S Razítkem jsme se již setkali v šestém dílu při retušování smetí. Bylo to na tomto obrázku:
Základní princip práce s razítkem je vždy stejný – na obrázku poblíž místa, které chceme překrýt, vybereme vhodnou zdrojovou oblast (přidržíme Control a klikneme), stopu, která určí velikost přenášené oblasti, a její kopií přepíšeme nežádoucí obsah. Proto se také Razítko v angličtině nazývá Clone (klon – to však v češtině nezní tak pěkně, proto jsem při překladu GIMPu zvolil již zavedené razítko).
Síla razítka spočívá právě v možnosti vytvořit „záplatu“ přímo z části obrázku. Ta pak na obrázku nepůsobí rušivě.
Razítko umožňuje kopírovat z obrázku (pro retuš se používá tento režim) a ze vzorku. Může též kopírovat z jedné vrstvy do druhé. Má tři režimy – nesledující, sledující a registrující. Zatímco v nesledujícím režimu se zdrojová oblast nabírá vždy v určeném bodě, ve sledujícím režimu se v tomto bodě nabere zdroj pouze pro první tah. Pro další tahy pak bude zachován vzniklý posun mezi zdrojovým a cílovým bodem. Registrující režim je pak speciální režim, který nabírá vždy v místě, kde zrovna kreslíme. To má smysl, pouze když kopírujeme z jedné vrstvy do druhé. Stopu razítka lze samozřejmě používat ve všech režimech.
Nesledující režim využijeme tehdy, je-li použitelná zdrojová oblast malá a potřebujeme jí pokrýt oblast poměrně velkou. Sledující pak využijeme u členitějších obrázků.
Nejjednodušší situace je s málo členitou překrývanou oblastí. V takovém případě může nežádoucí plocha zmizet jediným tahem. V praxi jsou však běžnější členité předlohy. Zde je třeba postupně vybírat více zdrojových vzorků, čímž zabráníme viditelnému opakování motivu (pokud to naopak není účelem).
Nejkomplikovanější situace nastává, máme-li pracovat na jakémkoliv jasovém či barevném přechodu. To značně zužuje oblast, ze které lze vybrat zdrojový vzorek, na úzký pás stejně tmavých či stejně barevných ploch. Pokud v tomto pásu nenajdeme vhodné místo, nezbývá než zvolit složitější cestu.
Jednou z těchto cest jsou záplatové vrstvy. Pomocí nesledujícího razítka si vytvoříme dostatečně velkou oblast (např. ze světlejší části). Vrstvu zduplikujeme a ztmavíme (nebo vytvoříme oblast z tmavší části), k jedné z vrstev přidáme masku a metodou pokusů v ní vytvoříme přechodem nejvhodnější prolínání. Pak tyto vrstvy spojíme a ze vzniklé můžeme registrujícím razítkem, maskou nebo gumou překrývat.
Ukázky
Na první ukázce vidíme oltářní obraz. Z fotografie bylo třeba odstranit závěsnou šňůru lustru. Jediným použitým nástrojem bylo razítko (pominu-li závěrečné doostření).
|
|
|
(obrázek je z publikace Poutní místo Svatá Dobrotivá, Onyx, 1999)
Použití Razítka umožňuje vytvářet působivé efekty. Na prvním obrázku vidíme fotografii kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Pokusíme se digitálně provést trik velkých kouzelníků a necháme jej speciálně pro čtenáře Roota zmizet.
|
|
Po prozkoumání struktury mraků je rozhodnutí pro sledující razítko jako základní nástroj jednoznačné. Po prvním tahu:
|
|
Ještě několik tahů a za pár minut je hrubá práce hotová:
|
|
Cesta k dokonalé iluzi je však ještě dlouhá – dotvarovat mraky, aby působily věrohodně, a razítkem s jemnou stopou dočistit obraz těsně nad vrcholky stromů. Protože se nevyhneme poškození korun stromů, je třeba si vybrat jiná místa obrázku s podobným průběhem horizontu a odtud přenést linii stromů (zdálky fotografované listoví stromů naštěstí tato retuš příliš nenaruší). Nakonec položíme obě fotografie na sebe a registrujícím razítkem vrátíme pasáže, které jsme poškodili zbytečně. Následuje poslední retuš a za půl hodiny jsme hotovi.
|
|
Pokud chceme překvapit diváky, kteří počítačové grafice nerozumí, můžeme si první a poslední obrázek umístit do dvou vrstev a pouhým potažením šoupátka s průhledností nechat kostel zmizet v efektní prolínačce.
|
|
