Amiga 1200 – příchod královny: jaká je a jak ji připravit na ples

Zpátky ve světě historických počítačů se nyní dostávám ke královně kompaktních počítačů Amiga – modelu 1200. K ní jsem se dostal společně s modelem 600 od čtenáře, který si nepřál být jmenován, nicméně opět mu musím takto veřejně poděkovat za úžasný příspěvek do sbírky. Omluvit se, že to tak dlouho trvalo. S touto Amigou jsem měl větší a větší plány, nicméně tím se stále odsouvala do pozadí kvůli náročnosti na čas a finance, tedy jsem řekl a dost, musím ji dát do kupy aspoň v základním bloku, nějaké speciality mohu případně dopsat a doplnit později.

Model 1200 byl tím, který v devadesátých letech byl tou pomyslnou špicí při čtení dobových Excaliburů. Doma Atari 800 XL, a dítě snící o nedostupné Amize 500/600 či Atari ST. Na vrcholu toho snění seděla „dvanáctistovka“ jako ten svatý grál domácích počítačů, pro mne tehdy absolutně nedostupný.

Když se mi po těchto letech dostala do ruky, stále lze cítit tu auru pro mne něčeho exkluzivního. Obdržel jsem ji ve funkčním stavu, spolu se sadou nových elektrolytických kondenzátorů na výměnu. Sama o sobě měla několik vizuálních nedostatků, tedy byl čas se podívat na legendu trochu víc v detailu a zkusit jí navrátit původní lesk a slávu.

Královna přichází – poklekněte

Obecně své články začínám statí ohledně historie vzniku jednotlivé řady, nicméně pokud jde o Amigy, tak jsem již tuto stať sepsal ve článcích věnujících se modelu 500+. Vznik samotné firmy Commodore, která vzala Amigu pod svá křídla, jsem zase uvedl u článků o C64. Tedy v tomto ohledu nemám co dodat, tedy pojďme se věnovat rovnou právě hlavní hrdince tohoto příběhu.

„Dvanáctistovka“ je poslední evolucí domácích počítačů řady Amiga. Na trh se dostala koncem roku 1992. Po ní se objevila už jen konzole CD32, která s ní má po hardwarové stránce hodně společného, neboť po rozšíření o klávesnici a FDD byla konzole kompatibilní s aplikacemi pro A1200. Sesterská Amiga 4000 byla zase labutí písní v profesionálním segmentu.

Vývoj je znát na první pohled, neboť počítač je kompaktnější než model 500, přitom opět podporuje plejádu rozšiřujících karet (na rozdíl od modelu 600), a s HDD bylo prakticky počítáno, kryt obsahuje rovnou stavovou LED. Interní pevný disk je v menším formátu 2,5", což tenkrát zase nebyl velký benefit, neboť ceny HDD o tomto rozměru byly ve své době vyšší než běžný PC rozměr. Nicméně do krytu bylo na rozdíl od šestistovky možno fyzicky vměstnat i větší 3,5" disk, prý stačilo odstranit stínění základní desky.

Počítač nabízí plnohodnotnou klávesnici včetně numerického bloku, a FDD je stále integrovaná v těle. Na zadní straně je solidní arzenál portů a na levém boku slot pro PCMCIA kartu. Počítač tedy nabídl i přes kompaktnější rozměry plnohodnotnou výbavu, na rozdíl od modelu 600, který v honbě za extra kompaktními rozměry zahodil několik těchto vlastností.

Pohled dovnitř

Pokud jde o design počítače, ten je „osmdesátkově“ velmi ostře řezaný. Zaoblený design počítačů začal být oblíbený až v druhé polovině devadesátých let, a Amigu tohle období minulo, byť určité náznaky lze nalézt na CD32 (zaoblený kryt CD mechaniky). A1200 má ostře řezané hrany, působí velmi rovnoměrně a jednoduše. Nicméně mne tento design připadá velmi nadčasový, na rozdíl od zmíněných zaoblených kreací, které dnes působí velmi zastarale. Prostě v jednoduchosti je síla. Pravý horní roh stále obsazuje 3,5" FDD a veškeré běžné I/O porty jsou osazené na zadní části počítače. Jen na levém boku je k nalezení slot pro PCMCIA kartu.

Zásadní změnou oproti předchozím modelům byl osazený CPU. Ten se sice stále držel osvědčené řady 68k od Motoroly, nicméně konečně poskočil ze základního modelu, a v počítači našlo místo provedení 68020, které kromě očekávaného vyššího výkonu povýšilo Amigu z šestnáctibitového počítače na třicetidvoubitový. Konkrétně byl použit 68EC020, který představoval cenově dostupnější variantu, neboť na rozdíl od plnohodnotného provedení měl adresní sběrnici osekanou na 24 bitů.

Počítač dále nabídl ve standardu 2 MB Chip RAM, a ROM o velikosti 0,5 MB pro zavaděč Kickstart, který povýšil na verzi 3.x.

Grafické schopnosti počítače také doznaly zásadních změn, neboť byl představen čip AGA (Advanced Graphics Architecture), nabízející rozšířené grafické schopnosti počítače. Tento čip měl bohužel omezenou kompatibilitu se staršími čipy ze setu OCS a ECS, tedy některý software z Amigy 500 na novějším počítači nefungoval. Někteří tehdejší uživatelé to řešili tím, že si nechali oba počítače, aby mohli využít jejich vlastněnou knihovnu softwaru, což bylo funkční, nicméně poněkud nákladné řešení.

Zvukový čip obsadila stará známá Paula, která neprošla žádnou změnou od svého prvního uvedení. Nicméně díky vylepšeným schopnostem AGA čipsetu bylo nyní možné za určitých okolností zvýšit vzorkovací frekvenci nahrávek.

FD mechanika zůstala nadále v DD provedení, tedy 880 kB na 3,5" disketu.

Někteří ji milují, jiní ne

Ve vzpomínkách pamětníků lze narazit na dva tábory, a to na ty, kde se A1200 stala doživotní láskou, a na ty, kteří si myslí, že nepřišla včas a nebyla dost dobrá. Jak to bývá, pravda se dá najít u obou táborů. „Dvanáctistovka“ má prostě úžasné charisma, a díky schopnostem AGA čipsetu na ní běžely naprosto úžasné plošinovky (jako například Disney´s Aladdin), které oslňují dodnes.

Na druhou stranu nelze popřít ten smutný fakt, že už nedokázala zastavit rozjetý vlak s PC Compatible trhem, který od doby vydání modelu 500 pokročil mílovými kroky. Jedním velkým z hřebíků do rakve Amigy byl skokový nárůst popularity „doomovek“, protože jak se jejich planární grafický subsystém skvěle hodil pro 2D plošinovky, tak stejně tak se nehodil pro typ grafiky použití právě v doomovkách.

Pokusem zachránit tuto situaci byl čip Akiko v CD32, který k AGA architektuře přidal právě schopnost převádět tzv. chunky grafiku na planární. Bohužel CD32 přišel příliš pozdě, Commodore navíc už stál nad finanční propastí, načež vývoj a patentování drahých komponent (CD mechanika) pro novou konzoli jej do té propasti strčilo, a ukončilo působení legendy. Nicméně to jsem trochu odbočil, na toto téma jsem narazil již v předchozích dílech seriálu.

Technickým detailům a čipové sadě se tradičně budu věnovat později, a nyní se raději zaměřím na skutečný hardware, který jsem měl tu čest prohlédnout na vlastní oči.

Stav mého kousku

Počítač se mi dostal do rukou v lehce rozloženém stavu. Byl původně připraven na retrobrighting a výměnu kapacitorů, nicméně z časových důvodů se k tomu již původní vlastník nedostal. Nové kondenzátory měl již koupené, tedy je rovnou k ní ponechal.

Počítači chyběly některé šroubky, na zadní konektorové části chyběly sloupky konektorů a na vrchním krytu byl sundaný štítek s označením Amigy, který byl sloupnutý z důvodu očekávaného retrobrightingu, a bohužel již původním majitelem nenalezený.

Vzhled doručeného počítače je k vidění zde:

Jak je vidět, kromě zmíněných záležitostí je počítač vizuálně ve výborném stavu. Co ještě není na první pohled vidět, je že pod některými šroubky je popraskaný plast, tedy hlava šroubku se tam již nemá o co opřít. To je důsledek častějšího rozdělávání krytu, kdy plast vícenásobné utažení nevydrží.

Počítač jsem obdržel poněkud holý, neboť většina příslušenství byla spíše původem od modelu 600, ke kterému jsem se dostal současně. A1200 tedy neměla svůj vlastní napájecí zdroj, což ale ničemu nevadí, neboť veškeré Amigy používají stejné napájení, tedy není problém provozovat ji s již vlastněným alternativním zdrojem, či zdrojem patřícím k Amize 600, který jsem repasoval v souvisejícím seriálu.

Tedy pokud jde o otázku příslušenství, jsem v tomto ohledu již vybaven, neboť mohu použít vše, co jsem již posháněl pro předchozí modely. Není tedy pro mne problém ani otázka úvodního otestování počítače, neboť vše potřebné již mám. Po zběžné vizuální kontrole, zda původní elektrolyty nepůsobí jakýmkoli způsobem podezřele (a nepůsobí), byl čas na otestování funkčnosti počítače.

Jak je vidět na obrázku výše, počítač naběhl bez jakýchkoli obtíží, a z externího GoTeku nabootoval hru Worms – Director´s Cut. Vyzkoušel jsem ještě několik her určených pro čipset AGA, a počítač vše rozeběhl zcela bez obtíží a naprosto stabilně, tedy zdá se, že i původní kapacity jsou stále funkční.

Tedy v tuto chvíli se rozbíhá projekt do několika větví. První z nich jsou úpravy a opravy krytu. Druhým je výměna (byť zatím funkčních) kondenzátorů na desce. Třetím je doplnění HDD a nějaké další drobnosti.

Příprava královny na ples

Repase počítače začíná vždy u toho nejzjevnějšího, a to vrchních plastů. Jak již bylo z úvodních fotografií vidět, plasty vypadají v dobrém stavu. Na povrchu nejsou znát nějaké vrypy či velká poškození, nejnápadnější je asi vytlačený šroubek, který prolezl skoro skrz. Ostatně tři spodní šroubky krytu byly očividně docela často rozdělávané. Jak jsem zmínil, prostřední úchyt je zničený, dva krajní dostaly také poměrně zabrat. To bude také součást údržby, chtěl bych tyto části opravit a posílit. Původní šrouby chybí, budu shánět náhrady.

Trochu se podepsalo UV záření, které šlo očividně ze spodní strany a zprava. Vrchní část krytu je dotčená minimálně, ponejvíce jsou asi znát zažloutlé klávesy.

Chybějící štítek modelu také budu muset nahradit. Poslední záležitostí jsou spodní nohy, Amiga má všechny stále na místě, nicméně Commodore používal stále stejnou bílou gumu, která začíná po těch letech dezintegrovat a lepit se ke všemu, na co se počítač položí.

Chybí vnitřní stínící plech, stejně jako u A600. Rád bych jej nahradil, bohužel samostatně nebývá k sehnání a když už se objeví, tak za neakceptovatelné částky (často kvůli dopravnému ze zahraničí). Chybí také držák pro HDD.

Údržba FDD

Nedílnou součástí údržby počítače je repasování FD mechaniky. Ta se typicky skládá z vyfoukání usazeného prachu, promazání pohyblivých částí a očištění čtecích/zapisovacích hlav.

Používat integrovanou mechaniku není dávno nezbytností, dnes je možno ji nahradit ji řešením pracujícím s obrazy na USB discích/SD kartách. Jedním z nejznámějších řešení je GoTek, jehož popisu jsem se věnoval u starších Amig. Někteří i vyměňují interní mechaniku za GoTek, což se někdy neobejde bez fyzické úpravy krytu. Tuto možnost předem zavrhuji, neboť já žádné netovární úpravy aplikovat nechci, tedy používám externí provedení jednotky.

I když to není nejpohodlnější řešení, tak zároveň vlastním krabici disket, a občas je používám pro spouštění softwaru. Je to ze dvou důvodů. Prvním z nich je ten, že některý software nemá rád spouštění ze sekundární mechaniky, a ne úplně každý si s GoTekem na 100% rozumí. Druhým je prostý pocit, kdy skřípání diskety je prostě součástí zážitku se starým počítačem.

Jak jsem již zmínil v dřívějších seriálech, FDD Amigy je odlišná od jinak podobných mechanik v PC kompatibilních počítačích, hlavně způsobem řízení přístupu, který má Amiga na první pohled primitivní, ale velmi účinný, a hlavně univerzální a flexibilní, kdy Amiga zvládá kopírovat formáty jiných počítačů (třeba disket pro počítače Atari ST, Commodore 64 atd.) jednoduše kopírováním dat 1:1.

Pro práci s mechanikou jsou v Amize k dispozici speciální registry v čipech CIA a Paula a řadič umí přistupovat k paměti skrze DMA. S pomocí DMA je Amiga schopna přečíst během jedné otáčky plotny celou stopu diskety v RAW formátu (surová MFM data) a uložit ji do paměti. OS tedy nemusí datům vůbec „rozumět“, ale dokáže prostě načíst obsah tak, jak je uložen na plotně. Stejně tak umí tuto kopii zapsat zpět na plotnu. CPU může k těmto datům přistupovat přes speciální registry obsažené v čipech CIA a Paula, a může buď obsluhovat/zpracovat konkrétní data, nebo je prostě vzít bit po bitu v jejich surové podobě. Pomocí softwarového triku lze změnit i otáčky pohonu plotny.

Je zde obsažena i tehdy standardní vlastnost Amigy, a to detekce vložené diskety pomocí pravidelného čtení mezi nultým a prvním sektorem. To má za následek pravidelné „tikání“ hlavy prázdné mechaniky. Jakkoli je tato vlastnost užitečná, hlavně ve Workbenchi, tak v realitě mi přijde lehce otravná. Na dočasné řešení přišli již dávno uživatelé – stačí vložit prázdnou disketu. Mechanika je spokojená, a z prázdného média nic automaticky nenabíhá.

První pohled na mechaniku v Amize 1200 prozradí výrobce, je jím tehdy v oblasti počítačových periférií známá firma Mitsumi, konkrétně model D357T2. Firma Mitsumi dodnes existuje, ale stáhla se z dohledu koncových uživatelů. Mají na svém kontě mnoho originálních periferií pro herní konzole (Wii, X-BOX, PS 1+2), nicméně v roce 2017 je odkoupila firma Minebea co., a nyní se věnují produkci drobných elektronických komponent. Dříve byly běžné právě FD mechaniky s jejich brandem, a většina uživatelů PC v době prvních generací Pentií se setkala s CD-ROM mechanikami.

Já osobně měl Quad Speed Mitsumi CD-ROM ve svém prvním Pentiu kompatibilním PC (Cyrix 6×86MX PR233). Tahle mechanika byla proslavená hlavně svojí nespolehlivostí a hlučností (nikoli od roztočeného disku, ale typickým vrzáním pohonu hlavy s laserem), nicméně mne sloužila dlouho, i když poté jen jako sekundární mechanika, protože CD-ROM mechaniky raketově zlevňovaly a rychlost šla naopak do desítek násobků, takže tato Quad mechanika se stala ve srovnání s nimi už extrémně pomalou. Taky mi přestala fungovat, ale na ní jsem se právě tenkrát naučil rozebrat mechaniku a promazat dráhy, což zabralo, a dával jsem ji se starým počítačem pryč v plně funkčním stavu. To jsem ale trochu odbočil.

Jinak Amigy ponejvíce preferovaly jako dodavatele FD mechanik firmu Chinon, na kterou nejvíce odkazují technické reference, a obě moje starší Amigy obsahují právě jejich produkty.

Druhý pohled prozrazuje celkovou zachovalost mechaniky, kde kromě trochy prachu a drobných stop rzi na železném krytu působí velmi neopotřebovaně.

Prvním krokem je odstranění krycího plechu pro přístup k hlavním komponentám. To je v tomto případě otázka drobného zapáčení na bočních stranách, aby povolily jeho západky. Ližiny, což jak jsem brzy zjistil, nebylo k odstranění vrchního krytu nutné odšroubovat. Jediné co je nutné odšroubovat, tak to je drobný železný profil, která slouží k uchycení ke spodnímu krytu počítače, ten totiž zabraňuje plechu mechanicky ve vysunutí.

Po odstranění získáváme přístup ke všem částem, které potřebujeme pro repasi mechaniky. Prvním krokem je odstranění usazeného prachu, k tomu pomůže stlačený vzduch/plyn, kterým volný prach vyfoukáme. Mastný prach, který sám od sebe nevyletí můžeme dodatečně odstranit třeba vatovou tyčinkou.

Dalším krokem je odstranění starého maziva ze šnekového převodu, na to se dá použít také vatová tyčinka (tenčí, než jsou běžné na čištění uší) či zubní nit. V tomto případě mazivo stále plnilo svůj účel, a hlava se pohybovala bez obtíží, nicméně stále je vhodné mazivo vyměnit za nové.

Na šnekový převod nanáším osvědčenou WD40 v lithiovém provedení. Toto mazivo má výhodu ve velké životnosti mazacího účinku a přilnavosti na povrch. Není třeba jej důsledně rozmazávat, roznese se po povrchu, jakmile mechaniku spustíme. Pro lepší pocit můžeme poté přebytečné mazivo z povrchu odstranit, aby se do něj nechytal zbytečně prach. Hroudy maziva mají pak tendenci vyschnout a ztvrdnout.

Stejně tak namažeme i osu na druhé straně od šnekového převodu, v případě potřeby předem také očistíme.

Pro očištění hlav je osvědčená kombinace opět vatová tyčinka namočená do alkoholu, kterou opatrně vyčistíme povrch hlav. Je třeba nezapomenout na to, že hlavy jsou dvě, pro každou stranu diskety je k dispozici vlastní čtecí/zapisovací hlava. V mém případě nebyla na vatové části znát jakákoli nečistota, tedy zachovalost mechaniky se mi tím jen potvrdila.

Poslední záležitostí vhodnou k promazání jsou panty mechanismu vkládání diskety, což nám zajistí, že disketa zapadne spolehlivě na své místo, a po stisku tlačítka vysunutí opět spolehlivě vyjede.

To je vše k základní údržbě mechaniky, tato procedura dokáže zprovoznit většinu FDD, které nefungují/čtou s chybami, neboť nejobecnější závadou je zatuhlé mazivo a nepořádek v mastných pohyblivých částech, který brání spolehlivému posunu hlav na požadované stopy, což vyvolá chybu čtení/zápisu. U předchozí A500+ byl vozík s hlavami natolik usazený na místě, že bylo třeba páčení, aby se vůbec uvolnil.

Na obrázku výše je vidět deska elektroniky mechaniky a setrvačník pohonu plotny, který ke zprostředkován pomocí přímého pohonu (direct-drive motor), skrytým pod setrvačníkem. U setrvačníku si lze všimnout senzoru otáček s protikusem, který dává jeden impulz – jedna otočka. Tato informace se přenáší zpět do počítače. Šnekový převod a direct-drive mají velkou výhodu, že stačí pouze vyměnit mazivo a fungují nadále.

Některé starší 5,25" mechaniky používaly pohon řemenem, což repasi znesnadňuje. Za prvé se staré řemeny často promění v měkký černý „asfalt“, který polepí vše v okolí a je nutné veškeré zbytky odstranit, což není snadné. Za druhé je třeba sehnat správný náhradní řemen, což pokud se původní rozložil a nemůžeme změřit jeho rozměry, také může být komplikace.

Další obrázek ukazuje v detailu motor pohonu šnekového převodu čtecích hlav.

Na posledním obrázku ještě jeden detail, a to je mechanický spínač, který detekuje pozici záslepky ochrany zápisu.

V HD mechanikách se používá stejný spínač na druhé straně, který detekuje, zda je disketa DD či HD. Nicméně interní FDD Amigy 1200 umí pracovat pouze s DD disketami, což je trochu škoda, neboť HD diskety byly k dispozici již od roku 1986, a těch 560 kB prostoru navíc mohlo ušetřit počty disket u náročnějšího softwaru, nemluvě o pohodlnější manipulaci s nimi (méně disketové diskotéky).

Složená mechanika je připravena ke zkompletování zpět do počítače. Vrchní kovový kryt jsem ještě očistil vatovým polštářkem s octem, kterým jsem odstranil drobné stopy rzi z kovu.

Pokud mechanika stále nečte, i když hlavy se pohybují volně a motor otáčí plotnou, může být ještě problém s kalibrací nulté stopy. Pro nastavení polohy nulté stopy slouží šroubek na zadní části mechaniky, z výroby zakápnutý. Nicméně s touto závadou jsem se u svých mechanik ještě nesetkal, ale zmiňuji to pro to, že jsem na tuto závadu narazil při průzkumech zákoutí internetu, a může to být pro někoho cesta k řešení.

Královna jde na operaci

V následujících řádcích se budeme věnovat výměně elektrolytických kondenzátorů na základní desce Amigy. Ty jsou v této chvíli stále funkční, nicméně u Amigy 600 již předchozí majitel kapacity vyměnil, neboť tam u některých elektrolyt opustil pouzdro a začal poškozovat cesty základní desky. Jelikož jsou oba počítače z podobné doby a lze očekávat podobného dodavatele kondenzátorů, není od věci vyměnit kapacity i na desce A1200.

Možná by nebylo špatné uvést trochu základní teorie, pokud se k tomuto textu dostane někdo, komu označení kondenzátor nic neříká. Jedná se o jednu ze základních elektrotechnických součástek, jejíž schopností je podržet elektrický náboj. Je základním prvkem při různých úpravách napětí, filtrů, časovacích a obecně napájecích obvodů.

Existují různá provedení, ale obecně nejnápadnější kategorizace je na „standardní“ a elektrolytické. Nejnápadnější zjevný rozdíl je ten, že elektrolytické kondenzátory jsou polarizované, tedy zjednodušeně řečeno je třeba při jejich vkládání do obvodu dodržet kladný a záporný pól. Nedodržení polarizace vyústí (kromě zjevně nefunkčního obvodu) v případě malých kondenzátorů v efektní lupnutí součástky, či jejího vyskočení z nožiček a úlet vlastního těla.

V případě velkých kapacit by se však již jednalo o výbuch zvící malého granátu, takže velké kondenzátory jsou vybavené prorazitelnou perforací či ventilkem, který nahromaděný přetlak bezpečně vypustí do prostoru.

Typicky (ale ne s pravidlem) jsou běžné druhy kondenzátorů víceméně bezporuchové. Samozřejmě jsou výjimky, třeba se lze setkat se zkratovanými tantalovými („kapkovými“) kondenzátory či propálenými svitkovými kondenzátory. U elektrolytických kondenzátorů je to však běžný proces, protože tato varianta trpí na opotřebení a stárnutí.

Elektrolytický kondenzátor se stal prakticky lidově řečeno tzv. „kazítkem“, tedy komponentou, která dokáže plánovaně odstavit elektronické zařízení z provozu. Stačí zvolit nedostatečně kvalitní výrobek, případně jej v návrhu umístit poblíž zdroje tepla, a jeho parametry s jistotou degradují. U kondenzátorů jsou nejzjevnější dva parametry, a to jeho kapacita a napěťová odolnost. Tyto parametry nalezneme většinou natištěné na těle součástky. Dalším důležitým, nicméně již ne tolik zjevným parametrem je ESR, neboli vnitřní odpor součástky. Právě s degradací se mění kapacita a vnitřní odpor, což rozbíjí fungování obvodu.

Poznat vadný elektrolyt bývá někdy snadné, neboť dochází k vyboulení jeho vrchní části, nebo k viditelnému úniku chemikálií (vrchem či okolo vývodů). Na to pozor, neboť tyto chemikálie mají silné korozivní účinky a mohou zničit cesty na plošném spoji. Nicméně se lze často setkat i s vizuálně nijak netknutou součástkou, která nicméně již neplní dané parametry. Taková situace se nejlépe odhaluje pomocí ESR měřiče, který nám dokáže odhalit skutečné parametry součástky. Nicméně se dá pravidlo lehce zobecnit, pokud máte obvod (nejběžněji na to trpí napájecí zdroje), který přestal fungovat, jsou nejčastěji kondenzátory právě příčinou celého problému.

Vybrat součástky na výměnu nebývá zase tolik obtížné, nejlepší je vybrat podobné provedení se stejnou kapacitou a napěťovou odolností (vyšší ničemu nevadí). Low-ESR modely se hodí do spínaných zdrojů. Osobně zásadně vybírám a kupuji od kvalitních značek (např. Panasonic, Nippon Chemi-Con, Rubycon), což jsou výrobci, u kterých máte jistotu špičkové životnosti a kvality součástky. Cenové rozdíly pro malé projekty jsou zanedbatelné. Zaměřuji se na modely s teplotní odolností 105°C, které značí delší životnost.

Původní majitel mi rovnou dodal i novou sadu na výměnu. Tedy skoro, v sadě byl zaměněný počet SMD kapacit, takže 22 μF jsem měl o několik kusů navíc, za to 47 μF mi několik chybělo. Samozřejmě se nejednalo o žádný problém, SMD sice doma nemám, ale nebyl problém doobjednat. Samozřejmě kvalitní značku (Nippon Chemi-Con) a se zvýšenou teplotní odolností (105 °C), nic méně solidního nepřipadá v úvahu. Ono by ani nebylo nutné použít SMD, nebyl by takový problém připájet nějaký malý kondenzátor klasického provedení na plošky původního, ale tím bych narušil původní vzhled, a ten chci zachovat v maximálně možné míře, tedy i kondenzátory vyměním za vzhledově odpovídající.

Výměna standardních provedení kondenzátorů je jen lehce obtížnější, než výměna kondenzátorů ve zdroji. Je to díky použití oboustranné desky a prokovům (tedy vodivému spojení mezi vrstvami provedenému uvnitř vrtaných otvorů), kdy celý spoj má tendenci lépe držet při sobě a hůře se odsává nahřátý cín, neboť má tendenci na prokovech více ulpívat. Není to nic nepřekonatelného, jen je třeba se vyvarovat příliš násilnému vytahování kondenzátorů, abychom nevytáhli i prokovy samotné.

S SMD kondenzátory je to již těžší písnička. Zatímco při pájení klasického provedení si vystačíme s jednou obyčejnou mikropáječkou, v lepším případě doplněnou o odsávačku, u SMD provedení to již stačit nebude. Tam je totiž problém, že potřebujeme nahřát oba vývody součástky naráz. Pokud bychom použili metodu jedné páječky a postupného páčení vývodů, tak u SMD bychom skončili pravděpodobně s potrhanými/vytrhanými cestami na plošném spoji.

Lépe vybavené dílny mají na podobné účely horkovzdušné stanice, nicméně to není běžná součást malé domácí dílny, a na přepájení 10 ks SMD ročně si to nikdo pořizovat nebude. Někteří zase používají nástroj z úplně opačného segmentu nástrojů – transformátorovou páječku. U ní si vytvarují hrot tak, aby zahřál oba konce SMD součástky naráz. Osobně nejsem příznivcem transformátorové páječky v blízkosti citlivější elektroniky, ale za předpokladu, že člověk nebude „pulzovat“ (tj. manipulovat se spínačem páječky) v momentě, kdy se dotýká obvodů, je to asi jedna z použitelných metod.

Já osobně mám k dispozici druhou obyčejnou mikropáječku, tedy do každé ruky vezmu jednu, a přiložím obě naráz na vývody kondenzátoru, a zároveň tím součástku vezmu jakoby do kleští. Jakmile cín povolí, stačí jej nadzvednout, drží mezi hroty. Tím součástku odpájím, aniž bych vyvíjel nějaké síly na plochy spoje. Není to nikterak úžasná metoda, nicméně funkční.

V první řadě si označuji fixou veškeré součástky, které přijdou vyměnit. Pomůže to v orientaci, abych se neztratil v tom, které jsou již nové. Osobně měním jeden po druhém, než abych vše vypájel a poté osazoval novými. I to mi pomáhá udržet přehled, neboť nemusím poté řešit, kde byla jaká kapacita, prostě kus který jsem odstranil nahrazuji parametricky obdobným. I tak raději vizuálně srovnávám s předem pořízenou fotografií, hlavně kvůli polaritě, která u SMD není značená na desce (u standardních provedení kondenzátorů je na desce zaznamenané +).

Pokud jde o pájení nové součástky, používám metodu, kdy si zlehka pocínuji vývody součástky, a na ploškách spoje si připravím drobnou vrstvu cínu. Novou součástku pak přitisknu na místo, načež nahřeju první plochu, aby se chytil první vývod, a poté to zopakuji u druhého vývodu, aby součástka dosedla. Zdaleka to určitě není ale nejsprávnější a jediná metoda.

Pokud jde o kvalitu mého vlastního pájení, tak musím říci, že je trochu zrezlá, přeci jen s pájkou pracuji již jen výjimečně, a pracovní podmínky (skrčený u obývákového stolku) také zdaleka nelze nazvat ideálními. Některé součástky bych tedy viděl usazené lehce precizněji a rovnoběžněji, nicméně svůj účel to splní. Tady jsou vidět již vymontované staré díly:

Tady je zkompletovaná deska:

Samozřejmě je třeba také otestovat, zda je vše jak má být. Tedy znova připojit video a napájení, a můžeme oznámit… že pacient přežil. Po chvilkovém napětí (A1200 se inicializuje citelně pomaleji, než starší modely) se opět na obrazovce rozzáří vyčkávací obrazovka Kickstartu.

Tedy tuto součást repase je možno uzavřít, a desku čekají dlouhé roky bez obtíží s kondenzátory.

Samozřejmě není od věci spustit základní testy čipů a paměti, zda se po výměně neprojeví nějaký problém. Prošla vším bez ztráty kytičky.

Pokračovat budeme v dalším článku.