Legendární výpočetka: část 4
Wiz talk
Celé dva dny mně trvalo, než jsem si osvojil dovednost úspěšné komunikace s Wizardem. Bylo potřeba si osvojiti mnohem přímočarejší komunikační model, než na jaký jsem byl doposud zvyklý. Moje ego to neslo velmi těžce, jelikož jsem se pokaždé cítil jako totální idiot. Wiz mě uklidňoval: říkal, že je to u pyšných jedinců zcela normální.
Wiz a Drátenice
Nanestěstí jsem si jako námět našeho prvního delšího společného rozhovoru vybral společný sexuální život Wizarda a Drátenice. Ukázalo se, že diskutovat tato témata s Wizardem není věc pro začátečníky.
„Nežli začneš tančit, nauč se chodit”
RK: Chodíte s Drátenicí?
W: Ne, já teď sedím. Vy to nevidíte?
RK: Vidím.
W: Znáte rozdíl mezi sezením a chozením?
RK: Znám.
W: Neznáte. Kdybyste ho znal, neptal byste se.
RK: Mě zajímá, jestli s Drátenicí něco máte.
W: Žádný společný majetek nemáme, ale spoustu věcí si navzájem půjčujeme.
RK: To jsem zrovna neměl na mysli.
W: Tak proč jste se na to ptal?
RK: Připadalo mně to jako dobrý nápad. Chtěl jsem to vědět.
W: Tak teď už to víte. Jste spokojen?
RK: Ne, nedozvěděl jsem se to, co jsem chtěl.
W: To je divné, vypadá to, jako kdybyste se ptal na něco, co jste nechtěl.
RK: Vy dobře víte, na co jsem se chtěl zeptat!
W: Pokud neslyšíte mé myšlenky, nemůžete to s jistotou tvrdit.
RK: Většina lidí pochopí, na co jsem se chtěl zeptat.
W: Kdo podle chování skupiny vyvozuje chování jednotlivce, je hlupák. Stejně tak ten, kdo podle chování jednotlivce vyvozuje chování skupiny.
RK: Proč?
W: Každá živá bytost je vždy individuální.
RK: Mně se takový křivý rozhovor nelíbí, to nemůžete normálně odpovídat?
W: Mé odpovědi jsou přímé. Křivé jsou vaše otázky.
RK: Co je špatného na mých otázkách? Rozhodně jsou ohleduplné.
W: Pokud se ptáte na něco jiného, než co si myslíte, tak je to přinejmenším křivárna a přetvářka. To zaprvé. Za druhé nutíte druhé k domýšlivosti, jelikož od nich vyžadujete, aby si domýšleli vaše křivé otázky.
RK: Co ale jiného můžu dělat?
W: Jednoduše se zeptat, zda s Drátenicí nemám pohlavní styk.
RK: No, k tomu bych nenašel odvahu.
W: Pokud nenajdete odvahu k otázce, jak můžete mít odvahu k vyslechnutí odpovědi?
Wiz vstal a odešel. Vyšel jsem také na chodbu a zamyšleně jsem se procházel. Po chvíli jsem si všiml Drátenice, která seděla podélně v jednom oknu. Slunila se opřená o vnitřek okna, jedla oříšky a šlupky házela dolů. Pohodička v pracovní době.
RK: Mohl bych se vás zeptat na takovou jednu otázku?
D: Vozmóžno, maladěc
RK: Chodíte s Wizardem?
D: Sedím v okně.
RK: Tady jste se všichni zbláznili!
D: Kdo určuje měřítka, co je normální a co ne?
RK: No, všeobecně známé společenské normy.
D: Všeobecně je známo, že se společnost zbláznila.
RK: Odpovězte mi na otázku!
D: Na takové otázky přirozeně slušná dívka neodpovídá. Zeptej se Wize.
RK: Toho už jsem se ptal.
D: A neúspěšně, předpokládám…
RK: Řekl mi, abych se ho zeptal, zda máte spolu pohlavní styk.
D: To je dobrá rada. Následuj ji.
Drátenice a Wiz ovládali umění, kterému jsem se doposud nenaučil. Věděli, kdy se má mluvit a kdy mlčet.
Odpověď, kterou mi dala Drátenice, mě dost znechutila. Přemýšel jsem, zda to vůbec chci vědět, a snažil jsem se sám sebe obelhat, že to vlastně vědět nepotřebuji, protože se stejně s Drátenicí nechci tahat. Jelikož jsem na rozdíl od dívek odmalička nepěstoval schopnost obelhávat sama sebe, nezabralo to. Nedokázal jsem sám sebe úspěšně obelhat a současně jsem se nedokázal té myšlenky vzdát. Frustrovalo mě to a zlobil jsem se sám na sebe, že jsem špatně vytrénoval svou mysl. Neuměl jsem ji totiž ani ovládat, ani obelhávat.
Odpověď byla pro mě důležitá a hlavně jsem doufal v odpověď ne. Drátenice byla totiž jediná osoba v okolí, se kterou bych se mohl ten týden víceméně normálně bavit, a nemusel bych tak být sám. S ostatními jedinci bych to nedokázal. Pokud by ovšem s Wizem něco měla, musel bych si dávat veliký pozor, aby tím nenaštval jak ji, tak Wize.
Po zhodnocení situace jsem se rozhodl, že Wiz i Drátenice mají pravdu. Položit tuto otázku je nejlepší metoda, jak se dozvědět kýženou informaci. Bude to sice nepříjemné, ale nebude to trvat dlouho. Krátká otázka, krátká odpověď. Mnohem lepší než vlekoucí se nejistota.
„Lepší je riskovat nesprávné rozhodnutí, než se nerozhodnout. Nesprávné rozhodnutí můžeme napravit, ale nerozhodnost je peklem”
Šel jsem tedy nazpět za Wizem. U sebe nebyl a nebyl ani v serverovně. Po chvíli tápání mě napadlo podívat se ještě k pořizovačkám. Nečekal jsem, že ho tam najdu.
Wiz u pořizovaček
Wize jsem našel velmi nečekaně ve společnosti pořizovaček. Pořizovačky tvořily vždy nedílné příslušenství výpočetního systému. Nebyly považovány za samostatné jedince, nýbrž se o nich vždy mluvilo v množném čísle. V té době jsem ještě vinou naprostého nedostatku duchovního poznání neznal tajemství péče o pořizovačky, a tak mě překvapilo, že se s nimi Wiz vůbec zahazuje.
Wiz seděl uprostřed houfu u terminálu, něco vykládal a pořizovačky ho velmi pozorně sledovaly. Překvapilo mě, jak jsou spokojené a milé. Za normálních okolností to byly totiž pěkné mrchy. Když jsem tam došel, Wiz právě dokončil výklad a utichl.
Jako s malými dětmi
Potom zavelel nástup a pořizovačky se mu seřadily do fronty od nejmenší k největší. Bylo to velmi praktické. Pořizovačky jsou jak známo velmi zvědavé, a tak díky své rozdílné velikosti mohly všechny vidět, co se bude dít. Byly pochopitelně napnuté jako malé děti a těšily se.
Wiz vzal bloček, cosi načmáral, utrhl papír a dal ho pořizovačce. Pořizovačka si vzala papírek a začala jeho obsah s vážnou tváří luštit, ostatní jí zvědavě nakukovaly přes rameno. Až to přeluštila, neuvěřitelně ji to potěšilo, přitiskla jednou rukou papírek na prsa, udělala pukrle a pronesla: „Děkuji pane vedoucí”.
Nejmenší pořizovačka byla opravdu velmi drobná. Dělala velmi rychlé krátké krůčky, což se mi velice líbilo a vždy jsem se musel nad jejím stylem chůze usmívat. Přiběhla ke svému milému terminálu, přilepila si na něj papírek a s nákloností se na něj dívala.
Ostatní pořizovačky toužily vědět, co je tam napsáno. Neodvážily se však z fronty vzdálit, aby je ta druhá nepředběhla. Wiz počkal, až se trochu uklidní, a začal znovu psát.
Druhá pořizovačka rychle chytla popsaný papír obouruč, přitiskla ho na prsa, přičemž ho mírně odklonila, aby si ho mohla přečíst, ale aby to ostatní neviděly. Po přeluštění udělala na Wize Oóóóóóóóóó, odběhla, aby si ho taky přilepila na terminál. Ostatní na ní pokřikovaly: Co tam je, Co tam je? Nic jim to však nebylo platné. Pořizovačka zakryla přilepený papír rukou a bylo.
Podobná scéna se opakovala ještě několikrát. Nakonec všechny pořizovačky seděly u svých terminálků, dívaly se na své papírky a byly spokojené. Celou scénu jsem sledoval jako u vytržení. Přečetl jsem si, co bylo na papírku napsáno, ale stejně jsem to nepochopil.
Wiz se na mě usmíval a vysvětlil: S ženami se má zacházet jako s malými dětmi.
Lekl jsem se: No to je drsný.
Wiz se usmál a odpověděl: Ale vůbec ne, vždyť i tygr má rád svá mláďata.
