB, dokud tech disku mas par tak te to nepali, ale kdyz jich mas stovky nebo tisice a vic, zacnes premyslet nad tim, ze to zelezo kolem je vlastne drazsi, nez ty disky.
Velice casto nepotrebujes ani zadnej uzasnej vykon, chces ciste kapacitu. A i kdyby ti ten disk dal 5MB/s ... 100 ti da porad 500MB/s.
Ma to samo i svy minusy, kdyz to das do pole, tak musis pocitat s tim, ze se prepocitavat bude mesice ;D.
Nepochybně. Třeba do starého notebooku s WXP je SATA QLC SSD akceptovatelné :)
Ale vážně, spousta lidí nekouká na víc než kapacitu a pokud to výrobci nacpou do levných kancelářských notebooků, tak se to zaručeně prodá.
Uvidíme, bude to technologicky velmi zajímavé.
Výzvou není jen hustota kapacity na těch čipech, množství vrstev, stabilita zápisů atp., ale technické řešení FTL mapy (logické <-> fyzické adresování), s kterou se standardně pracuje v DRAM toho kontroléru.
Při použití typické mapy stránek (např. na jejich 16k velikost) by ta velikost mapy na PB celkové kapacity šla třeba do stovek GB. Existuje i možnost použít mapu bloků místo stránek, ale to má výrazný dopad na výkon i na počet fyz. zápisů.
Další způsob jak tomu pomoct, je rozdělit celkovou adresní kapacitu např. na několikagigové zóny (viz. ZNS - zoned name space v NVMe 2.0 standardu), a pak pracovat v DRAM jen s částmi mapy pro konkrétní zóny, co jsou otevřené pro zápis resp. append, kterých ale může být logicky naráz jen omezené množství. Navíc to v porovnání s klasickým úložištěm, kde se dá dělat víceméně cokoliv v celém rozsahu adresního prostoru, je nutně omezující pro určitá nasazení.
Efektivní použití pak vyžaduje host managed režim, kdy o tomhle způsobu práce se zařízením ví a jsou optimalizovány všechny vrstvy přes OS, souborový systém, až třeba po přizpůsobení konkrétní aplikace. V tuhle chvíli s tím, co vím, počítají fs2fs a btrfs. Ale samozřejmě cesta od nějaké základní implementace do použitelného produkčního nasazení může trvat roky, a třeba v tuhle chvíli bych si ani jeden ze zmíněných s klidným spaním nenasadil na PB úložiště.
Takže jsem zvědavý, jestli zkusí nějak zlomit hrubou silou (3D DRAM z článku?), nebo to bude mít relativně úzké použití (asi jako SMR disky) a počkáme si ještě pár let než to dožene software.