Dva projekty. Nebo tři?
IBM mělo v roce 1980 dva odlišné projekty, v jejichž rámci probíhal vývoj osobního počítače. Vedle malého interního týmu vedeného Donem Estridgem existoval projekt, na němž v Japonsku pracovali lidé z Matsushity. Nesl pracovní název “Go” a byl ukončen ještě před představením IBM PC. Krom toho se chvíli spekulovalo o vývoji miniaturní varianty System/370. Všechny tyto snahy měly jedno společné: vedení IBM si poměrně záhy uvědomilo, že má-li být jejich osobní počítač konkurenceschopný, není možné, aby byl navržen a vyroben stejně, jako dosavadní počítače v IBM. Když tedy Bill Lowe sestavil s požehnáním nejvyššího vedení IBM dvanáctičlenný tým a do jeho čela postavil Dona Estridge, začala práce na projektu, jaký v IBM neměl obdobu.
Otázkou bylo, zda a v jaké míře používat vlastní komponenty a software IBM. Společnost měla v té době například vlastní RISC procesor, IBM 801, který byl výrazně rychlejší než (už tak poměrně výkonný) Intel 8088, měla i vlastní operační systém a řadu další komponent které stačilo “poskládat”. Mělo to ale háček – cena takového systému by jen stěží dosáhla k magické hranici 1500 dolarů, nemluvě o tom, že řada lidí v IBM, mezi nimi i šéf vývoje software Jack Sams, si uvědomovali, že existující trh osobních (a domácích) počítačů stojí do značné míry na software třetích stran. Bylo tedy zřejmé, že v případě PC bude třeba jít cestou otevřené (či spíše modulární) architektury a hotových komponent často vyráběných mimo IBM.
Kancelářský poslíček
Klíčová byla pochopitelně otázka operačního systému a programovacího jazyka v ROM. Nemalou roli tu sehrála zvláštní shoda známostí. Jack Sams se již před časem ve správní radě dobročinné organizace United Way of America seznámil s Mary Maxwell Gatesovou, jejíž syn nebyl nikdo jiný než Bill Gates. Sams už dříve v IBM doporučoval, aby pro svůj systém Datamaster zakoupili BASIC od Microsoftu, nicméně tento návrh byl odmítnut, k čemuž Sams po letech pouze suše poznamenal: “Výsledkem bylo, že to trvalo déle a stálo nás to víc peněz.” Tentokrát se rozhodl že nic neponechá náhodě a 21. července 1980 zavolal Billu Gatestovi aby si s ním domluvil schůzku. Do telefonu prý doslova prohlásil: “Moc od toho neočekávejte. Nemyslím, že se stane něco velkého.”
Historka o prvním setkání Samse s Gatesem vypráví, že jej Sams zpočátku považoval za kancelářského poslíčka – mladý Gates měl tehdy postavu, tvář a hlas náctiletého chlapce. Bill Gates pro změnu po letech o setkání prohlásil “Nebrali to na lehkou váhu. Museli jste podepsat všechny ty legrační ujednání, v nichž se víceméně říkalo, že IBM může dělat kdykoliv a cokoliv s libovolným nápadem, který z jednání vzejde. Chtělo to trochu víry.”
Fotka Billa Gatese z roku 1977 (vyfocen policií v Novém Mexiku po předvedení za dopravní přestupek).
Schůzka s Billem Gatesem (a Stevem Ballmerem) nebyla jediná, byla ale rozhodně jednou ze zásadních, z nichž vzešel návrh nového počítače, který Lowe představil vedení 8. srpna 1980. Nápady na použití vlastního RISC procesoru a dalších drahých komponent či interně vyvíjeného operačního systému byly odloženy stranou. Stejně tak ale bylo vyloučeno použití levných procesorů jako byly MOS 6502 či Zilog Z80. V obou případech se jednalo o výrobky malých a mladých firmiček, které vycházely z “velkých” předloh Motoroly a Intelu. I když poháněny většinu tehdejších osobních (a domácích) počítačů, jasně se ukazovalo, že jejich omezení, zejména z hlediska adresování operační paměti, jsou příliš velká. Plně osmibitový procesor mohl přímo pracovat jen se 64 kB paměti, což možná nebyl problém v roce 1980, ale IBM chtělo produkt s životností delší než několik měsíců.
Think… Different?
Volba procesoru tak padla na Intel 8088. Jednalo se o hybridní 8/16 bitový procesor schopný přímo pracovat na v té době závratné frekvenci až 5 MHz a obsloužit 1 MB operační paměti. Myšlenka postavit PC jako modulární a otevřený systém byla v IBM revoluční vlastně jen zčásti. IBM vždy navrhovalo své velké počítače tak, aby byly značně modulární a daly se konfigurovat podle přání (potřeb a možností) zákazníka. PC tak tento koncept pouze přeneslo do sféry mikropočítačů. Otevřenost, tedy možnost přidávat další komponenty, doplňky a rozhraní, nebyla ve světě osobních počítačů nová – byla jednou z klíčových vlastností Apple II (zejména díky tlaku Steva Wozniaka, Jobs byl spíše proti).
Největší rozdíl tak byl vlastně v tom, že většinu vlastních komponent vybrali členové týmu u jiných výrobců. To bylo dáno především časovým i rozpočtovým tlakem. Mělo to ale ještě jednu výhodu: použití dílů, které byly již otestovány v provozu jinde, znamenalo, že PC mělo přes šibeniční termíny velmi solidní a stabilní hardwarovou platformu. To v kombinaci s operačním systémem a jazykem BASIC, který dodával Microsoft, znamenalo, že IBM mělo v případě PC copyright v podstatě jen na BIOSu počítače. Vše směřovalo k revoluci, která změní svět osobních počítačů.
Lowe představil návrh na postavení osobního počítače IBM 8. srpna. Výbor jej nejen schválil, ale dokonce rozhodl, že jeho vývoj bude probíhat v rámci takzvané nezávislé obchodní jednotky (Independent Business Unit – IBU), aby nebyl zpomalován tradiční byrokracií v rámci IBM. Vzhledem k tomu, že projekt, který v té době již probíhal v Japonsku, nesl označení “Go” bylo logické, že nová IBU dostala kódové označení “Chess”. Jejich projekt byl pak v interních materiálech nazýván “Acorn”. IBM se vlastně chovalo jako rizikový investor, a tak není divu, že v časopise Fortune vyšel záhy článek s titulkem: “Jak si založit svou vlastní společnost, aniž byste museli odejít z IBM”. V IBM zkrátka tentokrát všechno dělali úplně jinak.
BASIC a CP/M
Neuplynuly ani dva týdny a 21. srpna 1980 byl Sams opět na návštěvě v Microsoftu. Po podpisu dalších NDA oficiálně oznámil že IBM zahájilo vývoj vlastního PC, které by mělo mít jazyk BASIC v ROM, jak bylo zvykem u většiny tehdejších osmibitových počítačů, a základní operační systém, například CP/M, který byl tehdy velmi rozšířen mezi uživateli (včetně firem). Sams měl za to, že Microsoft vlastní jak BASIC, tak CP/M – společnost totiž počátkem roku 1980 uvedla na trh rozšiřující kartu pro Apple II, která obsahovala procesor Z80 a operační systém CP/M (ten totiž na MOS 6502 nefungoval). Microsoft si ale pro tento produkt licencoval CP/M od jeho výrobce, společnosti Digital Research.
Obrazovka CP/M-86 (verze pro IBM PC)
Mezi DR a Microsoftem fungovalo na konci sedmdesátých let gentlemanské partnerství – Digital Research řízený Gary Kildallem dodával operační systémy CP/M a Microsoft pod taktovkou Billa Gatese jazyk BASIC. Oba se dobře znali, byli přátelé, dohazovali si navzájem zákazníky a jednu dobu dokonce uvažovali o tom, že společnosti sloučí. V roce 1979 ale Digital Research začal nabízet CP/M v kombinaci s vlastní variantou jazyka BASIC, což Bill Gates považoval za podraz.
Události následujícího dne, 22. srpna 1980, kdy se na uskutečnila schůzka Samse s lidmi z Digital Research, existují ve dvou velmi odlišných verzích: Samsově (kterou podporuje také Gates) a Kildallově.
Podle Samse se Kildall rozhodl schůzky nezúčastnit a přenechal vše na své ženě Dorothy (bylo o něm poměrně známo, že “dělání byznysu” v podstatě nenáviděl) a rozhodl se raději využít slunného dne a zalétat si ve svém soukromém letadle. Dorothy odmítla podepsat poměrně jednostranně výhodné NDA, které IBM vyžadovalo, bez konzultace s právníkem a začátek jednání se tak protáhl do třetí hodiny odpolední.
Kildall potvrzuje, že skutečně byl ten den ve svém soukromém letadle, nicméně jen proto, že se vracel ze služební cesty. Dorazil odpoledne a byl to on, kdo přesvědčil svou ženu a firemního právníka, aby NDA podepsali. Pak už prý probíhalo jednání rychle a během odpoledne došli se Samsem k “dohodě rukoudáním”.
Tak či onak výsledkem bylo, že Sams se rozhodl vést další jednání pouze s Microsoftem. O tom, zda Bill Gates pouze využil situace, nebo aktivně pracoval na tom, aby Kildallovi jeho podraz “vrátil”, můžeme jen spekulovat. Fakt je, že Bill Gates pochopil, že se k IBM musí chovat jako ke skutečným VIP (kterými v počítačovém odvětví ostatně byli), zatímco Kildall nehodlal dělat v případě IBM žádné výjimky ani speciální ústupky. Microsoft ostatně v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let proslul ve schopnosti dělat pro své významné zákazníky a obchodní partnery vše takřka až do roztrhání těla – dokud je potřeboval k vlastnímu růstu. A tak Sams poprosil Gatese, zda by nenašel alternativu k CP/M. Našel – jmenovala se QDOS.
Gary Kildall (1942–1994)
Narodil se a vyrůstal v Seattlu – oba jeho rodiče pocházeli ze Skandinávie. Původně chtěl být učitelem matematiky, ale záhy se zamiloval do počítačů. Pořídil si první procesor Intel 4004 a začal pro něj psát experimentální program. Ve volném čase pracoval jako konzultant pro Intel (jinak přednášel na námořní vojenské akademii). V roce 1973 napsal první vyšší programovací jazyk pro mikroprocesory pod názvem PL/M a ve stejném roce napsal operační systém CP/M, který umožňoval používat procesor Intel 8080 v kombinaci s disketovou mechanikou. CP/M nabídl v Intelu, ale tam nepochopili jeho potenciál a rozhodli se využít raději PL/M.
Se svou ženou Dorothy proto založili společnost, nejprve s poněkud bláznivým názvem Intergalactic Digital Research, který posléze zkrátili na Digital Research. Vedle CP/M navrhl Kildall také koncept BIOSu, díky kterému bylo možné provozovat CP/M na systémech různých výrobců. V roce 1981 fungoval CP/M na třech tisících modelech (!) počítačů různých výrobců a obrat DR činil více než 5 milionů dolarů. To byl také nejúspěšnější rok, v průběhu osmdesátých let příjmy klesaly a snaha prosadit se programovacím jazykem Logo nebo multitasking verzí CP/M či vlastním grafickým operačním systémem GEM nebyla úspěšná. Digital Research koupila v roce 1991 společnost Novell za několik milionů dolarů.
Gary Kildall zemřel na zranění hlavy po pádu v baru v červenci 1994.
IBM + Microsoft = PC
Důvodem proč hledat alternativu k populárnímu CP/M, byl ostatně i prostý fakt, že verze pro Intel 8088 neexistovala. V Digital Research ji sice slibovali již řadu měsíců, ale ještě v létě 1980 zůstávalo u pouhých slibů. To trápilo zejména Tima Partersona z Seattle Computer Products, malé společnosti, která měla poměrně blízko k Microsoftu a jež na konci roku 1979 uvedla na trh základní desku s výkonným procesorem Intel 8086 (8088 byla jeho “odlehčená” varianta). CP/M bylo ale dostupné jen pro Intel 8080 a Z80 a tak Patersonovi nezbylo, než se pokusit napsat vlastní diskový operační systém, aby svůj produkt podpořil. Nazval ho QDOS – Quick and Dirty Operating System.
QDOS byl v podstatě kopií CP/M. I když Paterson nejspíš nevykradl zdrojový kód, jak mu předhazoval Kildall, otevřeně přiznává, že okopíroval volání API z referenčního manuálu CP/M. Tak či onak, původním smyslem QDOSu bylo vyřešit absenci operačního systému pro nové procesory Intelu. Patterson jej rozhodně nevyvíjel s myšlenkou na IBM PC. To napadlo až Billa Gatese a Paula Allena, kterému Patterson v létě 1980 od QDOSu řekl. Gates vzápětí zavolal Samsovi do IBM a zeptal se: “Chcete to od nich koupit sami, nebo to mám zařídit já?” “Rozhodně vy,” odvětil Sams. Po letech k tomu dodal “Chtěl jsem, aby ten problém vyřešili oni.” Bylo to dost možná to nejdražší řešení, jaké si IBM kdy objednalo.
Obrazovka PC DOS 1.10 (pod tímto názvem byl dodáván MS-DOS)
Když 30. září 1980 přiletěli Gates a Ballmer na Floridu, kde sídlila IBU “Chess” a přivezli finální návrh spolupráce s IBM, měl Sams pocit, že dělá výborný kšeft. Hlavní pro něj v tu chvíli bylo, že celou záležitost se software má v kapse. Microsoft se měl postarat o operační systém, programovací jazyky (COBOL, FORTRAN, Pascal a samozřejmě BASIC) a další programy včetně jedné hry (variaci na Collosal Cave Adventure). Podstatné přitom bylo, že Microsoft poskytne na dané produkty IBM licenci a bude placen formou poplatku za každou kopii. Po podpisu dostal Microsoft zálohu ve výši 700 tisíc dolarů. Krátce poté byli Lowe a Sams přeřazeni do jiných divizí a vedení projektu převzal Don Estridge.
Microsoftu ale zbýval ještě poslední důležitý krok: získat QDOS do svého výhradního vlastnictví. Původní smlouva s SCP umožňovala prodat v té době již přejmenovaný 86-DOS zákazníkům Microsoftu. Zákazník byl nakonec ale jen jediný, a tak za 86-DOS zaplatili majiteli SCP, Rodu Brockovi, pouhých 25 000 dolarů. Paterson posléze nastoupil do Microsoftu, aby pracoval na dalším vývoji DOSu. Když se na jaře 1981 dostal Rod Brock do finančních potíží a začal hledat někoho, kdo by měl zájem o exkluzivní licenci na 86-DOS, nabídl mu Bill Gates, že namísto exkluzivní licence od něj operační systém koupí za 50 000 dolarů do vlastnictví Microsoftu a zpětně poskytne SCP exkluzivní licenci. Brock potřeboval peníze a tak souhlasil. Microsoft pouhé dva týdny před veřejným ohlášením IBM PC za pár desítek tisíc dolarů pořídil operační systém, který mu měl o deset let později vydělávat ročně stovky milionů. 86-DOS byl opět přejmenován, tentokrát na Microsoft DOS, zkráceně MS-DOS, s IBM PC měl ale být prodáván (jako volitelný doplněk) pod označením PC-DOS.
Vizitka Roda Brocka, majitele SCP
Riziko soudního sporu s Gary Kildallem z Digital Resarch, který byl vzteky bez sebe z operačního systému, který vypadal jako sprostá kopie CP/M, zažehnalo IBM neméně elegantně. Nabídli Kildallovi, že budou zákazníkům prodávat vedle MS-DOSu také CP/M-86, jakmile ji Digital Research dokončí. Kildal nabídku přijal, vítězem ale byl spíše Microsoft a především IBM: jeho nový osobní počítač měl na trh přijít skvěle vybaven dvěma operačními systémy a nejmodernějšími jazyky BASIC a Pascal.
O příchodu IBM PC v srpnu 1981 a všem, co s ním souviselo, bude příští díl seriálu. Na shledanou za týden.
Použité zdroje
- IBM: Zrod PC
- Wikipedie: IBM PC
- Wikipedie: Seattle Computer Products
- Wikipedie: Gary Kildall
- Wikipedie: Mary Maxwell Gatesová
- Wikipedie: IBM PC DOS
- Wikipedie: 86-DOS
- The Digital Antiquarian
- Obrázky: Wikipedie/Wikimedia (není-li uvedeno jinak)
ČLÁNKY DO MAILU