Co láká úřady na Linuxu?

Státní úřady a veřejné instituce jsou z hlediska softwarového trhu specifickou skupinou zákazníků. Dodavatelům nabízejí obvykle stabilní kontrakty v nemalé absolutní hodnotě, která je ovšem vykoupena předpokládanou, a následně realizovanou velmi nízkou hodnotou v poměru jednotka produktu/cena k ostatním zákazníkům. Stát se (z principu, a bez ohledu na to, který úřad je konkrétním zákazníkem a jaká je jeho struktura) oproti privátní sféře mnohem méně zabývá kontrolou a zajištěním efektivity dodávky. Na rozdíl od soukromých firem si ale může vynutit prakticky jakýkoliv ústupek či podmínky. Chová-li se jako měkký vyjednavač, není obtížné na něm vydělat. Chová-li se však jako vyjednavač nekompromisní, není možné mu neustoupit v čemkoliv.

Přesto, přesněji právě proto je stát vyhledávaným zákazníkem softwarových společností a svým způsobem etalonem umístění jejich produktů. Bez ohledu na to, zda to v konkrétním daném případě je, nebo není výhodné se softwarové firmy snaží své produkty vnutit veřejnému sektoru. Důvodů je mnoho. Vedle přirozené prestiže takových produktů patří mezi stěžejní fakt, že veřejná sféra je do značné míry určujícím faktorem kompatibility. Formát dat nebo norma používaná veřejnou správou bývá vynucována po těch, kteří s ní chtějí elektronicky komunikovat. A zde se otevírají další, mnohem větší trhy.

Na Linuxu?

Projekty převedení informačních systémů státních a veřejných sprav na Linux patří mezi ty nejostřeji sledované, nejvíce diskutované a nejkontroverzněj­ší. Ať už jde o systémy jednotlivých měst, územněsprávních celků nebo celých států (uveďme příklady jednání francouzských či jihokorejských ministerstev), snahy o nasazování open source a Linuxu jako operačního systému se vždy stávaly terčem vášnivých, někdy až od reality odtržených debat. Protože se do těchto debat nechali zatahovat jak ti, kteří rozhodovali o využití konkrétních systémů, tak ti, kteří jim je nabízeli, měnily se někdy v zuřivé projevy konkurenčního boje, v nichž často zcela pominulo to nejdůležitější.

Totiž odpověď na otázku, proč by měl být otevřený software, a zejména Linux, jako operační systém pro úřady vlastně výhodný. Respektive čím by je měl přitahovat, a co by jeho nasazení v jejich podmínkách mohlo přinést samotnému softwaru pozitivního. Pojďme se na tuto otázku podívat, právě nyní pro to existuje přinejmenším jeden pragmatický důvod. Stát je totiž zákazníkem, který (takřka) vždy platí, a (skoro) nikdy nekrachuje. Tedy zákazníkem, který nyní mnoha softwarovým dodavatelům chybí.

Iluze svobody

Vzletná slova o svobodě a nezávislosti na dodavatelích, která mohou být jedním z hlavních argumentů pro použití Linuxu ve firmách, a jsou propagovány i úřadům ve skutečnosti neplatí. Operační systém do organizací, ať už státních nebo privátních dodávají na klíč implementátoři. I když je možné v průběhu jeho života implementátora změnit, ve skutečnosti se jedná o složitý a drahý proces. Použití Linuxu umožňuje největším státním institucím se implementátora zbavit úplně, a svěřit tvorbu počítačového softwaru, respektive distribuce operačního systému vlastní organizační složce. To umožňuje poodstoupit ze světa komerčního (ať už proprietárního, či komerčně implementovaného) softwaru a stát se nezávislými.

Tento postup se ovšem vyplatí pouze některým státním organizacím, v podstatě se dá říct že těm, které jsou nejrozsáhlejší, a jejich informační infrastruktura je současně nejuzavřenější svému okolí. Jinak platí, že stát není dobrý hospodář, a už vůbec ne implementátor čehokoliv. Skutečně „státní Linux“ je tak produktem, který můžeme najít například v Číně, či Severní Koreji. V ostatních případech je volba Linuxu strategickým rozhodnutím, přičemž jakmile je vybrán i implementátor technologie, o další svobodě nemůže být řeč.

Jistota

Otevřený zdrojový kód přináší jistotu, že se v pořízeném produktu neskrývá potenciální špeh, nebo závažná vada, že uživatel přesně ví, co se s ním děje, tvrdí jeden z dalších argumentů. Je zřejmé, že ani tento argument neplatí. Linux je nutné patchovat kvůli odstraňování vad stejně, jako proprietární systémy, a samotná dostupnost zdrojových kódů v sobě pro většinu uživatelů, ani pro decizní sféru žádná pozitiva nepřináší. Určitou reálnou předností je malé množství škodlivého softwaru pro Linux a také to, že linuxové distribuce přinášejí (ve svých profesionálních verzích) bohaté nástroje pro restriktivní uživatelskou správu.

To, společně s faktem, že na zařízeních s Linuxem je možné snadno a efektivně provádět řízení instalovaného softwaru, přináší vyšší míru bezpečnosti, ale především kontroly nad softwarem. Linux je, ač to na první srovnání jeho administračních nástrojů s nástroji z jiných systémů, z hlediska restriktivního řízení mnohem snáze spravovatelný. Je možné jednoznačně a přesně stanovit, které funkce na kterých zařízeních budou k dispozici pro koho a kdy, bez nutnosti používat dodatečné produkty. Možnost obcházení takto stanovených politik uživateli jsou přitom ve srovnání s konkurencí řádově nižší, a srovnatelně je nižší i riziko kompromitace počítačů.

Unifikace

Standardní funkcí linuxových distribucí je replikovaná instalace. Ta společně s centrálními softwarovými repositáři umožňuje vytvářet po softwarové stránce totožné pracovní stanice a servery, mající přístup k přesně stanoveným dalším produktům, aktualizacím a datům podle daných politik. To vše v zákazním balení. Jen těžko bychom hledali představu, která se ideálu správců a především managementu veřejných institucí blíží ještě více, než tato. Unifikované systémy mohou za určitých okolností snižovat náklady na provoz infrastruktury, ale v případě veřejné správy přispívají ke kontrolovatelnosti a k vymahatelnosti politik. A právě tyto argumenty jsou přitom nejvíce vítány.

Svoboda?

Předchozí, pravda, poněkud netypický pohled na Linux v prostředí úřadů by bylo možné shrnout asi takto. Implementace Linuxu umožňuje, zcela prvoplánově a bez nutnosti dovybavovat komerční distribuci o další komponenty, zavést unifikované, centrálně spravované a ovládané prostředí. Toto prostředí je bezpečné v tom smyslu, že se minimalizuje možnost škodlivých zásahů do něj jak ze strany nebezpečného softwaru, tak především ze strany uživatelů. Uživatelé mají k dispozici všechny nástroje, jež potřebují, ale žádný, který nepotřebují. Přitom je jednoduché jim vymezit, které nástroje k dispozici budou a které ne. S vysokou mírou efektivity a spolehlivosti.

Je zřejmé, že v této situaci se svoboda a otevřenost operačního systému poněkud vytrácí, ale to není vůbec na škodu. Výše popsané „přednosti“ jsou hlavními argumenty pro jakékoliv využití IT v podmínkách státních a veřejných institucí, v nichž je infrastruktura centrálně spravována. Přitom Linux, stejně jako všechny ostatní systémy používané státem, si ponechává svou váhu na tvorbu kompatibility. Při komunikaci s úřadem je nutné využívat takové cesty, které je schopen akceptovat. Laicky řečeno dokumenty, které otevře, aniž by musel cokoliv nastavovat nebo měnit.

Úřady a veřejná správa jsou pro Linux neustále otevíraným, ale prozatím nedostatečně využitým prostorem. Možná paradoxně, tím, kdo tento prostor otevře nemusí být stát sám, jako spíše ti, kteří najdou dostatek ochoty a energie mu trpělivě vysvětlovat přednosti, které pro něj Linux má. Byť i za cenu malého vybočení z obecného konsensu, totiž, že Linux je totéž co svoboda.