Historie vývoje počítačových her (72. část – strategická hra Colonization)

4. 4. 2013

Doba čtení: 19 minut

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

V dnešní části seriálu o historii výpočetní techniky si popíšeme další známou strategickou hru vydanou společností MicroProse. Jedná se o hru nazvanou Colonization pojednávající o kolonizaci Ameriky a o boji kolonií za nezávislost. V některých ohledech je Colonization ještě propracovanější než slavná Civilizace.

Obsah

1. Historie vývoje počítačových her (72. část – strategická hra Colonization)

2. Počátky kolonizace Ameriky

3. Stavba osad na prozkoumávaném kontinentu

4. Zaoceánské lodě jako jediný dopravní prostředek mezi starým a novým kontinentem

5. Konkurenční kolonie a původní indiánské kmeny

6. Vztah s vladařem

7. Boj za nezávislost kolonií – deklarace nezávislosti

8. Historické a statistické informace ve hře Colonization

9. Odkazy na Internetu

1. Historie vývoje počítačových her (72. část – strategická hra Colonization)

V seriálu o historii vývoje výpočetní techniky jsme se setkali již s mnoha přelomovými strategickými hrami. Jednalo se především o hry vydané společnostmi MicroProse a SimTex. Konkrétně mám na mysli tituly Railroad Tycoon (MicroProse, 1990), Civilization (MicroProse, 1991), Master of Orion (SimTex, 1993) a Master of Magic (SimTex, 1994). Zajímavý je především vývoj strategických her probíhající přímo ve společnosti MicroProse. Po úvodním dílu hry Civilization v roce 1991 došlo ke konverzím této hry na další platformy a v roce 1996 pak vyšel druhý a v mnoha ohledech vylepšený díl nazvaný jednoduše Civilization II. Ovšem mezi roky 1991 až 1996 vývojový tým v čele se Sidem Meierem v žádném případě nezahálel, protože v roce 1994 vznikla hra nazvaná Colonization, v níž se koncept nastíněný již v Civilizaci ještě dále rozvinul (pro upřesnění dodejme, že první verze Kolonizace byla určena pro systém DOS a verze pro další systémy vznikla až v roce 1995 – u většiny dalších platforem se navíc používal grafický režim s větším rozlišením).

Obrázek 1: Začátek animace zobrazené po startu hry Colonization (verze pro operační systémy DOS).

Zatímco hra Civilizace, s níž bývá Kolonizace velmi často srovnávána, je epickou hrou snažící se obsáhnout skutečně celý vývoj civilizace od vytvoření první vesničky skupinou nomádů až po úspěšný přelet kolonistů do jiné sluneční soustavy, je časové měřítko Kolonizace přece jen poněkud skromnější, protože děj začíná v roce 1492 a končí okolo roku 1850, kdy se již počítá s tím, že se původní kolonie osamostatní a vznikne suverénní stát. I prostor, na němž se hra Kolonizace odehrává, je menší (jeden kontinent a ne celá Země), to ovšem v žádném případě neznamená, že by Kolonizace byla jednodušší či dokonce kratší hrou než Civilizace – v Civilizaci je totiž ještě ve větší míře použito nelineární časové měřítko, takže například první milénium uběhne (poněkud nadneseně řečeno) v několika málo tazích. Kolonizace se od Civilizace liší i v tom, že se namísto technologického stromu hráč soustředí spíše na budování surovinových řetězců a na obchod se starým kontinentem.

Obrázek 2: Úvodní animace hry Colonization.

Obrázek 3: Závěrečná část úvodní animace hry Colonization.

Obrázek 4: Hlavní menu Kolonizace.

2. Počátky kolonizace Ameriky

Vzhledem k tomu, že hra Colonization je poměrně pevně zakotvena v historii, je možné si na začátku hry vybrat, který evropský stát bude hráč reprezentovat ve funkci správce právě vznikajících kolonií. K dispozici jsou čtyři státy – Velká Británie, Holandsko, Španělsko a Francie. Výběr státu hned na začátku hry má poměrně zásadní vliv na celý další děj, protože se liší jak prostředky dostupné v prvních tazích (typ lodí, počet kolonistů, kteří se na lodích plaví), tak i způsob, jakým se jednotlivé státy ke vznikajícím koloniím i k původním obyvatelům Ameriky chovají. Pokud si například hráč vybere Velkou Británii, nebude mít ve střední fázi hry nedostatek emigrantů, Holanďané jsou lepší obchodníci, Francouzi lépe vychází s původními obyvateli Ameriky, zatímco Španělé mají naopak výhodu při útoku na indiánské vesnice. Na tomto místě je možná zajímavé se zmínit o tom, že v době vydání hry Colonization byly některé národy poněkud pohoršeny tím, že se na ně při vývoji této hry zapomnělo – asi nejvíce je to patrné na příkladu Portugalska (na druhou stranu je však výběr států mnohem logičtější, než například v Civilizaci, kdy hra začínala s národy, které v té době vůbec neexistovaly; ostatně mezi státy, které kolonizovaly Ameriku, patří i Rusko a v dávné minulosti pak i Vikingové).

Obrázek 5: Ve hře Kolonizace je možné hrát buď na mapě amerického kontinentu, nebo lze zvolit parametry vlastního světa na této obrazovce.

Kromě výběru státu je možné si na začátku hry zvolit, zda se její děj bude skutečně odehrávat na obou amerických kontinentech, nebo zda se nejprve vygeneruje zcela nový tvar kontinentů, což hru samozřejmě dělá ještě zajímavější. Po výběru státu a tvaru herního světa již před hráčem stojí první úkol – objevit nový světadíl a vystavět na něm první životaschopnou osadu. K dispozici je jedna loď vyplouvající z domovského přístavu a plující kamsi na západ. Výběr konkrétního místa, kde má být kolonie založena, je stejně důležitý, jako tomu bylo u zakládání měst ve hře Civilizace, protože je nutné obyvatelům zajistit jak potraviny, tak i dostatek surovin, z nichž lze vyrábět jak předměty využívané samotnou kolonií, tak i zboží, s nímž lze obchodovat. Obchod je v Kolonizaci velmi důležitý, protože od domovského státu v Evropě se žádné výraznější pomoci nedočkáme – jediný kontakt s panovníkem spočívá v jeho příkazech o uvalení vyšších daní (a to z důvodů stejně malicherných a hloupých, jako je tomu někdy i ve skutečnosti :-)).

Obrázek 6: Volba obtížnosti ovlivňuje mj. i objem peněz, které má hráč k dispozici na začátku hry.

Obrázek 7: Dalším důležitým rozhodnutím na začátku hry je volba koloniálního státu.

Obrázek 8: Kolonizace samozřejmě nemůže začít jindy než v roce 1492.

Obrázek 9: Rozloučení s rodnou zemí.

Obrázek 10: Prvním úkolem hráče je najít vhodné místo pro založení osady.

3. Stavba osad na prozkoumávaném kontinentu

V jednom ohledu jsou si hry Civilizace a Kolonizace velmi podobné – jedná se o stavbu osad na prozkoumávaném kontinentu. Osady mají stejný význam jako města v Civilizaci – tvoří centra, v nichž žijí obyvatelé a v nichž se zpracovávají suroviny na nějaké výrobky. Připomeňme si, že v případě hry Civilizace byla města zakládána osadníky (settlers), přičemž každé město mohlo využívat suroviny získávané z okolních dvaceti políček – na těchto políčkách mohly být postaveny doly, využívaly se i lesy, planiny, pole, moře atd. I okolí měst bylo možné různým způsobem vylepšovat stavěním infrastruktury a dolů. Velmi důležitou novinkou, s níž hra Civilizace přišla, bylo oddělení obrazovky s herní mapou od obrazovky, na níž se zobrazovaly veškeré informace o vybraném městě. Díky tomuto rozdělení hry na dvě specifické obrazovky bylo možné celou strategickou hru Civilizace ovládat bez nutnosti ručně vyplňovat nějaké číselné údaje tvořící vstup do ekonomického a strategického modelu hry.

Obrázek 11: První anglická osada se podle historických událostí jmenuje Jamestown.

Vzhledem k tomu, že se tento koncept u Civilizace osvědčil, najdeme podobné rozdělení uživatelského rozhraní hry i v Kolonizaci (zde ovšem ještě navíc přibyla obrazovka s domovským přístavem, kterou si popíšeme v navazující kapitole). Osady stavěné v Kolonizaci se však od měst v Civilizaci přece jen poněkud odlišují. Každá osada totiž může zpočátku ovládat pouze nejbližších osm sousedních políček a nikoli políček dvacet a taktéž je každá osada již od počátku vybavena některými základními budovami, k nimž lze později přistavět další budovy, popř. stávající budovy vylepšit (z kovárny se stane ocelářská huť apod.). Ovšem nabídka surovin a způsobu jejich využití je v Kolonizaci mnohem pestřejší, protože se kromě obligátního pěstování jídla mohou kolonisté zabývat pěstováním tabáku, cukrové třtiny a bavlny. V okolních lesích lze navíc sbírat dřevo či lovit zvěř (výstupem jsou kůže, nikoli potraviny) a založit lze i doly na železnou rudu či stříbro. Každé políčko hry může sloužit jako zdroj pouze pro jednu surovinu, což znamená, že se každá osada bude dříve či později specializovat pouze na určitou část „výrobního cyklu“.

Obrázek 12: Obrazovka s informacemi o vybrané osadě se podobá obrazovce s informacemi o městě ve hře Civilization.

Obrázek 13: Počet obyvatel i vybavení osady se postupně vylepšují.

Obrázek 14: Nabídka staveb a zařízení, která lze v osadě vybudovat.

Obrázek 15: Každé políčko ve hře může sloužit jako pole (kukuřice, bavlna, cukrová třtina), důl, les se zásobou dříví atd.

4. Zaoceánské lodě jako jediný dopravní prostředek mezi starým a novým kontinentem

Všechny vytěžené suroviny je možné přímo v osadách dále zpracovávat. Nejjednodušší je situace v případě jídla – to se buď jednoduše sní :-) nebo jeho nadbytek bude sloužit k dalšímu rozvoji osady (i zde můžeme vidět podobnost se starší Civilizací). Dřevo je již na začátku hry velmi důležitou surovinou, protože tvoří stavební materiál pro všechny budovy ve městě a bez zdroje dřeva či jeho dovozu není možný další úspěšný rozvoj osady. Další suroviny se již mohou zpracovávat na výrobky; z cukrové třtiny se destiluje rum, z tabáku se vyrábí doutníky, bavlna slouží pro výrobu šatů, kůže pro výrobu kožených kabátů a konečně železná ruda slouží k výrobě nástrojů ze železa (ty jsou nutné například pro výstavbu silnic či pro stavbu některých typů budov či zbraní). Všechny suroviny lze buď přímo vyvážet z kolonií do domovského státu, nebo je možné – a z ekonomického pohledu je to i mnohem lepší – do domovského státu dovážet již hotové výrobky. A právě zde se dostáváme k dalšímu velmi důležitému prvku hry Kolonizace – k zaoceánským lodím.

Obrázek 16: V přístavu čeká jeden kolonista a kotví zde jedna loď (karavela) s přepravní kapacitou dvou „balíků“ zboží.

Lodě zpočátku tvoří jediné dostupné spojení mezi domovským státem a koloniemi a i v pozdější fázi hry, kdy je již možné přímo obchodovat „na dálku“, se lodě stále používají jak pro lokální transport zboží mezi jednotlivými osadami, tak i pro rekrutování nových kolonistů, kteří z toho či onoho důvodu do kolonií emigrují. Jedná se například o zločince, bývalé vojáky, náboženské exulanty ale i o odborníky, které je ovšem nutné (pod|za)platit. Z domovského státu lze do kolonií přepravit i koně, což opět zhruba odpovídá skutečné historii; ve chvíli, kdy jsou již koně přítomni na novém kontinentně, je již snadné je zde rozmnožovat a mohou se naopak vyvážet do domovského státu. Hráč si však kromě zaoceánských lodí s různou přepravní kapacitou a rozdílnou cestovní rychlostí mohl koupit i korzárskou loď a věnovat se přepadání lodí protivníka, což však mohlo mít ještě politickou dohru, protože si diplomaté dalších států na korzárství (používají zde spíše z jejich pohledu příhodnější termín pirátství) stěžovali.

Obrázek 17: Loď připlula do osady a lze ji naložit surovinami a zbožím určeným pro export.

Obrázek 18: Vykládka a následný prodej surovin a zboží.

Obrázek 19: Výběr cíle, kam má loď doplout.

Obrázek 20: Nákup nové lodi.

Obrázek 21: V přístavu kotví tři lodě a čeká zde šest kolonistů.

5. Konkurenční kolonie a původní indiánské kmeny

Již v prvních tazích se může hráč na nově objevovaném kontinentu setkat s původním domorodým obyvatelstvem. Buď se jedná o menší kmeny s několika vesnicemi, nebo je možné narazit i na poměrně vyspělou civilizaci. S indiány je zpočátku poměrně snadné udržovat dobré vztahy, což je většinou výhodné pro obě strany, protože lze například směňovat potraviny a suroviny. Dokonce je možné k domorodcům vyslat misionáře s tím, že se z některých indiánů podaří získat konvertity, kteří se budou podílet na dalším rozvoji kolonie. Později však – společně se zvětšováním osad – začne docházet i k ozbrojeným napadáním osad, které lze částečně řešit diplomatickou cestou (řekněme uplácením). Horší je však většinou soužití s konkurenčními koloniemi zakládanými dalšími třemi státy, které se kolonizace Ameriky zúčastní. Při vyjednávání se zastupiteli ostatních kolonií je, podobně jako ve hře Civilizace, velmi důležité prostorové uspořádání jednotlivých osad – je samozřejmě mnohem výhodnější rozvíjet svoji kolonii stranou ostatního dění a pouze sledovat, jak spolu ostatní státy soupeří, než mít svoje osady umístěny uprostřed konfliktu.

Obrázek 22: První setkání s původními obyvateli.

Při plánování je možné uplatnit dvě strategie – buď začít boj s ostatními státy hned od začátku, kdy ještě nemají dostatek prostředků na pevné usazení se na pevnině (většinou postačuje postavit korzárskou loď před přístav protivníka a zamezit tak dovozu dalších osadníků, čímž efektivně dojde k jeho „vyhladovění“), nebo je možné naopak udržovat mírové vztahy s minimálně jednou konkurenční kolonií až do doby vyhlášení nezávislosti (viz též další kapitoly). V této chvíli je totiž možné očekávat od ostatních kolonií, s nimiž byly udržovány dobré vztahy, pomoc při boji za svobodu – více informací o tomto dalším důležitém aspektu hry si řekneme v dalších dvou kapitolách. Podobně jako ve hře Civilizace, i v Kolonizaci lze s konkurenty diplomaticky vyjednávat a zajímavé je, že v některých dialozích jsou použity prakticky stejná slovní spojení. V rámci diplomatických rozhovorů lze protivníka v určité míře vydírat, popř. ho naopak uplatit (aby například zahájil válku s někým jiným). Oproti hrám jako je Civilizace, Master of Orion či Master of Magic zde však – logicky – chybí možnost výměny technologií.

Obrázek 23: Zpočátku jsou vztahy s indiány bezproblémové.

Obrázek 24: Španělé ovšem většinou volí dobyvačnou strategii.

Obrázek 25: Obchod s indiány je někdy výhodnější než obchod s mateřskou zemí.

Obrázek 26: Další obchod s indiány se nepovedl.

Obrázek 27: Tento diplomat bude za nějakých padesát let mluvit jinak.

6. Vztah s vladařem

Již v předchozích kapitolách jsme se několikrát zmiňovali o vztazích mezi kolonií a panovníkem mateřské země. Panovník se totiž ve hře Kolonizace chová jako samolibý despota (kde asi Sid Meier získal vzor?), který postupně zvyšuje daně uvalované na zboží z kolonií. Každý příkaz o zavedení daně je sice možné odmítnout, to však vede k tomu, že mateřská země zavede na jeden typ zboží dovozní embargo (to lze zrušit „doplacením daně“, což je v podstatě pokuta). Zvyšování daní a další historické okolnosti vedou ke stále rostoucí nespokojenosti kolonistů se svým statutem, což vede k jejich snahám o vyhlášení nezávislého státu. Hra Kolonizace totiž obsahuje kromě v podstatě klasického ekonomického modelu i model ohodnocující politickou orientaci každého osadníka a celkovou náladu v jednotlivých osadách: ta je vyjádřena procentem lidí přiklánějících se k vytvoření samostatného státu a lidí přiklánějících se spíše ke statutu kolonie závislé na libovůli vzdáleného despoty.

Obrázek 28: Tabulka ukazující, kolik kolonistů si přeje vznik samostatného státu.

Z pohledu hráče Kolonizace je důležité i propojení mezi ekonomickým modelem a modelem ohodnocujícím politickou orientaci osadníků. Platí totiž, že čím větší množství osadníků požaduje vznik samostatného státu, tím více jsou jednotlivé osady efektivnější, a to například při získávání základních surovin i při výrobě zboží. Snahou hráče by tedy měla být i „převýchova“ nově příchozích osadníků. Jednotliví osadníci se taktéž liší podle své profese, přičemž opět platí, že pokud profesionál skutečně dělá svoji práci (dřevorubec těží dřevo, horník získává železnou rudu…), bude více efektivní, než osadník–neprofesionál. Specialisty lze získat různým způsobem – lze je zaplatit a převézt z domovské země, je možné je vychovat ve škole či na univerzitě (pokud jsou ovšem tyto budovy postaveny a hráč již má některého specialistu, který zde bude učit, k dispozici) a některé specialisty dokonce mohou vychovat i domorodí obyvatelé – indiáni. Zajímavé je, že i když se hra Kolonizace poměrně přesně drží historických dat, neexistuje v ní status otroka (pravděpodobně se jednalo o velmi kontroverzní téma, proto nedošlo k jeho implementaci).

Obrázek 29: Postupný nárůst počtu nespokojenců se statutem kolonie.

Obrázek 30: Postupný nárůst počtu nespokojenců se statutem kolonie.

Obrázek 31: Despotický vládce je k zulíbání.

Obrázek 32: Není divu, že kolonisté vladaře nemají moc v lásce.

Obrázek 33: Důležité osobnosti historie Ameriky ve hře Kolonizace nahrazují divy světa známé z Civilizace.

7. Boj za nezávislost kolonií – deklarace nezávislosti

Nespokojenost s despotickým panovníkem postupně roste do takové míry, až si minimálně polovina osadníků přeje odtržení kolonie od mateřského státu a vyhlášení nezávislosti. Tuto snahu je dobré již od vzniku kolonie (vybudování prvních osad) podporovat – v Kolonizaci je vyjádřena takzvanými „zvony svobody“. Samotný akt vyhlášení nezávislosti je bezpochyby klíčovým prvkem Kolonizace, který (podle mého názoru) nemá v Civilizaci, Master of Orion či Master of Magic obdobu (snad jen odmítnutí titulu pána Orionu v MoO je podobně důležité, nicméně zde se spíše jedná o snahu o alternativní ukončení hry). Po vyhlášení nezávislosti totiž panovník vyhlásí „rebelským koloniím“ válku, což mj. znamená konec běžného obchodování, ale i přidání nového typu bojového plavidla. Samotné vyhlášení nezávislosti je nutné pečlivě načasovat na chvíli, kdy jsou již kolonie de facto ekonomicky i vojensky samostatné, tj. kdy mají dostatek osadníků i zbraní. Pokud však hráč s vyhlášením nezávislosti otálí, může se stát, že ji stihne dříve vyhlásit jiná kolonie, což má kromě jiného za následek i nižší vyhodnocení úspěšnosti v celé hře.

Obrázek 34: Postupný nárůst počtu nespokojenců se statutem kolonie.

Jak jsme se již zmínili v páté kapitole, je ze strategického pohledu velmi vhodné (a ve vyšších herních obtížnostech asi i nutné), aby v době vyhlášení nezávislosti existovala aliance s minimálně jednou další kolonií, protože cizí kolonisté se mohou připojit ke vznikající unii a pomoci tak hráči ve válce proti teď již nepřátelsky naladěné mateřské zemi. Zajímavé je taktéž vedení námořních bitev, protože po vyhlášení samostatnosti začne být dostupná výroba válečné lodi Man of War, kterou lze vyrábět snadněji než například děla pro pozemní operace (pro výrobu lodě se používá převážně dřevo, které je v Kolonizaci snadno zpracovatelné). Taktéž může být výhodné vytvořit na malém ostrově opevněnou osadu, která umělou inteligenci ovládající panovníkovy námořní a pozemní vojenské jednotky bude lákat k jejímu obsazení, takže nedojde k útoku na slaběji ochráněné osady.

Obrázek 35: V osadách, kde všichni obyvatelé podporují nezávislost kolonií, se pracuje nejefektivněji.

Obrázek 36: Pravděpodobně nejdůležitější rozhodnutí ve hře – vyhlásit již samostatnost či nikoli?

Obrázek 37: Deklarace nezávislosti podepsaná samotným Benderem :-)

Obrázek 38: Ihned po vyhlášení nezávislosti se změní vlajky ve všech osadách.

8. Historické a statistické informace ve hře Colonization

Podobně jako v mnoha dalších strategických hrách je i v Kolonizaci k dispozici několik typů obrazovek, na nichž se ukazují různé statistické informace jak o vlastním rozvoji jednotlivých osad, tak i vztahy s konkurenčními koloniemi i s původními obyvateli Ameriky. V Kolonizaci je taktéž přístupná encyklopedie obsahující mnoho zajímavých historických informací. Mimochodem – celá encyklopedie i většina zpráv zobrazovaných ve hře, je uložena v běžných strukturovaných textových souborech (textových souborech s několika značkami), takže je poměrně snadné vytvořit si (pro vlastní potřebu) i vícejazyčnou variantu Kolonizace.

Obrázek 39: Tabulka ukazující, kolik kolonistů si přeje vznik samostatného státu.

Na konci hry je provedeno její celkové zhodnocení, což nás opět vede ke srovnání s Civilizací (kdy navíc existovala možnost rychle si přehrát celou historii). Z dalších zajímavých vlastností Kolonizace je možné zmínit možnost definice tras pro zaoceánské lodi i pro dostavníky, což zjednodušuje a především urychluje přesuny zboží, zejména v pozdních fázích hry. Hra Kolonizace se díky své popularitě stala předlohou pro hru FreeCiv, jejímž popisem se budeme zabývat v některém z dalších pokračování tohoto seriálu.