Byl by to krásný příběh: jak R. Blair Smith navštívil American Airlines na letišti La Guardia a poté vedl projekt SABRE až do veleúspěšného konce o desetiletí později. Tak to ale nebylo. Smith skutečně navštívil AA a navrhl základní obrysy řešení, i to, aby na jeho vývoji pracovaly aerolinky a IBM společně tak, aby se zkombinovaly oborové a procesní znalosti zákazníka s technologickým a programátorským know-how na dodavatelské straně (v základních obrysech byly první IT projekty před více než půlstoletím v podstatě stejné, jako ty dnešní). Ve chvíli kdy Smith svou zprávu sepsal a poslal svému jmenovci v čele American Airlines (a její kopii odeslal Thomasi Watsonovi Jr.), jeho historická úloha ve vývoji prvního kontinentálního (a později globálního) informačního systému na pět let téměř mizí. Jeho vyprávění ale neopustíme – byť se z hlavního aktéra v roce 1953 stává pouhým pozorovatelem a věnuje se prodeji nových počítačů IBM 702. Mimochodem úspěch 702 IBM zpočátku velmi podcenilo a naplánovalo pouze prodej 25 kusů – až na Smithovo naléhání (poté co prohlásil, že tolik počítačů snadno prodá sám) byly odhady i plány výroby navýšeny – realita je nakonec ale stejně předčila.
Přesto Smith, coby autor původní zprávy a nyní vedoucí tržních analýz a provozního testování pro celé IBM, tu a tam navštívil tým pracující s AA na vývoji rezervačního systému a ve svém rozhovoru pro institut Charlese Babbage vzpomíná na některé zajímavé momenty.
Mezi těmi, kdo dělali na projektu skutečně průkopnické práce, byl Perry Crawford. Spolu s několika kolegy a spolupracovníky z AA udělal předběžný plán vývoje a návrhu aplikací. Byla to obdivuhodná práce, protože po řadě let se ukázalo, že to kapacitně odhadli správně – i když v době, kdy to celé vymýšleli, neexistovaly počítače a periferie, které by takový sytém mohly zvládnout. Nebyly vhodné magnetické diskové paměti, nebyly terminály, komunikační rozhraní. Byly to zkrátka jen velmi přesně navržené sny.
Ten projekt tehdy (1953) vlastně ještě ani neměl jméno. Pojmenování „Sabre“ přišlo až později a bylo anagramem původní zkratky SABER, jež byla navržena jako logické pokračování SAGE, tedy Semi-Automatic Ground Evironment, armádního superpočítače pro detekci přilétajících nepřátelských letadel. Když začaly práce na počítači pro rezervační systém aerolinek, rozhodl se tým pro podobně sestavený název – Semi-Automatic Business Evironment Research, SABER. No a později si to v American Airlines změnili na SABRE a myslím, že si to i zaregistrovali jako ochrannou známku.
Během vývoje SABRE se objevily i snahy o navržení prvních pokročilých reportingových řešení, technologie a zejména programovací techniky ale neumožnily koncepty, s nimiž přišel v polovině 50. let Perry Crawford (a které připomínají současnou samoobslužnou BI či nástroje pro zkoumání dat – data discovery) realizovat – doba na ně nazrála až zhruba o půlstoletí později.
Kam s nimi
Na podzim 1958 to bylo téměř pět let, co výzkumný a vývojový tým Perryho Crawforda začal pracovat na projektu rezervačního systému, byl tedy nejvyšší čas zjistit, zda to, co za onu dobu v IBM společně s lidmi z AA navrhli a vyvinuli, lze skutečně zákazníkovi dodat, zprovoznit a v neposlední řadě i (ideálně opakovaně) prodat. A to byla úloha pro vedoucího provozního testování a někdejšího obchodníka Smitha. Cedulka na jeho dveřích tak měla nový titul: Programový manažer SABRE. Smith si nicméně vyjednal speciální podmínky: má šest měsíců na to, aby zjistil, zda lze rezervační systém v dané podobě vůbec zákazníkům nabízet, a pokud bude odpověď ne, projekt ukončí a IBM mu najde jiné místo.
Mechanismus (s diskovými plotnami) původního RAMAC 350. Tady se nacházely necelé 4 MB dat.
Smith záhy ověřil, že SABRE lze dokončit a nabídnout, a tak projekt pokračoval – o dva roky později byl coby podrobný plán nasazení u AA prezentován vedení IBM. V první fázi mělo být instalováno 1500 terminálů napříč USA a Kanadou. Na svou dobu obrovský počet terminálů ale nebyl tou největší výzvou. Jedním z hlavních problémů se ukázal být vývoj dostatečně velkého diskového úložiště. IBM mělo již od roku 1956 pevné disky řady 350 RAMAC – zařízení o velikosti racku či dvou s kapacitou na svou dobu obdivuhodných 3,75 MB a cenou měsíčního pronájmu 3200 dolarů. (Zajímavé je, že nejvyšší vedení IBM vývoj prvního disku nejprve zrušilo, protože se obávalo, že zlikviduje výnosný byznys s děrnoštítkovými stroji a samotnými děrnými štítky, vývoj proto probíhal nějakou dobu tajně, než se podařilo představenstvo přesvědčit, aby dalo pevným diskům zelenou).
IBM sice v průběhu padesátých let pevné disky řady 350 modernizovalo, ale zvýšila se prakticky jen jejich rychlost – až na ekvivalent přibližně 1 Mb/s, u modelu 355 pak byla připojena i magnetická jádrová paměť s kapacitou cca 80 bajtů (tedy asi jeden sektor) – cosi na způsob dnešního hybridního SSD/HDD, ovšem s technologiemi druhé poloviny padesátých let.
SABRE ale potřeboval mnohem větší kapacitu – už pro počáteční instalaci by bylo třeba 40 diskových jednotek 350 RAMAC což s ohledem na prostor, který by zabraly, a jejich (ne)spolehlivost nebylo přijatelné. R. Blair Smith proto několik let, společně s týmem, který vyvíjel superpočítač Stretch, tlačil na vývojové laboratoře IBM v San Jose, až nakonec dostal, co požadoval: Nový IBM 1301 RAMAC, stále ještě obrovský (rozměry cca dvou racků), ale konstrukčně výrazně modernější pevný disk s kapacitou odpovídající podle konfigurace 28 či 56 MB. Co ale bylo nejzajímavější: nová disková jednotka měla hlavy vznášející se těsně nad ocelovými disky pokrytými magnetickou záznamovou vrstvou – každá plotna měla svou vlastní čtecí a záznamovou hlavu a všechny hlavy se pohybovaly v jednom modulu stejně. RAMAC 1301 tak přinesl základní konstrukční prvky, které si mechanické pevné disky udržely dodnes (i když kapacita narostla více než stotisíckrát, rozměry se zmenšily desetitisíckrát, přístupová doba se zkrátila asi stonásobně, hustota záznamu se zvýšila v řádu stovek milionů a cena klesla z bezmála 10 tisíc dolarů za MB v roce 1961 na tři centy v roce minulém).
IBM 1301: disková jednotka se základními konstrukčními prvky, které mají i dnešní disky (výrazně odlišný byl jen systém parkování hlav mimo plotny, parkování ve speciální zóně nad plotnou přinesly jednotky IBM Winchester v 70. letech – v 80. a na počátku devadesátých let se proto „winchester“ říkalo všem pevným diskům i u nás). Foto: IBM
Od projektu k produktu
Na počátku šedesátých let už sice bylo jasné, že IBM umí SABRE dokončit, zprovoznit, dodat a prodat American Airlines, ale zůstávala ještě jedna zásadní otázka: koupí si počítačový rezervační systém i další aerolinky? Smith se svými podřízenými proto začal jednat mezinárodně orientovaným Pan Am a menšími národními dopravci jako United a relativně malou regionální Deltou. Záhy se ukázalo, že i menší aerolinie chtějí rezervační systém, nicméně raději by jej provozovaly na univerzálnějších „byznys“ počítačích IBM 7080 a nikoliv na výkonnějších 36 bitových vědeckých 7090 – jednoduše proto, aby vedle rezervačního systému bylo možné provozovat, například na záložním počítači, i běžné „byznysové“ aplikace typu účetnictví či mezd (SABRE byl typickou ukázkou toho, jak si IBM, a podobně i ostatní výrobci počítačů, sobě i zákazníkům komplikovali život odlišnými, vzájemně nekompatibilními řadami pro vědecké, vojenské a komerční účely – a tedy i důvodem, proč IBM záhy přišlo s „platformou“ 360).
IBM 7090 – na fotografii instalace v NASA, projekt Mercury
Rezervační systém si nakonec koupily všechny tři aerolinie – příběh SABRE, prvního a největšího s cenou bezmála 30 milionů dolarů (ve své době historicky největší komerční zakázkou IBM – dnes by odpovídalo asi čtvrt až půl miliardě dolarů), který dokázal držet rezervace na lety neuvěřitelný rok dopředu, ale ještě nekončí.
