Předávali především tzv. taktické zprávy, tedy zprávy, ve kterých bylo potřeba utajit nějakou informaci po dobu jen několika hodin, poté jejich obsah zastaral. U taktických zpráv se cení především rychlost šifrování, přenosu a dešifrování. Dalšími sledovanými parametry jsou chybovost a nemožnost zasílat „falešné“ zprávy. Všechny tyto požadavky byly při nasazení navajských „mluvčích v kódech“ splněny. Výsledky nejkrvavějších bitev – Guadalcanal, Tarawa, Peleliu, Okinawa, Iwo Jima – často záležely právě na jejich přesné a rychlé práci.
Navajové byli poprvé nasazeni na Guadalcanalu (18. září 1942). Zpočátku jim velitel spojovacího vojska příliš nedůvěřoval. William McCabe však již za několik dní mění svůj názor. „Mluvčí v kódech“ dokázali přenést zprávu, u které trvalo zašifrování, příjem a dešifrování do té doby používaným systémem čtyři hodiny, za pouhé dvě a půl minuty!
Major Howard Connor z páté námořní divize zase ve svých vzpomínkách píše, že kdyby nebylo mluvčích v kódech, nikdy by nebylo možné zvítězit u Iwo Jimy. V této divizi bylo zařazeno šest Navajů. Během prvních dvou dnů bitvy přijali přes 800 zpráv a všechny bez chyby! Výkon, kterého by pomocí klasických, tehdy používaných šifrových systémů nebylo možné dosáhnout. Operativnost, bezpečnost, rychlost a přesnost v předávání taktických zpráv přinesly Američanům v této bitvě vítězství.
Ještě dlouho po válce byly všechny informace o tajné americké zbrani ve válce o ostrovy klasifikovány jako přísně tajné. Indiány Navajo nikdo neoslavoval a o jejich hrdinských činech a úmorné práci se nesmělo mluvit. Američané věděli, že se Japoncům nepodařilo kód prolomit, a tak Navajové mluvčí v kódech byli ještě použiti ve válce v Koreji v roce 1950 a dokonce (což není příliš známá informace) ještě v šedesátých letech ve válce ve Vietnamu. Ani v těchto válkách nebyl protivník úspěšný a kód prolomen nebyl. Současně to ukazuje, jak tajný byl celý projekt a jak dlouho se jej a příslušné kódy podařilo udržet v tajnosti.
Od roku 1969 byla veřejnost postupně seznamována s některými skutečnostmi, které se mluvčích v kódech týkaly. V roce 1971 prezident Nixon oficiálně poděkoval všem Navajům, kteří se během světové války zasloužili svým patriotismem, důmyslností a kuráží o vítězství USA nad Japonskem. V roce 1983 byl vyhlášen čtrnáctý duben Národním dnem mluvčích v kódech (National Code Talkers Day) na památku všech mužů, kteří sloužili za druhé světové války v Tichomoří. Prezident Ronald Reagan osobně udělil válečným veteránům mluvčím v kódech vysoká státní vyznamenání.
V roce 1988 založil jeden z válečných veteránů indián Richard Mike ve své restauraci v Navajské rezervaci Kayenta muzeum na památku činů těchto speciálně vycvičených indiánů. Muzeum je velice dobře známé i v Japonsku, návštěva je doporučována japonskými cestovními kancelářemi v průvodcích po USA a Japonci se zde na své cestě ke Grand Canyonu často zastavují.
Na veřejnosti se postupně objevovaly ukázky kódů, které byly za druhé světové války používány. Celý kódový materiál byl nakonec odtajněn 3. 11. 1999. V současné době je kódová kniha, která byla používána v posledních dnech druhé světové války, dostupná na internetu (http://www.history.navy.mil/faqs/faq61–4.htm). Pomocí této kódové knihy jsem také vytvořil název druhého dílu tohoto volného vyprávění o mluvčích v kódech – YIL-TAS GLOE-IH-DOT-SAHI UT-ZAH, což znamená kód bude úspěšný.
Kód byl opravdu úspěšný, přinesl Američanům pravděpodobně vítězství v bitvě o ostrovy. Jak to ale bylo se skutečnou kryptologickou silou kódového systému?
Opravdu byli Japonci proti němu bezmocní? Na tyto otázky nám částečně pomůže odpovědět příběh seržanta Joe Kieyoomia z druhé světové války.
Seržant Joe Kieyoomia mohl za druhé světové války sehrát téměř rozhodující úlohu v bitvě o ostrovy. Byl totiž indiánem z kmene Navajo, nesloužil u amerického námořnictva, ale u dvousté dělostřelecké brigády. Po kapitulaci Filipín (1942) byl zajat a v japonském zajetí strávil 43 měsíců. Krátce po svém zajetí byl oddělen od jednotky a poslán do Japonska do města Nagasaki. Japonci si o něm mysleli, vzhledem k jeho jménu a barvě pleti, že není Američan, ale Japonec, který sloužil v americké armádě, a jako takový měl být řádně vyslechnut a poté odsouzen.
Japonci mu zpočátku nevěřili, že v USA žijí i lidé jiné pleti než bílé a černé a že je rodilý Američan. O jeho případ se zajímala i japonská rozvědka. Po mnoha dnech strádání a utrpení (včetně hladovění a bití) se stalo něco nečekaného, Joa navštívila dvě krásná japonská děvčata a napsala mu na tabulku několik slov v navajštině. Joe musel říkat, co ta slova v angličtině znamenají.
Pamatoval si, že mezi slovy byly výrazy pták, želva, voda. Joe nic nevěděl o mluvčích v kódech a nevěděl, že by mohl bezděky pomoci Japoncům k dekódování těch nejtajnějších zpráv.
Vzhledem k problematickému zachytávání slov (viz popis jazyka) a vzhledem k tomu, že předkládané texty byly vytvořeny pomocí kódové knihy, nebyly Japoncům Joevy překlady příliš platné. Pochopili, že se jedná o kód v navajštině a chtěli tento kód od Joea za každou cenu získat. Jednoho zimního dne jej odvedli bosého ven. Joe musel stát bos ve sněhu při teplotě 27 stupňů pod nulou. Bylo mu řečeno, že zde bude stát tak dlouho, dokud neprozradí navajský kód. Teprve po hodině jej odvedli zpět do cely. Nemohl prozradit, do čeho nebyl zasvěcen. Joe vzpomínal, jak si přál zemřít, ale Japonci jej hlídali a rafinovaně mučili. Po několika dalších mučeních nakonec Japonci pokusy získat kód od Joea vzdali a nechali ho v zajetí ve věznici v Nagasaki.
Zde dokonce zažil i výbuch druhé atomové bomby, která explodovala nad Nagasaki. Tento výbuch, chráněn tlustými zdmi své cely, přežil a tři dny po něm byl osvobozen. Teprve rok poté se od amerických úřadů dozvěděl o mluvčích v kódech a musel se zavázat, že o svých zážitcích nebude po dobu utajení celého systému mluvit. Jeho zážitky byly publikovány teprve v roce 1997.
Tento příběh dokazuje, že Japonci byli v luštění kódu dále, než Američané v roce 1945 tušili, a je pravděpodobné, že kdyby měli Japonci k dispozici velký počet dobře zachycených zpráv a příslušnou analýzu situace, ke které se zprávy vztahovaly, nakonec by kód jejich kryptoanalytici prolomili. Koneckonců v minulém dílu jsme se již zmínili, že kódová kniha byla z kryptologického hlediska velice špatná.
Takže vlastně jen naprostá specifičnost navajského jazyka a především skutečnost, že jej fakticky nelze písemně zachytit, pomohl zachovat tajemství předávaných zpráv.
Pokud v USA něco vzbudí zájem médií a veřejnosti, je snaha to i komerčně využít, a tak ještě v tomto roce má Hollywood natočit dokonce hned dva filmy, které budou barvitě líčit příběhy, které zažili Navajové během druhé světové války. První z filmů se začne promítat v USA již 9. 11. 2001 a bude se jmenovat Windtalkers.
Režisér John Woo, který jej natočil, se proslavil zejména akčními filmy (Zlomený šíp, Tváří v tvář). Film popisuje, jak za války americká armáda využívala indiány z kmene Navajo, aby jejich prostřednictvím předávala tajné zprávy. V upoutávce k filmu se píše, že jazyk těchto indiánů je tak složitý, že funguje lépe než klasické šifry. Aby mohla být metoda předávání zpráv utajena, muselo být zajištěno, aby se nikdo z Navajů nedostal do rukou Japoncům.
Každému „tlumočníkovi“ byl přidělen voják, který jej v případě zajetí měl zastřelit. Film sleduje příběh jednoho takového páru a ukazuje, jak je složité zlikvidovat člověka, který se mezitím stal vaším přítelem. V titulních rolích se představí Nicolas Cage a Christian Slater. Další informace k filmu Windtalkers můžete najít na této adrese: http://movies.yahoo.com/shop?d=hv&cf=info&id=1805535156 .
Zde si také můžete přehrát krátkou filmovou ukázku, je plná střílení a zabíjení.
Z popularity Navajů chce těžit nejen americký filmový průmysl, ale i průmysl hračkářský. Známá firma na hračky Hasbro Inc. v minulém roce vydala roztomilou figurku indiána GI Joe. Jedná se o indiánského spojaře z druhé světové války – mluvčího v kódech. Je to dokonce první mluvící figurka, kterou firma Hasbro vyrobila. GI Joe mluví navajštinou a použitou nahrávku připravil přímo veterán z druhé světové války – Sam Billison, který je prezidentem Navajo Code Talker Association. Prozradím, že právě tato figurka mě inspirovala k sepsání těchto řádků, které se aspoň trochu snažily poodhalit pravdu o mluvčích v kódech dříve, než příběhy hollywoodského stylu vytvoří úplně jiný, pro diváky zajímavější obrázek – legendu. „Pravda“ Hollywoodu tak zřejmě vytvoří „novou“ část americké historie z druhé světové války. Bylo by škoda něvědět, jakou roli v ní Navajové sehráli ve skutečnosti.
Takže nashledanou v kině.
