V dnešním díle opustíme minule instalovaný systém a podíváme se na systém nový. Již jsme se o něm zmínili v minulém dílu a jedná se o jeden ze základních instalačních balíčků s XFCE. Na něm si ukážeme několik dalších vlastností Manjaro. Začneme tím, že si ze stránky Manjaro Download stáhneme ISO soubor pro 64-bit, konkrétně manjaro-xfce-16.06-pre3-x86_64.iso. Stažené instalační médium pak použijeme pro vytvoření nového virtuálního stroje se stejnými parametry, jako byl ten minulý.
Vzhled uvítací obrazovky a start do živého systému je stejný jako u síťové instalace, a tak nebudeme uvádět žádné další podrobnosti. Zaměříme se rovnou na spuštěný systém. První obrázek v první galerii nám ukazuje uvítací dialog, který můžeme pouze zavřít nebo nastavit jeho (ne)spouštění při startu systému. My nebudeme v živém systému moc pracovat, tak dialog jednoduše zavřeme. Při zkoušení na virtuálním stroji si také můžeme všimnout, že okno zabere celou plochu obrazovky, což značí automatické použití příslušných nástrojů pro Vmware Player. Na druhém obrázku první galerie vidíme, že kromě jiného nám systém nabízí hned tři (již dříve zmíněné) varianty pro instalaci funkčního systému:
- nám už známý řádkový instalátor, použitý v minulém dílu, pod názvem cli
- grafický instalátor s názvem Calamares
- grafický instalátor bez názvu, který se ve skutečnosti jmenuje Thus
My si na verzi XFCE ukážeme druhý instalátor Calamares a proto si ho pomocí ikony na ploše spustíme. Třetí obrázek v první galerii nám ukazuje, co se objeví po jeho spuštění – uvítací dialog v angličtině, který nabízí nastavení jazyka, ve kterém bude instalace provedena. My si nastavenou americkou angličtinu změníme na češtinu (volba Czech) – viz čtvrtý obrázek první galerie. Jak je z obrázku patrné, změnily se všechny texty a my tak můžeme použít tlačítko Další. Po něm se nám objeví nastavení časového pásma, které je automaticky nastavené na Londýn. My ho samozřejmě změníme na Prague. Z pátého obrázku v první galerii vyplývá, že lokalizace textů není úplná a že bez dalšího nastavení je systémová lokalizace nastavena na češtinu (pomocí příslušného tlačítka můžeme toto nastavení změnit). Po nastavení časové zóny opět pokračujeme tlačítkem Další.
Dalším krokem je nastavení klávesnice. My si původní anglickou (English (US) Default) změníme na českou, jak je to vidět na šestém obrázku první galerie. K dalšímu kroku použijeme stejné tlačítko a dostaneme se do nastavení diskových oddílů – dělení disků. Jak je zřejmé ze sedmého obrázku v první galerii, máme k dispozici několik možností:
- základní dělení celého disku automaticky
- ruční dělení disků na oddíly
- výběr disku pro instalaci – my máme jenom jeden, takže se výběr nekoná
- informaci o tom, že dělení je prováděno ve starším systému MBR (na virtuálním stroji není UEFI bootování k dispozici)
- grafickou informaci o aktuálním rozdělení vybraného disku na oddíly
My si v této fázi ulehčíme práci a použijeme automatické dělení disku. Po této volbě se ukáže předpokládané rozdělení disku na dva oddíly – root a swap včetně formátu a také možnost nastavení místa pro instalaci zavaděče – viz osmý obrázek první galerie. My necháme vše v základním nastavení (oddíl swap je sice zbytečně veliký, ale nebudeme to v naší ukázce řešit) a přejdeme na další nastavení. Zde si zadáme název systému, nového uživatele a jeho heslo (jako obvykle stejný text pro obě položky archxfce/archxfce). Více ukazuje devátý obrázek v první galerii. Také zde můžeme nastavit automatické přihlášení uživatele do systému bez zadání hesla a to, jestli bude mít tento uživatel administrátorská práva. Ponecháváme přednastavené parametry a přejdeme na další krok instalace.
Jak ukazuje předposlední obrázek první galerie, jedná se o kompletní shrnutí instalačních parametrů:
- časová zóna
- typ klávesnice a její jazykové rozložení
- dělení disku/ů na oddíly
- postup při instalaci po jednotlivých krocích: vytvoření tabulky oddílů na disku, vytvoření oddílu root (formát ext4), vytvoření oddílu swap, instalace kompletního systému Manjaro Linux, instalace zavaděče GRUB na vybrané místo (MBR jediného disku)
Po kontrole a odsouhlasení se tlačítkem spustí samotná instalace systému. Ta může trvat i pár minut, protože rozsah instalované sady balíčků je celkem široký. Po jejím ukončení se objeví dialog s informací, že instalace je u konce a můžeme instalátor ukončit. Můžeme také rovnou zaškrtnout, jestli chceme automaticky restartovat živý systém a nastartovat systém právě instalovaný. Podrobnosti jsou na posledním obrázku v první galerii.
Po startu, který je opět velmi rychlý, se objeví okno správce přihlášení (konkrétně se jedná o LightDM). Základní vzhled je vidět na prvním obrázku ve druhé galerii. Zde můžeme rovnou zadat heslo uživatele (je jenom jeden, takže nemůžeme vybírat z jejich přehledu), nastavit spouštěné sezení (máme pouze jedno – relace XFCE), lokalizaci (máme nastavenou češtinu), vzhled správce (větší písmo, větší kontrast) nebo provést restart či vypnutí stroje. My samozřejmě budeme pokračovat zadáním hesla a přihlášením uživatele do systému. Při jeho startu se objeví již známý uvítací dialog. Ten nyní nastavíme tak, aby se při dalším spuštění systému neobjevil a zavřeme. Pak se můžeme podrobněji podívat na to, co se nám na ploše objevilo.
Na ploše máme tři ikony: koš, systémovou část adresářové struktury a domovský adresář. Kliknutí na libovolnou z nich na příslušném místě otevře správce souborů Thunar – viz druhý obrázek druhé galerie. V dolní části obrazovky se pak nachází panel s následujícím obsahem:
- hlavní menu včetně přímých možností pro uzamčení obrazovky, přepnutí uživatelů nebo odhlášení aktuálního uživatele – viz třetí obrázek ve druhé galerii
- prostor pro seznam otevřených oken aplikací – čtvrtý obrázek druhé galerie
- ikona pro minimalizaci/obnovení všech otevřených oken na ploše
- dvě virtuální plochy
- systémová oblast – probereme dále
- hodiny s jednoduchým kalendářem na kliknutí – pátý obrázek ve druhé galerii
- správa sezení – šestý obrázek druhé galerie
Systémová část panelu obsahuje v základním nastavení několik možností pro nastavení či manipulaci se systémem:
- připojení k síti (drátové, bezdrátové, VPN atd) – sedmý obrázek ve druhé galerii
- nastavení hlasitosti a zvukového systému – osmý obrázek druhé galerie
- správce balíčků a aktualizací – probereme podrobněji v dalším odstavci
- správce schránky XFCE – balíček xfce4-clipman-plugin
- správce napájení
Systémovou oblast i celý panel samozřejmě můžeme nastavit jednak přidáním automaticky spuštěných aplikací nebo instalací/umístěním rozšíření, které panel XFCE obsahuje. My se tím ale nebudeme zabývat a vrátíme se ke správci balíčků a aktualizací. Ten je automaticky „zahnízděný“ v systémové oblasti panelu a jedná se o aplikaci pamac. Konkrétněji se můžeme podívat na nastavení automatického startu aplikací při spuštění XFCE. Kromě jiného si můžeme ověřit, že ikonu správce balíčků a aktualizací v panelu má na svědomí příkaz pamac-tray – viz první obrázek ve třetí galerii. Pokud blíže prozkoumáme vlastní ikonu správce aktualizací, tak si kromě zelené barvy můžeme povšimnout poměrně nenápadného vykřičníku. Ten nám signalizuje, že jsou k dispozici nějaké aktualizace. Blíže se můžeme přesvědčit umístěním kurzoru myši nad příslušnou ikonu. Druhý obrázek třetí galerie nám ukazuje, že je k dispozici celkem 146 aktualizací. My si ještě zkusíme pravý klik na ikoně a výsledek vidíme na třetím obrázku ve třetí galerii.
Z obrázku je jasně patrné (navíc jsme to již krátce probírali v příslušném dílu o Arch Linuxu), že máme k dispozici tři možnosti:
- spustit správce aktualizací
- spustit správce balíčků
- ukončit zobrazení správce v systémové oblasti panelu. Jedná se o nastavení pouze pro dané sezení, při dalším startu se ikona opět automaticky v panelu objeví
My si jako první spustíme správce aktualizací a na čtvrtém obrázku třetí galerie můžeme vidět, že je zde opět celkový počet aktualizovaných balíčků, jejich seznam (všechny jsou zaškrtnuté k provedení aktualizace, je samozřejmě možné je odškrtnout a z aktualizace vyřadit), celková velikost stažení vybrané sady balíčků k aktualizaci a 4 tlačítka s volbami:
- Nastavení – kompletní nastavení hlavně správce souborů, což si ukážeme v další kapitole
- Obnovit – aktualizovat repozitáře proti lokální databázi balíčků, zjistit přítomnost nový aktualizací
- Použít – provést aktualizaci označených balíčků
- Zavřít – ukončit okno správce aktualizací
My si jako první samozřejmě ukážeme průběh aktualizace, takže použijeme tlačítko Použít. Následuje okno s dalšími balíčky, které je nutné instalovat jako závislosti, a proto se zvýší i celková velikost stahování – pátý obrázek ve třetí galerii. My budeme pokračovat tlačítkem OK, načež se objeví grafická aplikace pro ověření uživatele – viz šestý obrázek třetí galerie. Při instalaci jsme zadali, že má mít uživatel práva admina, takže zadáme uživatelské heslo a pokračujeme dále. V dalším okně se pak objeví průběh stahování balíčků, kde můžeme vidět název aktuálně stahovaného balíčku, objem stažených balíčků z celkového objemu a odhad doby stahování. Pomocí tlačítka Detaily si můžeme nechat zobrazit podrobnosti o stahování. Po ukončení stahování zde probíhá stejný proces, jako kdybychom prováděli aktualizaci pomocí terminálového příkazu. Po skončení instalace se objeví informace o jejím úspěšném provedení a my můžeme dialog zavřít – viz sedmý obrázek ve třetí galerii.
Po uzavření okna se objeví znovu hlavní okno správce aktualizací, které je prázdné a obsahuje informaci o tom, že je systém aktuální – viz osmý obrázek třetí galerie. Vzhledem k tomu, že proběhla aktualizace linuxového jádra, tak stroj po ukončení aktualizace restartujeme. Po novém startu má ikona správce aktualizací/balíčků bílou barvu a zobrazuje text o aktuálnosti systému. Na devátém obrázku ve třetí galerii je vidět, jak se změnil vzhled správce aktualizací včetně hlavního menu. My si tentokrát pro změnu otevřeme správce balíčků a podíváme se na něj podrobněji. První obrázek ve čtvrté galerii nám ukazuje hlavní okno správce. Zde jsou k dispozici základní ovládací a zobrazovací prvky:
Editační pole pro vyhledávání balíčků
Do tohoto pole se zadávají postupným psaním znaky, podle kterých chceme vyhledávat nějaký balíček. Jak ukazuje druhý obrázek čtvrté galerie, hledání se upřesňuje po zadání každého dalšího písmena hledaného výrazu.
Tlačítka pro jednotlivé akce
Sem patří samozřejmě výše zmíněná možnost hledání balíčků. Dostaneme se k tomu ještě později, ale je třeba zdůraznit, že zatím hledáme pouze v základních repozitářích Manjaro. Další volbou jsou Skupiny. Jak ukazuje třetí obrázek ve čtvrté galerii, jsou zde přehledně seřazené jednotlivé tématické skupiny balíčků a v nich zařazené jednotlivé balíčky. Následuje volba Stav, která zobrazuje aktuální statut co se týká balíčků a jejich instalace. Pod volbou se skrývají 4 přehledy:
- Nainstalováno – přehled všech aktuálně instalovaných balíčků, kde jsou obsaženy základní informace – stav balíčku (zde jsou samozřejmě všechny instalované), název balíčku, verze balíčku, repozitář „původu“ a velikost balíčku
- Sirotci – seznam všech instalovaných balíčků, které nejsou potřebné jako závislosti pro jiné balíčky či aplikace (v našem případě je aktuálně seznam prázdný)
- Foreign – „cizí“ balíčky, tzn. takové, které se instalují z jiných zdrojů mimo repozitáře, většinou ručně stažené. Je to trochu zvláštní záležitost a proto se k ní ještě vrátíme. V našem případě je zde balíček firefox-gtk2
- Pending – visící či nedokončené akce s balíčky, aktuálně je seznam prázdný
Před popisem poslední volby jenom upozorníme na opět zřejmou věc: lokalizace správce balíčků do češtiny není úplně dokonalá a stoprocentní… Poslední volbou jsou Repozitáře. Jak je patrné ze čtvrtého obrázku čtvrté galerie, jsou zde k dispozici všechny čtyři základní repozitáře a balíčky v nich obsažené. Tentokrát samozřejmě instalované i neinstalované.
Hlavní menu
Na pátém obrázku ve čtvrté galerii vidíme, že hlavní menu správce balíčků má pět položek:
- Aktualizovat databáze – volba spustí avizovanou akci a zjistí, jestli jsou k dispozici nějaké aktualizace
- Zobrazit historii – tato volba zobrazí okno s přehledem všech provedených akcí správce balíčků – viz šestý obrázek čtvrté galerie
- Instalovat místní balíčky – umožní najít a instalovat balíčky z lokálních nebo vzdálených uživatelských úložišť tak, jak jsme to v předchozích dílech popisovali s využitím terminálových příkazů správce balíčků
- Nastavení – konfigurace správce balíčků, kde je možné nastavit obecné vlastnosti, oficiální repozitáře a AUR – viz sedmý obrázek ve čtvrté galerii
- About – klasické okno O programu… – viz osmý obrázek čtvrté galerie
Po stručném popisu správce balíčků (samozřejmě k němu patří i seznam balíčků v hlavním zobrazovacím poli. Zdánlivě jsou zde pouze instalované balíčky, ale není to pravda. Řazení je totiž prvně podle instalovaných a teprve následně je zde seznam dostupných, ale neinstalovaných balíčků.) se vrátíme ještě ke dvěma zmíněným záležitostem. První z nich jsou cizí balíčky. Jak již bylo uvedeno, v našem případě se to týká jednoho balíčku. Pro hledání podobných balíčků je samozřejmě možné použít i terminálový příkaz
yaourt -Qm
Jak je patrné z prvního obrázku v páté galerii, je výsledek odpovídající. Na druhém obrázku páté galerie pak vidíme, jak vypadá situace v přehledu balíčků. Máme instalovaný Firefox verze 45, kde u balíčku není uveden žádný oficiální repozitář. Pak máme k dispozici Firefox verze 46 včetně jazykových balíčků, který je v repozitáři extra a není doposud instalován. Na tomto konkrétním příkladu si ukážeme (od)instalaci balíčků pomocí správce balíčků pamac. Jako první si pravou myší klikneme na zelený čtvereček u balíčku firefox-gtk2. Výsledek je vidět na třetím obrázku v páté galerii. Pro nás je situace velmi jednoduchá, protože se nám z celkových šesti možností dává k dispozici pouze jedna jediná – odstranit vybraný balíček. My jí samozřejmě využijeme a volbu potvrdíme. Na čtvrtém obrázku páté galerie pak vidíme změny, které tím nastaly – změní se ikona u vybraného balíčku, vlevo dole se objeví hláška o jedné běžící/nedokončené akci a nově se objeví tři tlačítka pro zobrazení detailů (přesune zobrazení do menu Stav->Pending, viz pátý obrázek v páté galerii), provedení nebo zrušení nastavené akce.
My samozřejmě chceme balíček odstranit, takže klikneme na tlačítko Použít. Poté se objeví další okno, které shrnuje naše snahy: zobrazí typ akce a vybraný balíček (seznam balíčků Pro odstranění) a dá nám možnost akci ještě zrušit nebo definitivně potvrdit (tlačítko Commit). Okno je vidět na šestém obrázku páté galerie. Po něm vyskočí okno pro zadání uživatelského hesla a po jeho potvrzení samotná akce. Ta v tomto konkrétním případě nedává ani žádná hlášení. Je to tím, že se jedná o „cizí“ balíček. Jak je patrné ze sedmého obrázku v páté galerii, balíček dokonce zmizel ze seznamu dostupných balíčků. Ukážeme si i obrácený postup a nainstalujeme si balíčky firefox a firefox-i18n-cs. Na osmém obrázku páté galerie je vidět, že po pravém kliku na vybraný balíček je k dispozici opět pouze jedna akce – Instalace. Tu vybereme a následně se ukáže změna v ikoně u obou balíčků – objeví se zde zelená „fajfka“. Využijeme nově přístupné tlačítko Použít a na devátém obrázku v páté galerii vidíme, že se objevilo okno se shrnutím, které nám nabízí instalaci vybraných balíčků. Po jejím potvrzení se zdánlivě nic neděje, jenom v levém dolním rohu okna se objevují postupné hlášky o stahování, kontrole a instalaci balíčků.
Jak je z předchozího popisu patrné, je tento správce balíčků poměrně intuitivní a přes nedokonalou lokalizaci do češtiny se s ním naučí zacházet asi každý trochu zkušenější uživatel počítače. V některém z dalších dílů si pak ukážeme, jak toto ještě zjednodušit tak, aby uživatel mohl provádět pouze aktualizace, ale balíčky mohl instalovat jenom tehdy, když bude znát administrátorské heslo. Další slíbenou vlastností správce balíčků pamac jsou možnosti nastavení a konfigurace. Na prvním obrázku v šesté galerii vidíme, jaké jsou možnosti nastavení obecných vlastností aplikace:
- Odebrat nepotřebné závislosti – v rámci instalace balíčků či aktualizací zkontroluje a případně odstraní sirotky
- Zkontrolovat volné místo na disku – před instalací či aktualizací balíčků zkontroluje, jestli je pro ně na disku dost volného místa
- Kontrola aktualizací – zde se nastavuje, jestli se má automaticky kontrolovat dostupnost aktualizací a k tomu je možné nastavit, jak často se má tato operace provádět – v hodinách
Výše uvedené volby je možné zapnou/vypnout a případně nastavit počet hodin, po kterých dojde k automatické kontrole aktualizací. Dále je možné nastavit takový stav, kdy v případě aktuálního systému nebude lišta aplikace viditelná v systémové oblasti panelu a objeví se pouze tehdy, když jsou k dispozici nějaké aktualizace. Poslední možností je zde nastavení, resp. výběr balíčků, které jsou po dobu jejich zařazení do tohoto výběru vyřazené z aktualizací. Na obrázku je vidět situace, kdy jsou všechny základní možnosti aktivované, kontrola aktualizací se provádí po 6 hodinách, při aktuálním systému je ikona nezobrazená v panelu a nejsou vybrané žádné balíčky pro vyřazení z aktualizace.
Další možností je nastavení repozitářů. Jak ukazuje druhý obrázek šesté galerie, je zde možnost nastavení všech nebo vybraného zrcadla (třetí obrázek v šesté galerii), řazení zrcadel podle přístupové rychlosti nebo náhodně (čtvrtý obrázek šesté galerie) a vyvolat aktualizaci seznamu zrcadel.
Poslední nastavení se týká balíčků v AUR. Jak je patrné z pátého obrázku v šesté galerii, je možné ve správci balíčků nastavit podporu AUR. Pokud chceme tuto funkci využívat, musíme mít k dispozici správce balíčků yaourt. V Manjaro je tato podmínka automaticky splněná, ale v jiných distribucích to tak být nemusí. Při zapnutí podpory AUR nás správce požádá o zadání uživatelského hesla a otevře nám další nabídku se třemi možnostmi:
- Hledat v AUR defaultně – zapne tuto variantu v hlavním okně správce balíčků a umožní uživateli vybrat si, jestli bude hledat v oficiálních repozitářích nebo v AUR
- Zkontrolovat aktualizace v AUR – tato volba zařadí instalované balíčky z AUR do automatických aktualizací a také zařídí aktualizaci samotného AUR
- Nevyžadovat potvrzení při vytváření balíčků – zamezí zobrazení dialogů pro potvrzení o vytvoření balíčku, úpravu zdrojových instalačních souborů a instalaci samotného balíčku. Tyto akce jsme mohli pozorovat při instalaci balíčků z AUR pomocí některého z předchozích správců balíčků v terminálu
Na šestém obrázku šesté galerie je vidět aktivaci vyhledávání v AUR a nastavení všech výše jmenovaných voleb. Sedmý obrázek v šesté galerii pak ukazuje, jak se změnilo hlavní okno správce balíčků – objevila se zde možnost (de)aktivovat hledání v AUR a v případě zapnutí této funkce pak možnost nastavit zdroj hledání. Osmý obrázek šesté galerie demonstruje možnosti hledání balíčků v AUR. Zde si můžeme všimnout, že místo sloupce s velikostí instalace je k dispozici údaj o „popularitě“ jednotlivých balíčků. Ta se určuje hlavně podle toho, kolik uživatelů dalo takovému balíčku svůj „hlas“. Hlasování je možné provádět na stránkách AUR pomocí volby Vote for this package. Funkci mohou využít pouze registrovaní uživatelé AUR.
Jak je z předchozích odstavců patrné, je správce balíčků pamac poměrně jednoduchý a uživatelsky příjemný. Po krátké instruktáži ho může určitě ovládat každý uživatel, který by chtěl Arch/Manjaro Linux používat. Samotné prostředí XFCE zde nebudeme podrobněji popisovat, takže pouze krátce: jedná se o poměrně komplexní desktopové prostředí, které si ale pořád zachovává jednoduchost a přehlednost ovládání. Je určitě vhodné pro každou kategorii uživatelů Archu/Manjaro i linuxu obecně.
Dnešní díl jsme věnovali popisu instalace Manjaro Linuxu s prostředím XFCE pomocí grafického instalátoru Calamares. Krátce jsme si představili samotné prostředí DE a demonstrovali si provedení aktualizace prostřednictvím grafického správce aktualizací. Díl byl ukončen popisem správce balíčků, základních úkonů v něm a jeho konfigurace. V příštím dílu si ukážeme instalaci Manjaro Linuxu s prostředím KDE Plasma pomocí druhého grafického instalátoru. Poté se začneme věnovat dalším distribucím, které vycházejí z Arch Linuxu.
