Před týdnem jsme vrátili do hackerské prehistorie abychom připomněli, že u zrodu počítačů stála i žena – Ada Lovelace, coby autorka prvního algoritmu. Osud tomu chtěl, že o století později tvořily první programátorský tým výhradně ženy.
Lidské počítače
Většina z nás na to už dávno zapomněla: podobně jako v angličtině, také v češtině označovalo slovo počítač původně osobu – toho, kdo počítá, nikoliv stroj. A stejně tak už si dnes stěží vzpomeneme, že v první polovině minulého století pracovaly na místech “počítačů”, tedy zaměstnanců řešících rutinní (byť často velmi složité) matematické úlohy často ženy – počítačky.
Nejstarší případy použití slova “počítač” (ve smyslu osoby, která počítá) se datují na počátek 17. století. Za první ženu-počítačku bývá někdy označována Nicole Reine Lepautová, francouzská astronomka a matematička, která společně s matematikem Alexisem Clairaultem v roce 1758 spočítala předpokládané datum návratu Halleyovy komety (vypočítán byl 13. duben 1759, kometa se nakonec objevila o měsíc později).
Přestože pracovní pozice počítačů vyžadovaly nemalé znalosti algebry, geometrie, trigonometrie a často i astronomie (jak potvrzuje například jeden z inzerátů americké USCS otištěný v roce 1892 v New York Times), nejednalo se o vyloženě prestižní místa. Ženám se ve větší míře podobné pozice poprvé otevřely až koncem 19. Století, kdy je E.C. Pickering, ředitel Harvardovy Observatoře, začal najímat pro analýzu fotografií zpracování astronomických dat (týmu se záhy začalo přezdívat „Pickeringův harém“ nebo „Harvardovy počítačky“). Výsledkem jejich práce byl první katalog s 10 000 hvězdami setříděnými podle barevného spektra.
Tým „Harvardových počítaček“ při práci v roce 1890.
Přestože existovaly výjimky, počítači (a počítačky) byli v první polovině minulého století vnímáni jako kvalifikovanější administrativní síly, jejichž úkolem bylo provádět “postupovat podle předem daných pravidel a nijak se od nich neodklánět” jak poznamenal ve své knize Computing machinery and intelligence v roce 1950 Alan Turing. V té době se éra lidských počítačů a počítaček již nezadržitelně blížila ke svému konci. Někteří, či spíše některé ale mezitím vstoupily do historie počítačů elektronických.
Válečné výpočetní úsilí
Druhá světová válka pochopitelně nebyla vyhrávána jen v rámci bojových front a invazí. Neméně důležité byly aktivity špionážní, kontrašpionážní, vojenský výzkum a vývoj. A ve všech těchto oblastech hrála matematika zásadní roli – ať už to byla kryptoanalýza v Bletchley Park, výpočty jaderné fúze a implozí nezbytné pro konstrukci plutoniové jaderné bomby nebo počítání dělostřeleckých tabulek s balistickými křivkami a myriáda dalších matematických úloh v nejrůznějších oblastech. Ve všech těchto případech pracovaly příslušné týmy podle podobné předlohy: definování úkolů, problémů či výpočtů které bylo třeba řešit, měli obvykle na starosti dnes dobře známí fyzikové, matematici nebo kryptoanalytici, zatímco rutinní výpočty prováděli počítači, respektive počítačky, o nichž často víme jen málo.
Důvodů pro ono tradiční rozdělení může být řada – počínaje tradicí (počítač patřil mezi administrativní pozice, které v první polovině minulého století často obsazovaly ženy) a prostou vhodností určitých typů práce pro muže či ženy, přes válečnou situaci, která vyžadovala, aby na všech místech, která bylo možné obsadit ženami, tak bylo učiněno, až po fakt, že pro muže s odpovídajícím vzděláním a znalostmi nebylo místo počítače dostatečně prestižní. Nejspíše to byla kombinace všech těchto (a možná i dalších) faktorů.
Pennsylvánské počítačky
Podstatné je, že během války se se na Pennsylvánské univerzitě zformovala zhruba osmdesátičlenná skupina armádních počítaček (tým se dokonce oficiálně jmenoval „computers“), z nichž bylo v roce 1945 vybráno šest, které se měly stát programátorkami prvního elektronického počítače, jenž zde byl navržen a postaven – ENIACu. Kathleen McNultyová (později Antonelliová), Betty Jean Jenningsová (Bartiková), Betty Snyderová (Holbertonová), Marlyn Wescoffová (Meltzerová), Frances Bilasová (Spenceová) a Ruth Lichtermanová (Teitelbaumová) tak utvořily vůbec první programátorský tým na světě.
Kathleen McNultyová (vlevo) se dvěma dalšími počítačkami (A. Snyderová a S. Stumpová) u diferenciálního analyzátoru (cca 1943).
Příkladem, jak se mladé dívky k podobné práci během nebo těsně po válce dostaly, je příběh Kathleen McNultyové, který ve své knize Engines of the Mind zaznamenal Joel N. Shurkin. McNultyová dokončila v roce 1942 Filadelfskou Chestnut Hill College a získala bakalářský titul v oboru matematiky. Společně s kamarádkou Frances Bilasovou odpověděla na náborový inzerát Mooreovy školy elektrického inženýrství (ta byla součástí Pennsylvánské Univerzity) pro matematiky.
Vlastně jsem podobné číselné integrace nikdy nepočítala. Něco takového jsme prostě nedělali. Jednalo se například o výpočet dráhy kulky od okamžiku, kdy opustí ústí pušky do okamžiku, kdy dopadne na zem. Je to velmi složitá rovnice obsahující asi patnáctero násobení a odmocňování a už ani nevím co všechno ještě. Musíte spočítat, kde se kulka nachází každou desetinu vteřiny od okamžiku, kdy je vystřelena, a musíte brát v úvahu vše, co se během jejího letu děje. Záleží tedy na úsťové rychlosti, úhlu, pod kterým je vystřelena, a její velikosti. To je zahrnuto v základní funkci, která dává tzv. balistický koeficient. Jak kulka postupně letí vzduchem, než dosáhne nejvyššího bodu své dráhy, je neustále ovlivňována přitažlivostí, tlakem vzduchu i teplotou. Jakmile její rychlost přiblíží hranici rychlosti zvuku, rozkmitá se, takže namísto výpočtů po desetinách sekundy je třeba v této fázi počítat její polohu po setinách. Když jste to celé spočítali, bylo třeba všechny hodnoty interpolovat, abyste zjistili, kde byl nejvyšší bod a kde střela dopadla na zem.
Joel N. Shurkin, Engines of the mind: The Evolution of the Computer from Mainframes to Microprocessors.
Logický krok
Počítání balistických tabulek bylo náročné, a tak se již v roce 1943 armáda rozhodla, že na Pennsylvánské univerzitě bude financovat projekt stavby elektronického počítače, který by výpočty značně urychlil. Projekt PX byl ale dokončen až po skončení války a veřejnosti představen coby ENIAC (Electronic Numerical Integrator And Computer) v únoru 1946.
Počítač navržený Johnem Mauchlym a J.P. Eckertem (jejich a jeho podrobný příběh tentokrát vyprávět nebudeme) byl zhruba tisíckrát rychlejší než do té doby používané elektromechanické tabelátory a další mechanické počítací stroje. Našel tak záhy uplatnění při ještě složitějších výpočtech potřebných pro návrh a vývoj vodíkové bomby (armáda jej používala bez přestávky* po přestěhování z Pennsylvánské univerzity na střelnici Aberdeen od roku 1947 do roku 1955).
* hovořit u ENIACu o nepřetržitém provozu je dosti ošemetné. Počítač používal obrovský počet elektronek a dalších prvků (17,5 tisíce elektronek, 7200 diod, 1500 relé, 70 tisíc rezistorů, 10 tisíc kondenzátorů a 5 milionů ručně letovaných spojů) – k poruše na některém z nich docházelo zhruba každé dva dny – odstranění závady v takovém případě trvalo řádově desítky minut. Nejdelší nepřetržitý běh bez závad za celou dobu provozu počítače byl 116 hodin.
Jednalo se o univerzální počítač, který bylo možné naprogramovat pro prakticky libovolně složitou sekvenci operací, včetně cyklů, větvení nebo subrutin. ENIAC ale neměl společnou paměť pro program a data. Programy byly nejprve připraveny na papíře a následně pomocí kabelových propojek a přepínačů nastaveny v ENIACu – naprogramovat složitější úlohy a výpočty mohlo trvat i několik dnů (to byla vůbec největší slabina ENIACu – výpočty probíhaly v řádu minut či hodin, ale programování trvalo mnohonásobně déle).
ENIAC jako genderová studie
Na projektu ENIACu existovalo zásadní rozlišení hardware a software. Navrhnout hardware byla mužská práce, programování měly na starosti ženy. Obě oblasti měly jasně odlišený status. Software byl sekundární administrativní úlohou s menším významem než navržení a zprovoznění ENIACu. Programátorky prostě jen vykonávaly zadání a příkazy konstruktérů a armádních důstojníků – a těm následně náležela prestiž za celý projekt. Jako civilní zaměstnankyně stály programátorky mimo armádní sociální a kastovní systém.
J.S. Lightová, When Computers Were Women.
Přestože se o programátorkách ENIACu zmiňovaly knihy popisující jeho zrod, podrobnější mapování příběhu programátorek provedla ve své eseji z roku 1999 „Když počítače byly ženy“ J. S. Ligtová. Ta celou historii programátorského týmu ENIACu pojala především jako modelovou genderovou studii a příběh ustrkovaných žen, bez nichž by počítačová revoluce nikdy nenastala a jejichž role byla posléze několik desítek let ignorována, zatímco muži kolem ENIACu byli glorifikováni. Osobně si myslím, že pravda je někde uprostřed.
Betty Jean Jenningsová a Frances Bilasová u hlavního řídícího panelu ENIACu.
Mladé programátorky (dívkám bylo lehce přes dvacet) byly rozhodně více než administrativní civilní zaměstnanci plnící rutinně příkazy. Aby dokázaly ENIAC programovat, musely studovat a pochopit jeho design, fungování i samotné možnosti – do vzniku vyšších programovacích jazyků, při němž hrály podstatnou roli také ženy, ještě zbývala řádka let a ENIAC nebyl vzhledem k absenci programové paměti pro něco podobného připraven – bylo třeba jej programovat ve „strojovém kódu“. Díky tomu, že znaly konstrukci počítače, staly se programátorky zároveň týmem pro jeho údržbu – dokázaly během několika minut najít spálené elektronky nebo zkratované kontakty.
Nicméně prohlásit, že muži se starali výhradně o hardware a ženy o software, není přesné. Ve skutečnosti fungovala spolupráce spíše tak jako při fyzikálních výpočtech pro laboratoře v Los Alamos, kdy fyzikové připravili zadání výpočtů a rovnic na papíře a programátorky je následně převedly pomocí propojek, přepínačů a děrných štítků do „strojové řeči“ (pro některé výpočty jich byl třeba více než milion, přičemž bylo třeba celý problém rozdělit na několik menších dílčích částí, protože by se celý výpočet do paměti ENIACu nevešel).
Pravdou ovšem je, že pro okolní svět (respektive většinu médií) zůstávaly programátorky většinou neviditelné – bez ohledu na to, jak dobře ENIACu i problematice programování rozuměly a jak zásadní jejich role byla. Když byl v únoru 1946 v New York Times otištěn článek o ENIACu, hovořilo se o výpočtech, které počítač dokáže zvládnout během 15 vteřin, ale nepadlo ani slovo o času a znalostech potřebných pro jejich naprogramování (nemluvě operátorkách, které to měly na starosti). Když byly zveřejňovány fotografie ENIACu s členy pracovního týmu, byla často uváděna jen jména mužů, kteří na nich byli (přestože vyfoceny byly i ženy – programátorky), případně byly v titulcích uváděny coby „obsluha“ přepínající programová tlačítka, zapojující kabely nebo pracující s tiskárnou. Ve skutečnosti to byly ony (přesněji pozdější vedoucí jejich týmu Adele Goldsteinová), kdo pro ENIAC sepsal provozní příručku.
Počítače jsou mrtvé, ať žijí počítače
To, že se prvními programátorkami stalo šest mladých dívek, byl v prvé řadě důsledek historických válečných okolností, které ženám otevřely řadu nových pracovních míst. Že se jim plného uznání dostalo až po půl století, když byly v roce 1997 zapsány do síně slávy organizace WITI (Women in technology international), byl do značné míry důsledek téhož – pro svět mimo tým ENIACu se jednalo o civilní armádní zaměstnance na „administrativních“ pozicích, jakkoliv nepravdivé a nespravedlivé takové vnímání bylo.
První programátorský tým také předznamenal konec éry lidských počítačů a především počítaček – s tím, jak jejich funkci postupně přebíraly elektronické počítače a jak se americká ekonomika na počátku 50. let vrátila do „normálu“ a řada pracujících žen se vrátila zpět do domácností. Jednou z posledních vládních organizací, která „počítačky“ v 50. letech zaměstnávala ve větším počtu, byla NACA (National Advisory Committee for Aeronautics), předchůdce pozdější NASA.
Konec ENIACu v roce 1955 ale rozhodně nebyl koncem příběhu žen, které hrály významnou roli při zrodu počítačového odvětví. K příběhu další z nich, Grace Hopperové, která vedla vývoj prvních počítačových jazyků, se vrátíme v některém z dalších dílů.
Poslední z prvního programátorského týmu, Frances Bilasová – Spenceová, zemřela v červnu 2012 ve věku 90 let.
