Krátký pohled na Ubuntu 25.10: vyladěná distribuce pro běžného uživatele

David Ježek

7. 11. 2025

Doba čtení: 5 minut

38 nových názorů

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

Všechny fotografie

Letošní podzimní vydání Ubuntu se ukazuje být systémem s opět o něco vyladěnějšími aplikacemi ve Snapech. Má ale čím zaujmout, když většinu jeho základu tvoří stejné GNOME 49 jako ve Fedoře 43 a dalších distribucích?

Pro dnešek vynechme jakékoli povídání o novinkách v použité aktuální verzi GNOME 49. Toto prostředí je jedním z těch, kterým se věnujeme pravidelně, jen v rámci „čtyřkové“ řady připomeňme články přinášející přehled novinek:

Pár týdnů před Ubuntu 25.10 jsem používal verzi 24.04.5 LTS, s předchozím vydáním GNOME a starším linuxovým jádrem než verze 6.17, které používá Ubuntu 25.10. Rovnou úvodem konstatuji, že nějakých rozdílů ve výkonu a odezvě desktopu či rozdílů ve spotřebě PC jsem si při přechodu na novější Ubuntu nevšiml a pokud jsou, nejsou významné, spíše zanedbatelné.

Co se na mém dojmu z Ubuntu obecně projevilo nejvíce, bylo konečné přiznání si, že s Radeonem HD 7570 (v podstatě model HD 6670 z doby před 13 lety) už to dál nejde: spuštění čehokoli typu Chromium vedlo k totálnímu výtuhu PC, chybějící API Vulkan limitovalo běh her, chybějící OpenCL zase Darktable apod. I provedl jsem náhradu návratem ke GeForce GTX 750 Ti, nejstarší stále výrobcem podporované kartě. A vše jsem spojil s dalším distribučním turismem, který mě rychle zakotvil zpět ve světě Ubuntu, konkrétně u nové verze 25.10.

Očekával jsem obvyklé problémy typu „bude mě štvát ta jejich Unity-like lišta a jejich přerochnění Software do vlastní aplikace pro Snapy. Něco nadále zlobí, avšak o liště rovnou uvádím, že subjektivně ji lze nyní dostat do podoby, která mi vyhovuje a možná i více, než jak je výchozím způsobem nastavené samotné GNOME 49.

Krátce o Ubuntu 25.10

Nadále platí, že ona oddělenost Centra aplikací a klasického aktualizačního nástroje pro balíčky deb s APT je nešťastným řešením. Ono to ne vždy upozorní na aktualizace a když to člověk náhodou pustí kvůli screenshotu při psaní tohoto odstavce, tak zjistí, že na něj čeká hromada aktualizací, primárně kolem nového ovladače Nvidia. Tohle asi Canonical nevyřeší do Ubuntu 26.04, nicméně bylo by hezké, kdyby v následných verzích sjednotil balíčky deb a snap do jedné aplikace, jako to má třeba Fedora v GNOME Software.

Naopak trochu divné je, proč má systém samostatnou aplikaci pro Snapy, když aktualizace standardním nástrojem pro balíčky deb na konci provádí kontrolu Snapů.

Jinak se Snapy jako takovými nemám problém, oproti dřívějším létům už to funguje dobře, relativně svižně. Ostatně zčásti za to, že nepotkávám třeba pomalé spouštění aplikací ve snapech, vděčím jistě i dobře fungující hibernaci systému (na AM4 Ryzenu s GeForce, stejně jako LGA1700 Intelu s toutéž GeForce). Snapy už nyní v Ubuntu preferuji před deb balíčky, z toho, co Ubuntu nabízí, používám následující.

Každopádně ta podstatná pointa je tato: dříve jsem v Ubuntu zapínal Flatpak a odebíral snapové aplikace do maximální míry, protože Flatpaky byly svižnější a stabilnější. Dnes už rozdíl nepozoruji (a pokud je, jsem líný ho měřit, protože prostě je pod mou rozlišovací schopností), byť je nadále pár snapů, které zlobí (třeba MPV tuhne, jeho verze deb funguje normálně). Ze Snapů tedy provozuji následující:

na hudbu a zvuk Audacious + Audacity,
na web Firefox + Chromium,
na fotky Darktable + Gimp,
na hry (jednou za uherský rok) Steam,
na občasné kecání Telegram.

Kvůli fotkám bych ve Snapu klidně ocenil i méně známé RAW editory jako ART (není, ale Flatpak / Flathub už v Ubuntu 25.10 funguje) a RapidRAW (ten má fungující deb na GitHubu nebo Flatpak na Flathubu – ten ale standardně padá se známou hláškou o Waylandu), případně Hugin (i ten je v deb balíčcích či na Flathubu, takže no problemo).

Ubuntu si upravuje GNOME tak, že po zmáčknutí Start se objeví celoobrazovková nabídka à la GNOME, lišta s oblíbenými aplikacemi vypadá trochu jinak než v GNOME a nechybí obvyklý výběr oken/ploch. Tu lištu má Ubuntu standardně zobrazenou, a to vlevo (jako kdysi Unity), já si ji přemisťuji dolů a nechávám skrývat. Pak je to celé svým chováním blíže standardnímu GNOME, tak nějak mi to takto vyhovuje a má i své výhody, že po najetí myší dolů se objeví jen tato lišta.

Zkrátka jak jsem naznačil výše, i pro Ubuntu 25.10 platí, že jde o dobře vyladěnou distribuci, na které je vidět péče tvůrců. Ta je v případě Ubuntu po počátečních problémech se Snapy – doufejme – již vyřešena. Skoro bych zde podsunul revoluční myšlenku, že jednou z výhod macOS je to, že většina uživatelů nikde nediskutuje novinky jednotlivých verzí, prostě tu věc spokojeně používají a jestli jim Apple něco mírně pozmění s novou verzí, inu to mě také s novými verzemi GNOME netrápí.

Spokojenost na prvním místě

Já obecně dám ve výběru distribuce, kterou provozuji, hodně na pocit. Zní to jako blbost, ale dle mého můžete mít po technické stránce perfektně vymyšlenou distribuci, ale když z ní nemám dobrý pocit, třeba jen proto, že v ní drhne nějaká relativně podružná věc, tak raději budu používat něco, co se mi používá dobře a neotravuje mě drobnostmi. Proto jsem léta strávil v Mageie a proto jsem dávno tomu rád používal Ubuntu (než přešlo na Unity).

Dnes opět mohu říci, že ten spokojený pocit se mi s Ubuntu zase vrátil. Můžete do diskuse napsat klidně 116 důvodů proč nesnášíte Ubuntu, ale já budu pořád tvrdit, že pokud převažuje dobrý pocit z používání té věci, tak jiná věc, byť technicky pokročilejší a kvalitnější, prostě (ryze subjektivně) pro danou osobu lepší není.

Je Ubuntu nejlepší, nejprogresivnější, architektonicky nejlepší, nejvyladěnější, nejpokrokovější? Není. A je to jedno. Protože jako systém je momentálně vyladěno tak, že funguje dostatečně dobře a běžný uživatel s ním bude spokojen. Ubuntu 25.10 je dobrý předskokan příští LTS verze 26.04. Běžný nenáročný uživatel by neměl potkat žádné problémy, uživatel pokročilejší si s nimi zase snadno poradí. Objevivší se problémy jsou typicky řešeny rychle (jako nefungující Flatpak).

(Autorem obrázků je David Ježek.)