Úvodní slovo
V rámci svých projektů návratů ke starým počítačům jsem zabrousil i do starých známých vod. Na osmibitech firmy Atari jsem vyrůstal, takže jsem zde neočekával žádná velká překvapení. Nicméně jelikož je toto můj „pamětnický“ počítač, nebylo by od věci shrnout moje vzpomínky.
Zároveň tu někteří čtenáři předchozích článků o Atari ST budou možná překvapeni, že logicky nenásledovala Amiga. Na tu jsem samozřejmě nezapomněl, nicméně tam se mi zdržely dodávky některého příslušenství, tak zatím skončila v rozpracovanosti.
A jak tedy na tento počítač vzpomínám já?
Jednoho dne se u nás doma objevilo Atari 800XL, pořídil ho bratr z druhé ruky, k počítači byl originální zdroj, TV kabel a kazetový magnetofon XC12. Bohužel vzpomínky ohledně prvního rozcházení počítače, shánění kazet, úpravy na tzv. Turbo a další nejsem schopen popsat, jelikož tou dobou, kdy se počítač u nás doma objevil, jsem začínal stěží chodit, a tak úplně první vzpomínky jsou jen zamlžené střípky.
Každopádně osmibit u nás sloužil ještě dlouhou řadu let, prakticky většinu devadesátých, jelikož naši byli normální pracující (máma dělník a otec plynař), byl domácí rozpočet spíše nižší, a tak PC, Amiga či ST v cenách přesahující desetitisíce až jejich násobky (a že to tenkrát samozřejmě znamenalo úplně jiné peníze), byly zcela mimo mé škemrací schopnosti a rodinný rozpočet.
Většinu času byl počítač v dětském pokoji připojený na černobílou televizi Tesla Merkur, jen občas (hlavně když jsem byl nemocný) se snášel dolů do obýváku a připojoval na barevnou Teslu ST 110.
K Atari samozřejmě přibylo nějaké to příslušenství – zcela nutné byly cartridge s Turbem 2000 (více info později v článku), mnoho kazet s hrami a programy, joysticky QuickShot a i tiskárna BT100. Na BT100 vzpomínám rád, i když byla šíleně pomalá, výstup nebyl nijak zvlášť kvalitní a byla šíleně hlučná (proto taky přezdívka „splašený hřebík“). Nicméně tenkrát u nás na malém městě byl podobný HW poměrně vzácnost, a tak když jsem si na prvním stupni ZŠ tisknul do skříňky na nalepení obrázky v odstínech šedi na tiskárně, byl jsem za krále, protože to nikdo jiný neměl (btw. výtisk jednoho takového obrázku v tomto tiskovém módu trval téměř hodinu).
Teoreticky bylo možné na stovce tisknout i „barevně“, protože tiskárna neměla žádný vlastní filament, a používala průklepový papír, a ty existovaly ve vícero barvách. Jinak jsme na ní samozřejmě zpracovávali i texty (bratr dělal seminárku k maturitě – jako jediný ji tenkrát měl tištěnou na počítači), já si psal různé „návody“ ke svým bastleným „výrobkům“. Jako textový editor sloužil slavný Čapek, který zvládal i českou diakritiku (to byla nutnost, počítač samotný naši diakritiku ve své znakové sadě neznal, tj. editor musel mít vlastní znakovou sadu a pro vykreslení použít grafický režim, ne textový).
Kazety s hrami byla vlastní kapitola. Tenkrát prakticky neexistoval způsob, jak zde koupit hry na kazetách legálně, a tak bylo získávání her otázkou výměny MC s kamarády a nakopírování na dvojčeti. Případně inzerce, kde vám poslali seznam her, člověk zaškrtal, které chce, poslal seznam zpátky, a za úplatu mu dorazila kazeta s nahraným vybraným SW. Prostě hezky oficiální pirátění za bílého dne. Zde musím podotknout jeden zajímavý postřeh, nepočitatelně jsem se dočetl porůznu v diskuzích stížnosti na neustálou nutnost ladit pozici hlav v magnetofonu. Někteří prý i vyvrtali otvor do krytu, aby byl šroub dostupný i přímo při používání kazety. Na naši XC12 jsme nikdo v životě neladili hlavu. I když jsem na Samsung dvojčeti (dokonce i přes double-speed) zkopíroval kazetu od kamaráda, naše XC12 ji zcela bezproblémově přečetla.
Pro orientaci na kazetě sloužily kartičky, které vyráběl bratr. Kazety byly očíslované a ke každé náležela kartička se stranou A a B. Tam byl seznam her a programů na konkrétní kazetě a jejich pozice na počítadle. Tj. člověk přetočil kazetu na začátek, vynuloval počítadlo a pak přetáčel na pozici hry dle stavu počítadla. Přesné počty už nepamatuji, nicméně na jednu stranu kazety (90 minut, 45min/strana) se v Turbu vešlo cca 15–20 her.
Běžná audiokazeta používaná jako datové médium pro osmibitové počítače (zdroj: commons.wikimedia.com)
Joysticky QuickShot jsme kupovali na městské Vietnamské tržnici. Někde jsme k nim sehnali i náhradní membránu s uhlíkovými kontakty, která se hodila, jelikož ta se při používání často roztrhla a joystick přestal reagovat na poškozené směry. V Projektu ST jsem měl opravu QuickShotů, ale naštěstí modernějších, které používají jednoduché pružinové mikrospínače – dají se snadno opravit. Tyto membránové by se dnes opravovaly bez náhradních dílů špatně, používají stejný princip jako většina běžných DO a membránových klávesnic – tvarovaný gumový díl a v místech kontaktů uhlíkové vodivé plošky.
Typický herní ovladač devadesátých let – joystick QuickShot.
Tehdy největší modla byly samozřejmě hry, a to bylo zcela největší využití počítače. Spoustu z nich si dnes pamatuji i včetně názvu, některé trochu zapadly. A v devadesátých letech byla stále komunita okolo tohoto jinak již zastaralého počítače neobyčejně čilá, hlavně v Polsku vycházely stále nové hry (a velmi dobré, protože programátoři se naučili využít veškerý potenciál platformy). Jen tak nástřel her, které se mi ihned bez přemýšlení vybaví – Blue Max, Red Max, Hans Kloss, Misja, Kupiec, Fred, Electrician, Robbo, Zorro, Boulder Dash, Indiana Jones (Fuka), Rockman, Pomsta šíleného Ataristy a mnoho dalších.
Jinak jako taková perlička, naši nebyli úplně technicky založení lidé, a tak tomuto koníčku příliš nerozuměli a neholdovali. Ale jedna věc donutila tátu vždy sednout k počítači, a to hra, které jsme říkali „holubička“ (to proto, že po smrti hráč odletí jako duše/holubice ven z obrazovky). Nicméně správný název hry je Dan Strikes Back.
Hra, které jsme doma říkali „holubička“ – Dan Strikes Back.
Počítač časem skončil uložený ve skříni, jelikož ho nahradila sice už taky tenkrát zastaralá, ale i tak mnohem výkonnější 486 z inzerátu. Tam ležel nějakou dobu, až jsem ho dal na inzerát a prodal na Aukru sběrateli. Později jsem tohoto kroku litoval, a hlavně v poslední době, když jsem se rozhodl udělat si malou sbírku těchto počítačů. Ale co k tomu dodávat, puberta a k tomu náležící nablblost se nedá vrátit.
Pozn.: bratr mi dodal pár detailů – počítač nás stál na konci 80. let kolem 8000,– Kčs (kus z druhé ruky), někde od Prahy. Už měl hotovou úpravu na turbo i cartridge s Turbem, ale neuměl ho ovládat, takže nešlo na počítači nic spustit. Pomohl až kamarád atarista vlastnící 800XE. TV Tesla Merkur byla koupena v místní elektře, cena kolem 3400,– Kčs. U BT100 si cenu nepamatuje, ale zatímco já rád používal Čapka, bratr vzpomíná na editor s názvem Cheops Writer. Tisknul na tom nejenom závěrečnou práci, ale i veškeré laboratorní práce na SŠ. Byl jediný, kdo zpracovával práce na počítači, takže i když měl nějakou špatně po faktické stránce, tak vždy měl lepší známku za úpravu.
Historie osmibitových počítačů Atari
Počátek série osmibitových počítačů Atari můžeme hledat u konzole Atari 2600 (dříve označované jako VCS), která vyšla na trh v roce 1977. Tato konzole byla velmi hardwarově omezená – obsahovala CPU MOS6507, což byla ořezaná verze slavné 6502, a pouhých 128 bajtů (!) RAM. O zobrazení a zvuk (obojí dosti jednoduché) se staral custom čip s názvem TIA. I přes HW omezení vzniklo pro konzoli obrovské množství her a jednalo se o prodejní bestseller. Byť nebyla první, která nabídla hry na cartridgích (tou byla konzole Fairchild Channel F), tak právě 2600 tento způsob natolik zpopularizovala, že z toho profitovaly ještě další generace konzolí (nicméně spíš těch od konkurence).
Díky rozumné ceně a velké nabídce her byla extrémně rozšířená (nicméně ne v Československu, na začátku 80. let se k nám nedostala, a na konci už byla beznadějně zastaralá, nicméně hry pro 2600 možná zná nejeden našinec, neboť se stala (spolu s Nintendo Entertainment System) terčem kopií z „vietnamských“ tržnic. Konzole samotná se vyráběla a prodávala se opravdu dlouho, až do roku 1992 (!), kdy firma Atari ukončila kompletně výrobu osmibitových strojů. Ta konzole měla takový vliv, že vydání jedné mizerné a přehypované hry bylo jedním z dílů skládačky krachu videoherního trhu v roce 1983, nicméně to zmíním později.
Konzole Atari 2600 (zdroj: commons.wikimedia.org)
Ve firmě Atari neusnuli na vavřínech, a samozřejmě se chtěli dál vézt na vlně úspěchu a brzy začali uvažovat o nástupci. Původní plán zahrnoval dva produkty s kódovými názvy Colleen a Candy (obě jména by měla pocházet od tehdejších sekretářek ve firmě). Candy měla být ve formě herního systému s omezenými možnostmi – levnější varianta. Colleen naopak měla být plnohodnotný počítač. Nakonec díky změnám na trhu a konkurenci, bylo vydání stroje ve formátu herní konzole zastaveno a Atari se zaměřilo jen na plnohodnotné počítače s klávesnicí a dostatečným množstvím portů.
Vydání nových strojů se neobešlo bez problémů. Připravené počítače měly problémy se splněním regulí ohledně vyzařovaného rušení. Bylo nutné provést některé úpravy a zlepšit stínění celé desky elektroniky (ostatně když otevřete osmi/šestnácti bit od Atari, tak masivní stínění už zůstalo součástí jejich produktů).
K hlavnímu představení strojů veřejnosti došlo začátkem roku 1979 na výstavě Consumer Electronics Show. Byly představeny dva modely – 400 a 800. Jejich hlavní rozdíly byly v kapacitě paměti RAM (400 – 4kB, 800 – 8kB) a v provedení klávesnice – levnější model dostal plochou membránovou klávesnici. Zvláštností byly hned čtyři joystickové porty pro současnou hru čtyř hráčů na jednom počítači. Tuto možnost ale podporovalo jen opravdu malé množství her, v následujících modelech už Atari používalo jen dva porty (nicméně bylo možné použít rozdvojky).
Počítač Atari 400 (zdroj: commons.wikimedia.com)
Počítač Atari 800 (zdroj: commons.wikimedia.com)
Počítač nabízel ve své době opravdu exkluzivní možnosti. Díky specializovaným čipům starajícím se o zvuk a grafiku nabídl bezkonkurenční zobrazovací schopnosti a zvukový doprovod (mějme na paměti, že největší konkurent osmibitů Atari – Commodore 64 byl vydán o pár let později). Tím měl CPU (byl zde použit už plnotučný 6502) více času na zpracování výpočtů. Ostatně tomuto řešení se nelze divit, jelikož velké slovo v projektu měl Jay Miner, který systém podpůrných čipů dovedl později k dokonalosti – ano, přesně tak, Amiga.
Jay Miner – tvůrce legendárních počítačů.
U původních modelů se dlouho nezůstalo, celá řada postupně procházela vývojem (byť pouze evolučním, nikdy už revolučním).
Jelikož se Atari nechtělo vzdát konzolí, na kterých vyrostli, v roce 1982 vydali na trh konzoli 5200, která technologicky vycházela z Atari 400. To se jí bohužel stalo osudným, neboť zákazníci nelibě nesli zrušení kompatibility s úspěšnou 2600, dostupných her bylo málo, a posledním hřebíčkem do rakve byly s konzolí dodávané extrémně nespolehlivé ovladače (ty byly jinak poměrně progresivní, neboť snímaly analogově – tj. i stupeň náklonu). Konzole se nikdy nedostala přes práh USA a byla po necelých dvou letech stažena z výroby.
Konzole Atari 5200 (zdroj: commons.wikimedia.org)
V roce 1983 došlo k události, kterou jsem zmínil u konzole 2600 – krach videoherního trhu. Po úspěchu programovatelné konzole se vyrojilo obrovské množství vývojářů her, kteří se chtěli svézt na vlně. Došlo k obrovskému nasycení trhu, kdy se zákazníci začali v nabídce ztrácet, a zároveň mezi tímto množstvím her byla kvanta mizerných, které hráče odradily (pamatujte, žádný internet, kde by si člověk mohl přečíst recenze). Jedním z hřebíčků do rakve přišlo samo Atari – v té době vyšel do kin film E.T., a společnost samozřejmě chtěla prodat licencovanou hru k filmu. Rozjeli reklamní kampaň a objednali obrovské množství cartridgí. Bohužel hra která vyšla byla mizerná, a už tak naštvaní hráči začali bojkotovat a ignorovat herní trh. Výsledkem bylo enormní oslabení zájmu o herní produkty, hromada herních společností zbankrotovala a samo Atari k tomu muselo vykoupit od prodejců cartridge E.T. zpět a zlikvidovat je, což firmu silně oslabilo.
Pozn. hra E.T. se stala takovým malým fenoménem a vzorem špatného, často označována za nejhorší hru historie. Ve skutečnosti byla hra spíš jen otravná, jelikož hráč stále někam padal (do jam, ze kterých musel neustále šplhat nahoru), ale celkově byla obdobná mnoha jiným té doby. Tady se narazilo spíš na odpor mezi očekáváním a výsledkem. Vývojářem hry byl prakticky jediný člověk (což bylo tenkrát obvyklé) – Howard Scott Warshaw. Nicméně nelze svalovat vinu na něj, protože Atari chtělo hru prodávat na blížící se vánoční trhy, což znamenalo, že na celý nápad, vývoj, testování a nahrání do ROM pamětí měl jen několik týdnů.
Hra E.T. – často označována jako nejhorší hra všech dob.
V roce 1983 byl veřejnosti představen nový model 1200XL. Ten byl obdařen novým designem a mnohem větší RAM (64kB). 1200XL byl zajímavým strojem, hlavně design byl velmi povedený (líbí se mi osobně nejvíc ze všech XL modelů). Nicméně bohužel měl několik technických nedostatků v portech a nasazenou velmi vysokou cenu. Zájem o něj byl vlažný a dlouho na trhu nezůstal. Dnes je poměrně ceněným kusem HW.
Počítač Atari 1200XL (zdroj: commons.wikimedia.org)
Tou dobou také vyrostla konkurence, která začala nabízet stroje s obdobnými schopnostmi a často drasticky útočila na cenu. Atari začalo zběsile vyvíjet různé updatované modely, spousta z nich měla být mnohem pokročilejší s doplněnými čipy pro ještě lepší zvuk, dvě CPU, modem, integrovaná FDD…všechny tyto stroje byly nakonec smeteny ze stolu a na trh se dostaly dva modely – 800XL a 600XL, které byly uvedeny na trh také v roce 1983.
Počítač Atari 600XL (zdroj: commons.wikimedia.org)
Počítač Atari 800XL (zdroj: commons.wikimedia.org)
Model 800XL s nasazenou rozumnou cenou se stal nejprodávanějším modelem z osmibitů Atari. Obsahoval stále plnohodnotný 6502 CPU a 64kB RAM, solidní klávesnici, slot na cartridge, a dostupný tovární magnetofon či pokročilejší FDD (5,25"). Díky vyváženým parametrům a dobré ceně nebyl úspěch na trhu překvapením. Model 600XL se lišil zkráceným designem a menší RAM (od pouhých 16 kB do 48 kB). Jeho prodeje nebyly tak vysoké, mnoho lidí zřejmě považovalo menší RAM za zbytečné omezení. Dnes také na aukcích na model 600 příliš nenarazíte.
Inženýři v Atari měli s osmibity stále své plány a chtěli provést zásadní vylepšení, nicméně do jejich plánů zasáhl nový majitel firmy Atari, který oslabenou společnost v roce 1984 odkoupil – Jack Tramiel, který již považoval osmibitové stroje za zastaralé, a chtěl se plně věnovat 16bitovým modelům (a tak vzniklo Atari ST).
Nicméně Tramiel nebyl blázen, aby stopnul výrobu stále dobře prodávaného zboží. Technologický vývoj nechtěl, ale v roce 1985 představil modely 65XE a 130XE (a později 800XE pro trhy v Německu a Československu, kvůli zdejší oblíbenosti 800XL, nicméně to byl pouze 65XE s jiným názvem). Stroje dostaly design vycházející z modelu ST, ale technologicky se moc nelišily od starších XL modelů. 65XE měl 64 kB RAM, a 130XE celých 128 kB, ke kterým přistupoval promocí přepínání paměťových bank (jelikož CPU neuměl takovou paměť obsloužit, podobný trik používal i 80kB Didaktik Gama).
Počítač Atari 130XE (zdroj: commons.wikimedia.org)
Bohužel tyto modely už byly vyrobeny s extrémním tlakem na cenu, a tak jejich spolehlivost byla mizerná. Používaly nekvalitní desky plošných spojů, které trpěly na praskání vodivých cest a nekvalitní paměťové čipy Micron s vysokou mírou selhání (tehdejší praktikou bylo dát aspoň jeden kvalitní paměťový čip na každou desku, aby byl počítač vůbec schopen projít výstupní kontrolou).
V roce 1986 byl poslední pokus o úspěch na poli osmibitových konzolí – Atari 7800. Tato konzole vycházela stejně jako předchozí 5200 z generace modernějších osmibitů obdařených vylepšenými custom čipy. Nicméně se chtěli vyvarovat nespokojenosti ohledně zpětné kompatibility, a tak do 7800 integrovali čip TIA, který tvořil konzoli 2600. K tomu implementovali přepínání CPU do „kompatibilního“ režimu, který se tím výkonově degradoval na výkon původní 6507. Tedy pouze pokud konzole detekovala cartridge určenou pro 7800, běžela v plnohodnotném režimu, jinak nastartovala ve výkonu skoro 10 let staré konzole.
Bohužel z důvodu šetření (jelikož integrovat čip další konzole něco stojí) byl ze sestavy čipů pro 7800 odstraněn POKEY. Ten se staral o vstupní zařízení (joystickové porty), což nebylo obtížné nahradit, nicméně také tento čip tvořil veškeré zvukové schopnosti osmibitů Atari. Takže celé audio schopnosti konzole přebral čip TIA, bezmála deset let zastaralý. Sice konzole podporovala integraci POKEY čipu do cartridge s hrou, jenže to znamenalo značné zdražení cartridgí. Místo jednoho čipu v každé konzoli by bylo potřeba tisíce čipů do každé hry. Takže s čipem POKEY byly vydány asi jen dvě hry z celé kolekce pro 7800.
Konzole Atari 7800 (zdroj: commons.wikimedia.org)
Posledním mohykánem řady byl model XE Game System na konci roku 1987. To byl model XE rozstřelený na více komponentů (oddělená klávesnice) a dostal do základního balení světelnou pistoli. S připojenou klávesnicí to byl plnohodnotný počítač 65XE, bez ní fungoval jako běžná konzole na cartridge. Neměl velký úspěch, tou dobou už byla koncepce zastaralá, a měla konkurenci ve vlastních řadách (7800) i od ostatních výrobců (Nintendo Entertainment System, Sega Master System…).
Konzole-počítač Atari XEGS (zdroj: commons.wikimedia.org)
V roce 1992 byla po oficiálně ukončena výroba osmibitů firmy Atari. Když vypustíme poněkud omezenou 2600, a budeme brát v potaz pouze počítače s plnohodnotným CPU 6502 a vylepšenými podpůrnými čipy, které zásadně tvořily jejich schopnosti, tak se celá osmibitová série udržela v prodeji po dobu celých 13 let. To není vůbec špatné na to, kam mezitím technologie pokročila. A ani po ukončení výroby nebyla zapomenuta. Pro mnohé (včetně mne) byla díky dostupnosti a ceně dosažitelnou vstupenkou do světa počítačů. V devadesátých letech bylo těchto strojů po domácnostech stále mnoho (ne každý si mohl dovolit PC, ST či Amigu), a v takovém sousedním Polsku byl vývoj her stále v oblibě, a tak jsme i tou dobou dostávali pořád nové a nové hry.
Návrat hrdiny
Atari 800XL je pro mne návrat do starých dob. Na tomto počítači jsem vyrůstal. Tenkrát jej sehnal starší bratr, a pamatuji jej prakticky denně od tahání kačera až do puberty. Bohužel, jak jsem již zmínil, ten „náš“ kus jsem já neprozřetelně v pubertě prodal sběrateli, kterému sice udělal radost, ale časem jsem toho litoval, nyní o to více, když jsem se rozhodl tyto hrdiny dětství sbírat.
Pozn.: Omlouvám se za kvalitu některých fotografií, v rámci bastlířské horečky zapomínám kontrolovat kvalitu fotek při práci, některé jsou tedy trochu rozmazané.
Původně jsem myslel, že do sbírky seženu model XE (kvůli designu), nicméně na to už mám ST, a když se objevil tento trochu ušmudlaný a neodzkoušený kousek v aukci, i s trafem, XC12 a třemi joysticky (jeden dokonce originální Atari, byť původně určený ke konzoli 7800, za rozumnou cenu, nešlo odolat. A tak se hrdina dětských dní (skoro) vrátil zpět.
Doručený počítač Atari 800XL po vybalení spolu s magnetofonem a zdrojem.
Příslušenství dodané k počítači.
Doručený kousek poštou byl velmi dobře zabalen, a tak nepřišel žádné úhoně. Důkladná prohlídka odhalila, že kromě usazené špíny je jinak kryt počítače ve výborném stavu. Žádné vrypy do plastů či praskliny. Na spodní části byly některé z hlaviček šroubů orezlé, což značilo, že počítač nějakou dobu seděl ve vlhkosti (což odpovídalo popisu prodávajícího, že stroj byl před lety uložen do spíže a tam seděl až do prodeje). Ale při pohledu přes sloty nic nenapovídalo, že by koroze zasáhla elektroniku počítače. A jelikož jsem od povahy člověk zvědavý, tak i přes trochu morbidní anglické přísloví „Zvědavost zabila kočku“ jsem neodolal, a chtěl dodaný počítač hned vyzkoušet, zda se mi do ruky dostal funkční kousek, či to vypadá na servis – či v nejhorším – ND.
Samozřejmě jsem hned nepřipojil počítač do sítě a děj se co děj. Nejdřív jsem vizuálně zkontroloval napájecí „kostku“. Bohužel jenom zvnějšku, protože celý zdroj nemá jediný šroubek, a obě části jsou do sebe velmi pevně zapasované (zacvaknuté či dokonce zalepené). Nechtělo se mi ho silou rozebírat, a vzhledem k tomu, že se jedná o prachobyčejný klasický zdroj s transformátorem, který bývá oproti spínaným díky své jednoduchosti velmi odolný, usoudil jsem, že ho zkusím tak, jak je. Takže jsem jej připojil do sítě (přes proudový chránič) a pomocí multimetru změřil výstupní napětí. Jelikož Atari je velmi nenáročné na napájení (stačí mu jen prachobyčejných 5 V a zdroj dává max. 1,5 A – to by se bez problémů dalo napájet obyčejnou USB nabíječkou s dostatečným výstupním proudem), bylo proměření otázkou chvíle. Na výstupu bylo parádních 5V a malé drobné. Tak jsem jej ještě pověsil na osciloskop, abych se podíval, zda na výstupu není nějaký podivný průběh – nic, velmi čistých 5 V s naprosto minimálním zvlněním…
Takže zdroj vypadal předběžně zcela v pořádku, jenom 7pinový DIN na konci byl trochu zoxidovaný – nic, s čím by si neporadil starý dobrý Kontaktol. Takže už mi stačil jenom anténní kablík do TV (stejný má STFM – cinch na jednom konci, anténní zásuvka na druhém, ale dokonce mám tento kabel originální Atari, dostal jsem jej s počítačem).
Takže zapnout – rozsvícená kontrolka na osmistovce byla dobré znamení, ještě na TV spustit ladění analogu, a během dvou minut se objevil tento pohled:
První test počítače, obrazovka READY na začátku působí velmi optimisticky.
Nápis READY na obrazovce je celkem všeříkající. Takže počítač vypadal, že elektronika je ve velmi dobré kondici. Ještě jsem zahrabal v hloubce své pohřbené programátorské paměti, a napsal tento složitý a velmi pokročilý program:
10 PRINT “HELLO” 20 GOTO 10 RUN
Program proběhl bez chyb, takže tím bylo jasno, že počítač je na 120% funkční. // konec nadsázky
Každopádně první test proběhl velmi úspěšně, co jsem narazil na první problém, tak to, že klávesnice není zrovna po těch letech zrovna příliš responzivní. Klávesy OPTION, SELECT a START nereagovaly vůbec, takže mi nešlo spustit vestavěný SELF-TEST počítače, který umí prověřit paměťové banky a všechny kanály zvukového čipu POKEY.
Funkční počítač je potěšující zpráva na začátku projektu, a tím bylo možné přejít do další fáze – rozborka, čištění a základní servis. O tom ale příště.
.jpg){kind=link}