Historie vývoje GUI (11): textové editory a textové procesory využívající textový režim

4. 1. 2011

Doba čtení: 20 minut

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

V jedenácté části seriálu o historii GUI budeme pokračovat v popisu aplikací, které využívaly textový režim počítačů PC. Zaměříme se na textové editory (včetně programátorských editorů a hexa editorů) a taktéž na textové procesory, především na vzestup a pád kdysi slavného textového procesoru WordStar, který ovlivnil i další procesory, zejména WordPerfect a MS(PC) Word.

Obsah

1. Univerzální textové editory (ASCII editory)

2. Programátorské textové editory a hexa editory

3. Stručná historie textových procesorů

4. První textové procesory pro osmibitové mikropočítače

5. WordStar – jeden z prvních skutečných textových procesorů pro mikropočítače

6. WordStar pro počítače firmy Epson

7. Portace WordStaru na procesory Intel 80×86

8. Sebevražda zvaná WordStar 2000

9. Odkazy na Internetu

1. Univerzální textové editory (ASCII editory)

V předchozí části seriálu o historii vývoje grafických uživatelských rozhraní jsme si řekli, z jakého důvodu poměrně velké množství aplikací na počítačích PC původně pracovalo v textových režimech namísto režimů grafických. Taktéž jsme si některé z těchto aplikací popsali, nebo se o nich alespoň letmo zmínili – jednalo se především o různé správce souborů, zejména o aplikace PC Tools či XTree (Gold) a taktéž o slavný Norton Commander a různé jeho nástupce (Volkov Commander, DOS Navigator, M602…). Souborové manažery byly a dodnes jsou důležitou součástí většiny osobních mikropočítačů, ovšem stejně důležité jsou i další uživatelské aplikace. Na prvním místě je zapotřebí jmenovat textové editory (též zvané ASCII editory, protože do textu nevkládají žádné formátovací znaky kromě znaků CR, LF, HT či VT) a textové procesory (ty naopak většinou produkovaly soubory, v nichž se vedle vlastního textu ukládaly i formátovací příkazy). Na počítačích PC vzniklo velké množství textových editorů i procesorů, které se od sebe lišily jak svými schopnostmi, tak i systémovými nároky a samozřejmě též cenou (někdy nulovou).

Obrázek 1: Spartánské rozhraní řádkového textového editoru EDLIN.

Prvním textovým editorem, který byl dostupný pro operační systém MS-DOS, byl program EDLIN, který je mimochodem stále dostupný i ve Windows XP (jak je tomu na novějších systémech Microsoftu autor nezkoumal). EDLIN je takzvaný řádkový textový editor, což mj. znamená, že se všechny editační příkazy musí zadávat z příkazového řádku, není možné pohybovat kurzorem po celé obrazovce (to umožňují až takzvané celoobrazovkové editory) a naprostá většina editačních příkazů je orientována na práci s celými textovými řádky (vymazání řádku či více řádků, vložení nového řádku, kopie či přesun více řádků atd.). V určitém ohledu je sice EDLIN podobný klasickému unixovému editoru ed, ovšem možnosti EDLINu jsou ve skutečnosti mnohem menší, protože například dodnes(!) neobsahuje podporu pro regulární výrazy. Jednou z předností EDLINu byla možnost pracovat s textovými soubory většími než byla dostupná volná kapacita operační paměti, ovšem tuto vlastnost později začaly nabízet i některé celoobrazovkové editory.

Obrázek 2: EDIT (MS-DOS Editor) dodávaný společně s MS-DOSem i MS Windows je typickým představitelem celoobrazovkových ASCII editorů.

Pro zajímavost jsou v následující tabulce vypsány všechny příkazy, které EDLIN uživatelům nabízí ve své verzi pro operační systém Windows XP:

Příkaz	Význam (EN)	Význam (CZ)	Popis
a	append	připojit	načtení dalších n-řádků souboru do paměti (použito u dlouhých souborů)
c	copy	kopírovat	kopie sekvence řádků na jiné místo v souboru
d	delete	odstranit	vymazání sekvence řádků
e	end	ukončit	ukončení editoru se zápisem změn na disk
i	insert	vložit	vložení nových řádků
l	list	seznam	zobrazení sekvence řádků
m	move	přesunout	přesunutí sekvence řádků na jiné místo v souboru
p	page	stránka	zobrazení souborů po stránkách
q	quit	konec	ukončení editoru
r	replace	nahradit	nahrazení jednoho řetězce jiným řetězcem v zadané sekvenci řádků
s	search	vyhledat	vyhledání řetězce v zadané sekvenci řádků
t	transfer	přenos	připojení obsahu externího souboru
w	write	zápis	zápis celého souboru či jen prvních n-řádků

Obrázek 3: Do DOSu byly později portovány i textové editory VIM a Elvis (jedná se o známé editory s podobnou filozofií ovládání, jako unixový editor vi).

2. Programátorské textové editory a hexa editory

Teprve v pozdějších verzích MS-DOSu začal být kromě zcela nedostatečného EDLINu dodáván i plnohodnotný celoobrazovkový textový editor nazvaný jednoduše EDIT (MS-DOS Editor) (tento editor je mimochodem využíván i vývojovým prostředím QBasicu). Ovšem pro osobní mikropočítače PC vybavené operačním systémem MS-DOS vzniklo i velké množství dalších celoobrazovkových textových editorů nabízených dalšími firmami. Zejména se jedná o P-Edit (napsaný inženýry z firmy SSI, kteří v tomto editoru naprogramovali DOS-ovou verzi WordPerfectu – viz též navazující část tohoto seriálu), Norton Editor – NE (jedná se aplikaci odlišnou od interního editoru Norton Commanderu), poměrně výkonný QEdit, velmi malý (3 kB) a přitom výkonný editor E naprogramovaný v assembleru a dodávaný ve formě zdrojového kódu atd. Některé textové editory různé kvality byly součástí dalších aplikací. Již minule jsme se zmínili o editorech Norton Commanderu či DOS Navigatoru, ovšem textový editor byl zabudovaný například i v poštovních programech (PMail), databázových aplikacích (dBase, FoxPro) či tabulkových procesorech (Lotus 1–2–3).

Obrázek 4: Textové uživatelské rozhraní vývojového prostředí Turbo C verze 2.01 firmy Borland.

Samostatnou skupinu tvoří textové editory zabudované do integrovaných vývojových prostředí a taktéž takzvané hexa editory. Zatímco textové procesory umožňující pokročilé formátování textů byly používány především v kancelářích, na úřadech a ve školství, byly textové editory (ASCII editory) využívány zejména programátory a administrátory. Programátoři mohli využívat buď samostatné textové editory, které byly odděleny od dalších vývojových nástrojů (příkladem může být trojice Norton Editor+Turbo Assembler+Turbo Debugger), nebo naopak editory, jenž byly nedílnou součástí integrovaných vývojových prostředí (IDE). Jedním z prvních IDE pro PC byl Turbo Pascal (verze 3) následovaný Turbo Basicem a později i Turbo C – jde o produkty firmy Borland. Později vznikla i vývojová prostředí dalších firem, například QBasic, Quick Basic a Visual C++ firmy Microsoft a mezi IDE můžeme počítat například i „programátorské“ prostředí nabízené databázovými programy dBase a FoxPro.

Obrázek 5: Editace zdrojového kódu ve vývojovém prostředí Turbo C (verze 2 ještě nevyužívala možností knihovny Turbo Vision a taktéž neobsahovala podporu pro zvýraznění syntaxe).

Programátoři nebo pokročilejší uživatelé, kteří potřebovali pracovat s binárními soubory, často používali (a dodnes používají) takzvané hexa editory, které umožňují binární soubor zobrazit jako sekvenci hexadecimálních čísel. Vzhledem k tomu, že standardní textový režim má 80 znaků na textovém řádku, byla obrazovka těchto editorů rozdělena na tři části: sloupec s adresou (pořadím bajtu v souboru), 48 sloupců se šestnácti hexadecimálními hodnotami a konečně šestnáct znaků s ASCII hodnotami editovaných bajtů – podobný formát je ostatně dodnes generován například velmi užitečnou utilitou xxd dodávanou společně s textovým editorem Vim. Jedním z nejpoužívanějších hexa editorů pro IBM PC byl HIEW (Hacker's View), jenž se souborem dokázal pracovat ve čtyřech režimech. Šlo o textový režim bez zalamování řádků, textový režim se zalamováním řádků, hexadecimální režim a konečně režim dissasembleru, v němž se jednotlivé bajty v souboru interpretovaly jako instrukce procesoru 80×86. HIEW bylo možné použít mnoha různými způsoby: pro úpravu vlastních binárních souborů, crackování programů (například náhradou některých skoků instrukcemi NOP), úpravu souborů s uloženými stavy různých her (například zvýšení počtu kreditů v Duně II) či pro opravu poškozených binárních souborů, například po pádu databázových aplikací.

Obrázek 6: Zdrojový kód (Pascal a assembler) zobrazený ve vývojovém prostředí Turbo Pascal 6 vytvořeném s využitím knihovny Turbo Vision. Díky použití znaků definovaných v masce 9×8 pixelů bylo možné zobrazit 50 řádků textu.

3. Stručná historie textových procesorů

Opusťme nyní téma textových editorů a vraťme se do minulosti k počátkům textových procesorů. Historie vývoje textových procesorů, tj. aplikací umožňujících minimálně automatické formátování textu do odstavců, většinou však i podporujících různé styly textu, je velmi dlouhá a dalo by se říci, že i dosti dramatická, protože v ní můžeme najít jak hvězdné vzestupy mnoha firem, tak i následně jejich pády, krachy či odprodeje. Navíc se zde můžeme setkat s legendárními programátory, jakými jsou J.B.Barnaby či Charles Simonyi. Na samotném začátku existence skutečných textových procesorů stály specializované systémy (tj. hardware i software) určené jen a pouze pro zpracování textu – nejednalo se tedy o plnohodnotné univerzální počítače. Tyto systémy byly vyráběny mnoha firmami, z nichž nejvýznamnější byly společnosti Lanier, Vydec, Xerox (ta ostatně navrhla i první textový procesor s GUI – viz též již popsaný systém Bravo pro počítače Alto), IBM, Olivetti a především Wang Laboratories. Tyto systémy byly většinou sestaveny z upraveného minipočítače či mainframu, ke kterému se uživatelé připojovali přes terminály, ať již lokálně přes sériový port nebo vzdáleně pomocí modemu.

Obrázek 7: HIEW pracující v režimu zobrazení textu bez zapnutého word-wrappingu.

Není asi zapotřebí zdůrazňovat, že se jednalo o poměrně drahé systémy, které si – již z principu jejich činnosti: jeden drahý server s nezanedbatelnými ročními náklady a množství levných terminálů – mohly pořídit především státní instituce či větší a bohatší společnosti (jak se však zdá, doba centralizovaných kancelářských aplikací umístěných na serveru se již opět vrátila, i když se namísto jednoduchých textových terminálů uživatelé k serverům připojují přes drahý a komplikovaný grafický terminál a.k.a. PC). Vraťme se však do sedmdesátých let minulého století k systémům pro práci s texty. Situace na tomto segmentu trhu se radikálně změnila s příchodem mikropočítačů, který byl sice zpočátku nenápadný, ale pro mnoho výše zmíněných společností v podstatě destruktivní. Již v roce 1976, tedy krátce poté, co byly na trh uvedeny první osmibitové mikroprocesory, vznikl první textový procesor pro mikropočítače. Jednalo se o Electric Pencil firmy Michael Shrayer Software.

Obrázek 8: HIEW pracující v hexa režimu.

4. První textové procesory pro osmibitové mikropočítače

Po tomto roce již začal vývoj textových procesorů pro mikropočítače nabírat na obrátkách, a to do takové míry, že specializované systémy na zpracování textu prakticky přestaly o deset let později existovat (sice byly stále podporovány, ale jejich vliv na další vývoj výpočetní techniky byl minimální). Mimochodem – prakticky jediný „pozůstatek“ po kdysi slavné a bohaté firmě Wang Laboratories je paralelní rozhraní Centronics, které vzniklo již v roce 1970 v souvislosti s tiskárnou označovanou jako Model 101. O komunikaci s touto tiskárnou se starala technologie navržená samotným Dr. Wangem, Robertem Howardem a Prentice Robinsonem. V roce 1971 došlo k oddělení jedné divize firmy Wang Laboratories; tato divize byla nazvaná Centronics Corporation. Rozhraní použité u Modelu 101 se postupně stalo sice neoficiálním, ale o to více akceptovaným de facto standardem, především od chvíle, kdy firma IBM navrhla a použila paralelní port pro svoji novinku – IBM PC. K tomuto portu bylo možné zapojit kabel, který měl na jednom konci konektor DB25 a na druhém konci 36pinový konektor polooficiálně nazývaný „Centronics“.

Obrázek 9: HIEW pracující v režimu disassembleru.

Vraťme se však k textovým procesorům. Při pohledu na historii vývoje moderních textových procesorů určených pro mikropočítače (tedy nikoli pro minipočítače ani pro specializované systémy zmíněné výše) můžeme najít dvě důležitá časová období. První z těchto období spadá zhruba do roku 1978, kdy se na trhu objevily první jednoduché textové procesory pro mikropočítače. Jednalo se především o EasyWriter Johna Drapera (klon zmíněného Electric Pencil na počítače Apple II), Apple Writer a WordMaster (z něhož se později vyvinul slavný WordStar). Druhé přelomové období připadá na přelom let 1982 a 1983, během nichž došlo k portaci dvou v té době nejvýznamnějších textových procesorů – WordStaru a WordPerfectu na platformu IBM PC. O necelý rok později (polovina roku 1983) na trhu s textovými procesory vzniká další, zpočátku nenápadný, ale o to nebezpečnější hráč – Microsoft Word for DOS. Jak již jistě čtenáři tohoto článku tuší, právě tento v pořadí třetí textový procesor (čtvrtým je poněkud podceňovaný XYWrite) se nakonec stal vítězem – ovšem až po přechodu na Windows, což je ovšem téma, které příliš nesouvisí s aplikacemi pracujícími v textovém režimu.

Obrázek 10: Kontextová nápověda k editoru HIEW.

5. WordStar – jeden z prvních skutečných textových procesorů pro mikropočítače

Od konce sedmdesátých let až do zhruba poloviny osmdesátých let minulého století byl nejznámějším a současně i nejprodávanějším textovým procesorem slavný WordStar. Historie tohoto textového procesoru, který je například Johnem C. Dvorakem považován za jednu z nejlepších aplikací, která kdy byla vytvořena, sahá až do roku 1977. V tomto roce si totiž Seymour Rubinstein (jeden ze zaměstnanců firmy IMSAI) pročetl studii společnosti Datapro, která se zabývala výše zmíněnými specializovanými systémy s textovými procesory, a rozhodl se, že založí čistě softwarovou společnost orientovanou převážně na tento segment trhu. O rok později – v roce 1978 – založil Rubinstein firmu MicroPro a přesvědčil svého bývalého kolegu Johna Robbinse Barnabyho, aby se k nově založené firmě připojil a vyvíjel pro ni aplikace. Barnaby byl excelentní programátor v assembleru a o několik let později se stal jedním z nejznámějších programátorů celé éry vzestupu mikropočítačů.

Obrázek 11: HIEW pracující v režimu zobrazení textu se zapnutým word-wrappingem.

Prvním Barnabyho úkolem bylo vytvoření dvojice programů – relativně jednoduchého textového editoru WordMaster a programu SuperSort pro operační systém CP/M určený pro mikroprocesory Intel 8080 a Zilog Z80. Barnaby pracoval na vývoji obou programů současně (!), přičemž pro vytvoření WordMasteru použil svůj dřívější textový editor nazvaný NED (New EDitor), psaný – jak bylo Barnabyho zvykem – v assembleru mikroprocesoru Intel 8080. WordMaster se prodával poměrně dobře, ovšem uživatelé začali požadovat nové funkce, především podporu pro tisk a taktéž podporu pro (polo)automatické formátování textu – právě tyto dvě funkce tvořily určitou hranici mezi textovými editory a textovými procesory. John Barnaby se tedy s velkým nasazením pustil do dalšího úkolu – vytvoření textového procesoru s podporou tisku, aktivních okrajů textu a taktéž podporou pro automatický word wrapping (přeskládání slov v odstavci při jeho editaci).

Obrázek 12: V textovém režimu se spouštěla i některá „alternativní“ dema. Zde je vidět klasický efekt plasmy, ovšem zobrazený v textovém režimu 80×50 znaků se šestnácti standardními barvami.

Naprogramování textového procesoru nazvaného WordStar trvalo deset měsíců a nakonec bylo z původního kódu WordMasteru použito pouze necelých 10%. Johnu Barnabymu se podařil heroický a možná dodnes nepřekonaný výkon – za oněch deset měsíců napsal 137 tisíc řádků kvalitního a otestovaného programového kódu v assembleru. Seymour Rubinstein a jeho přátelé z firmy IBM později vypočítali, že se jednalo o práci v rozsahu 42 člověkoroků! V roce 1979 byl zahájen prodej první verze WordStaru, jehož cena byla 495 dolarů za samotný program a 40 dolarů za manuál. Jednalo se o velmi úspěšný produkt – jen za rok 1979 prodej přesáhl 500 000 dolarů, v roce 1980 již 1,8 milionu dolarů a v roce 1981 dokonce 5,2 milionu dolarů. Největší obrat měla tato firma v roce 1984 – celých 70 milionů dolarů – což z ní činilo největší softwarovou firmu na světě. Druhá verze WordStaru (taktéž vydaná pro CP/M) měla zabudovanou ochranu proti kopírování, což se však odrazilo na menší oblibě (viz níže). V dalších verzích byla tato ochrana zrušena.

Obrázek 13: Dobová reklama na textový procesor WordStar v podstatě ani moc nepřeháněla…
Zdroj: www.old-computers.com

6. WordStar pro počítače firmy Epson

U Johna Barnabyho, který pracoval velmi intenzivně mnoho hodin denně sedm dnů v týdnu, se však na konci roku 1979 začal projevoval syndrom vyhoření. Proto zažádal o čtyřměsíční volno, které mu Rubinstein skutečně dal. Avšak ani na počátku roku 1980 Barnaby ještě nebyl připraven pokračovat v práci a nakonec firmu MicroPro opustil. Jako každý správný hrdina se však John Barnaby ještě jednou ukázal na scéně a to ve druhé polovině roku 1980. Firma Epson totiž vytvořila malý počítač PX-8 se zabudovaným monochromatickým LCD displejem. Společnost Epson si přála, aby v tomto počítači byla v paměti ROM uložena upravená verze WordStaru schopná pracovat s 48 kB RAM, což znamenalo přepsat část původního zdrojového kódu (psaného v assembleru, jak již víme). Tehdejší programátoři, kteří ve firmě MicroPro pracovali, odhadli, že jim bude konverze WordStaru trvat šest měsíců.

Obrázek 14: Textový editor dodávaný k Norton Commanderu používal klávesové zkratky odvozené od slavného WordStaru.

Rubinstein na to odpověděl, že se přece jedná o pouhou konverzi, která musí být na základě požadavků firmy Epson hotová za čtyři měsíce. Po dlouhých diskuzích nakonec Rubinstein znovu (a naposledy) přemluvil Barnabyho, aby portaci provedl samostatně. John Barnaby si řekl o 100 dolarů na hodinu a nakonec se mu podařilo portaci dodělat za pouhé dva týdny! (další týden si vyžádalo odladění a otestování).

Obrázek 15: I firma Microsoft v některých svých produktech podporovala klávesové zkratky původního WordStaru (zde je zobrazena nápověda k editoru QBasicu založeného na MS-DOS Editoru).

7. Portace WordStaru na procesory Intel 80×86

V roce 1981 byl WordStar vydán pro operační systém CP/M-86, tj. pro mikropočítače postavené na mikroprocesorech Intel 80×86. Říká se, že programátoři firmy MicroPro nebyli schopni (nebo neměli dosti času) na pochopení původního optimalizovaného zdrojového kódu Johna Barnabyho, takže velkou část kódu prostě přepsali z instrukcí osmibitového mikroprocesoru Intel 8080 na instrukce šestnáctibitového mikroprocesoru Intel 8086 (výsledek – ještě první verze WordStaru pro DOS dokázala pracovat jen s 64 kB RAM). I to je možná důvod, proč se o tři roky později společnost MicroPro rozhodla, že celý textový procesor přepíše znovu, tentokrát v programovacím jazyce C, ale to již poněkud předbíháme. Nicméně na konci roku 1981 byl WordStar bez pochyby nejslavnějším textovým procesorem provozovaným prakticky na všech počítačích s osmibitovým operačním systémem CP/M i s jeho šestnáctibitovou variantou CP/M-86.

Obrázek 16: Instalační program k vývojovému prostředí Turbo C 2.01.

Vzhledem k tomu, že WordStar byl úspěšně portován na operační systém CP/M-86, bylo jen otázkou času, kdy se firma MicroPro pokusí o vydání verze určené pro operační systém MS-DOS, čímž by se WordStaru otevřela cesta na potenciálně velmi rozsáhlý trh s programy pro počítače IBM PC. Již v dubnu 1982 se dalšímu hackerovi z firmy MicroPro – Jimu Foxovi – podařilo za jedinou noc upravit verzi WordStaru pro CP/M-86 takovým způsobem, že tento textový procesor mohl být spuštěn v MS-DOSu. Jednalo se prozatím o technologické demo, které Jim Fox ukázal další ráno Rubinsteinovi, ovšem plnohodnotná portace byla provedena až skupinou irských programátorů, kteří pro vývoj používali vývojový systém firmy Intel, jenž pracoval s operačním systémem ISIS II a pro ukládání dat používal osmipalcové diskety (nikoli pevný disk). Vytvořené spustitelné soubory s WordStarem byly následně přeneseny na IBM PC pomocí sériového portu.

Obrázek 17: Instalační diskety WordStaru 4 pro CP/M, který byl vydán v roce 1987. Jednalo se o jeden z posledních komerčních programů pro CP/M.
Zdroj: Wikipedia

8. Sebevražda zvaná WordStar 2000

Zkonvertovaný WordStar (verze 3.0) pro operační systém MS-DOS byl vydán v polovině roku 1982, podobně jako WordPerfect 2.20 (ten byl prodáván za cenu 495 dolarů, tj. za stejnou sumu, jako první verze WordStaru). Pozice firmy MicroPro se v roce 1982 zdála – i přes uvedení WordPerfectu na platformu IBM PC – být na poli textových procesorů neotřesitelná, protože tato společnost měla více než 70% zastoupení na trhu v této oblasti. Ovšem již v následujících dvou letech se společnosti MicroPro podařilo spáchat poměrně efektivní „sebevraždu“, po níž trh s textovými procesory obsadily další firmy a jiné aplikace, především již zmíněný WordPerfect a MS Word for DOS. První (prozatím poměrně malý) problém vznikl již v roce 1983, kdy firma NewStar Inc. vedená ex-zaměstnancem MicroPro Peterem Miereaouem začala na trh dodávat textový procesor nazvaný NewWord, který vypadal a dokonce se i ovládal naprosto stejným způsobem jako původní WordStar.

V roce 1984 navíc prodělal Seymour Rubinstein infarkt a ještě v nemocnici byl svými společníky přemluven k tomu, aby své akcie přepsal na formu, která ho zbavila hlasovacího práva. Rubinstein tento svůj krok později považoval za nejhorší rozhodnutí svého života a nakonec po dvou letech firmu MicroPro nadobro opustil. Jeho nově založená firma Surpass Corporation později vytvořila tabulkový procesor prodaný společnosti Borland, která ho začala nabízet pod názvem Quattro Pro (v kontextu tohoto článku je zajímavé, že se jednalo o tabulkový procesor taktéž pracující v textovém režimu). Ovšem největší chybu udělala firma MicroPro s novou verzí textového procesoru nazvaného WordStar 2000. Příběh této verze v podstatě začal již na začátku osmdesátých let minulého století, kdy firma AT&T po společnosti MicroPro poptávala konverzi WordStaru pro UNIX. Ovšem jak již víme, byl WordStar v té době naprogramován v assembleru mikroprocesoru 8086 přepsaného z původních zdrojových kódů pro mikroprocesor 8080, takže se větší zásahy do programu zdály být velmi složité.

Obrázek 18: Klávesové zkratky editoru WordStar (a nepřeberného množství jeho nástupců) pro posun textového kurzoru. Základem je čtveřice kláves S, D, E, X umístěná do tvaru „diamantu“. Napravo a nalevo od diamantu jsou umístěny klávesy A a F s podobnou funkcí jako klávesy S a D, ovšem s větším dosahem – namísto posunu o jeden znak se prováděl posun o celé slovo. Zkratka Ctrl+Q navíc význam ještě zesiluje – kurzor se přesouvá na začátek a konec textového řádku, popř. na začátek a konec dokumentu. Tyto zkratky jsou snadno zapamatovatelné a využitelné zejména na klávesnicích, kde je CTRL umístěna nalevo od klávesy A (namísto celkem zbytečné klávesy Caps Lock). Prakticky všechny klávesnice počítačů, kde se WordStar používal, měly CTRL umístěno nalevo od A, teprve u PC AT došlo ke změně.

Z tohoto důvodu byla sestavena skupina dvanácti programátorů vedených Danem Druidem, která měla za úkol vytvořit zcela novou verzi textového procesoru. Mezitím Edward de Jong naprogramoval klon WordStaru v programovacím jazyce C (zajímavé je, že vývoj probíhal na terminálu připojeného přes modem o rychlosti 1200 baudů k počítači VAX s UNIXem). Zdrojový kód tohoto editoru měl pouze 12000 řádků, oproti cca 10× většímu kódu WordStaru. De Jong ukázal svůj program Barnabymu, který následně přemluvil Druida, aby tento program použil jako základ pro novou verzi WordStaru. To se také stalo – de Jong byl zaměstnán jako programátor ve společnosti MicroPro a po necelém roce vývoje začala být nová aplikace nabízena pod jménem WordStar 2000.

Obrázek 19: Klávesové zkratky pro posun textu na obrazovce. Povšimněte si, že klávesy W, Z, R, C jsou umístěny okolo původního „diamantu“, takže si jejich pozici uživatelé velmi snadno osvojili.

Tento program měl poměrně silnou ochranu proti kopírování, což však nebylo příznivě přijato veřejností. Ostatně se předpokládá, že v té době byl původní WordStar asi nejvíce kradeným softwarem na světě, což – možná poněkud paradoxně – dobře koresponduje s jeho popularitou a počtem prodaných kopií. Mnohem problematičtější však bylo to, že WordStar 2000 používal odlišný souborový formát a taktéž odlišné klávesové zkratky. Navíc byl tento editor pomalejší a více paměťově náročný než původní WordStar (Barnabyho assembler byl prostě pro běžné programátory nepřekonatelný), takže mnoho recenzentů končilo své články slovy: „big, slow and expensive“, což asi mluví za vše. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat – v roce byl WordStar překonán WordPerfectem jak v počtu prodaných kusů, tak i v obratu, což se již nepodařilo nikdy napravit. Ovšem podobně dramatickým příběhem WordPerfectu se budeme zabývat až příště…

Obrázek 20: Klávesové zkratky pro vymazání částí textu. Některé z těchto zkratek jsou použity i v editorech nekompatibilních s WordStatem. Příkladem je například mcedit se zkratkou Ctrl+Y (delete line) či mnohé další editory používající mapování zkratky Ctrl+H na BackSpace (což ostatně odpovídá ASCII).