Historie vývoje GUI (12) - vzestup a pád WordPerfectu

11. 1. 2011

Doba čtení: 18 minut

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

V dalším článku o grafických rozhraních si popíšeme vznik jednoho z nejznámějších a nejrozšířenějších textových procesorů minulosti. Jedná se o WordPerfect, který vznikl na minipočítačích, na rozdíl od minule popsaného procesoru WordStar, jehož vznik je spojen s osmibitovými mikropočítači a terminály.

Obsah

1. Textové procesory v počítačovém středověku

2. Značkovací jazyky vs. první pokusy o WYSIWYG

3. Klíčové vlastnosti první demoverze WordPerfectu

4. AA+BB=WP

5. Vznik společnosti SSI a prodej WP jako samostatného produktu

6. Přechod na platformu IBM PC a DOS

7. WordPerfect verze 3 až 5

8. WordPerfect v dobách GUI

9. Odkazy na Internetu

1. Textové procesory v počítačovém středověku

V předchozí části seriálu o historii vývoje grafických uživatelských rozhraní jsme se mj. seznámili i se slavným textovým procesorem WordStar, který původně vznikl na osmibitových mikropočítačích vybavených operačním systémem CP/M (systém pro mikroprocesory Intel 8080 a Zilog Z80) a později byl převeden jak na šestnáctibitovou variantu CP/M-86 (určenou pro mikroprocesory řady Intel 80×86), tak i na operační systém MS-DOS. Taktéž jsme si řekli, že se zpočátku jednalo o absolutně nejpoužívanější textový procesor pro počítače IBM PC s MS-DOSem, ovšem v pozdějších letech udělala firma MicroPro několik chybných kroků, které ve svém důsledku vedly k tomu, že WordStar byl překonán jiným textovým procesorem pracujícím převážně v textovém režimu. Jednalo se o textový procesor nazvaný WordPerfect, který dodnes(!) nabízí uživatelům některé vlastnosti, které v jiných – dnes známějších a používanějších – textových procesorech nenajdeme (jedná se například o takzvané reveal codes popsané v dalším textu).

Obrázek 1: Wang 1220 je jedním z prvních modelů specializovaných zařízení firmy Wang Laboratories určených pro přípravu a editaci textů, jejich ukládání na magnetické pásky (jednotka pro magnetické pásky je umístěná napravo) a dokonce i pro provádění jednoduchého vyplňování formulářů z databáze (mail-merge).

Historie textového procesoru WordPerfect se začala psát prakticky ve stejném okamžiku, jako tomu bylo v případě WordStaru, ovšem s tím dosti podstatným rozdílem, že zatímco WordStar byl původně určen pro relativně levné a málo výkonné osmibitové mikropočítače, byly první verze WordPerfectu – které však byly pojmenované jinak – WP a později poněkud neobvykle SSI*WP – určeny pro mnohem dražší a výkonnější minipočítač vyráběný firmou Data General. Vraťme se tedy na chvíli do roku 1977, konkrétně do města Orem ležícího v Utahu (ačkoli se to nezdá, mělo místo vzniku WordPerfectu velký význam pro jeho další vývoj). V tomto městě žil Alan Ashton, který v té době vedl jako profesor různé kurzy programování na BYU (Brigham Young University). Ashton se začal zabývat problematikou zpracování textů s využitím počítačů a konkrétně problematikou textových procesorů o prázdninách roku 1977.

Obrázek 2: Na levé straně klávesnice zařízení Wang 1220 se nacházely funkční klávesy určené především pro ovládání páskových mechanik s uloženými texty a databázemi pro mail-merge.

2. Značkovací jazyky vs. první pokusy o WYSIWYG

Při svém návrhu nového typu textového procesoru se Alan Ashton částečně inspiroval především specializovaným textovým procesorem běžícím na strojích firmy Wang Laboratories, o nichž jsme se již stručně zmínili v předchozí části tohoto seriálu. Ovšem současně chtěl práci uživatelů zjednodušit a především spojit s výhodami univerzálních počítačů (konkrétně minipočítačů) vybavených textovými celoobrazovkovými terminály, mnohdy poměrně kvalitními tiskárnami (například se jednalo o tiskárny s typovým kolečkem) a centrálním úložištěm dat. Mimochodem – některé klávesové zkratky pozdějšího WordPerfectu byly založeny na zkratkách používaných na strojích Wang a jeho další klávesové zkratky jsou odvozeny od zvyklostí panujících na minipočítačích Data General (například se jedná o použití zkratky F3 pro vyvolání nápovědy namísto očekávané zkratky F1). Tyto dnes již velmi neobvyklé zkratky používal WordPerfect i v dobách přechodu na mikropočítače IBM PC i na další platformy.

Obrázek 3: Na pravé straně klávesnice zařízení Wang 1220 byly umístěny klávesy pro ovládání textového procesoru.

Původní textové procesory byly založeny na vkládání specializovaných značek nebo celých složitých kódů do vytvářeného textu, takže uživatelé (většinou sekretářky pracující ve velkých společnostech v samostatném oddělení vyhrazeném pouze pro práci s dokumenty) ve skutečnosti na obrazovce terminálu neviděli pouze vlastní text, který bude později vytištěn, ale i další znaky, jež byly pro běžné korporátní uživatele spíše matoucí. Tento způsob práce s dokumenty je samozřejmě dodnes v mnoha oblastech IT podporován, ať již se jedná o starobylý systém roff (jeho nástupce nroff je mimochodem dodnes používán pro zápis manuálových stránek), prozatím stále nepřekonaný systém TeX nebo dnes již klasické značkovací jazyky SGML, (X)HTML a XML. Ovšem tyto systémy, resp. systémy založené na značkovacích jazycích, jsou určeny pro jinou skupinu uživatelů než textové procesory (což je, pravda, někdy spíše na škodu, zejména při pohledu na typografická zvěrstva, která se někdy objevují dokonce i v tištěných publikacích ;-).

Obrázek 4: Zatímco při pohledu zepředu vypadají systémy Wang 1220 jednoduše (jsou přece určeny pro běžné korporátní uživatele, nikoli pro zkušené administrátory a programátory), po oddělání zadního krytu můžeme zjistit, že jsou vybaveny v té době špičkovou elektronikou – integrovanými obvody i polovodičovými paměťmi.

3. Klíčové vlastnosti první demoverze WordPerfectu

Alan Ashton nebyl se sázecími systémy založenými na značkovacích jazycích příliš spokojen, protože chtěl, aby se stránka zobrazená na monitoru co nejvíce podobala výsledné vytištěné stránce, samozřejmě s vědomím toho, že v textovém režimu není možné věrně zachytit například různé typy písma, řádkování či proměnné šířky znaků. Jeho demonstrační textový procesor navíc implicitně pracoval v takzvaném vkládacím režimu (insert mode), což znamenalo, že se při zápisu textu všechen text umístěný za kurzorem odsouval doprava. Dnes se samozřejmě jedná o základní způsob chování prakticky všech textových editorů i textových procesorů, ovšem v minulosti tomu tak vždy nebylo. Text zobrazený na monitoru se taktéž automaticky přeformátoval při vkládání nových znaků či při jejich mazání (bloky prozatím nebyly podporovány). Třetí neméně podstatnou novinkou bylo odstranění více režimů (a tím i odstranění nutnosti přepínat se mezi jednotlivými režimy), které byly využívány prakticky ve všech původních textových editorech či procesorech.

Obrázek 5: Ukázka výstupu sázecího programu, který byl jedním z předchůdců moderních textových procesorů.

V současnosti patří mezi vícemodální programy například textový editor vi a z něho odvozené editory Vim a Elvis s hned několika režimy činnosti (příkazovým, vkládacím, přepisovacím, režimem výběru textu, …). Ovšem i přes některé nesporné přednosti existence více režimů činnosti editoru (ostatně celý tento článek je psán ve Vimu ;-) bylo pro běžné uživatele vhodnější používat režim jediný – implicitně vkládací (insert mode) – což s sebou samozřejmě přinášelo nutnost namapovat všechny příkazy textového procesoru na klávesové zkratky. Klíčové vlastnosti svého textového procesoru popsal Alan Ashton ve specifikaci o délce cca padesáti stránek, která byla dokončena již na konci prázdnin roku 1977. Ovšem kromě „pouhé“ specifikace měl již naprogramovány některé nejdůležitější a nejzajímavější algoritmy, především vlastní vkládací režim a podprogramy pro automatické přeformátování textu po každé editační operaci. Přitom se nejedná o zcela primitivní záležitost, protože zejména na pomalejších počítačích bylo nutné provádět různé optimalizace (například při vložení znaku na začátek dokumentu je neefektivní posouvat celým dokumentem v paměti atd.).

Obrázek 6: Čelní stěna minipočítače Data General Nova, na kterém vznikla první verze textového editoru WordPerfect.

4. AA+BB=WP

O rok později se do historie vývoje textových procesorů svým relativně malým dílem zapsala firma Eyring, která s městem Orem uzavřela smlouvu na dodání kompletního informačního systému, a to včetně textového procesoru, jenž měl běžet na v té době populárních a poměrně levných minipočítačích Data General (slovo „levný“ je nutné chápat v kontextu doby a při porovnání s konkurenčními produkty firem typu DEC nebo IBM, nikoli v porovnání s mikropočítači). Alan Ashton, jenž byl poměrně známý mj. i jako konzultant, nabídl firmě Eyring své služby při programování textového procesoru. Vzhledem k tomu, že potřeboval schopného programátora, který by jeho návrhy převedl do reálné odladěné aplikace, nabídl práci svému bývalému studentu, který se jmenoval Bruce Bastian (mimochodem – Bruce Bastian pro svoji diplomovou práci vytvořil jednu zajímavou aplikaci v oblasti tehdy se poměrně bouřlivě vyvíjející 3D grafiky).

Obrázek 7: Další pohled na čelní panel minipočítače Data General Nova.
Zdroj: Wikipedia

Smlouva Alana Ashtona a Bruce Bastiana s firmou Eyring byla poměrně neobvyklá – Bruce měl jako vývojář dostávat měsíční mzdu, ale Alan měl práci a veškeré konzultace dělat zadarmo, ovšem s tím důležitým dodatkem, že výsledný produkt firma Eyring sice dodá městu Orem (a nechá si za něj samozřejmě zaplatit), ale vlastnictví programu zůstane Alanovi s Brucem. Tato smlouva se zdála být pro všechny výhodná: město Orem získá svůj informační systém i s textovým procesorem, společnost Eyring bude mít zisk, Alan (který měl pořád ještě stálý příjem na univerzitě) může implementovat své myšlenky a Bruce jako společník Alana bude mít po několik měsíců stálý příjem, který mu umožní následně „přežít“ období, kdy bude s Alanem vyvíjet další – již zcela komerční a samostatně prodávanou – verzi svého textového procesoru. Vývoj byl samozřejmě pro oba společníky velmi náročný – Alan na textovém procesoru pracoval v prakticky každé volné chvíli kdy neučil, včetně víkendů, a o Brucovi jeho známí zase povídali, že kóduje každou hodinu, co je vzhůru.

Obrázek 8: Emulátor systému OIS (Office Information System) firmy Wang.

5. Vznik společnosti SSI a prodej WP jako samostatného produktu

Ke konci roku 1979 byla konečně první verze textového procesoru, nazvaného prozatím jednoduše WP, hotová a nainstalovaná na minipočítač Data General vlastněného městem Orem. Alan a Bruce navíc po instalaci první verze nabídli městu Orem druhou neobvyklou smlouvu – když budou moci další verze WP vyvíjet na jejich minipočítači přímo v kancelářích města, získá Orem jako protihodnotu zcela zdarma licenci na každou následující verzi textového procesoru, která bude vytvořena. To se opět ukázalo být oboustranně výhodné, navíc měl Bruce přímou zpětnou vazbu od sekretářek a dalších pracovníků, kteří s WP pracovali ve stejné budově. V rámci vývoje nové verze WP vznikla i jeho jednodušší varianta nazvaná P-Edit, kterou Alan a Bruce chtěli prodávat odděleně od plnohodnotného a tím i dražšího textového procesoru WP. Vzhledem k tomu, že neměli prakticky žádné zkušenosti s přímým prodejem software, kontaktovali Dona Owense, s nímž následně založili novou společnost SSI (Satellite Software International), v níž každý ze společníků vlastnil přesně jednu třetinu.

Obrázek 9: V pozdějších letech byl WordPerfect vydán i pro počítače Apple IIe a Apple IIc, což mimochodem svědčí o velké oblíbenosti těchto osmibitových mikropočítačů mezi uživateli (žijícími převážně v USA).

Vylepšená verze WP, která se svými vlastnostmi podobala první verzi WordPerfectu pro DOS (vydané později) byla dokončena v roce 1980 a firma SSI ji začala ihned nabízet potenciálním zákazníkům pod jménem SSI*WP. Stále se jednalo o aplikaci určenou pro jedinou platformu – minipočítače Data General. Spolu s manuálem byl SSI*WP nabízen za „lidovou“ cenu 5500 dolarů, přičemž je zajímavé, že jeden balíček s manuálem, šablonou na klávesnici a magnetickou páskou s nahraným textovým procesorem měl výrobní cenu pouze 25 dolarů (samozřejmě bez započtení více než roční práce Alana a Bruce). Možná právě zde tkví jeden z hlavních důvodů, proč nakonec minipočítače ustoupily méně výkonným mikropočítačům – programy pro mikropočítače byly mnohem levnější, už jen z toho důvodu, že byly určeny pro odlišnou skupinu zákazníků. Počáteční prodej SSI*WP nebyl v žádném případě masivní – prodaly se průměrně dvě až tři kopie za měsíc. To je však pochopitelné, když si uvědomíme, že SSI*WP pracoval pouze na počítači Data General s operačním systémem AOS a tiskárnou Diablo 1650. V následujících dvou letech se však prodeje SSI*WP zvýšily: v roce 1980 dosahovaly cca 400 000 dolarů a v roce 1981 dokonce 850 000 dolarů.

Obrázek 10: WordPerfect pro šestnáctibitové mikropočítače Apple II GS (s mikroprocesorem 65C816 zpětně kompatibilním s legendárním MOS 6502) byl vybaven grafickým splash-screenem.

6. Přechod na platformu IBM PC a DOS

Podobně jako textový procesor WordStar, byl i WordPerfect portován na mikropočítače IBM PC, které se později staly dominantní počítačovou platformou, a to jak díky vlivu „velké modré“ neboli firmy IBM, tak i díky otevřenosti celé platformy. Společnost SSI zakoupila své první IBM PC již na začátku roku 1982, tedy doslova několik měsíců po oficiálním uvedení tohoto počítače na trh. Paradoxní bylo, že nativní assembler (zde je myšlen překladač, nikoli jazyk symbolických instrukcí) byl vydán až v první třetině roku 1982, takže se z tohoto důvodu vydání WordPerfectu oproti WordStaru opozdilo. Tvůrci WordStaru měli náskok proto, že pro mikroprocesory Intel 80×86 již existovala varianta této aplikace; sice pouze pro operační systém CP/M-86, ale portace na jiný systém běžící na stejné platformě (navíc ještě s API, jež bylo z větší části okopírované z CP/M) byla jednodušší, než přepis aplikace naprogramované v assembleru mikropočítačů Data General do assembleru mikroprocesorů Intel 80×86.

Obrázek 11: Textový procesor WordPerfect ve verzi pro DOS, kde byl v průběhu editace využíván standardní textový režim.

Druhým problémem, který firma SSI musela velmi záhy nějakým způsobem řešit, byla neexistence vhodného textového editoru, v němž by WordPerfect mohl být naprogramován, protože k DOSu byl dodáván pouze primitivní řádkový editor EDLIN popsaný v předchozí části seriálu. Z tohoto důvodu programátoři z SSI vytvořili port svého P-Editu pro IBM PC a tento editor začali používat pro svoji práci. Ke konci roku 1982 byl WordPerfect již pod tímto jménem a s číslem verze 2.20 konečně vydán.

Obrázek 12: V pozdějších verzích WordPerfectu pro DOS se objevilo i menu (zde je zobrazena verze 5.1, povšimněte si, že i u tak pokročilé verze se stále používá klávesová zkratka F3 pro zobrazení nápovědy).

Prodej software pro PC se v mnohém odlišoval od prodeje aplikací pro minipočítače Data General. Programů se totiž prodalo o několik řádů více, ovšem každý prodaný kus byl za řádově nižší cenu (495 dolarů vs. 5500 dolarů). Velmi odlišná byla taktéž podpora – zatímco u pouhých několika desítek instalací WP provedených školenými administrátory na vzájemně totožných minipočítačích Data General volali zákazníci na helpdesk pouze několikrát za týden, u PC, které mohlo mít pokaždé odlišnou konfiguraci a kde mohlo být prakticky každým uživatelem nainstalováno mnoho dalších programů, bylo již nutné helpdesk mnohem lépe organizovat, mimo jiné i z toho důvodu, aby se programátoři zabývali jen těmi nejvážnějšími problémy a nikoli vysvětlováním, kterou stranou se do mechaniky má vkládat 5 1/4 palcová disketa.

Obrázek 13: WordPerfect verze 6.0 pro operační systém DOS.

7. WordPerfect verze 3 až 5

Pravděpodobně nejvýznamnější verzí WordPerfectu pro platformu IBM PC byla verze 3.0. V této verzi se programátorům podařilo změnit jednu z největších nevýhod WordPerfectu (podporu tiskáren) na jeho největší výhodu. Původní WordPerfect 2.20 měl totiž ovladače tiskáren „zadrátované“ přímo v binárním souboru obsahujícím vlastní textový procesor. To sice znamenalo, že tisk byl velmi rychlý, protože se například nemusely používat žádné převodní tabulky obsahující řídicí kódy tiskáren, ovšem přidání nového typu tiskárny bylo prakticky nemožné. Naproti tomu WordPerfect 3.0 obsahoval podporu pro speciální (externí) soubory, které obsahovaly všechny důležité informace o jednom typu tiskárny, popř. o množině podobných typů tiskáren. To znamenalo, že při příchodu nového typu tiskárny na trh stačilo vytvořit nebo pouze upravit jeden externí řídicí soubor a textový procesor WordPerfect s touto tiskárnou mohl ihned začít pracovat. Při vydání WordPerfectu 3.0 byly k dispozici řídicí soubory pro cca 50 tiskáren, ale za necelý rok se podpora rozšířila na celých 200 modelů tiskáren různých výrobců.

Obrázek 14: Někteří uživatelé byli tak zvyklí na prostředí DOSové verze WordPerfectu, že se emulace tohoto prostředí objevila i v jeho pozdějších variantách vybavených plnohodnotným GUI.

Prodej textového procesoru WordPerfect se zvýšil takovým způsobem, že v roce 1982 již byl obrat společnosti SSI větší než jeden milion dolarů a v roce následujícím dokonce dosáhl cifry 3,5 milionu. I přes tato – na poměrně malou softwarovou firmu úctyhodná – čísla však největším hráčem na trhu s textovými procesory pro mikropočítače zůstával i v roce 1983 WordStar, protože poměr prodaných kusů obou editorů činil 1:20, samozřejmě ve prospěch WordStaru. Ovšem již minule jsme si řekli, že se karta okolo roku 1984 otočila, především kvůli nepovedenému WordStaru 2000 a taktéž neustále se zlepšujícímu WordPerfectu. Ten totiž kromě podpory čím dál tím většího množství tiskáren (říkalo se, že WordPerfect je jediným programem na světě, který dokáže ovládat téměř cokoli, co čmárá po papíru :-) zavedl v dalších verzích, zejména ve velmi úspěšné verzi 5.1, mnoho dalších významných změn, z nichž některé se týkaly ovládání procesoru a jiné jeho typografických schopností.

Obrázek 15: Výběr typu tiskárny v DOSové verzi WordPerfectu.

WordPerfect především začal podporovat znakovou sadu s více než 1500 znaky, která kromě latinky obsahovala i azbuku, hebrejštinu, hiraganu či katakanu. Dále měli uživatelé k dispozici grafický náhled na to, jak bude dokument vypadat při tisku (preview), do dokumentu bylo možné vkládat rastrové i vektorové obrázky, tabulky a dokonce byl k dispozici i editor rovnic. Ve verzi 5.1 se navíc v programu objevila i klasická roletová menu a v případě, že se některé části dokumentu neformátovaly takovým způsobem, jak uživatelé očekávali, bylo možné si zobrazit popř. i měnit formátovací značky – reveal codes. Zajímavé je, že se koncept reveal codes nikdy neobjevil v těch textových procesorech, které dokument interně reprezentovaly jako sadu objektů hierarchicky umístěných do stromu. Firma SSI začala pracovat i na konceptu „office“, tj. balíku více programů. Tak vznikl DrawPerfect pro kreslení grafů a jednoduchých diagramů, tabulkový procesor PlanPerfect či databáze DataPerfect. Žádná z těchto aplikací však nikdy nedosáhla takové popularity, jako textový procesor.

Obrázek 16: WordPerfect byl portován například i na počítače NeXT.

8. WordPerfect v dobách GUI

WordPerfect se zhruba v polovině osmdesátých let minulého století stal nejpopulárnějším textovým procesorem pro prakticky všechny významné mikropočítače, takže není divu, že jeho znalost (včetně znalosti jeho klávesových zkratek) byla vyžadována například u uchazeček o místo písařky nebo sekretářky. Stále se jednalo o program u něhož se předpokládalo, že editace dokumentu bude prováděna především v textovém režimu, i když pozdější verze této aplikace nabízela i možnost souběžné editace v režimech grafických. WordPerfectu se však stal osudným příchod operačního systému MS Windows s jeho grafickým uživatelským rozhraním, unifikovanými ovladači tiskáren (tatam byla největší pýcha tohoto textového procesoru) a později též s poměrně kvalitními obrysovými fonty typu TrueType, které byly povětšinou mnohem levnější než PostScriptové fonty.

Obrázek 17: WordPerfect byl nejdříve prodán firmě Novell (sídlící po jednu dobu taktéž v Oremu).

Společnost SSI, přejmenovaná již na WordPerfect Corporation, měla v podstatě dvě možnosti – buď svůj WordPerfect portovat na operační systém MS Windows i se všemi jeho vlastnostmi a rozhraním, na které byli uživatelé zvyklí z dob DOSu, nebo se pokusit vytvořit prakticky zcela nový typ textového procesoru s plnohodnotným WYSIWYG, který se bude chovat takovým způsobem, jako každá korektní aplikace pro Windows. Zpočátku byla zvolena první varianta – vznikl textový procesor, který vlastně emuloval uživatelské rozhraní známé z DOSu, což mj. znamenalo, že většina dobrých vlastností grafického uživatelského rozhraní Windows zůstala nevyužita (navíc nebyla konverze dokonalá, takže byl produkt nestabilní). To ostře kontrastovalo s možnostmi textových procesorů typu Ami Pro nebo Microsoft Word for Windows 2, které uživatelům nabízely plnohodnotný WYSIWYG a rozhraní, které bylo prakticky shodné s uživatelským rozhraním ostatních aplikací pro operační systém Windows.

Obrázek 18: Později byl WordPerfect prodán firmě Corel, o které se říkalo, že skupuje všechny neúspěšné textové procesory.

Právě v této době WordPerfect ztratil část svých uživatelů, ovšem horším důsledkem bylo, že se příchod WordPerfectu s plnohodnotným WYSIWYG o několik let opozdil za konkurencí. Od té chvíle se pozice tohoto textového procesoru oproti ostatním produktům již jen zhoršovala (i když v počtu prodaných kusů se to nijak výrazně neprojevilo, zpočátku spíše naopak), což nakonec vedlo k tomu, že celá společnost byla nejprve prodána firmě Novell a později firmě Corel. I přesto, že dnes v oblasti textových procesorů vládne MS Word s OpenOffice.org (zde se ovšem dají počty nainstalovaných kopií pouze odhadovat), má textový procesor WordPerfect stále několik milionů příznivců, kteří na tento program nedají dopustit a tvoří tak sice malý, ale zato loajální trh.