Chytrému napověz i podruhé...

Ilustrační obrázek
Autor: Depositphotos – stori
Ilustrační obrázek
Před časem vyšel na Rootu článek ukazující možnosti zjednodušení práce s počítačem pomocí skriptování a setkal se s takovým ohlasem, že by byl hřích neudělat pokračování. Tak tedy, pohodlně se usaďte a nechte si napovědět i podruhé...
Číslování souborů

V minulém dílu jsem uveřejnil dvě utilitky sloužící k přejmenovávání souborů. Ani dnes si jednu neodpustím:

Tabulka č. 96
Soubor num: #!/usr/bin/perl
use locale;

if (@ARGV < 4) {
  print "Použití: num <prefix> <postfix> <od> <soubory>... ";
  exit;
}

$prefix = shift(@ARGV);
$postfix = shift(@ARGV);
$from = shift(@ARGV);

foreach $file (@ARGV) {
  $new = sprintf("%s%04d%s", $prefix, $from, $postfix);
  $from++;
  if (!-e $new) {
    rename $file, $new;
  }
}

Tento malý skriptík je opět v jazyce Perl a vyžaduje nejméně čtyři argumenty příkazové řádky: prefix, postfix, číslo_od a nejméně jeden název souboru. Jeho úkolem je přejmenovat všechny zadané soubory tak, aby získaly jméno tvaru:  <prefix><číslo><postfix>.

Spustíte-li program například takto:

num "file" "" 0 * 

…přejmenují se všechny soubory aktuálního adresáře na tvar:

file0000
file0001
file0002
...

Voláním:

num "img" ".jpeg" 10 *.jpg 

…přejmenujete všechny soubory aktuálního adresáře, které mají příponu .jpg  na:

img0010.jpeg
img0011.jpeg
img0012.jpeg
...

Jak prográmek funguje? Pole @ARGV je seznam argumentů příkazové řádky. Příkazem shift(@ARGV) se vrátí (a z pole odstraní) první položka. Inicializují se tak proměnné $prefix, $postfix a $od. Následuje cyklus „foreach“, který pokaždé vyrobí nové jméno souboru ($new), zvýší počítadlo $from a soubor přejmenuje.

Úklid na disku

Pokud v Linuxu zhavaruje nějaký program, obvykle po sobě zanechá soubor core. Slouží k ladicím účelům, uchovává v sobě totiž podmínky, při kterých došlo ke zhroucení programu, ale pro obyčejného uživatele je naprosto k ničemu. V mnohých případech zabírá docela dost místa, a tak je vhodné je občas z disku vymazat.

Následující prográmek prochází zadaným adresářem včetně podadresářů (nebo pokud počáteční adresář nezadáte, celým adresářovým stromem) a hledá soubory core. Pokud nějaký nalezne, zeptá se vás, jestli jej chcete smazat a poté ho z disku odstraní.

Tabulka č. 97
Soubor rmcore:

#!/bin/bash

DEST=${1:-"/"}
find "$DEST" -name core -and -type f -exec rm -i {} ;

Nechcete-li, aby se vás skript neustále ptal, jestli má soubor zrušit, jednoduše odstraňte volbu -i za příkazem  rm.

Zavedení aliasů

Aliasy přišly původně z C-shellu, ale dnes je podporuje už snad každý příkazový interpretr. Slouží k definici nových příkazů pomocí substituce řetězce. Příkazem alias si pojmenujete krátkým názvem nějaký složitý příkaz a v příkazovém interpretru jej pak používáte místo toho dlouhého. O aliasech se více dozvíte třeba v manuálových stránkách BASHe ( man bash) – já zde uvedu jen pár užitečných možností, jejichž vložení do vašeho systému by mohlo stát za zvážení.

alias ls='ls --color'
alias lsa='ls -a'
alias lsl='ls -l -a'

Touto trojicí jsme vytvořili aliasy příkazu ls. Napíšeme-li nyní samotné ls, příkazový procesor zjistí, že se jedná o alias a rozvine jej do příkazu ls --color, což znamená barevný výpis obsahu adresáře. Zadáme-li lsa, alias se rozvine na ls -a, ale ls je rovněž alias, takže výsledkem bude ls --color -a, tedy barevný výpis všech souborů adresáře. Podobně je to i s příkazem lsl  – ten se rozvine na ls --color -l -a (dlouhý barevný výpis všech souborů adresáře).

Jak je vidět, aliasy se uplatňují rekurzivně – ale nemusíte mít strach, systém je proti nekonečné smyčce dobře ochráněn.

Aliasy můžete také použít k eliminaci překlepů. Já například často místo make napíšu maek nebo mkae. Výrazně jsem si urychlil práci zavedením aliasů:

alias maek=make
alias mkae=make

Vždy, když se spletu, systém správně pochopí, co vlastně chci…

Občas se hodí vyrobit i alias na příkaz pro přechod do nějakého adresáře:

alias cdfl='cd /mnt/floppy'
alias cdcd='cd /mnt/cdrom'
alias cddoc='cd /usr/doc'
alias cdetc='cd /etc'

Můžete namítnout, že pro takové účely je zde proměnná prostředí CDPATH, ale jistě uznáte, že napsání cdfl je podstatně kratší než  cd floppy …

(Do proměnné prostředí CDPATH se ukládají celé cesty k oblíbeným adresářům. V příkazu cd pak místo absolutní cesty stačí zadat jednoduché jméno oblíbeného adresáře.)

Mohli bychom pokračovat třeba mountováním:

alias mntfl='mount /mnt/floppy; cd /mnt/floppy'
alias mntcd='mount /mnt/cdrom; cd /mnt/cdrom'
alias umntfl='umount /mnt/floppy'
alias umntcd='umount /mnt/cdrom'

Alias mntfl namountuje disketu a rovnou do ní přejde. Stejně tak mntcd, které mountuje pro změnu jednotku CD-ROM. Co dělají umntfl a umntcd, jistě dokážete uhodnout sami.

Chcete-li mít své aliasy k dispozici ihned po každém přihlášení, zapište je do souboru .bashrc (pokud používáte jako shell BASH) ve svém domovském adresáři:

Wazuh školení

Tabulka č. 98
Soubor ~/.bashrc:

alias maek=make
alias mkae=make
alias mntfl='mount /mnt/floppy; cd /mnt/floppy'
alias mntcd='mount /mnt/cdrom; cd /mnt/cdrom'
…

Od příštího spuštění příkazového interpretru je už budete mít zavedeny…

A to je pro dnešek vše. Máte-li sami nějaké nápady a vylepšení, se kterými byste se chtěli podělit s ostatními čtenáři, neváhejte a využijte diskuzní fórum k tomuto článku.

Autor článku

Michal Burda vystudoval informatiku a aplikovanou matematiku a nyní pracuje na Ostravské univerzitě jako odborný asistent. Zajímá se o data mining, Javu a Linux.