Hlavní navigace

Historie vývoje GUI (10): počítače IBM PC a aplikace využívající textový režim

21. 12. 2010
Doba čtení: 21 minut

Sdílet

V dnešním článku se budeme – možná poněkud překvapivě – zabývat počítači IBM PC a aplikacemi, které pro zobrazení rozhraní používaly textové režimy namísto režimů grafických. V podstatě anachronické intenzivní využívání textových režimů na IBM PC souvisí s historií vzniku těchto počítačů.

Obsah

1. Vznik fenoménu nazvaného „mikropočítač“

2. Poněkud pozdní vstup firmy IBM na trh s mikropočítači

3. Možnosti grafických karet dodávaných k počítačům IBM PC a jejich klonům při práci s textem

4. Skutečně museli uživatelé PC používat příkazovou řádku?

5. PC Tools, XTree (Gold) a NCD

6. Slavný Norton Commander – ortodoxní správce souborů

7. Nástupci a konkurenti Norton Commanderu

8. Obsah následující části seriálu

9. Odkazy na Internetu

1. Vznik fenoménu nazvaného „mikropočítač“

V předchozích částech seriálu o historii vývoje grafických uživatelských rozhraní jsme se zabývali jak samotnými počátky vývoje GUI, kde dominovaly především poměrně drahé a velké mikropočítače, tak i vznikem grafického uživatelského rozhraní na domácích a osobních mikropočítačích, tj. většinou relativně malých a levných strojích vybavených mikroprocesory a polovodičovými paměťmi. Samotné počátky existence mikropočítačů sahají až do roku 1975, kdy vznikla legendární stavebnice Altair 8800 navržená a prodávaná firmou Micro Instrumentation and Telemetry Systems, zkráceně MITS. I když se z dnešního pohledu jednalo o značně primitivní stroj (měl jen 256 bajtů paměti, mikroprocesor Intel 8080, 16 přepínačů namísto klávesnice, několik doutnavek namísto displeje a zpočátku žádné záznamové zařízení), jde o velmi důležitý mezník ve vývoji výpočetní techniky, protože se právě tehdy ukázalo, že počítač si mohou pořídit a ovládat i jednotlivci (v té době především radioamatéři), nikoli pouze bohaté firmy a univerzity. Navíc měla existence tohoto počítače velký vliv na vznik zcela nových počítačových firem, které za pouhých několik let převálcovaly většinu starších IT firem, které byly posměšně přirovnávány k dinosaurům.

Obrázek 1: Sálový počítač IBM System/360 Model 50. V popředí můžeme vidět jednotlivé kotouče s magnetickými pásky, v pozadí pak vlastní jednotku provádějící čtení i záznamy dat.

Jednou z nových společností, které vznikly za účelem vývoje programového vybavení pro počítač Altair (resp. jeho rozšířenou verzi se záznamovým zařízením), byla i firma Micro-Soft (později přejmenovaná na Microsoft) Paula Allena a Billa Gatese. To však není zdaleka vše. Okolo roku 1976 až 1977 se vyrojilo mnoho nových a průbojných „garážových firem“, z nichž musíme jmenovat v první řadě Apple s osmibitovým počítačem Apple I a později též slavným Apple II (1977, 4kB RAM, 970 dolarů). V roce 1977 následovala firma Commodore s mikropočítačem Commodore PET a taktéž společnost Tandy/Radio Shack s počítačem TRS-80. O rok později, tj. v roce 1978 vstupuje na trh s domácími a osobními mikropočítači i firma Atari a na přelomu desetiletí vzniká i legendární ZX-80 následovaný ZX-81 a především ZX Spectrem. O několik let později se tři výše jmenované firmy – Apple, Atari, Commodore (Sinclair Research již s obtížemi) – pustily do vývoje osobních počítačů, které měly být o mnoho výkonnější než jejich původní osmibitové domácí počítače. Výsledkem bylo velké množství navzájem si konkurujících strojů – Apple Macintosh, Atari ST/TT a Amiga, které se na trhu objevily v roce 1984 resp. 1985.

ibm-4

Obrázek 2: Mainframe IBM System/370 model 138.

Povšimněte si, že jsme se v předchozím textu vůbec nezmínili o obrovských korporacích, které v sedmdesátých letech minulého století ovládaly trh s minipočítači a mainframy a jejichž roční obrat nedosahoval desetitisíce dolarů (jako tomu zpočátku bylo u garážových firem), ale spíše desítek až stovek milionů dolarů. Jedná se o firmy IBM, DEC, Honeywell, Control Data Corporation, Burroughs, Data General, Sperry či Wang. Tyto firmy byly orientovány na prodej svých počítačů velkým společnostem, popř. vědeckým institucím či státní správě (myšlena je zde samozřejmě správa USA). Jednalo se zajisté o úspěšný obchodní model, který však byl narušen a posléze v některých odvětvích prakticky zrušen právě nabídkou mikropočítačů. Paradoxní je, že jedinou obří IT firmou, která dokázala tento trend v rostoucí popularitě mikropočítačů zachytit a posléze i velkou měrou ovlivnit, byla právě IBM; ostatní obří společnosti se buď přeorientovaly na jiný segment trhu, nebo byly nuceny vyhlásit bankrot (učebnicovým příkladem je firma Wang). Ovšem právě vliv IBM vedl k tomu, že se jedna velmi významná skupina mikropočítačů – nazývaných původně „IBM PC compatible“ – po více než deset ovládala z velké části z textového rozhraní, nikoli z plnohodnotné­ho GUI.

pc7301

Obrázek 3: Původně nenápadný osmibitový mikropočítač Apple II se svým způsobem stal „zabijákem mainframů“, i když jsou samozřejmě mainframy a minipočítače pro některé významné úlohy používány dodnes.

2. Poněkud pozdní vstup firmy IBM na trh s mikropočítači

Skutečný zájem firmy IBM o mikropočítače začal až v roce 1980, kdy byl vypracován průzkum tohoto segmentu trhu a především průzkum obchodního modelu firmy Apple. Na tomto základě byl založen dvanáctičlenný tým vedený Donem Estridgem, kterému byl svěřen projekt s názvem „Chess“. V roce 1981 již na tomto projektu pracovalo neuvěřitelných 450 zaměstnanců (osmibitový mikropočítač Apple II naproti tomu vytvořil Wozniak prakticky sám, navíc nebyl v prvním IBM PC žádný zákaznický obvod!). Počítač vyvíjený v rámci projektu „Chess“ byl navržený takovým způsobem, aby každá jeho část mohla být dodána prakticky libovolným výrobcem, tedy kromě BIOSu, tj. základního programového vybavení (šlo o jedinou část PC, na níž měla firma IBM copyright). Jeden novinář dokonce roli firmy IBM na vzniku PC parafrázoval těmito slovy: „Vše, čím společnost IBM k PC přispěla, je její jméno a firemní značka“. Přístup firmy IBM k mikropočítači IBM PC skutečně velmi ostře kontrastoval s ostatními výrobci mikropočítačů, kteří si samozřejmě také nechávali jednotlivé díly vyrábět třetími stranami, ovšem výsledný počítač byl dodáván pouze původním výrobcem pod jeho logem.

pc83

Obrázek 4: Grafická karta MDA s čipem Motorola MC6845. Tato grafická karta firmy IBM podporovala pouze jediný textový režim 80×25 znaků, přičemž jednotlivé znaky byly zobrazovány v masce 9×14 pixelů – pro podrobnější informace viz další kapitolu.

Vzhledem k tomu, že prakticky nedílnou součástí počítače byl i operační systém a společnost IBM nehodlala vytvářet systém vlastní, byla oslovena firma Digital Research (výrobce v té době již zavedeného CP/M) a posléze společnost Microsoft, která IBM licencovala MS-DOS 1.0 napsaný v assembleru (cca 4000 řádků kódu) mající původně velikost cca 12 kB. Konečně bylo 12. srpna 1981 oficiálně oznámeno, že firma IBM vstoupila na mikropočítačový trh s výrobkem IBM-PC (jednalo se o model IBM 5150 s 64 kB RAM, monochromatickým monitorem, oddělenou klávesnicí, dvojicí disketových jednotek pro diskety s kapacitou 160 kB a mikroprocesorem Intel 8088@4,77 MHz) a právě od tohoto data se taktéž odvíjí použití zkratky PC pro všechny počítače, které byly s původním IBM-PC více či méně kompatibilní. Velký vliv na další vývoj mikropočítačů však měl především další model nazvaný IBM PC XT s až 640 kB paměti RAM a možností instalace pevného disku, který se do počítače mohl umístit namísto druhé disketové jednotky.

Obrázek 5: Systém Microsoft Windows 1.0 spuštěný na emulátoru počítače PC XT s grafickou kartou CGA.

Tento model byl velmi úspěšný a to dokonce do takové míry, že již v roce 1983 společnost IBM předstihla na trhu s mikropočítači doposud vedoucí firmu Apple, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že se PC stalo průmyslovým standardem se všemi pozitivními ale samozřejmě i negativními dopady, které tento standard provázely (pro IBM však byly mikropočítače pouze marginální oblastí zájmu, protože stále prodávala a pronajímala mainframy). Jedním z důsledků je právě důraz na používání textových režimů oproti režimům grafickým. Je tomu tak z toho důvodu, že firma IBM vytvořila a posléze na veřejnosti prezentovala počítače řady IBM PC zejména jako kancelářské počítače pro vážnou práci :-), u nichž se v jejich počátcích nepočítalo s tím, že na nich budou ve větší míře provozovány grafické aplikace – hry byly doménou osmibitových počítačů a od roku 1984 i počítačů založených na mikroprocesorech Motorola 68000, náročné CAD systémy se naopak provozovaly na výkonných unixových stanicích.

Obrázek 6: Ukázka textového uživatelského rozhraní systému Top View firmy IBM. Jednalo se o jeden z prvních pokusů, jak ovládat IBM PC nikoli z příkazové řádky, ale z programu s  celoobrazovkovým uživatelským rozhraním.

3. Možnosti grafických karet dodávaných k počítačům IBM PC a jejich klonům při práci s textem

Firma IBM do svých prvních počítačů řady IBM PC instalovala buď grafickou kartu MDA (Monochrome Display Adapter), nebo grafickou kartu CGA (Color Graphics Adapter). Dokonce bylo možné, aby byly v jednom počítači současně nainstalovány obě zmíněné karty, protože ani adresy jejich řídicích registrů – portů, ani adresní rozsah video paměti se u těchto karet nepřekrýval. Počátek výroby obou typů karet se datuje do roku 1981, tj. do doby práce inženýrů z IBM na výše zmíněném projektu „Chess“. Grafická karta MDA se od prakticky všech dalších grafických adaptérů vyráběných pro počítače IBM PC odlišovala především v tom, že neumožňovala vykreslování rastrové grafiky (označení termínem „grafická karta“ je tedy možná poněkud zavádějící), jelikož podporovala pouze textový režim 80×25 znaků, který je používán například při startu počítače či v operačním systému MS-DOS. Při zobrazování znaků v textovém režimu 80×25 znaků byl každý znak definovaný v×masce 9×14 pixelů, což znamená, že rozlišení obrazovky bylo rovno 720×350 pixelům.

pc83

Obrázek 7: Textový režim adaptéru MDA.

Poměrně velké horizontální rozlišení – a tím pádem i velmi dobře čitelný text – bylo dále použito až u grafických karet Hercules a VGA o několik let později (grafické karty CGA a EGA byly v tomto ohledu zklamáním, zejména pro uživatele pracující převážně v textovém režimu). Alternativní grafická karta CGA sice podporovala dva grafické režimy s rozlišeními 640×200 pixelů monochromaticky a 320×200 pixelů ve čtyřech barvách, ovšem v textovém režimu se maska znaků zmenšila na pouhých 8×8 pixelů. Nicméně tento textový režim měl jednu přednost – každému znaku i jeho pozadí bylo možné přiřadit jednu ze šestnácti barev (popř. pro pozadí jen osmi barev, v případě, že bylo povoleno blikání znaku). Jak barva popředí, tak i barva pozadí byly zapsány do takzvaného atributu, který měl velikost jeden byte. Kapacita video paměti pro textový režim byla rovna čtyřem kilobajtům, přičemž 2000 bytů bylo zapotřebí pro uložení všech 80×25 znaků a dalších 2000 bytů pro uložení jejich atributů (z pohledu PC se ukládala vždy dvojice znak-atribut, tj. jednalo se o souvislou oblast paměti), zbylých 96 bytů bylo nevyužito. Právě zde tkví jeden z důvodů obliby textového režimu: manipulace s pouhými 4000 bajty v obrazové paměti je samozřejmě mnohem rychlejší, než manipulace s bitmapami.

pc83

Obrázek 8: Grafický režim karty CGA s rozlišením 320×200 pixelů se čtyřmi barvami (jedná se o hru King's Quest). Jak je z tohoto obrázku patrné, je malý počet barev kompenzován ditheringem, který ovšem při relativně malém rozlišení situaci snad ještě více zhoršuje. Paradoxní je, že většina rozšířených osmibitových počítačů dokázala – a to dokonce s poloviční velikostí obrazové paměti – tento obrázek zobrazit mnohem lépe.

Některé parametry tohoto textového režimu jsou v počítačích PC zachovány dodnes, i když se postupně měnilo rozlišení pixelů zobrazovaných na monitoru a tím pádem i velikost masky znaků. Nicméně základ textového režimu – 80 znaků na každém textovém řádku, 25 textových řádků (popř. 43 či 50 řádků při snížení výšky znaků), volba ze šestnácti barev pro popředí znaku a šestnácti barev pro jeho pozadí – zůstal zachován a byl velmi intenzivně používán od vzniku IBM PC (1981) až do cca roku 1995, kdy většina významných firem oznámila, že již nebude dále rozvíjet své původní DOSové aplikace, protože jejich nové aplikace budou provozovány výhradně v systému Microsoft Windows s plnohodnotným grafickým uživatelským rozhraním (nicméně je pravda, že ne všechny firmy tento přechod na novou platformu dokázaly přežít, ať již za jejich neúspěchem stála špatná marketingová rozhodnutí, monopolistické praktiky konkurence nebo „pouze“ technická nedokonalost jejich produktů).

pc83

Obrázek 9: Pro porovnání – tentýž obrázek, ovšem zobrazený v grafickém režimu 320×200 s barvami šestnácti na modernější grafické kartě (EGA, VGA, Tandy).

4. Skutečně museli uživatelé PC používat příkazovou řádku?

Mnoho článků popisujících IBM PC s DOSem obsahuje větu: „uživatelé byli nuceni pracovat s pro ně těžko pochopitelným příkazovým řádkem“. Je tomu však skutečně tak? – vždyť DOS byl poměrně intenzivně používán patnáct let, takže můžeme předpokládat, že došlo k jeho vývoji nebo vývoji nástrojů dodávaných dalšími výrobci. V předchozích kapitolách jsme si řekli, že k počítačům IBM PC i k jeho klonům byl již od počátku dodáván operační systém MS DOS. Původně se jednalo o velmi primitivní operační systém, jenž ve své první verzi dokonce ani nedokázal pracovat s vnořenými adresáři; tato funkcionalita se objevila až ve verzi 2.0 vydané společně s počítačem IBM XT s pevným diskem. Operační systém DOS obsahoval velmi jednoduchý interpret příkazů, který dokázal zpracovávat jak příkazy zapisované uživatelem na klávesnici, tak i sekvenci příkazů uložených v takzvaných dávkových souborech.

Obrázek 10: Možnosti příkazového řádku DOSu (přesněji řečeno schopnosti interpretru příkazů) zdaleka nedosahovaly možností, na něž byli zvyklí například uživatelé UNIXů.

Sice se jedná o obdobu příkazového řádku používaného na unixových systémech, kde je interpret příkazů volitelný (BASH, ZSH, C-shell, KornShell atd.), ovšem v mnoha ohledech jde o obdobu primitivnější, což je mj. dáno i tím, že DOS byl jednoúlohový systém – tato „maličkost“ se projevuje například v odlišném pojetí přesměrování a použití „rour“ (pipes). Právě kvůli tomu, že práce s DOSem z příkazového řádku byla pro běžné uživatele zbytečně složitá a nepřehledná, začaly krátce po uvedení počítačů IBM PC na trh vznikat aplikace, jejichž cílem bylo tuto práci jak ulehčit, tak i zpřehlednit. V případě, že uživatel používal počítač s dvojicí disketových jednotek, nebyly tyto aplikace tak užitečné jako ve chvíli, kdy byl v počítači nainstalován pevný disk s poměrně velkou kapacitou 5 až 20 MB v případě PC XT. U takto velkých disků se již používala košatá struktura adresářů, což sice přispívalo k lepší organizaci souborů, ale při práci z příkazového řádku bylo složité soubory kopírovat, přesouvat či mazat (ostatně si sami zkuste pustit unixový shell v okně 80×25 znaků a NEpoužívat v něm například doplňování názvů souborů a adresářů, historii příkazů a jiné dnes zcela samozřejmé funkce).

Obrázek 11: Aplikace nazvaná příznačně PC Tools obsahovala i podporu pro operace s adresáři a soubory.

5. PC Tools, XTree (Gold) a NCD

Z pomocných aplikací určených pro zjednodušení a urychlení práce se soubory se jednalo například o program PC Tools či o mezi některými uživateli dodnes populární XTree (Gold) (na Linuxu lze používat odvozenou utilitu ytree). Taktéž vznikaly různé pomocné nástroje, které bylo možné použít pro obnovení smazaných souborů – zde se využívalo faktu, že smazání souboru na diskové jednotce formátované systémem FAT spočívalo pouze ve změně jednoho znaku v názvu souboru a pokud nebyly sektory obsahující tento soubor přepsány, byla možná jeho úplná obnova (příkaz UNDELETE a s ním související příkaz UNFORMAT byl kupodivu firmou Microsoft implementován až v DOSu 5.0 vydaném v roce 1991!). Jedním z nástrojů, které měly alespoň do určité míry zjednodušit práci uživatelů se soubory, byla relativně jednoduchá utilita nazvaná ncd neboli Norton Change Drive. Tato utilita pro svém spuštění zobrazila adresářový strom a dovolila uživateli některý z těchto adresářů jednoduše vybrat. Nejednalo se sice o program, který by změnil svět výpočetní techniky, ovšem jeho vydání bylo předzvěstí větší změny – vzniku slavného Norton Commanderu.

Obrázek 12: Dalším oblíbeným souborovým manažerem byl XTree a později XTree Gold.

6. Slavný Norton Commander – ortodoxní správce souborů

Jedním z nejúspěšnějších souborových manažerů pro operační systém DOS byl Norton Commander naprogramovaný Johnem Sochou a vydaný společností Petera Nortona. Mimochodem – vývoj prvních aplikací (Norton Utilities a Norton Commander) probíhal přímo v domě Petera Nortona, většinou v noci (přes den dům využívala rodina, v noci se programovalo, například i v kuchyni či jídelně :-). První verze Norton Commanderu byla vydána již v roce 1986. Uživatelské rozhraní této aplikace ještě neobsahovalo horní menu ani hypertextovou nápovědu, nicméně již tato verze měla dva panely se seznamem souborů (prozatím zobrazovaných jen do půlky obrazovky, dolní půlku zabíral výstup DOSu), pod těmito panely se nacházel příkazový řádek a na spodním okraji obrazovky byla klasická tlačítka obsahující základní příkazy (dostupné mj. i přes funkční klávesy Fn). Již Norton Commander verze 1.0 obsahoval podporu pro práci s myší. Zajímavé bylo, že celý NC byl naprogramován v assembleru a délka spustitelného souboru nc.exe byla pouze 65840 bajtů.

Obrázek 13: Norton Commander verze 4.0 z roku 1993

Téměř ihned po svém vydání se stal Norton Commander velmi úspěšnou aplikací, není proto divu, že o dva roky později (1988) vyšla jeho druhá verze, která již měla uživatelské rozhraní prakticky shodné se všemi dalšími verzemi (ostatně i unixový Midnight Commander se podobá právě Norton Commanderu 2.0 a jeho následovníkům). Již v této verzi se objevuje klasické menu s pěticí položek Left, Files, Commands, Options a Right, které se objevují i v již zmíněném MC. Přidána byla i historie příkazové řádky, hledání souborů, porovnávání adresářů (nikoli obsahu, jen atributů souborů), interní editor a mini status volitelně zobrazovaný pod každým panelem. Do Norton Commanderu byla implementována i původní utilita ncd, takže se v panelech mohl zobrazovat adresářový strom, který se pro urychlení práce s diskem či disketou ukládal do souboru treeinfo.ncd.

Obrázek 14: Režim takzvaného rychlého náhledu Norton Commanderu 4.0.

Pravděpodobně nejpopulárnější třetí verze Norton Commanderu pochází z roku 1989. Tato verze zachovala základní uživatelské rozhraní, ovšem objevila se plnohodnotná nápověda, prohlížeče různých typů souborů (databázových, tabulkových procesorů, grafických) a bylo možné přidat i prohlížeče dalších výrobců, například populární hiew (Hacker's view). O rok později však Peter Norton prodal svoji firmu společnosti Symantec za 70 milionů dolarů (což není na startup vůbec špatné) a John Socha odešel. To se projevilo již v Norton Commanderu verze 4.0 z roku 1992, který sice přidal některé nové funkce, ale mnoho uživatelů tento manažer považovalo za bloatware, protože jen samotný manažer měl velikost přesahující 200 kB, což v DOSu obsluhujícím pouze 640 kB paměti RAM znamenalo, že se před spuštěním dalších programů musel Norton Commander uvolnit z operační paměti. Poslední verzí Norton Commanderu pro DOS je verze 5.0 a 5.5 z roku 1993, v níž bylo možné používat například rozdělení dlouhých souborů při kopírování na diskety či synchronizaci adresářů. Posléze se již NC pro DOS přestal vyvíjet, ovšem jeho snadno použitelné uživatelské rozhraní bylo kopírováno mnoha dalšími souborovými manažery.

Obrázek 15: Textový editor dodávaný k Norton Commanderu používal klávesové zkratky odvozené od slavného WordStaru (viz též další text).

7. Nástupci a konkurenti Norton Commanderu

Jedním z nejúspěšnějších programů, jejichž uživatelské rozhraní i nabízené funkce byly odvozeny od původního Norton Commanderu, byl program Volkov Commander z roku 1992, jehož autorem je Vsevolod Volkov z Ukrajiny. Jako mnoho dalších aplikací pocházejících z postsovětských zemí, je i Volkov Commander ukázkou perfektní znalosti práce s assemblerem – celý program včetně prohlížeče a editoru se nachází v jediném spustitelném souboru typu COM, jehož délka nepřesáhla (až do verze 4.0) 64 kB. Ve Volkov Commanderu měl prakticky každý dialog svoji lokální historii, bylo podporováno rozdělení souborů na více částí při kopiích na disketu (velmi užitečná pomůcka) a ve verzi 5.0 alfa (4.99.xxx) byla přidána například i podpora pro dlouhá jména souborů (LFN), ovšem pouze v případě, že se Volkov Commander spouštěl z Windows, které tuto podporu nabízely. Navíc se mohla při kopírování souborů využívat veškerá dostupná paměť, což kopírování urychlovalo, například při zápisu na diskety nebo práci s CD-ROM.

Obrázek 16: Textové uživatelské prostředí Volkov Commanderu je prakticky k nerozeznání podobné prostředí původního Norton Commanderu.

Zatímco Volkov Commander byl velmi kompaktním programem, který se snažil co nejvíce se přiblížit svému vzoru NC a přitom si zachovat co nejmenší velikost, rozhodli se tvůrci Dos Navigatoru (první verze vznikla již v roce 1991) vytvořit program s mnoha rozšiřujícími funkcemi. Dos Navigator II nabízel svým uživatelům textové uživatelské rozhraní, v němž bylo možné otevřít prakticky neomezené množství různých typů oken, samozřejmě včetně souborového manažeru (který mj. podporoval i porovnání adresářů podle obsahu či výstup vyhledávání do virtuálního adresáře). Okna se ovládala stejným způsobem, jako u dalších aplikací vytvořených s pomocí knihovny Turbo Vision – pomocí klávesnice i myši. Hlavní přednost Dos Navigatoru spočívala v tom, že v sobě integroval mnoho různých utilit – textový editor se zvýrazňováním syntaxe a podporou maker, jednoduchý tabulkový kalkulátor, hru Tetris :-), Ascii tabulku, pokročilý formátovač disket (kromě standardního formátu umožňoval formátovat 3 1/2 palcové diskety až na kapacity okolo 2MB) a dokonce i terminálový program s podporou vytáčení čísel modemem.

Obrázek 17: Nápověda k Volkov Commanderu 4.0 s hypertex­tovými odkazy je taktéž podobná nápovědě k Norton Commanderu.

Norton Commander byl populární i v tuzemsku, kde na tuto popularitu poměrně brzy zareagovala firma Software 602 naprogramo­váním souborového manažeru nazvaného M602. Jednalo se o souborový manažer, jehož možnosti ležely na pomezí mezi původním Norton Commanderem a výše zmíněným Dos Navigatorem – namísto pouhého dvoupanelového zobrazení bylo možné otevřít větší množství oken, měnit velikost oken, přesouvat je atd. Kromě několika prohlížeček souborů obsahoval souborový manažer M602 i kalkulačku, kalendář a terminálový program. Zabudovaný textový editor samozřejmě podporoval různé kódování češtiny, protože (kvůli prapodivné normě KOI-8 CS a nedostatečné či spíše nedomyšlené podpoře ČS znaků přímo v operačním systému) se nakonec v DOSu současně používaly minimálně tři různá kódování češtiny, z nichž každé mělo své přednosti a zápory.

Obrázek 18: Prostředí DOS Navigatoru umožňovalo současně zobrazit větší množství oken. Zde je v horní části „klasické“ dvojokno se správcem souborů, v dolní části pak prohlížeč souborů.

8. Obsah následující části seriálu

V následující části seriálu o historii vývoje grafických uživatelských rozhraních (GUI) dokončíme téma věnované textovému uživatelskému rozhraní (TUI) používanému především v aplikacích pracujících v operačním systému DOS na počítačích kompatibilních s IBM PC. Z téměř nepřeberného množství aplikací budou popsány pouze ty programy, které měly nezanedbatelný vliv na vývoj výpočetní techniky, popř. ty aplikace, jež byly široce používány buď samotnými programátory nebo uživateli (kupodivu existují i aplikace intenzivně používané současně vývojáři i uživateli – příkladem je například výše popsaný Norton Commander a jeho následovníci).

Obrázek 19: Tabulkový kalkulátor VisiCalc spuštěný v DOSu.

Kromě mnoha vývojových prostředí (zmiňme se například o doslova vymazlených IDE firmy Borland – Turbo/Borland Pascal, Turbo C++, Turbo Debugger) se jednalo o textové uživatelské prostředí tabulkových procesorů, mezi něž patří především VisiCalc, Lotus 1–2–3 a Quattro Pro. V DOSu bylo textové rozhraní použito i u databázových programů, jejichž nejznámějšími zástupci jsou pravděpodobně dBase a FoxPro; ostatně DOSové aplikace naprogramované ve FoxPro jsou i v současnosti používány například v některých státních a polostátních organizacích (tam lze doposud najít i Text 602 a Calc 602, což ovšem nejsou textově orientované aplikace).

Obrázek 20: Slavný tabulkový kalkulátor Lotus 1–2–3 s charakteristickým řádkovým menu.

Obrázek 21: Úvodní (textová – jak jinak :-) obrazovka programu Lotus 1–2–3.

Ovšem zcela samostatnou kapitolou jsou textové procesory pracující v textovém režimu. Tyto aplikace sice v našich zemích nebyly (i vlivem již zmíněné Text 602, což je ovšem spíše textový editor a nikoli plnohodnotný procesor) používány v takové míře jako v zahraničí, nicméně tyto textové procesory, mezi něž patří zejména WordPerfect či Microsoft Word (pro DOS), představovaly ve své době kategorii profesionálních aplikací používaných jak pro běžnou kancelářskou práci, tak i pro přípravu knih a to nejenom relativně jednoduché beletrie, ale i knih s dvousloupcovou sazbou, tabulkami, obrázky, poznámkami pod čarou, samostatně číslovanými oddíly, rejstříky atd.

Obrázek 22: Microsoft Word 5.0 byl více orientován na ovládání myší, než jeho hlavní konkurent WordPerfect. Na spodním řádku můžeme mj. vidět i dvojici složených závorek, do nichž se vypisuje až patnáct znaků textu umístěného ve schránce.

Pro ilustraci – WordPerfect již v dobách DOSu pracoval současně s dvanácti znakovými sadami (1500 různých znaků, včetně azbuky, hebrejštiny či katakany a hiragany) a podporoval více než 1000 typů tiskáren, samozřejmě včetně tiskáren laserových. Díky možnosti zobrazení řídicích kódů (reveal codes) bylo možné kdykoli zjistit, z jakého důvodu je nějaká část textu špatně naformátována atd. Naproti tomu Microsoft Word 5.0 (který nemá prakticky nic společného s Wordem pro Windows! – ostatně DOSová verze byla vždy stabilnější :-) pracoval i na počítači PC AT s procesorem 80286 a 640 kB RAM. I přesto dokázal zpracovat text o délce až 8,3 MB, což představuje cca 4500 strojopisných stran a odstavce mohly mít délku až 32 kB (pro zajímavost je možné si takový odstavec vytvořit v dnešních „office“ a vyzkoušet si, zda a jak rychle se s takovým odstavcem dá pracovat). Právě vzájemná rivalita mezi WordPerfectem a MS Wordem nakonec vedla ke vzniku plnohodnotných GUI verzí těchto textových procesorů, jejichž parametry se blíží DTP produktům.

root_podpora

Obrázek 23: Textové uživatelské rozhraní Wordu 5.5 (na obrázku) a Wordu 6.0 se snaží napodobovat další aplikace firmy Microsoft (i ty určené pro Windows). To mj. znamenalo zavedení standardních rozbalovacích menu, titulků oken a změn některých klávesových zkratek.

Obrázek 24: Slovenský textový procesor Cyril pracoval, podobně jako tuzemský PragoText, taktéž v textovém režimu.

9. Odkazy na Internetu

  1. File manager
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Fi­le_manager
  2. PathMinder
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Pat­hMinder
  3. Orthodox File Managers
    http://www.sof­tpanorama.org/OF­M/index.shtml
  4. IBM PC 1981
    200 wordprocesoru pro IBM PC
  5. Microsoft Word
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Mi­crosoft_Word
  6. XyWrite
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/XyW­rite
  7. A Brief History of Word Processing
    http://www.stan­ford.edu/~bkun­de/fb-press/articles/wdprhis­t.html
  8. W.E.Pete Peterson
    http://www.wor­dplace.com/ap/
  9. VisiCalc Executable for the IBM PC
    http://www.bric­klin.com/histo­ry/vcexecutable­.htm
  10. Support/perip­heral/other chips – 6800 family
    http://www.cpu-world.com/Sup­port/6800.html
  11. Motorola 6845
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Mo­torola_6845
  12. The 6845 Cathode Ray Tube Controller (CRTC)
    http://www.ti­nyvga.com/6845
  13. IBM Monochrome Display Adapter
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Mo­nochrome_Displa­y_Adapter
  14. Color Graphics Adapter
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Co­lor_Graphics_A­dapter
  15. Wikipedia CZ: Sběrnice:
    http://cs.wiki­pedia.org/wiki/Sb%C4%9Br­nice
  16. Wikipedia EN: Industry Standard Architecture:
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/In­dustry_Standar­d_Architecture
  17. Microsoft Windows 1.03 and other tools, 1985
    http://www.di­gibarn.com/co­llections/sof­tware/microsof­t/windows10/pa­ge01.htm
  18. Windows 1.0 and the Applications of Tomorrow
    http://www.char­lespetzold.com/et­c/Windows1/in­dex.html
  19. Visi On (Wikipedia)
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Vi­si_On
  20. VisiCorp's VisiOn Graphical User Interface System for IBM and compatible PCs
    http://www.di­gibarn.com/co­llections/sof­tware/VisiOn/in­dex.html
  21. Obrazem: Operační systémy od roku 1981
    http://digital­ne.centrum.cz/o­brazem-operacni-systemy-od-roku-1981/diskuze/un­defined/undefi­ned/?pid=6150
  22. VisiCorp Visi On
    http://toasty­tech.com/guis/vi­sion.html
  23. A Guided Tour of Visi On
    http://www.gu­idebookgallery­.org/articles/a­guidedtourofvi­sion
  24. A Brief History of Computing
    http://trilli­an.randomstuf­f.org.uk/~step­hen/history/8086­.html
  25. Intel 8086
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/In­tel_8086
  26. Graphical user interface (Wikipedia)
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/Grap­hical_user_in­terface
  27. The Real History of the GUI
    http://articles­.sitepoint.com/ar­ticle/real-history-gui
  28. History of the graphical user interface
    http://en.wiki­pedia.org/wiki/His­tory_of_the_gr­aphical_user_in­terface
  29. Hřích mládí: Textový editor PragoText
    http://www.svo­bodat.com/pra­gotext/index.html

Byl pro vás článek přínosný?