Legendární „Unbundling“ nepřišel sám od sebe. Byl výsledkem hrozícího antimonopolního soudního řízení ze strany amerického ministerstva spravedlnosti i změn, které se v průběhu 60. let odehrávaly na trhu s počítači a které byly v nemalé míře důsledkem úspěchu první velké počítačové platformy – System/360. Software pochopitelně existoval jako samostatná komodita i před rokem 1969, bylo kolem něj ale mnoho nejasností (hovoříme pochopitelně o situaci v USA).
První otázka souvisela s určením jeho ceny. V průběhu šedesátých let minulého století bylo stále ještě běžné, že se, zejména dražší mainframe systémy, nekupovaly, ale pronajímaly. Do částky za pronájem bylo obvykle zahrnuto i základní programové vybavení (operační systém, překladače programovacích jazyků apod.) a další položky, které souvisely s dodáním a zprovozněním systému. Zákazníkům (a dost možná ani dodavatelům – výrobcům počítačů) tak vlastně nebylo jasné, jak velká část platby za pronájem nebo koupi počítače připadá na hardware a jaká na software. Cena software byla prostě velkou neznámou – respektive ten, který poskytovali výrobci hardware, byl pro zákazníky vlastně „zdarma“. To pochopitelně výrazně znevýhodňovalo společnosti, které chtěly vytvářet komerční software.
Vlastní software si pak řada podniků a organizací vyvíjela interně a neobvyklé nebylo ani jeho bezplatné sdílení, výměna a šíření (výrobci počítačů to v průběhu 50. a 60. let aktivně podporovali). Software jako takový se prostě běžně neprodával – a řada nejasností byla i ohledně jeho zaúčtování a odepisování coby daňově uznatelného výdaje. Až do rozhodnutí IRS (americký berní úřad) v roce 1969 bylo například téměř nemožné software účetně „kapitalizovat“, respektive vést mezi aktivy společnosti (viz dále).
Největší softwarová události roku 1969: IBM Unbundling
Oznámení o unbundlingu ze strany IBM nepochybně způsobilo v odvětví uživatelského software největší průvan. Spolu s ním přišel obrovský nárůst počtu dodavatelů software a nově ohlášených softwarových balíků. Uživatelé také mění svůj postoj ke správnému používání software třetích stran a stále ještě zcela nestrávili nové ceny samostatně prodávaného software IBM.
Všechny tyto faktory, společně s několika dalšími, jako bylo rozhodnutí berního úřadu IRS o kapitalizaci software způsobily, že uplynulý rok byl nejzmatenější a nejsložitější od zrodu softwarového odvětví.
Úvod sloupku Petera L. Briggse, z prosincového vydání časopisu Computerworld (24.12. 1969)
O 21 let dříve: Manchester SSEM
Small-Scale Experimental Machine nebyl vlastně navržen jako počítač. Jednalo se o testovací zařízení pro Williamsovy trubice (už jsme o nich psali, sloužily jako druhá generace operačních pamětí u nejstarších počítačů). SSEM byl díky tomu velmi jednoduchý až primitivní počítač s programem uloženým v operační paměti, který sice pracoval se 32 bitovými slovy, do paměti jich ale poskládal jen 32. Hardwarové funkce zahrnovaly pouze sčítání a odečítání a další druhy operací bylo nutné programovat pomocí software. První tři programy napsané pro počítač sloužily k nalezení největšího dělitele čísla 262 144 (218), což vzhledem k postupu opakovaného odečítání dělitele trvalo dlouho – a umožňovalo to tedy testovat spolehlivost počítače a zejména komponent operační paměti. SSEM zdaleka nedosahoval možností a výkonu gigantů jako byl už o dva roky dříve ENIAC, jenže ten zas neměl program v operační paměti, ale byl programován pomocí přepínačů a kabelových propojek. A tak patří prvenství, co se počítačového software týče, právě britské Victoria University of Manchester, kde spustili první software v historii 21. června 1948 v 11 hodin dopoledne. Ještě před polednem byl první výpočet dokončen – za 52 minut byl pomocí 3,5 milionu operací (tedy výkonem 1,1 kIPS) nalezen správný dělitel, 131 072. Předpokládáme, že vám to u sudého čísla trvalo o trochu kratší dobu. :)
Replika SSEM v Muzeu vědy a průmyslu v Castlefieldu, Manchester.
Konstelace
V roce 1969 se potkalo hned několik důležitých faktorů: rodící se softwarový průmysl (aplikace třetích stran), rozšířená platforma vzájemně kompatibilních mainframe systémů IBM, tlak ministerstva spravedlnosti a rozhodnutí IRS. Všechny tři věci spolu přitom úzce souvisely.
Tlak na IBM sice přišel z ministerstva spravedlnosti, byl ale pochopitelně hnán touhou rodících se softwarových firem získat na trhu lepší postavení. Praxe bundlingu, tedy dodávání software společně s počítačem za jednu „nerozlišitelnou“ cenu, byla na trhu běžná už od jeho zrodu, IBM se do hledáčku „regulátora“ dostalo jednoduše díky svému dominantnímu postavení na trhu. 17. ledna 1969 tak začíná spor U.S. v. IBM podáním žaloby u oblastního soudu v jižním New Yorku, v níž se tvrdí, že IBM porušilo článek 2 Shermanova antitrustového zákona monopolizací, nebo pokusem o monopolizaci trhu univerzálních elektronických digitálních počítačů, zejména počítačů určených primárně pro podnikový segment.
Soudní spor se nakonec táhl dlouhých 13 let – až do roku 1982, kdy ministerstvo spravedlnosti jednoduše uznalo, že případ (již) nemá opodstatnění. To, že IBM muselo po více než deset let podnikat s pomyslným Damoklovým mečem antimonopolní žaloby, ale zásadním způsobem ovlivnilo řadu jeho rozhodnutí (nelze ale říci, že jednoznačně v jeho neprospěch). Jedním z prvních takto ovlivněných rozhodnutí byl právě unbundling.
Rozhodnutí IRS o možnosti kapitalizace software bylo dalším zásadním bodem – umožňovalo a zároveň vyžadovalo, aby firmy větší investice do aplikací zahrnuly do svého majetku a následně odepisovaly. Otázka software se tím na jednu stranu vyjasnila, na druhou ale znamenala v případě několikaletých odpisů větší daňovou zátěž.
Konečně existence etablované platformy v podobě mainframů System/360 znamenala, že nově vznikající softwarové firmy měly k dispozici velký trh vzájemně kompatibilních systémů, pro něž mohly tvořit a následně opakovaně prodávat uživatelský software. Zbývala vlastně jen jediná otázka: jak nastavit jeho ceny. Odpovědí na ní byl právě unbundling ze strany IBM.
Nezávislé softwarové firmy existovaly pochopitelně už před rokem 1969. Například Boole&Babbage (kouzelné jméno) nabízela od roku 1967 SMS/360 Systems Measurement Software, tedy nástroje pro monitorování, analýzu a zlepšení efektivity počítačových provozů – pochopitelně těch na System/360.
Computer History Museum / Boole&Babbage
Nacenění
IBM se mohlo cítit přitlačeno protimonopolní žalobou ke zdi, neznamenalo to ale, že dá svou kůži a svůj software levně. V rámci unbundlingu byl software IBM rozdělen na dvě odlišné kategorie. První SCP (Systém Control Programming) bylo základní systémové programové vybavení, které mělo do budoucna pro zákazníky IBM zdarma (v zásadě tedy dále bundlované) a PP (Program Products), tedy aplikace a programy, za něž museli zákazníci nově platit. Stejně tak byly do dvou kategorií rozděleny služby IBM: obecně poskytované informace které IBM poskytovalo dle vlastního uvážení zákazníkům bezplatně a podpora a školení zaměstnanců zákazníka, které byly placené a nově dostupné i pro firmy, které nebyly zákazníky IBM. Společně se softwarovým odvětvím se tak začalo formovat i odvětví IT služeb.
Unbundling ale zároveň znamenal poměrně citelný nárůst cen – samotné výpočetní systémy se sice nezdražily, byly tu ale nové položky placeného software a služeb které byly nově jaksi navíc. Podle článku v Computerworldu z 2. července 1969 nová cenová politika vycházející z unbundlingu znamenala nárůst nákladů až o 35 % – v případě, že si kupující pořídil od IBM veškerý (dříve v ceně zahrnutý) software. Software tak měl svou cenu – a ta nebyla zrovna nízká. Zákazníci tak získali velmi pádný důvod zvažovat, zda zvolit programové produkty IBM, nebo aplikace třetích stran. Situaci ale využilo i IBM – samostatný prodej software znamenal nový zdroj příjmů a tedy i možnost investovat více do jeho rozvoje a Sněhurka tak záhy přišla s novými, lepšími programy i agresivnější cenovou politikou.
Exploze
Druhá polovina roku 1969 byla obdobím, kdy trh s podnikovým softwarem a softwarovými nástroji doslova explodoval – v nejlepším smyslu onoho slova. Objevily se nové operační systémy, aplikace, programovací jazyky a zejména nástroje usnadňující programování dalšího software (on-line debugging, dokumentace programového kódu, automatické vytváření programových diagramů, apod.). Narostl také počet dostupných řešení pro time sharing a rostoucí počet výrobců software začal nabízet technickou podporu.
Na konci roku 1969 používalo software třetích stran podle odhadu Computerworldu na 1300 firem a na trhu bylo na 3000 programů a programových balíků (jen pro zpracování mezd jich bylo v prodeji na osm desítek). A objevily se také nové firmy nabízející konzultační služby pro volbu správného programového vybavení, nebo doporučení postupu jeho vývoje na míru. Vše mělo jedno společné: točilo se to, i když ne výhradně, přesto v převážné míře kolem IBM System/360. Moderní počítačový trh s výrobci hardware, softwarovými, servisními a konzultačními firmami se začal rychle formovat. Byl ostatně nejvyšší čas, doslova za rohem už čekala sedmdesátá léta.
