Před necelými třemi lety jsem se na téma AI rozpovídal více. Byl to takový první velký výkřik do světa, výkřik stárnoucího geeka, kterému se pomalu přestává líbit, jak moc a jak hekticky se mu mění svět pod rukama.
Svět jsem sledoval stejně bedlivě, jako předtím. To znamená, že ignoruji velkou většinu toho, co se ve světě děje, a primárně sleduji ozvěny. Má to své nevýhody. Například z té miliardy AI aplikací neznám více než pár, o dalších pár vím, že existují a u zbytku se snažím fungovat tak, aby mi do života nelezly. Opravdu totiž nepotřebuji, aby mi AI toaleta s precizností strojového učení trénovaného na stovkách miliard dvou-nanometrových tranzistorů z Tchaj-wanu, utřela ten otvor, který jsem zvyknuv utírat si sám.
Má to i své výhody, nemusím se zaobírat každou ptákovinou, se kterou někdo zkusí udělat štěstí jen z prosté povahy, že tomu dá do názvu magická písmenka A a i I. Prostě žiju a tak nějak mě protkávání AI systémů do mého života ve všech jeho aspektech míjí za současně plného vědomí, že se tak děje. Prostě se to celé přirozeně začleňuje a já s tím nic nenadělám.
Jen pár postřehů z poslední doby
Nicméně to co bude největším problémem, je rostoucí náročnost na možnost přístupu k těmto systémům. Zatím máme ChatGPT či Gemini zadarmo. Ale oba mají vyšší/novější modely placené. Microsoft Copilot? Jasně, bezplatná verze existuje, ale ty pořádné věci, které každý lenoch chce, jsou placené stovkami korun měsíčně.
Proč lenoch? Inu, za studenta udělá úkol, za učitele připraví písemku (a možná ji i opraví a oznámkuje). A to vše Microsoft protkává do svých Office 365 / Teams systémů, takže se z „jeho vesmíru“ ani nebudeme muset hnout, ať už to bude ve škole, v zaměstnání či jinde. A že se CoPilot pomalu snaží protlačit i do televizorů, kde třeba u LG už vykukuje nabídka jeho služeb na některé uživatele.
Vždyť i Mozilla se u Firefoxu na AI chystá. Do her už to proniklo, není to novinka a potvrzuje to i přední český tvůrce her světového formátu. My jako média jsme pak těmi, kterým AI nejspíš/jistojistě (nehodící se škrtněte) bere návštěvnost parazitováním na obsahu.
Není úniku
Většinu mého internetového pohybu už dávno AI systémy analyzují. Na mých zhruba 10 tisících článků, co se povalují po internetech, se jistě naučily „jak píše Ježek“. Znají můj ksicht, pokud se někde poflakuje alespoň jedna moje fotka. Znají můj hlas, protože jsem jistě vedl nejméně jeden hovor přes některý systém Googlu, Mety či jim podobných. I kdybych nechtěl, moje data analyzují AI systémy. A třeba už to platí i pro rentgeny, CéTéčka, zdravotní data. A pokud ne dnes, za rok-dva-pět tomu tak nejspíš bude. Stejně tak městské kamery tu či onde mě znají a vědí v kolik se kde pohybuji. A pokud ne na městě, tak v Číně, kam možná data z čínských kamer třeba také proudí. Ano, moje paranoia není nulová.
Toto všeobecné sledování bylo vždy, i desítky let zpět, a drželo se maxima dostupných technologických možností. Tyto možnost současné AI systémy posunuly stokrát dál a jsme teprve na startu.
Není úniku. Kdo chtěl před 20 lety poslat pohled k Vánocům, měl po republice tisíce poštovních schránek a známka na pohled stála pár korun. Za současného rostoucího podílu internetu klesaly množství schránek a služba reprezentovaná známkou nadále zdražovala. Dnes tak stále existuje možnost poslat pohled, ale tato možnost je geograficky hodně omezená a navíc už opravdu nepříjemně drahá.
Stejné je to s kontaktem s úřady. K lékaři, stejně jako pro nový řidičák, se člověk objedná online přes nějakou aplikaci. Jiné možnosti jsou na tom stejně jako poštovní pobočky: ne, že by nebyly, ale ubývá jich a je složitější či nákladnější je využívat.
Stejné platí i pro focení na film či přehrávání gramofonových desek a VHS kazet. Vzpomenete jak tu byly i snahy o omezení množství hub, které si člověk může přinést z lesa? Ano, svět se mění a příchod AI je toho nedílnou, velkou součástí. Ale zatímco u hub pomohl velký všeobecný odpor, usnadňování života, které přichází s AI, je ale lidem většinově příjemné. I proto není úniku. A manévrovací prostor se krátí extrémně rychlým tempem.
Nemá smysl brblat
Ono to nebude vše špatné. Já s oblibou rád využívám AI na to, že nemusím složitě hledat s jakými objektivy šel na trh Fujifilm X-Pro1, to mi nesrovnatelně rychleji shrne Gemini, než probírání se výsledky vyhledávání. Ale to je právě ono maximum, prosté dohledávání informací, kde AI ušetří časově náročnou manuální práci. Moment, kdy po ní budu chtít, aby za mě dělala cokoli tvůrčího, je ten první špatný moment na cestě do pekla. A je jedno, jestli jsem lékař žádající vyhodnocení rentgenu, učitel žádající vygenerování pololetní písemky, student žádající napsání eseje, spisovatel žádající rozšíření základního konceptu nápadu na knihu či internetový pisálek líný číst další díl „This Week in GNOME“.
Je jasné, že v řadě oblastí budou lidé nahrazeni AI. S tím nelze nic dělat, dokud budou tyto systémy existovat, budou vyvíjeny a budou dostupné za přijatelných podmínek (či přímo bezplatně). Nicméně první generace, která vyroste v systému, kdy učitel pomocí AI opravuje písemku, kterou student napsal s AI na základě látky, kterou učitel odvykládal s pomocí AI, je první generací, která už nevychová děti schopné nejen pokročilejšího kritického myšlení, ale i prostého selského rozumu.
Otázkou je, jestli to celé udržíme na rozumné uzdě, na rozumné regulaci. Naprosto flagrantní přístup školských systémů k používání (pojďme historií zpětně) sociálních sítí – chytrých telefonů – Googlu – mobilních telefonů – ve výuce ukazuje, že jakékoli rozumné opatření nastavující parametry používání daného systému (zde tedy AI), přijde až ve chvíli, kdy to bude celé irelevantní.
Půjčím si na chvíli jeden z posledních rozhovorů s Martinem J. Stránským, který je postupem let ve své argumentaci stále ostřejší. Jeho přirovnávání sociálních sítí k heroinu zní jako přitažené za vlasy. To ano. Ale i kdyby to byla pravda jen z poloviny, máme problém. Ale protože ten problém máme jako společnost prakticky všichni, je problém normou. Není vidět, že je něco špatně, protože to špatně děláme všichni. A je jedno, zdali jde o nadměrné pití alkoholu, příliš mnoho cukru ve stravě, příliš mnoho internetů a sociálních sítí v životě či příliš mnoho AI.
Z výzkumů víme, že mladí lidé tráví na sociálních sítích v průměru 5 až 9 hodin denně. Dost to závisí na zemi, kde se výzkum pořádal, ale to jsou obecně platné hodnoty. Za pět let se nejspíš budeme bavit o tom, kolik desítek procent svého učení na škole realizovali studenti jen díky AI. Zdali to použijeme jako argument typu „učitelé nejsou potřeba, podívejte se, jak to ty děti skvěle zvládají bez nich“, není podstatné. Negativní následky takového přístupu se bohužel ukáží až za mnoho let. Řekněme o generaci později. A že tomu tak nebude? Ale no tak, vzpomeňte, jak stačily necelé dva roky lock-downů na výrazné zhoršení psychického stavu významné části obyvatel, zejména dětí. Následky jen tohoto období budeme vídat v příštích dekádách.
Jak ovlivní náš druh AI jako taková? Nemusíme dál než 60 let do minulosti, k povídce I Always Do What Teddy Says, kterou roku 1965 napsal Harry Harrison (vyšla ve sbírce Galactic Dreams, u nás jako Vždycky udělám, co mi méďa řekne ve sbírce Zpátky na Zemi vydané ASFS v roce 1996). Chceme, aby naše děti učila AI? Vychovávala AI? Před tím de facto Stránský varuje. A to, že v tomto bodu ještě nejsme? To už také není úplně pravda u 100 % dětí v ČR či v západním světě, což mě vrací k děsivosti té myšlenky, že není úniku.
Obavy a naděje
Ano, mám obavy. Pokaždé, když někde vystoupí někdo papírově velmi bohatý, někdo většinové společnosti neznámý, zato s olbřímím vlivem či někdo vyloženě charakterově vadný (zde si představte odkazy asi tak na padesát politiků z celého světa), mám obavy. Regulace se nedostavují, AI datacentra se (zejména v USA, ve státech typu Severní Karolína či Západní Virginie) staví na úkor kvality života tamních obyvatel, obrovská část vyrobené energie ve světě – a s ní i její uhliková stopa – jde rovnou do AI a hrnou to tam všichni maximálním možným tempem bez rozmyslu a následků ve stylu „po nás potopa“.
Naděje existuje a stojí na jednotlivcích i celé společnosti. Jako jednotlivec si mohu rozhodnout přes všechny problémy, které mi to způsobí, do daného vlaku nenaskočit. Jako společnost můžeme zmírňovat škody. Jako třeba Švédové, Francouzi, Jihokorejci, Australané, Britové a další, kteří od věcí ustupují. Tu zakazují sociální sítě dětem. Jinde zakazují tablety a podobná zařízení ve výuce i ve škole jako takové. Ne proto, aby z dětí dělali ignoranty. Naopak proto, aby se jejich mozek formoval přirozeně. Ne jako tupý zadavatel pokynů do AI. Aby naše děti nebyly ve vlastním životě jen NPC, ale aby byly skutečnými aktéry.
Ano, jsem stejně jako před třemi lety zpátky u Pandořiny skřínky. Do světa už se dávno rozlétlo veškeré zlo světa. Nemoci, bída, utrpení. Na dně zůstala pouze naděje.
Možná bude výroba automobilů Tesla u Elona Muska díky AI o 15 či 115 % efektivnější. Možná Dan Vávra vydá KCD3 ještě lepší, větší, rychleji. Možná bude ponoření hráče do her díky tomu, že postavy už nebudou NPC, ale AI poháněné, tisíckrát větší. Možná budeme mít i úúúúžasné VR brýle a nějaký nástupce Skyrimu nám umožní ponořit se naprosto dokonale do světa hry, jako kdyby byl skutečný. A pak definitivně ztratíme to, co je lidské.
Bude to nejspíš úžasná jízda, pokrok ve všech oblastech. Nové AI možnosti medicíny posunou dožití o 50 let dál, budeme létat na Měsíc na dovolenou, budeme moci prakticky vše, co si dnes jen lze představit, a ještě mnohem víc. Ale někde po cestě ztratíme to lidství. Pak to jednoho dne celé zkolabuje. Naši potomci o deset generací dál, polomyslící homo ex-sapiens, budou stát tváří v tvář realitě, kterou jsme jim připravili.
Jako lidé jsme extrémně hloupí. Víme, že plasty škodí. Tak jich používáme víc a víc. Víme, že doprava zboží dělá dosti z emisí do atmosféry. Tak objednáváme naprosté blbosti z Temu. Víme, že ty či ony potraviny škodí. Ale když ony jsou tak dobré. Víme, že elektronická zařízení a pokročilé AI systémy brzdí rozvoj mozku. Proto je cpeme do výuky – což mě osobně neskutečně štvalo vždy, když jsem vedl čtyřletého syna do školky, abych viděl, jak je tam ráno nechávají volně bez dozoru pracovat s obří dvoumetrovou interaktivní televizí.
Co ještě dalšího víme, že není dobré nasazovat bezhlavě, všude, rychle a tak to děláme ještě bezhlavěji, všudypřítomněji a rychleji?
AI.
