Před dvěma týdny jsme si krátce povídali o zajímavém neúspěšném systému filmových „gramodesek“ RCA CED. V závěru jsme neopomněli dvě důležité skutečnosti, dva formáty, které byly ve srovnání s CED úspěšnější a de facto jej poslaly na smetiště elektronických dějin ještě před jeho uvedením na trh. VHSka je jasná, ale jsem toho názoru, že LaserDisc, ač řádově úspěšnější systém než CED, měl blíže právě k CED než VHS. V následujících odstavcích se pokusím svoji myšlenku obhájit.
Těžký osud již od narození
Jen velmi ve stručnosti si řekněme, v čem byl LaserDisc úžasný, v čem naopak měl slabiny, které mu nakonec podrazily nohy. Mezi klady oproti CED jistě můžeme zařadit mnoho věcí. Předně přišel na trh jen zhruba dva roky po VHS, což ještě se skřípěním zubů bylo relativně včas. Navíc jeho konstrukce – volně řečeno – lisovaných CD obří velikosti (průměr 30 cm) znamenala teoreticky nekonečné množství přehrání disku.
Sice používal analogové video*, ale zvuk byl nedlouho po uvedení formátu plně digitální (u první generace disků byl zvuk uložen analogově) a na LaserDiscu se mohl objevit i DTS s vyšším datovým tokem než měly DVD-video disky o léta později (ale poprvé se tak stalo až v roce 1999 s Episodou 1, a to už samozřejmě bylo na světě i DVD-Video a LaserDisc byl jednou nohou v důchodu, ne-li oběma).
* Psal se rok 1978, do uvedení prvního digitálního formátu videa (D-1 od Sony / Bosch) zbývalo ještě celých 8 let.
Výhody a nevýhody
Výhodou LaserDiscu oproti VHS byl vyšší počet řádků obrazu (cca na úrovni pozdějšího spíše profi formátu S-VHS), nějakých 425/440 oproti přibližně 240–250. A v úvodních letech, než do VHS světa přišel záznam zvuku rotačními hlavami, nesly VHS kazety jen nekvalitní mono záznam čtený/zapisovaný statickou hlavou do podélné stopy na okraji pásku, tedy i zvuk byl na LaserDiscu nesrovnatelně kvalitnější.
Dlužno však podotknout, že s ohledem na tehdejší typickou kvalitu TV v domácnostech nemusely tyto výhody LaserDiscu být pro běžné masy (nikoli filmové nadšence, hudební fanoušky a netopýry) tak zjevné. Vždyť LaserDisc přišel na svět rok po uvedení prvního filmu Star Wars, u nějž byl George Lucas přímo zděšen, když zjistil, jak jeho vypiplaný špičkový zvuk a famózní soundtrack Johna Williamse zní v typickém americkém kinosálu.
Díky tomu, že přehrávání LaserDiscu de facto znamená čtení „jedniček a nul“ na médiu reprezentujících analogový PCM záznam o (ve srovnání s DVD či BD) výrazně nižší datové hustotě, byl LaserDisc odolnější při čtení z poškrábaných oblastí disku a přes tyto chyby se uměl za běhu bez potíží přenést. To o DVD (minimálně v počátcích) rozhodně říci nešlo.
Jinak zpočátku také byly filmy na LaserDiscích levnější než na VHS, jelikož plastové optické disky se levně a rychle lisují, zatímco VHS se vyráběly a nahrávaly draze (to se později změnilo výrazně k lepšímu a navíc přišly půjčovny VHS a běžný americký lid objevil kouzlo toho, že film si lze půjčit za zlomek ceny jeho pořízení).
Nicméně když už jsme u té VHS kazety, ukažme si jedno video pro srovnání.
Nemá smysl zabíhat příliš do hlubin poměrů stran a ořezů, ale tohle byla jedna z hlavních bolístek VHS kazet.
U LaserDiscu je také nutné rozlišovat režimy chodu: některé filmy byly uloženy na discích s CAV záznamem – disk se točil konstantní rychlostí a na 1 stranu disku se vešlo 36 minut záznamu. Jiné využívaly CLV (proměnná rychlost, konstantní tok dat), kam se vešlo 60/64 minut záznamu, ale logicky v celkově nižší kvalitě. V 80. letech přišel Pioneer (prakticky odkoupil formát LaserDisc od jeho tvůrců) s metodou CAA, která se lišila tím, že oproti plynule měnícím se otáčkám pro CLV disky definovala zóny s odlišnými otáčkami, čímž se řešily rozličné neduhy CLV metody.
Jenže tu byly také některé nevýhody. Tou první je samozřejmě velikost a hmotnost disků. Pokud se film vešel na jeden disk, budiž. Často ale byly potřeba disky dva. Navíc u všech filmů čekala uživatele v určitou chvíli nutnost otočit disk na druhou stranu (existovaly však později přehrávače, které uměly číst obě strany disku).
To, co jsme o pár odstavců výše uvedli jako výhodu, tedy víceméně přímý přenos analogových dat z disku na video výstup, se později stalo de facto nevýhodou: analogové video z principu věci neobsahuje žádnou podporu samoopravných kódů, žádné ECC / CRC apod. Výsledkem tak sice bylo plynule přehrávané video, ale v místech poškození obsahující chyby v obrazu.
Zajímavé též je (a plyne to částečně z analogové povahy formátu), že ten stejný LaserDisc se mohl v různých přehrávačích přehrávat trochu jinak. To si u DVD nikdo nedokáže představit, jelikož MPEG-2 video je zkrátka přesně daný exaktní formát. Naopak kdo kdy přehrával nějakou VHS kazetu na dvouhlavém videu z 80. let versus 6hlavém Sony/Panasonic/atd, tak tuší, že LaserDisc musel mít stejný problém. Problém kvality čtení a převodu vstupních dat na výstup.
Problém, který s metodou CAA nakonec Pioneer řešil, byl starý dobrý crosstalk, tedy přeslechy. U 30centimetrového disku docházelo k prohybům. A pokud byl disk prohnut příliš, nebo nebyla dokonale vycentrována snímací optika, mohlo k přeslechům docházet. Podobně také CLV režim byl (u tohoto analogového média) velmi náročný na přesnost průběžné změny rychlosti otáčení, mohlo docházet ke čtení sousedních stop optikou.
HD záchvěv
Dobře tedy, LaserDisc se zrodil roku 1978 a postupem doby dostal jak digitální zvuk, tak i podporu Dolby Digital a DTS. Jenže budoucnost už v prvních letech jeho existence klepala na dveře. V roce 1981 Sony demonstrovala světu systém analogového záznamu videa v kvalitě takové, jíž dnes zoveme HD. O tři roky později tento systém uvádí na trh, Sony HDVS používá 1125 řádků prokládaného obrazu a s ohledem na poměr stran bychom dnes mohli hrubě říci, že HDVS nabídlo rozlišení ~1875×1125, tedy zhruba FullHD. Zkrátka asi tak 4,5× více řádků obrazu než VHS a asi tak 2,5 více než LaserDisc.
LaserDisc měl i svoji HD verzi. Zrodila se roku 1994 pod názvem MUSE HiVision Laserdisc a nabízela rozlišení odpovídající 1035i. Jelikož ale LaserDisc za všech předchozích 16 let své existence neudělal díru ani v USA, ani v Evropě, šlo víceméně o systém, který si Japonci vypiplali sami pro sebe. Proto platí, že dnes jsou přístroje pro „HD LaserDisc“ v podstatě raritní, s puncem exkluzivity, výjimečnost a tudíž velmi drahé (zhruba jako Leica a Rolleiflex).
Vrcholem dokonalost tak nejspíš byl přehrávač Pioneer HLD-X9, přístroj olbřímích rozměrů, nádherného designu, vypiplané konstrukce, který silou svých 17 kg hmotnosti a 58 W odběru byl schopen přehrát vše. Tedy jak klasické LaserDiscy, včetně CLV s rychlostí otáčení od 1800 do 600 rpm, tak HiVision LaserDiscy rotující od 2470 po 935 rpm.
Digitalizace a DVD + BD
Jenže co naplat. Roku 1996 se objevil celosvětově přístupný, levný a všemi výrobci přehrávačů, disků i filmů podporovaný formát DVD-Video. Přinesl digitální čistotu, prakticky neomezenou přehratelnost, podporu menu a dalších věcí, ale hlavně to vše ve standardním 12cm kotoučku, se kterým se daleko lépe pracovalo a který už od počátků počítal s použitím ve světě PC a vypalováním – toto u LaserDiscu nikdy nebylo dotaženo.
DVD poskytovalo filmy v kvalitě srovnatelné či lepší LaserDiscu. Nebylo nutné disky otáčet během přehrávání, doma zabíraly daleko méně místa a tak roku 2001 skončila životní pouť LaserDiscu v Severní Americe (o Evropě ani nemluvě).
Mnoho fotografů říká, že film má duši, zatímco digitál produkuje sterilní, byť dokonalé fotografie. Totéž lze říci i o DVD-Video. Na LaserDiscu jste nemohli spatřit kompresní artefakty MPEG-2 algoritmů (zejména makrobloky ve scénách s prudkým pohybem), ani color banding tam, kde encoder potřeboval ušetřit data na akčnější scény. Ano, to vše lze kompenzovat při přehrávání a to vše bylo časem řešeno i u encoderů (adaptivní kvantizace Jasona Fiony Garrett-Glaser vyvinutá pro x264 časem probublala i do MPEG-4 ASP a MPEG-2 encoderů), ale LaserDisc díky své analogové povaze ničím takovým netrpěl (ač trpěl věcmi jinými).
Sledování LaserDiscu lze přirovnat řekněme ke sledování kvalitně masterované VHS z pozdější éry (s Hi-Fi stereo zvukem) na kvalitní TV (řekněme 72cm Trinitron). Má to svoji atmosféru, která netrpí digitální sterilitou jako mnohé DVD či BD disky. Jenže i tato atmosféra je ve skutečnosti jen pokřiveným odrazem původního filmového pásu, tak jak jej z negativu kolorista vytesal do podoby master pozitivu.
LaserDisc je krásná nostalgická vzpomínka pro ty, kdož jej zažili a kdož mohou i dnes doma stále sledovat své oblíbené disky. Je také kusem historie, která je přeci jen viditelnější než RCA CED. A je také formátem, na kterém se vyvinula spousta věcí, z nichž těžily pozdější digitální formáty jako CD-Audio, Video CD, DVD-Video či Blu-ray. A v neposlední řadě je technologií, která propojila oba principielně neslučitelné světy: analog a digitální. Je svým způsobem chybějícím článkem Darwinova řetězce ve světě domácího videa.
PS: stejně jako minule platí, že pokud vás tento formát zajímá více, pak kanál Technology Connections mu věnoval hned celou sérii:
