První československý počítač SAPO, jehož vývoj a výstavba se protáhly na dlouhých sedm let, se ukázal být pro Československou akademii věd velkým a obtížně stravitelným soustem. I když se nakonec podařilo projekt zachránit a dovést do úspěšného konce, bylo v ČSAV dost těch, kdo nechtěli podporovat další podobné nebo dokonce ještě rozsáhlejší projekty.
Antonín Svoboda se svými spolupracovníky tak hledal mezi tehdejšími úřady a státními podniky jiného „sponzora“. Toho nakonec našel v podobě Ministerstva přesného strojírenství, které podpořilo v roce 1957 vznik Výzkumného ústavu matematických strojů – VÚMS. Svoboda ale v jeho čele zůstal jen necelý rok – již v roce 1958 jej nahradil Antonín Lukáš, který přišel z postu ředitele brněnské Zbrojovky a Svoboda se stal vedoucím výzkumu. I když za touto volbou nejspíše stály politické tlaky (ostatně jak jsme zmínili v minulém dílu – Svoboda rozhodně nepatřil mezi osoby socialismu oddané), podle řady pamětníků se nakonec ukázala být prospěšnou. Lukáš se v řadě klíčových momentů postavil na stranu vývojového týmu a měl patrně větší vliv i lepší kontakty než Svoboda. Bylo to důležité proto, že podobně jako SAPO, také EPOS čelil rozsáhlé kritice.
„I po této personální změně pokračovaly některé, zejména stranické, osobnosti uvnitř i mimo VÚMS, ve svých útocích proti projektu EPOS. Tyto útoky se nyní přenesly i na osobu nového ředitele. Pokračovaly v námitkách, že proti projektu EPOS nepostupuje dostatečně tvrdě a že je chyba v něm vůbec pokračovat. Většinou jsem odpovědi na tyto útoky připravoval pro Lukáše sám, vzpomínám však, že jednou mu má verse připadala málo důrazná a poslal mne za Svobodou na Slapy. Tam jsme spolu v hotelu během odpoledne sepsali mnohem důraznější rozbor, který jsem ještě večer přivezl do Prahy řediteli Lukášovi k použití.“
Úryvek z textu „Ze vzpomínek Ing. Oblonského“ (VUMSCOMP.cz)
Hlavní problém: součástky
Zatímco vlastní výzkumné práce byly dokončeny v plánovaném termínu jednoho roku v létě 1960, vývoj a výroba funkčního modelu i vlastního počítače narážely opakovaně na stejný problém: nedostatek výrobních kapacit a neschopnost podniků v socialistickém bloku (nejen v Československu, ale i v rámci celého RVHP) dodat některé prvky buď v odpovídající kvalitě nebo vůbec. Úkolem VÚMS přitom mělo být navrhnout a řídit výrobu počítačů tak, aby byly stavěny výhradně z domácích součástek.
Problémy byly s řadou komponent, počínaje nekvalitními diodami přes součástky hlavní ferritové paměti až po ten vůbec největší – magnetickou páskovou paměť. Tu nedokázal na počátku šedesátých let dodat žádný podnik v rámci RVHP, a tak nakonec bylo rozhodnuto nakoupit ji ze západu. Jednalo se ovšem o technologii podléhající embargu a trvalo řadu měsíců, než se podařilo sehnat dodavatele – britskou společnost Decca, která paměti dodala až v roce 1964.
Vývoj EPOS pokračoval přes obrovské problémy i rozsáhlou kritiku, které muselo vedení VÚMS čelit. Bylo to mimo jiné díky uznání, kterého se týmu Antonína Svobody dostalo na přelomu let 60/61 na konzultaci v Sovětském Svazu, bylo možné projekt udržet. Návrh počítače EPOS byl totiž nejen v rámci RVHP v mnoha směrech unikátní a pokročilý.
EPOS byl plně elektronický a podobně jako SAPO také odolný chybám. Rozhodli jsme se, že půjde o víceprogramový a víceuživatelský počítač. Myslím že jedním ze základních objevů, který jsme tehdy udělali, bylo naše řešení pro timesharing (přístup více uživatelů – pozn. aut.). Typicky se používá fronta a program, který řídí a řadí přicházející data. Máte několik terminálů a každý chce přístup víceméně neustále, otázka tedy je, jak se o strojový čas podělí – který bude mít přednost? My jsme k tomu použili systém několika bufferů umístěných na vstupně výstupních rozhraních – například tiskárny, paměti apod. To nám umožnilo řídit přístup pomocí fyzického signálu – namísto abyste měli program, který přístup řídí, vyhodnotíte prostě „urgenci“ toho kterého programu. Například pokud se již buffer vyprázdnil a je třeba do něj načíst data z páskové paměti, jedná se o „urgenci“. Nebo pokud je naopak buffer naplněn a data z něj je třeba někam odeslat, je to také „urgence“. Měli jsme celkem sedm úrovní urgence – každý program nastavoval svůj signálový stav od 0 do 7 a vše vyhodnocovala samostatná jednotka, která rozhodovala, co bude zařazeno po dalším přerušení. V případě EPOS to bylo o to komplikovanější že měl dvě CPU – jedno pro násobení a druhé pro exponenciální výpočty. Přerušení pomocí několika bufferů nám fungovalo výtečně, a tak jsme u tohoto řešení zůstali.
Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)
Podobně jako SAPO, také EPOS používal systém aritmetiky reziduálních tříd – příslušnou decimální aritmetickou jednotku navrhli Valach se Svobodou tak, aby byla odolná proti chybám a společně s dalšími částmi používala samo-opravovací mechanismy. Právě schopnost samoopravování, která zajistila naprosto spolehlivé opakované výpočty (a případné varování obsluhy v případě větší závady), byla vlastností, na níž byl Svoboda ještě po letech velmi hrdý.
EPOS 1 instalovaný v budově na Dlouhé třídě (Zdroj: Historiepocitacu.cz)
Když nastala chyba, rozsvítilo se malé zelené světlo, které signalizovalo probíhající automatickou korekci – a poté, co ji počítač sám opravil, opět zhaslo. Jinak systém většinou pracoval bez jakýchkoliv závad. Navíc byl dodatečně schopen techniky informovat, kde k chybě došlo a o co se jednalo. To výrazně usnadňovalo správu a opravy počítače. IBM dnes (1979 – pozn. aut.) honí kolem systémů své techniky, protože výpadek mainframe je nákladná věc, pamatuji se ale, že naši správci si většinu času jen četli detektivky, protože se problémy téměř nevyskytovaly. EPOS přitom pracoval nepřetržitě 24 hodin denně. […] Měli jsme i řešení, které kontrolovalo chyby na vkládaných děrných štítcích – pokud došlo při děrování štítku k chybnému zadání, počítač zastavil načítání dat a chybně děrovaný štítek odmítl.
Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)
Pomalejší, ale spolehlivý
Omezené zdroje součástek a důsledná konstrukce zaměřená na samo opravování chyb znamenaly, že EPOS nebyl ve své době výkonnostním rekordmanem. S 8 tisíci elektronkami, 15 tisíci tranzistory a 46 tisíci diodami zvládl mezi 5 a 20 tisíci operacemi za vteřinu (častějším limitujícím faktorem ale byla rychlost vstupních zařízení – počítač mohl načíst 14 děrných štítků nebo tisíc znaků z děrné pásky za vteřinu). Podle Svobody bylo možné EPOS postavit výrazně výkonnější – pro až 800 tisíc operací za vteřinu, jestliže by k tomu byly prostředky a dostatek součástek.
Ve své plné sestavě tak EPOS disponoval následující konfigurací:
- feritová paměť o kapacitě 1024 slov po 65 bitech
- bubnová paměť o kapacitě 1024 slov o 12 desítkových řádech na jednom bubnu
- magnetická pásková paměť
Připojitelné periferie:
- snímač děrných štítků, rychlost snímání 14 štítků za vteřinu
- rychlosnímač děrné pásky, rychlost snímání 1000 znaků za vteřinu
- tiskárna, tiskne 4 řádky za vteřinu při 120 znacích na řádce
- děrovač děrných štítků, děruje asi 28 znaků za vteřinu
- rychloděrovač děrné pásky, děruje asi 150 znaků za vteřinu
- elektrický psací stroj
- česká nebo slovenská klávesnice
Zdroj: Wikipedie
Ovládací panel počítače EPOS 1 (zdroj: infopedia)
Po řadě zpoždění se nakonec jednotlivé části počítače EPOS podařilo zprovoznit postupně v letech 1962–63 v budově na Dlouhé třídě 37, která rozhodně nebyla ideálním místem pro budování počítačového sálu (chyběla zde například klimatizace). Z rozsáhlých plánů na sériovou výrobu ale nakonec sešlo a byly postaveny jen tři kusy. Původní prototyp nicméně řadu let úspěšně fungoval na původním místě v budově na Dlouhé třídě. O něco lepší osud čekal vylepšenou verzi EPOS 2, jehož prototyp byl ale dokončen už bez účasti Antonína Svobody, který v roce 1964 podruhé, tentokrát již definitivně, z Československa emigroval – to je ale další část příběhu.
EPOS 2, který byl zhruba dvakrát výkonnější, se nakonec dočkal sériové produkce pod označením ZPA 600 a 601 – vyrobeno bylo (do roku 1973) na tři desítky exemplářů, které se dostaly do řady podniků a organizací. Československo nicméně již ve druhé polovině 60. let na výrobu vlastních počítačů do značné míry rezignovalo a vláda se rozhodla situaci řešit dovozem zahraničních systémů.
