Na počátku 60. let bylo jasné, že IBM dokáže vytvořit moderní rezervační systém, který pokryje celé území severní Ameriky. Známa byla i cena první fáze instalace systému – necelých 30 milionů dolarů (pouze za hardware – tedy mainframy, 1500 terminálů sesíťovaných napříč USA a Kanadou, tiskárny a diskové systémy, ovšem bez nákladů na vlastní software a zaškolení personálu).
Kafe na stojáka
Zůstávala vlastně jen jedna drobnost: Jak spočítat „business case“? Je svým způsobem uklidňující vědět, že už před půl stoletím první rozsáhlé IT projekty stály a padaly se stejnými otázkami jako dnes. Problém paradoxně nebyl v tom, že by v American Airlines nevěřili, že se investice do SABRE vrátí – o tom byli v zásadě všichni přesvědčeni. Otázka byla, jak vysoká ona návratnost bude a jak rychle se nemalá investice vrátí. Jak už to tak v podobných případech bývá, finanční oddělení aerolinek mělo na věc názor značně odlišný od oddělení obchodního. Celá záležitost se tak na více než čtvrt roku zasekla a R. Blair Smithovi došla trpělivost – začal hledat cestu, jak vše posunout dál, aniž by projekt ohrozil.
Potřeboval jsem se sejít s C. R. Smithem (prezidentem AA), ale nějak nenápadně, abych nenaštval jeho viceprezidenty, s nimiž jsme kontrakt dojednávali. Dozvěděl jsem se, že C.R. chodí čas od času na kávu „na stojáka“ do kantýny v přízemí budovy na Manhattanu, kde byly kanceláře vedení Aerolinek. A tak jsem tam začal pravidelně každý den na pátou odpolední docházet – objednal jsem si kafe, postavil se k pultu, pomalu ho usrkával a čekal. Pokud Smith nepřišel do šesti, šel jsem domů. A druhý den znovu to samé – po několika dnech se skutečně objevil. „Blaire! Co tu děláte?“. „Dávám si kafe,“ odvětil jsem nevinně – ale pochopitelně jsme se dali do řeči. Až jsme došli k projektu a já řekl, „Poslouchejte C.R., lidé z vašich financí a obchodu se už přes tři měsíce dohadují o tom, kolik peněz SABRE vlastně American Airlines ušetří. Všichni souhlasí, že úspory budou, jde jen o to jak velké. A mezitím, ať už by ty úspory byly jakékoliv, o ně už tři měsíce přicházíte. A já přišel o tři měsíce výnosů IBM, takže možná by bylo načase přestat kecat a začít něco dělat.“ Smith zrudnul v obličeji, rychle změnil téma hovoru a za chvíli chvatně odešel. Ani mi nenabídl odvoz do centra ve své limuzíně.
Z rozhovoru R. Blair Smitha pro institut Charlese Babbage
R.Blair Smith si nebyl jist – co když svým vystoupením na stojáka přestřelil? Naštěstí se ukázalo, že to byla přesně ta dávka naštvanosti a drzosti, která vše posunula kupředu. Zbývalo ještě překonat pár záludností na straně právníků obchodního oddělení IBM, nakonec se ale podařilo prosadit relativně jednoduchý typ dohody o záměru, který se stal vzorem pro dojednávání smluv s dalšími aerolinkami. V IBM se tak postupně rozjel vývoj nikoliv jednoho, ale hned čtyř rezervačních systémů – první měl být instalován v American, druhý (jak již bylo zmíněno v předchozím díle) v Pan Am, třetí u Delty a čtvrtý u Eastern Airlines. Projekt začínal narůstat do obřích rozměrů, a tak se vedení IBM rozhodlo k možná pochopitelnému, ale riskantnímu kroku – sebrat některé jeho část divizi vývoje pokročilých systémů a přiřadit je divizi datových systémů (hardware a hlavní programové vybavení), divizi všeobecných systémů (terminály a souborové systémy) – a R. Blaira Smith byl přesunut k divizi zpracování dat, která měla mít na starosti marketing, vztahy se zákazníky a dojednávání nových kontraktů.
Byl jsem proti. SABRE ještě ani doopravdy neexistoval a do konce zbývala poměrně dlouhá cesta. Bylo to jako vzít plod, rozseknout ho do tří děloh a doufat, že se úspěšně vyvine do podoby jednoho normálního integrovaného systému SABRE. Pochopitelně jsem ale prohrál, a tak mne uklidili do divize DP jako ředitele pro rozvoj trhu. Trvalo to ale jen rok, než se ukázalo, že takový projekt prostě nelze rozsekat, musí mít alespoň jednotné vedení – a tak jsem dostal zpět své pravomoci. V divizi zpracování dat tak nakonec vznikly pozice manažerů pro jednotlivá odvětví a ti měli koordinovat vývojové a konstrukční práce na nových produktech a projektech.
Z rozhovoru R. Blair Smitha pro institut Charlese Babbage
Rollout
Oba Smithové se potkali v roce 1953, formální dohoda o společném vývoji systému byla podepsána v roce 1957 – kdy ale Sabre začal skutečně pracovat. Jsou dvě významná data. Tím prvním byla polovina roku 1960, kdy byly v nově postaveném datovém centru na předměstí New Yorku spuštěny dva mainframy IBM 7090 a na nich pilotní fáze SABRE. Byl to úspěch, a tak bylo rozhodnuto, jak jsme již zmínili, o plném „roll-outu“ – systém byl v následujícím roce překlopen do ostrého provozu, v dalších třech letech byl postupně rozšiřován a instalován na další lokality po celých Spojených státech a v roce 1964 pod něj definitivně přešly všechny rezervační procesy aerolinek.
IBM 7090 (na fotografii konzole operátora) patří do rodiny „velkých vědeckých a technologických systémů“ – jednalo se o druhou generaci mainframe 709, která již namísto elektronek používala tranzistory. Typická konfigurace jednoho počítače 7090 stála na počátku 60. let necelé tři miliony dolarů (asi 25 milionů dolarů, tedy přes půl miliardy Kč v dnešních cenách). Případně bylo možné si jej za necelých čtrnáct milionů korun měsíčně (v dnešních cenách) pronajmout.
Počítač pracoval s 36bitovými slovy a mohl adresovat 32 tisíc slov paměti (tedy ekvivalent asi 128 kB) – jednalo se o magnetickou jádrovou paměť, vůbec první velmi rychlou RAM, kterou 7090 převzal z projektu superpočítače 7030 stretch. Oproti svému elektronkovému předchůdci byl 7090 s výkonem 100 Kflop/s asi šestkrát výkonnější.
V American Airlines pochopitelně časem přešli na novější Systém 360 – stalo se tak ale až v roce 1972.
Jedním z problémů, které museli konstruktéři v rámci projektu vyřešit, bylo propojení terminálů k centrálním počítačům. To byla věc, kterou si IBM „osahalo“ za peníze amerického letectva v rámci projektu obranného superpočítače SAGE (ten se proslavil zejména použitím interaktivních světelných per na kruhových CRT obrazovkách pro „označování“ sledovaných letadel), či přesněji sítě superpočítačů propojených dálnopisnými spoji a prvními modemy. Právě tato technologie se stala základem komunikačního řešení první generace SABRE, byť některé prvky bylo třeba změnit – SABRE používal infrastrukturu veřejných telefonních sítí, kde bylo například nezbytné nahradit amplitudovou modulaci modulací frekvenční.
Jak vlastně SABRE vypadal a jak se používal? První generace rozhodně nepřipomínala nic, co bychom dnes nazvali počítačovým terminálem (byla spíše na půl cesty mezi terminálem a magnetronickým reservisorem). Rezervační agent (či spíše agentka) do konzole před sebou vložil(a) kartičku obsahující informace o letech do cílové destinace, následně pomocí tlačítka vyžádal(a) informace o tom, zda jsou lety volné. V případě zvolení místa na volném letu pak bylo pomocí klávesnice dálnopisu (to je ten elektrický psací stroj) třeba zadat jméno a osobní údaje cestujícího.
Když byl Sabre konečně po více než deseti letech od „osudového setkání“ v roce 1964 v plném provozu, bylo možné na 1500 terminálech po celých Spojených státech (a Kanadě) vyřídit více než 83 tisíc telefonátů a vydat na 20 tisíc letenek denně. O rok později se R. Blair Smith přestal věnovat dalšímu vývoji rezervačních systémů. Ty ale čekala skvělá celosvětová budoucnost, rozšíření do cestovních kanceláří, zrod prvních systémů pro vyhledávání levných letenek, nekalé praktiky jejich provozovatelů i zrod online vyhledávačů letenek bezmála o půl století později – a SABRE u žádné z oněch událostí nechyběl.
IBM Sabre – video připomínající zrod systému (IBM Japonsko, anglicky, japonské titulky):
ČLÁNKY DO MAILU