Psal se rok 1995, byl jsem čerstvě po vojně, plný ideálů a s láskou k všeliké hudbě. V dětském pokoji u rodičů mi stála věž AIWA NSX-320 – dvě kazety, CD přehrávač, rádio a světelná show, která by strčila do kapsy i diskotéku v kulturáku. Když jsem ji zapnul, sousedi věděli, že je čas na Vivaldiho nebo Jeana-Michela Jarreho. A když jsem přetáčel kazety tužkou? To byl rituál. Dnešní generace by si spíš myslela, že si hraju na MacGyvera.
Poznámka pro mladší čtenáře: Tužka nebyla jen na psaní. V devadesátkách to byl multifunkční nástroj – psala, kreslila a hlavně přetáčela kazety. Ano, ručně. Vložili jste ji do kazety a točili. Pokud nevíte, co je kazeta, zeptejte se rodičů. Stejně tak jako kdo byl MacGyver…
Hi-Fi věže: když byl zvuk král a internet sci-fi
Kdo vyrůstal na konci milénia ví, že „hi-fi věž" nebyla jen kus elektroniky – to byl status. Domácí chrám zvuku. Skládala se z několika komponent – zesilovač, CD přehrávač, kazeťák, rádio, někdy i gramofon – a samozřejmě pořádné (ale pasivní) reprobedny. Všechno v jednom těle, často vyšším než mikrovlnka a těžším než školní aktovka.
Měly dálkové ovládání, podsvícené displeje, ekvalizéry a blikající světla, co reagovala na rytmus. Když jste to pustili naplno, sousedi buď tančili, nebo volali policii (pravděpodobnější to bylo, pokud jste bydleli v panelovém domě). Větší „řízci“ měli i věž s CD měničem – měli jste v ní několik CD (typicky tři), mezi kterými šlo hardwarově přepínat.
Značky byly věda. Kdo měl doma AIWA, byl frajer. Kdo měl Technics, byl audiofil. Kdo měl Sanyo, ten měl aspoň něco. Věže se dědily a půjčovaly. Když někdo přinesl vypálené CD s nápisem „Letní mix 1997“, věděli jste, že večer bude dlouhý.
V době, kdy vaše spojení se světem znamenala disketa nebo CD v kapse a modem pískající jako rozbitý budík, byla Hi-Fi věž vrcholem domácího hudebního luxusu. Internet byl ještě v plenkách a pomalý, ale zvuk byl král. A my jsme si ho užívali naplno – i když to občas znamenalo přetáčet kazetu tužkou, hledat ovladač (dálkáč) pod gaučem a doufat, že laser v CD přehrávači ještě chvíli vydrží.
Poznámka: Hi-Fi věž byla takovou standardní a běžnou součástí domácností, že jste se setkali i s dalšími průvodními jevy té doby – pokud věž nehrála, byla překryta elegantní „dečkou“, aby se na ni neprášilo a aby ji nevyšisovalo světlo (podobně jako TV). Druhou běžnou věcí bylo, že jste měli příslušné dálkové ovládání obalené, případně zatavené v igelitu, Byla to ochrana před ohmatáním tlačítek a také před politím (podobně jako to pro TV). A také se na stole “válela” ovládání dvě až tři nebo čtyři – jedno od TV, druhé od Hi-Fi věže, třetí a čtvrté od CD/DVD/VHS přehrávače.
Od AIWA k Denonu: audio evoluce jednoho srdcaře
Po roce 1989 se k nám začala valit lavina nových hudebních nosičů a hudebních žánrů, které jsme dřív znali jen z doslechu nebo z pašovaných kazet či gramofonových desek. Byli jsme hudebně hladoví – a chtěli jsme to všechno slyšet a pořádně. Na kvalitní aparatuře. Jít na koncert bylo jednak drahé a v mnoha ohledech nemyslitelné, protože Československo nebylo na mapě světových turné rozličných umělců – jsme v 90. letech minulého století.
Moje AIWA přežila všechno – stěhování, období hudebního objevování i chvíle, kdy jsem chtěl poslouchat hudbu ze všech dostupných zdrojů. A nebyl jsem na to sám, trávili jsme večery s hudbou ve dvou. Někdy jsme jen poslouchali, jindy hodnotili, a občas šlo o „různé“ příležitosti, kdy hudba hrála spíš v pozadí. Ale vždycky byla součástí atmosféry.
V roce 2002 jsem se se značkou AIWA rozloučil – a zároveň začala má kapitola manželská. A jak už to tak bývá – nejdřív jsme přehrávali hudbu my, a později i naše děti. Hudba hrála při vaření, při úklidu a při dalších různých příležitostech. Pořád se něco ladilo, přetáčelo, pouštělo. A právě v tomhle každodenním rytmu Technics SC-HD310 exceloval. Byl to držák. Krásná kovová věž s oddělenými komponenty a zvukem, který by roztopil i ledovec. Jenže v paneláku v šestém patře se s hlasitostí muselo opatrně. Sousedi měli nervy, ale i slušný hudební přehled.
Pak přišel rok 2018 a s ním i technologická revoluce v obýváku. Technics už měl svá nejlepší léta za sebou – mechanicky se začal rozpadat, i když zvukově pořád držel laťku. Nastal čas na změnu. Volba padla na věž Yamaha MCR-N670D – elegantní, s kovovým čelním panelem, CD přehrávačem, BT a síťovými funkcemi a také s DAB+ rádiem. Spotify už bylo denním chlebem a já si připadal jako audiofil 21. století. Ať už šlo o Handela, Oldfielda, nebo Monkey Business, všechno znělo skvěle. Ale technologie nezastavíš.
Když se nostalgie potká s budoucností
Všechno stárne – i audio lásky. Tak v roce 2025 přišel čas na další krok. Ne že by Yamaha dosloužila – naopak, pořád hraje skvěle a vypadá jako nová. Ale doma jsme zkrátka potřebovali další zařízení. A když jsem se podíval, co Yamaha aktuálně nabízí, zjistil jsem, že od modelu MCR-N670D se toho moc nezměnilo. Žádná zásadní novinka, žádný „wow“ efekt. Tak jsem se začal rozhlížet jinde.
Volba padla na <a>Denon RCD-N12 DAB. Malý, elegantní, ale výkonný. Vypadá jako zařízení z budoucnosti, ale rozumí si i s mou sbírkou CD, kterou bych nedal ani za nový iPhone.
Umí streamovat, přehrávat, ladit rádio, propojit se s chytrou televizí a ještě u toho vypadá jako designový doplněk.
Poznámka: Takový malý zmatek vnáší Denon do označení tohoto zařízení. Já jsem si koupil jen „samostatnou“ krabičku bez reproduktorů. Ta je označena <a>Denon RCD-N12 DAB. Označení Denon CEOL N12DAB značí sadu krabičky Denon RCD-N12 DAB a reproduktorů SC-N10 a používají jej e-shopy.
Denon RCD-N12 DAB: malý tělem, velký duší
Na první pohled působí Denon RCD-N12 DAB jako elegantní a stroze funkční krabička z budoucnosti. Ale nenechte se zmást – pod kapotou se skrývá výbava, která by udělala radost i náročnému audio nadšenci.
Jeho kompaktní tělo (cca 280 × 305 × 108 mm) se vejde skoro kamkoli – na polici, do knihovny nebo vedle televize. Dostupný je ve dvou barvách: černé a bílé.
Co najdete vpředu, vzadu a nahoře?
Přední panel nabízí třířádkový OLED displej, který zobrazuje vše důležité – zdroj zvuku, hlasitost, název skladby nebo stanice. Nechybí šuplík na CD, USB port typu A pro flash disky a 3,5mm jack pro sluchátka.
Horní strana je domovem dotykových tlačítek – podsvícených a přesných. Ovládání hlasitosti, přepínání vstupů, pauza, přeskakování skladeb – všechno na dosah prstu.
Zadní panel je technický ráj:
- HDMI ARC – připojení k TV a ovládání hlasitosti přes její dálkový ovladač.
- Optický vstup (S/PDIF) – ideální pro herní konzole nebo digitální přehrávače.
- Analogové RCA vstupy, včetně jednoho s předzesilovačem pro gramofon (Phono).
- Ethernet port – pro stabilní síťové připojení (100 Mbps).
- Koaxiální vstup pro FM/DAB anténu.
- WPS tlačítko – pro rychlé a automatické připojení k Wi-Fi, které vež taky umí (IEEE 802.11a/b/g/n/ac)
- Reproduktorové výstupy – klasické šroubovací terminály pro pasivní reprosoustavy.
Aby toho nebylo málo, Denon má i Bluetooth 5.4 transceiver – což znamená, že nejen přijímá signál (např. z telefonu), ale umí ho i vysílat – třeba do bezdrátových sluchátek.
Praktické zkušenosti z obýváku
Vždycky jsem měl Hi-Fi techniku buď černou, nebo stříbrnou (maximálně „šampaň“ – barva, ne nápoj). Ale u Denonu RCD-N12 DAB jsem udělal výjimku. Pořídil jsem si ho v bílé. A nelituju. Naopak – bílá verze působí elegantně, čistě a nadčasově. V kombinaci s minimalistickým designem a jemně zaoblenými hranami vypadá Denon spíš jako stylový doplněk interiéru než jako kus techniky. A co je nejlepší? Neulpívají na něm otisky prstů. Což je v domácnosti s dětmi, kočkami nebo častými návštěvami výhra.
Když Denon dorazil domů, byl jsem mile překvapen, jak rychle a bezbolestně proběhla instalace. Připojení k domácí Wi-Fi? Otázka pár minut. Aktualizace firmwaru? Automatická. Aplikace HEOS? Spárování napoprvé. Žádné „zkuste to znovu později“, žádné „chyba připojení“. Prostě plug & play, jak to má být.
Co je součástí balení? Kromě samotného zařízení a návodů dostanete:
- HDMI kabel pro připojení k TV,
- dálkové ovládání včetně dvou AAA baterií,
- DAB/FM anténu v drátovém provedení,
- a napájecí kabel, který není napevno připojený (což je fajn, pokud chcete použít vlastní, delší).
Jediné, co v krabici nenajdete, je ethernetový kabel – ale ten má dnes doma snad každý, kdo někdy zapojoval router. A pokud ne, tak… no, je čas si ho pořídit.
A protože jsem člověk, co si rád hraje nejen s hudbou, ale i s technikou, Denon se u nás doma rychle stal členem rodiny. Ne, nedostal vlastní místo u stolu, ale má VIP pozici v obýváku – mezi knihami a sbírkou CD, které už nikdo nevypaluje, ale nikdo je ani nevyhodí.
Ovládání přes dotyková tlačítka funguje skvěle. Jen si musíte zvyknout, že když máte ruce od těsta nebo od lepidla (děti tvoří), Denon se tváří, že vás nezná. Ale jakmile se prsty lesknou čistotou, reaguje jako dobře vycvičený retrívr.
Bluetooth vysílání do sluchátek je záchrana. Když všichni doma spí, můžu si pustit System of A Dawn na plné pecky – jen do uší. A když se mi nechce hledat bezdrátová sluchátka, připojím jiná kabelem. Staré dobré jackové spojení ve variantě 3,5 mm (6,3 mmm nehledejte).
A co mě opravdu pobavilo – Denon má budík. Ano, můžete vstávat s Händelem místo s mobilem. Jen pozor, pokud si večer pustíte AC/DC a zapomenete přepnout vstup, ráno vás čeká budíček, který by probudil i rotu vojáků na cvičení. Hlasitý, energický, a rozhodně ne něžný. Ale zase – lepší než zaspat.
Co bude dál?
Od AIWA přes Technics až po Yamahu – moje cesta světem Hi-Fi byla dlouhá, hlučná a plná emocí. Když přišel čas na další krok, Denon RCD-N12 DAB se ukázal jako ideální kandidát. Malý, elegantní, ale s velkým srdcem. V první části jsme si prošli historii, motivaci a důvody, proč jsem se rozhodl právě pro něj.
Ale jak si tahle stylová krabička vede v reálném provozu? Jak zní v kombinaci s pořádnou reprosoustavou? A co všechno vlastně umí – od CD přes Spotify až po hraní na Switchi?
To všechno (a ještě víc) se dozvíte v druhé části recenze. Tak si ji nenechte ujít – protože tahle Hi-Fi romance teprve začíná hrát naplno.
ČLÁNKY DO MAILU