Nejdříve se vrátíme k minulému článku o alternativách TEXu. Byl jsem upozorněn na velmi zajímavý projekt lout. Jeho typografické možnosti jsou velmi rozsáhlé a algoritmy zlomu byly inspirovány TEXem. Na rozdíl od TEXu však není založen na použití makrojazyka jako jediného programovacího prostředku. Protože důkladnější seznámení s takovým projektem není otázka jednoho večera, odkazuji vás na tento článek v češtině.
Cílem celé typografie je jediné – aby čtenář při čtení vnímal obsah a nemusel se soustředit na grafickou úpravu.
Protože Root je zaměřen na technicky založenou část populace, pokusím se typografická pravidla algoritmizovat.
Vypůjčíme si proto od TEXu kategorie znaků a vytvoříme si typografické kategorie, které nám zjednoduší pravidla: součást slova, mezera, interpunkční znaménko, začátek bloku a konec bloku.
Součást slova nepotřebuje další vysvětlení, interpunkční znaménko může být například čárka, tečka, dvojtečka, středník, vykřičník, otazník.
Začátek a konec bloku mohou tvořit například závorky a uvozovky. V digitální typografii by se stejnými pravidly mělo řídit také jakékoliv vyznačování (například kurzívou či půltučným písmem). Samozřejmou vlastností bloků by mělo být jejich vnoření – pokud je kurzíva otevřena ještě před otvírací závorkou, měla by být uzavřena až po zavírací závorce. Jinak získáme paskvil s otvírací závorkou kurzívní a zavírací stojatou.
Pravidla o blocích platí i o větách – pokud věta začne uvnitř závorek nebo uvozovek (míněno též i část věty za dvojtečkou), měla by tam i skončit. Pokud jsou závorky či uvozovky uvnitř věty, interpunkční znaménka budou mimo ně.
Psaní mezer
Ač by psaní mezer v textu měl zvládat každý ze základní školy, není tomu tak. Mnozí svou neznalost prezentují i na billboardech v nadživotní velikosti.
Mezera slouží k oddělení slov v textu. Doporučená velikost mezery se liší podle písma a je uvedena v jeho metrice.
Mezi slova zařazujeme jen jednu mezeru. Pokud nejde o sazbu simulující sazbu do bloku na psacím stroji, dvě mezery jsou považovány za chybu (naštěstí ne pro TEX – ten druhou mezeru ignoruje a nevysadí).
Interpunkční znaménko sázíme v české typografii vždy těsně za slovem. Případná mezera následuje až za ním. Pokud nepíšeme francouzsky, je mezera před dvojtečkou chyba.
Při sazbě znaků začátku a konce bloku platí: Tyto znaky jsou z obou stran vysazeny těsně k tomu, co obklopují. Nikdy nepíšeme mezeru za otvírací závorkou nebo před zavírací.
Setká-li se před či za slovem více takových znaků, mezeru píšeme až před prvním či za posledním z nich.
Shrneme-li všechna pravidla o psaní mezer, můžeme říci: Pokud mezi slovy nestojí jedna z několika druhů pomlček, měla by mezi každými dvěma slovy být právě jedna mezera. Nikdy nevynecháváme mezeru za čárkou mezi slovy nebo tečkou mezi větami.
Nedělitené mezery a jednopísmenné předložky
Každý dobrý program má možnost použití nedělitelných mezer, které se nesmí zlomit na konci řádku. V češtině nacházejí hojné uplatnění – na konci řádku totiž nesmějí zůstat jednopísmené předložky s, S, v, V,
z, Z, k, K, u, U, o, O a spojky A, i a I (tedy vše kromě
a, u kterého se typografické autority neshodují).Dobré programy umějí zajistit neoddělitelnost předložek automaticky.
Úzké mezery
Do typografie patří i úzké mezery. V sazbě se s nimi setkáme například mezi číslem udávajícím míru a jednotkou (např. 10 km). Tyto mezery jsou se na konci řádku nesmí rozdělovat.
Pomlčky
V každém kvalitním písmu je několik druhů pomlček.
Základním znakem je úzká pomlčka, zvaná divis. Používá se ve dvou významech – jednak jako rozdělovník na konci řádku, jednak jako spojovník mezi dvěma částmi slova. Nikdy se neodděluje mezerami. Pokud se vyskytne na konci řádku, česká typografie jej ještě opakuje na začátku dalšího řádku. Spojovník se používá např. k připojení částice -li, u vícedílných názvů a jmen.
Druhým základním znakem je pomlčka. Je často nazývána en-dash (pomlčka široká jako písmeno n). Používá se ve dvou významech – jako větná pomlčka – tehdy se odděluje z obou stran mezerami a v případě zlomu by měla zůstat na konci řádku. Její druhý význam je až. V tomto významu se mezerami neodděluje (tedy např.„otevřeno Po–Pá 10.00–18.00“).
Dalším druhem pomlček je dlouhá pomlčka (em-dash). V české typografii se příliš nepoužívá. Výjimečně může značit dlouhou pauzu v řeči, vynechávku nebo neukončený konec odstavce.
Kvalitní písma obsahují ještě samostatný znak minus. Bývá podobný běžné pomlčce, ale má výšku a šířku totožnou s vodorovnou čárkou znaku plus.
Uvozovky
Dalšími znaky, ve kterých se velmi chybuje, jsou uvozovky. Čeština zná jen jeden druh uvozovek – otvírací uvozovku dole s ocásky vpravo směrem dolů (quote double base) a zavírací uvozovku nahoře s ocásky vlevo směrem nahoru (quote double left, neboť angličané používají tuto uvozovku jako otvírací) a od něj odvozené jednoduché uvozovky (quote single).
Jednoduché uvozovky používáme většinou uvnitř normálních uvozovek.
Občas narazíme ještě na znaky guillemot. V tomto případě dáváme přednost ťruské konvenciŤ předŤfrancouzskouť.
Všechny ostatní kombinace uvozovek jsou špatně.
Trojtečka
Málokdo ví, že trojtečka je ve většině písem samostatným znakem a mezi jejími tečkami bývá o něco větší mezera. Pro její psaní platí podobná pravidla jako pro ostatní inteprunkční znaménka – tedy mezeru dáváme až za ni. Pokud stojí sama v závorkách, mezeru nedáme. Výjimečně ji lze v případě vynechávky oddělit od předchozího slova nedělitelnou mezerou.
Sazba na praporek, na střed a do bloku
Sazba na praporek (tedy sazba, u které jsou všechny řádky zaraženy k jednomu okraji – praporku) a na střed je vhodná na kratší texty. Dlouhé texty sázíme zásadně do bloku (tedy se zarovnanými oběma okraji).
Potřebujeme-li sázet do bloku, je potřeba vyplňovat mezery. V typografii platí pravidlo: Při sazbě do bloku se pracuje zásadně s mezerami mezi slovy, nikdy s mezerami mezi písmeny. Přesto je mnoho komerčních programů standardně nastaveno tak, aby vyplňovalo i prostor mezi písmeny, někdy až k nečitelnosti. Pokud to lze, okamžitě tuto funkci vypněte!
Vyznačování
Základním vyznačovacím typem by měla jednoznačné být kurzíva. V textu působí přirozeně a nenuceně, ale přesto si jí čtenář při čtení okamžitě všimne.
Skloněné písmo použijeme pouze tehdy, nemá-li příslušné písmo kurzívní řez.
Toužíme-li po zvýraznění, viditelném na první pohled, můžeme sáhnout i po půltučném písmu. Není však dobré jeho použití přehánět – dvě taková slova na stránce jsou až až.
Po tučném písmu sáhneme nejčastěji v nadpisech. U levných písem však budeme často nuceni nasadit tučné písmo jako náhražku chybějícího půltučného.
Prostrkání (vkládání zúžených mezer mezi písmena) bylo módní na konci devatenáctého století (snad pro nedostatek kvalitních kurzívních a půltučných řezů pro tehdejší novinku – sázecí stroje). Typografové je však nedoporučují – sazba se v místě prstrkaného písma opticky „propadá“. Pokud jej vůbec použijeme, necháme si jej pouze na nadpisy a akcidenční tiskoviny. Rozhodneme-li se přesto pro prostrkání, nikdy nepoužijeme normální mezeru, ale přímo příslušnou funkci. Jinak riskujeme zlom řádku uprostřed slova.
Volba písem
Při volbě písem pro dokument vždy dbáme na jednoduchou poučku: Nesázíme vzorník. Čím méně druhů písma použijeme, tím lépe.
Pro dlouhou sazbu se hodí patkové knižní písmo. Na kratší texty si můžeme dovolit i bezpatkové písmo. Akcidenční (příležitostná) písma si necháme na opravdu krátké texty a nadpisy. Použijeme-li více druhů písma, měly by ladit svou tmavostí, ale také výškou malých a velkých písmen.
V příštím dílu se podíváme na tato pravidla důkladněji. Zárověň si ukážeme jejich aplikaci v praxi.
