Postupnou proměnu přístupu k produktům distribuovaným na základě GPL, tedy především Linuxu a linuxových aplikací, lze dokumentovat na mnoha příkladech.
Jedním z nich může být například růst povědomí o Linuxu jako takovém. Zatímco před nějakými cca deseti lety o něm věděla pouze velmi omezená skupina lidí, dnes o něm ví téměř každý. To je samo o sobě velice pozitivní. Problém je v tom, že ona omezená skupinka lidí na počátku byla skupinkou lidí na vysoké odborné úrovni. Souvisí to s tím, že samotná instalace a konfigurace systému vyžadovala značnou erudovanost, pro jeho ovládání byla nezbytná znalost velkého množství příkazů, grafické prostředí sice existovalo, ale jeho pojetí do značné míry vycházelo ze způsobu práce v textovém režimu. Jeho uživateli byli převážně správci sítí, studenti vysokých škol se zaměřením na výpočetní techniku atp. Linux v té době nebyl vnímán jako alternativa k produktům M$, ale především jako alternativa ke komerčním Unixům, a jako takový byl i používán.
Akce na tři kliknutí aneb desktop pro sekretářky
Postupem času stoupalo a stoupá povědomí o existenci Linuxu, ale spolu s ním také přibývalo a přibývá uživatelů s minimálními informacemi. Linux se začíná používat i na desktopu a je vnímán především jako alternativa k M$ Windows. Mění se očekávání potenciálních uživatelů, kteří povětšinou předpokládají, že „to bude jako Windows, ale lepší“. Nejenom jako reakce na tato očekávání se aplikace stávají „grafickými“ a „klikacími“, což pochopitelně klade větší nároky na programátory, kteří jsou nuceni řešit nové úkoly. Proměna uživatelů zasahuje do spousty oblastí, přičemž tito „noví uživatelé“ zpravidla nejsou programátory, nepoužívají příkazovou řádku, nerozumí konfiguračním souborům, nepoužívají manuálové stránky. Naopak požadují kompletně grafické, zcela funkční, snadno (klikáním) konfigurovatelné, „intuitivní“ aplikace a prostředí.
Tento přístup a požadavky pochopitelně znamenají nabourání základního principu otevřeného software, protože tito uživatelé nejen, že nejsou ochotni, ale zpravidla nejsou ani schopni pracovat na vývoji tohoto software. Zároveň však mají daleko menší pochopení pro případné chyby. Požadují funkční, kompletní řešení, které navíc, bez ohledu na to, že se jedná například o produkt ve verzi 0.2.5, porovnávají s komerčními produkty pro M$ Windows.
Kompletní linuxové řešení pro každého
Není zcela jednoduché rozhodnout, zdali se firmy, zabývající se Linuxem, objevily jako reakce na poptávku po „linuxovém řešení“, nebo naopak někoho napadlo, že by bylo možné na Linuxu vydělávat. Každopádně se v průběhu devadesátých let objevilo množství firem, jejichž podnikání je s Linuxem nějakým způsobem spojeno. Může jít o firmy, které nabízejí instalaci a správu sítě, firmy vyvíjející pro Linux software, a to včetně komerčního, a nebo činnost patrně nejviditelnější, totiž přímo linuxovou distribuci. Tím se do původního principu, kdy se každý uživatel zároveň zdarma podílí na vývoji, vnáší tržní prvek: Mezi jednotlivé uživatele, kteří jsou zároveň vývojáři, vstupuje firma, která v podstatě převezme „závazky“ svých zákazníků. Na jedné straně provede práci, kterou by jinak musel provádět uživatel, například kompilaci kernelu či programů, na druhé straně určitým způsobem přispívá k vývoji, takže přináší užitek i ostatním uživatelům. Tenhle, ve své podstatě komerční vztah vlastně vyjadřuje ono „okřídlené“ tvrzení: Samotný software je zdarma, distribuovaný podle GPL, ale zpoplatněny jsou služby.
Nejlepší OS na světě aneb pasti e-businessu
Přestože takto „akademicky“ podaný vztah firem k Linuxu působí jako velice funkční a pro všechny prospěšné řešení, skrývá se v něm jistá past. Tou je mimo jiné právě onen výše popsaný proces proměny uživatelů Linuxu a tím také proměny požadavků na něj. Uplatňování komerčních principů znamená nový přístup, který mnohdy lze sloučit s původními ideálními představami pouze velice obtížně. Například proto, že skupiny „původních“ uživatelů, tedy těch, kteří jsou součástí linuxové komunity, podílí se na vývoji a mají množství potřebných znalostí, a těch „nových“, kteří nemají nejmenší chuť cokoli vyvíjet, potřebují funkční a ekonomické řešení, a tudíž si zaplatili „kompletní linuxové řešení“, nelze oddělit. Nejedná se o dvě oddělené skupiny, ale o skupiny vzájemně se ovlivňující a prolínající se. Mimo jiné se ti „zkušení“ zhusta stávají těmi, jimž se jejich znalost Linuxu stala zdrojem příjmů.
Nároky těch, kteří za Linux zaplatili, a v tomto případě je víceméně jedno, zda jde o peníze za software jako takový, nebo pouze o peníze za služby, jsou v podstatě absolutní. Požadují plně funkční systém, za který bude někdo, nejlépe veliká firma, ručit, v případě potřeby provede úpravy či změny, bude provozovat hotline, na všechno budou jasně formulované a uzavřené smlouvy etc. Zde už není místo na to, že něco úplně nefunguje, protože je to „unstable“ a ve verzi 0.2.5.
Začíná fungovat konkurenční prostředí, a to nejen mezi Linuxem a ostatními operačními systémy, ale také mezi jednotlivými distribucemi Linuxu.
Najednou nestačí entuziasmus, ale daleko potřebnější jsou „ostré lokty“. Koneckonců, všichni víme, že M$ si nevybojoval takové postavení proto, že by byl nejlepší, ale proto, že svůj produkt uměl dobře prodat. Nejde o otázku dostatečně silné koncepce, ale o otázku „dostatečně silného žaludku“.
Kudy dál aneb tučňák na rozcestí
Existují zhruba dvě krajní možnosti a mezi nimi spousta variant:
První možnost je pokračovat zhruba v tomto nastoleném trendu, který může v krajním případě vést až ke zpochybnění GPL a „změně licenční politiky“. Linux se bude dále šířit mezi „běžnými uživateli“. Bude se způsobem konfigurace, způsobem instalace programů, způsoby práce stále více podobat M$ Windows. Bude se stále více objevovat komerční software pro Linux. Bude dále klesat obecné povědomí o tom, co se „děje uvnitř“. Bude ubývat programátorů, kteří budou pracovat na projektech z prostého nadšení, a bude přibývat programátorů, kteří za to budou placeni. Krachy firem, zabývajících se komerčním softwarem pro Linux, sice ukazují, že to prozatím není žádné výrazné terno, ale na druhé straně stoupající množství práce, kterou na vývoji odvádí zaměstnanci „velkých“ distribučních společností, tento předpoklad potvrzuje.
Druhá krajní možnost je snaha o „návrat ke kořenům“. Znamenala by nutné uzavření se před „normálním světem“. Snahu dále nezjednodušovat způsoby konfigurace, snahu prosazovat spíše jiné než „obvyklé postupy“, klást podstatně větší nároky na uživatele, a především, nevnášet žádné komerční postupy.
Přestože se v linuxové komunitě objevuje určité rozhořčení nad „windowsovšením“ a komercializací Linuxu, považuji za daleko pravděpodobnější, že vývoj půjde právě tímto směrem. Protože ale Linux není monolitickým systémem, ale naopak systémem umožňujícím soužití mnoha různých přístupů, tak lze zároveň předpokládat jejich soužití. Do jaké míry půjde o soužití životaschopné, záleží vlastně jenom na tom, zdali budeme ochotni tolerovat jinakost těch druhých. To platí jak pro striktní odpůrce grafického rozhraní, tak pro jeho nepokryté milovníky. Pokud se budou „milovníci“ různých přístupů schopni domluvit, může to znamenat plus pro všechny. Pokud ne, patrně se tím pouze potvrdí ono známé pořekadlo, které říká, že když se dva hádají, směje se ten třetí.
