Výzkum a vývoj elektronických počítačů a kybernetika nepatřily, jak jsme v předchozích dílech příběhu zmínili, ve východním bloku přinejmenším zpočátku k hlavním prioritám. V případě podniků, jako byla Aritma, byla za prioritu až do konce 50. let považována výroba jednoduchých mechanických „kancelářských“ děrnoštítkových počítačů.
Dokonce i poté, co se v Sovětském svazu rozjela výroba počítačů, jako byly zmíněné BESM či Strela, čelily v mnoha směrech vyspělejší stroje vyvinuté týmem profesora Svobody v novém VÚMS značné opozici. Bylo to dáno zvláštní atmosférou a pravidly komunistického režimu, která udávala tón výzkumu a vývoji napříč celým východním blokem.
Je na místě poznamenat, že v rámci ČSAV a později i VÚMS měli naši počítačoví pionýři v čele s Antonínem Svobodou v mnoha směrech „ideální“ podmínky (bráno měřítky a poměry v Československa období 50. let), přesto si stále častěji zejména během cest po spřátelených socialistických zemích mnozí z nich uvědomovali, že perspektivy rozvoje počítačové vědy ve východním bloku jsou, ve srovnání se západem, poněkud omezené.
Podivný počítačový svět let padesátých
Ze služebních cest po výzkumných a vývojových počítačových pracovištích východního bloku se dochovaly zajímavé vzpomínky a postřehy, které si po letech Svoboda vybavoval v rozhovorech, jež s ním v jeho domě v oregonském Milwaukee v listopadu 1979 vedla Robina Mapstone z Institutu Charlese Babbage – Centra pro historii zpracování informací při Minnesotské univerzitě. I tentokrát je budeme využívat coby hlavní linii vyprávění příběhu prof. Svobody jeho vlastními slovy.
Ve východním bloku jsme navštěvovali různá místa, poprvé jsme jeli do Varšavy, za Marczinskim a Lukaševičem, kteří před tím u nás v Praze asi 8 měsíců studovali – to bylo někdy počátkem padesátých let. Pak jsme se několikrát vydali do Moskvy, kde tehdy vznikal jejich první velký počítač BESM. Byli tam pochopitelně lidé, kteří se věnovali vývoji, museli ale čelit tomu, že jejich výzkum a výsledky práce nebyly příliš propagovány. A jsem si skoro jist, že profesor Lebeděv, který byl údajným autorem celého BESM, jím nejspíš nebyl. Možná na tom spolupracoval, ale záhy jsem přišel na to, že příliš dobře neznal podrobnosti konstrukce svého vlastního počítače.
Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)
Přes skepsi kterou prof. Svoboda po letech vyjadřoval, se počítače BESM staly dlouho vyráběnou řadou „velkých“ systémů. Poslední generace BESM-6 se 48 bitovými CPU a 192 kB RAM (na fotografii z roku 2009 v ruském námořním tréninkovém centru Sosnovy Bor) se vyráběla až do roku 1987. Foto – Wikipedie.
Svoboda ve svých vzpomínkách mimo jiné zdůrazňuje, že služební cesty v rámci východního bloku byly často nenáviděnou povinností. Za jednu z nejpodivnějších označil po letech svou cestu do Číny, kde na tamní akademii věd vedl seminář o logickém designu a počítačové architektuře.
Strávil jsem v Číně měsíc a nelíbilo se mi tam – bylo to v době, kdy Sověti a Číňané byli „přátelé“. Oni tam byli skutečně na počátku – vzpomínám, že se například pokoušeli sestrojit jednoduché logické obvody pomocí kousku dřeva napuštěného parafínem (coby izolací) s diodami, elektronkami a tak podobně. Nechtěl jsem jim to celé moc usnadňovat, a tak jsem si před cestou vyžádal tucet anglicky mluvících, matematicky vyškolených specialistů. Říkal jsem si, že to pro ně bude nemožný úkol, ale oni ho splnili a když jsem přicestoval, měl jsem k dispozici 12 Číňanů hovořících plynnou angličtinou a se znalostí matematiky. Fungovali a žili ale spíš jako vojenská jednotka. Vzpomínám, jak jsem byl jednou uprostřed přednášky a náhle zazněla siréna, načež celá třída vstala a vyběhla ven. Na zahradě pak deset minut cvičili, pak zazněla další siréna a oni se vrátili do třídy a já mohl pokračovat. Oni mne prostě ani nenechali dokončit větu, jakmile se ozvala siréna, odběhli. Bylo to celé dost praštěné.
Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)
Inspirace? Jen ze západu.
Východní blok byl specifický tím, že řadu výrobků přebíral ze západu. Zvlášť „důslední“ v tom byli sami Sověti – počínaje domácími spotřebiči, přes automobily až po počítače byla řada výrobků a technologií licencována, či bez licencí kopírována, navzdory obrovským výzkumným a vývojovým kapacitám, kterými Rusko i jeho satelity disponovaly.
Do Moskvy jsem se jednou vypravil dokonce asi na dva měsíce. Navštěvoval jsem tamní výzkumné laboratoře a zjišťoval, co dělají. Zajímavé bylo, že nebyli ochotni přijmout práci či myšlenky odjinud než ze západu. Byli ochotni okopírovat západní nápady, ale aby oficiálně řekli „Češi, pomozte nám“, to prostě nepřipadalo v úvahu. Ještě tak poslali někoho do Prahy, aby se tu něco dozvěděl o našich systémech. Pokoušeli jsme se takovému člověku s Oblonským vysvětlit, že je to (EPOS) systém s plnohodnotným sdílením času a že umožňuje načítání dat z děrných štítků, aniž by se musel přerušit běh programu. A oni nechápali, že to tak může fungovat. Víte, jak načítali data do BESM? Museli celý počítač zastavit, pak načetli vše do paměti na adresu, kde měl začínat program. BESM tudíž pracoval jen takovou rychlostí, jakou mu čtečka děrných štítků dokázala načítat data – byl velmi pomalý. Oni nedokázali někdy v roce 63 nebo 64 pochopit, že to děláme úplně jinak. A dnes (1979) kopírují IBM 360, který je zastaralý. IBM už zastavilo jeho výrobu.
Z rozhovoru R. Mapstone s Antonínem Svobodou (1979)
Na služební cesty do tehdejšího Sovětského svazu vzpomínal ve svých zápiscích také ing. Oblonský, který se na „konzultaci“ společně se třicetičlennou delegací (Svoboda v ní nebyl) vydal v prosinci 1960 – právě s cílem představit v Moskvě projekt EPOS. Cesta byla pro projekt EPOS důležitá zejména proto, že uznání, kterého se projektu od sovětských inženýrů dostalo, znamenalo, že projekt „směl“ dál naplno pokračovat.
Přípravy k útěku
Problémy se zdroji a kvalitou součástek, o nichž jsme psali v přechozích dílech, povinné služební cesty ke spřáteleným soudruhům i neustála nutnost dokazovat „soudruhům“, že vývoj počítačů má smysl (k tomu se ještě vrátíme při vyprávění o VÚMS a EPOSu) vedly Dr. Svobodu a některé jeho kolegy k rozhodnutí opustit Československo. Trvalo ale dlouhých deset let, než se je, alespoň některým z nich, podařilo uskutečnit.
Přípravy k útěku začaly ještě před uvedením SAPO do provozu – na konferenci IFIP v západoněmeckém Darmstadtu, kde se Svoboda v letech 1954 a 56 opakovaně setkal se svým bývalým kolegou Howardem Aikenem. Setkání to bylo důležité hned z několika důvodů. Svoboda zde společně s ing. Oblonským prezentoval projekt počítače SAPO, který řadou svých vlastností zaujal účastníky konference, včetně Aikena. Na setkání s Aikenem vzpomínal později sám Oblonský:
Na této konferenci mne Svoboda též představil svému dávnému příteli, nestoru výpočetní techniky, profesoru Howardu Aikenovi z Harwardské university, a jeho choti. Na naší společné soukromé večeři s ním Svoboda mimo odborných otázek, a osobních vzpomínek sondoval možnosti jeho pomoci v našem úniku z ČSSR. Profesor Aiken byl záložním důstojníkem US Navy, kde s ním spolupracovala legendární Grace Hopperová.
Úryvek z textu „Ze vzpomínek ing. Oblonského“ (VUMSCOMP.cz)
Howard Aiken se proslavil zejména coby autor konceptu počítače IBM Harvard Mark I. Bylo to právě setkání s Aikenem před návratem z USA, co nasměrovalo Svobodu ve druhé polovině 40. let k digitálním počítačům.
Svoboda nicméně prozradil více než jen svou touhu opustit socialistický ráj. Jak o čtvrt století později přiznal, vyložil Aikenovi v roce 1954 podrobně v té době ještě nepublikovaný výzkum, na němž pracovali s kolegou Valachem. Aiken následně část výsledků vyžil v rámci tajných výzkumných projektů pro americké námořnictvo. Svoboda si tak nejspíše připravoval zázemí pro sebe i pro své kolegy v případě pozdější emigrace. Poprvé se o útěk pokusili s kolegou Oblonským a dalšími spolupracovníky již během služebních cest do NDR v roce 1959 a 1960, plány ale vždy něco překazilo. A tak se dále na půdě nově založeného VÚMS věnovali stavbě EPOSu, který se měl stát nejen první elektronickým víceuživatelským, ale také prvním „sériově“ vyráběným československým počítačem.