Příběh zrodu a vzestupu databází by nebyl kompletní bez příběhu toho, kdo je dokázal proměnit ve zlato. Je to snad až příliš ukázkový příběh amerického snu o cestě z hadrů k pohádkovému bohatství, o zrození samorostlého, samolibého a vševědoucího miliardáře, který vyzývá na souboj celý svět (přinejmenším softwarový a jachtařský). Ellison je dnes s více než padesáti miliardami dolarů majetku dle žebříčku Forbesu čtvrtým nejbohatším na světě (v roce 2000 byl dokonce krátce na příčce první). Jeho hodnocení vlastního zbohatnutí tak dnes platí stejně jako před dvaceti lety, kdy je pronesl:
Když jsem zakládal Oracle, chtěl jsem především vytvořit místo, kde se mi bude opravdu skvěle pracovat. To byl můj primární cíl. Jasně chtěl jsem i dobré živobytí. Rozhodně jsem ale nečekal, že zbohatnu, rozhodně ne že takhle zbohatnu. Víte, slovo zbohatnout to vlastně ani dost dobře nepopisuje. Je to neskutečné.
Ellison pro archiv Smithsonian Institution, 1995
Ellison, jenž ve svých pětašedesáti údajně jezdil do posilovny v Audi R8 a stal se vizuální předlohou Iron Mana (aby v něm posléze i hrál, pochopitelně sám sebe) je zosobněním vysněného životního příběhu světa technologických celebrit. Je protikladem Billa Gatese v tom nejlepším i nejhorším smyslu – ostatně boj s Microsoftem je jedním z jeho životních kréd. Ale to bychom předbíhali. Vraťme se tedy na začátek.
Románový příběh
Lawrence Joseph Ellison se narodil v létě roku 1944 v Bronxu. Jeho matkou byla devatenáctiletá Florence Spellmanová, otcem pak americký armádní pilot italského původu, který ale svou partnerku záhy opustil. Protože se svobodná Lawrence nemohla o malého Larryho dostatečně postarat, svěřila jej v devíti měsících do péče svého strýce Louise a tety Lillian Ellisonových, kteří jej adoptovali. Byl to Larryho první, byť jen malý krůček na společenském žebříčku – z chudého Bronxu do malého středostavovského bytu na jižním předměstí Chicaga.
Pamatuji se, že časopis Look to kdysi nazval nejhorší černé ghetto ve Spojených státech. No ale nakonec jsme přežili my, a nikoliv časopis Look. Byla to čtvrť nižší střední třídy. Židovské ghetto. A obklopovalo jí černošské ghetto a portorikánské a latinskoamerické. Nebylo to ale jako ghetta dnes – ta, kterým dominují zbraně a drogy. Já vlastně ani nevěděl, že bydlím ve „špatné“ čtvrti. Nikdo mi to neřekl. A přišel jsem na to, až když jsem odtamtud odešel.
Ellison pro archiv Smithsonian Institution, 1995
Ellison jako malý chlapec (screenshot: YouTube)
Ellison nebyl školním premiantem. Na střední škole byl výrazně nadprůměrný snad jen v matematice a vysokou školu nedokončil – věnoval se raději programování, které se stalo záhy jeho profesí. Prvním místem, kam v sedmdesátých letech nastoupil, byla Amdahl Corporation, společnost založená Genem Amdahlem, jedním z konstruktérů prvních mainframe počítačů IBM. Práce u Amdahla byla pro Ellisona důležitá zejména proto, že se díky ní záhy podíval do Japonska (společnost totiž vlastnilo ze 45 procent Fujitsu) a poznal kulturu, která jej fascinovala a do značné míry ovlivnila způsob, jakým se později rozhodl řídit svou firmu.
Do Japonska jsem se doslova zamiloval – do tamní krajiny, minimalistické povahy jejich domovů, do toho, jak odlišná a podivná je jejich hudba. Hudba totiž odráží zvuky přírody a ta jejich tak zní jako vítr vanoucí skrz bambus nebo voda běžící po oblázcích. Japonsko je jako ocitnout se na jiné planetě. Když jsem se poprvé podíval do Evropy, byl jsem zklamán. Byly to vlastně jen o něco starší budovy, ale jako u nás. Stejné hodnoty, stejné ambice. Japonsko je jak dostat se na Mars. Byla to skvělá zkušenost a naučil jsem se chápat mnohé z jejich kultury – věci, které u nás na západě nenaleznete.
[…] Japonci jsou současně nejagresivnější i nejslušnější kulturou na Zemi. Je v nich neuvěřitelná arogance kombinovaná s až nepochopitelnou pokorou – jakási velkolepá rovnováha. A myslím, že když jsme začali budovat naši společnost, pokusili jsme se, jak jen to bylo možné, onu kulturu replikovat: být současně velmi agresivní na straně jedné a také velmi pokorní na té druhé. Řekl bych, že pokud dokážete nalézt rovnováhu oněch hodnot, zvyšujete své šance konkurovat a uspět, jako jednotlivec i jako skupina.
Dalším pozoruhodným rozdílem mezi západem a východem je to, jaký důraz kladou na skupinu, zatímco pro nás je důležitý jednotlivec. A myslím, že to pro nás někdy znamená výhodu – například v oblasti umění, a jindy nevýhodu, například u velkých stavebních projektů nebo aktivit v organizacích – podstatě vždy, když je důležité, aby se jedinec vzdal svého ega ve prospěch skupiny. Je to i součástí našich společenských, právních a politických systémů – vždy nadržujeme jedinci proti skupině. Vždy nám velmi záleží na prospěchu jedince, a tak říkáme, že bychom raději nechali tisíc zločinců uniknout trestu, než abychom potrestali jediného nevinného. Jenže skutečnost je taková, že pokud necháte tisíc zločinců svobodně pobíhat, mnoho nevinných bude následně trpět. Jsme neustále zaměřeni na to, abychom nepoškodili a dokonce ani neomezili práva jednotlivce, často v neprospěch skupiny. Jsou to základní přesvědčení, na nichž stojí naše společnost – a jsou velmi odlišné od těch platných v japonské společnosti. A mají zásadní dopad na to, jak fungují organizace.
Někdo mi kdysi řekl, že se možná jednou v Americe tyhle věci naučíme od Japonců a oni se zas naučí jiné od nás – a obě společnosti se tak propojí. Odvětil jsem tehdy: Zaručuji vám, že Japonci se to od nás naučí, ale my se neradi učíme od ostatních. Celý západ je postaven na tom, že chceme vidět, jak se do praxe uvádějí naše myšlenky. Má to své výhody, ale je to dvousečná zbraň. Chceme aby se o našich nápadech psalo, chceme, aby se proměnily v produkty, umělecká díla, hudbu a vše ostatní. Umělci vždy říkají: “To nechci dělat, už to bylo uděláno”. Japonci oproti tomu říkají: “Chci udělat totéž, jen o něco lépe.” A to jsou dva velmi odlišné pohledy na svět.
Ellison pro archiv Smithsonian Institution, 1995
Gene Amdahl (zde v roce 2008) byl Ellisonovým prvním zaměstnavatelem.
Vědma
Z Amdahl Corporation vedly Ellisonovy kroky do společnosti Ampex, kde pracoval jako programátor na projektech pro CIA. Jedním z nich bylo i vytvoření databáze, kterou pracovně nazval Vědma – Oracle. Zásadní zlom přišel v listopadu 1976, kdy se mu dostala do ruky čerstvá publikace IBM Research “The System R Project” popisující koncept relační databáze a jazyka SQL (či presněji Sequel2). Ellisson i jeho kolegové byli prací, kterou odvedl tým Edgara Codda, doslova ohromeni, jak později vzpomínal, řekli si: “Wow, to je poprvé, kdy někdo vytvořil matematicky konzistentní a kompletní způsob, jak spravovat a vyhledávat informace.” Zpráva IBM Research shrnovala deset let úsilí Coddova týmu a Ellisonovi (na rozdíl od vedení IBM) okamžitě došlo, že se jedná o materiál, na němž by bylo možné postavit komerční software – a protože malá firma dokáže být rychlejší než IBM, bylo by možné jej porazit jeho vlastní technologií.
V té době (1976) se obecně předpokládalo, že relační databáze nebudou nikdy komerčně využitelné, protože byly jednoduše příliš pomalé. Že není možné postavit je dostatečně rychlé a zároveň s nimi spravovat velké objemy dat. Měly spoustu funkcí a snadno se s nimi pracovalo, ale daní za to byla extrémně pomalá odezva. A protože se to obecně tradovalo, nikdo se vlastně nesnažil postavit jejich komerční verzi. Výrazně se o ně zajímaly jen univerzity, jako U.C. Berkeley, kde vytvářeli INGRES.
Ellison pro archiv Smithsonian Institution, 1995
Larry Ellison v roce 2009
A tak na počátku roku 1977 Larry Ellison, věren japonské filozofii nevymýšlet věci nové, ale zdokonalovat ty stávající, založil společně se dvěma přáteli a kolegy z Ampexu, Bobem Minerem a Edem Oatesem, konzultační společnost Software Development Laboratories – s celkovým počátečním vkladem 2 000 dolarů. Pro název svého produktu si zvolili kódové označení projektu, který vyvíjeli pro CIA – vědma, oracle. Příběhu jejich společných obtížných počátků a následného vzestupu Oracle ke slávě se budeme věnovat za týden.
