Odpověď na názor

Ahoj, ten problém už samozřejmě existuje teď. Nové řady disků mají násobně vyšší nárůst hustoty záznamu (kapacity) a minimální nárůst rychlosti zápisu.
Takže prakticky ke konci jejich životnosti, kdy se obecně zvyšuje riziko závady, jsou při použití v diskových polích problematické dlouhé rebuildy (dlouhodobě se vytíží i všechny ostatní disky, které jsou zhruba stejně staré nebo přímo ze stejné série.. takže je tam i velké riziko nějaké další korelované závady). Tohle to posune jen ještě o krok dál.
Plus samozřejmě dlouhá doba, kdy tě ten rebuild stojí výkon a úložiště běží se sníženou redundancí v nějakém "degraded" režimu.

Tohle úzké hrdlo (rychlost zápisu do vyměněného disku) a vyšší riziko se v tuhle chvíli nedá obejít jinak, než že se použije režim RAIDu, který počítá s tzv. distribuovaných hot-sparem.
Zjednodušeně řečeno, hot-spare pak není celé jedno náhradní zařízení (disk), ale náhradní bloky připravené pro rebuild jsou od začátku umístěné (distribuované) na všech discích v RAID skupině.
Takže pakliže rebuild nastane, zapisuje to násobně rychleji přes víc fyz. zařízení. Byť se samozřejmě ten odešlý disk v nějakou chvíli musí vyměnit, už je to finální balancování (zápis do prázdného zařízení) mnohem bezpečnější a může jet delší dobu.
Už nějakou dobu je tohle ve vyšších modelech diskových polí třeba od IBM (tam tomu říkají De-Clustered RAID) nebo DDN (určitě budou i další, tohle je jen co znám). U softwarových implementací je tohle dostupné například v ZFS (dRAID).
viz https://openzfs.github.io/openzfs-docs/Basic%20Concepts/dRAID%20Howto.html

Takže tohle je cesta do budoucna, dokážu si představit, že s vyššími kapacitami disků tohle může probublat i do nějakých samostatných RAID řadičů (jako tvoje Areca) nebo nějakých entry-level polí, pokud už to nebude všechno softwarové - mimo nějakého mirroru pro boot ;).
A jasně, pokud to někdo bude mít obrovské disky v jednoduchých úrovních RAIDu (1, 10) s malým počtem disků neřeší ho to.